Tajná chodba

    Kolem šebetovského dvora bylo mnoho správních budov a hospodářských zařízení. Pod budovami byly vybudovány rozsáhlé sklepy, kde se uschovávaly zásoby potravin, piva, vína. Pivo se vařilo přímo v zámeckém pivovaru, který byl postaven za opata Kašpara z Litovle a víno dováželi robotníci.
    Podle robotních povinností měli Kníničtí dovážet 23 beček vína na 8 mil a vrátit prázdné bečky, kdežto Svitávka měla dovézt 17 beček vína na Šebetov a vrátit prázdné bečky. Zámeckou jídelnu vyzdobil cennými malbami a štukami ítalský umělec Fontano roku 1697. Podnes jsou ještě zachovány í s nápisem na stropě v latinském jazyce: Qui bene bibit, bene dormnit, qui bene dormit non peccat. Qui non peccat, venet in coelum. Ergo: qui bene bibit venet in coelum. (Kdo dobře pije, dobře spí, kdo dobře spí, nehřeší. Kdo nehřeší, přijde do nebe. Tedy: kdo dobře pije, přijde do nebe.) Nápis se tedy hodil k plným zásobeným sklepům.
Od rodiny Mayů koupil šebetovský velkostatek vídeňský židovský velkoobchodník Königswarter, který si zakoupil od vlády šlechtický titul. Prodej se uskutečnil v listopadu 1877 za dobrých 1,475.000 zlatých. Baron začal hned s rozsáhlými opravami. Plány vypracoval architekt z Vídně a stavbu řídil stavitel Weiss z Brna.
Aby nemusel platit daně z budov, dával je zbořit. Tak byl zbořen mlýn na Bělé, skleník v parku, pivovar a sladovna. Dal zasypat i velikou část zámeckých sklepů.

    Mezi staršími lidmi se mnoho vypráví o šebetovské tajné chodbě. Vedla prý ze zámku do knínického kostela přímo pod oltář a na faru, na druhé straně pak do lesů na Malý hrad.

    Byla postavena ve starých dobách za panství kláštera na Hradisku a sloužila za úkryt v době válečné nebo při požáru. Hlavně mohli touto chodbou za vojenského přepadení uprchnout řeholníci ze zámku do lesů.
Po této cestě navštěvoval knínický farář večerní pobožnosti na zámku a různé slavnosti a hostiny. Doprovázel ho vždy farský ozbrojený čeledín se smolnou pochodní.
    Lidé se dověděli o tajné chodbě úplnou náhodou. Jednoho dne prý si hrály děti před zámkem a vběhly při honičce do otevřeného sklepa. Stanuly před těžkými železnými dveřmi. Otevřely je velkým klíčem, který našly pod starou bednou a spatřily před sebou dlouhou chodbu.
Byla tmavá a vlhká a táhl se z ní pach plísně. Děti se zalekly, dodávaly si odvahy mezi sebou, ale do tmy se přece jen nikomu nechtělo. Konečně jedna srdnatá holčička vešla první do chodby a ostatní děti vkročily bojácně za ní. Spatřily veliké bedny, veliké sudy, výklenky ve zdi a různé nástroje. Když jim přeběhla veliká krysa přes cestu, polekaly se a utekly domů a vše vyprávěly rodičům.

    Bylo to uprostřed třicetileté války. Švédové vpadli v červnu roku 1643 na Moravu. Dobyli Litovel, Prostějov, Kroměříž, Přerov a jiná města. Vedl je Linhart Tortenson. Byl úplný mrzák, ochrnutý na obě nohy, nemohl chodit a vojáci ho museli nosit na nosítkách. Byl však skvělý taktik a vojevůdce. Svým vojákům povoloval pálení a drancování. Šebetovské panství bylo od Švédů celkem dost ušetřeno. Muselo však platit pravidelnou kontribuci, za což dostalo od švédského komandanta Valentina Wientera ochranný list Salva guardia. Co to bylo platné, když krajinou táhla jiná vojska, která nedbala na nic. Vojáci přepadali kdekoho. Nikdo nebyl si jist před jejich smělostí. Loupili obilí, dobytek, peníze i tkaniny. Všechno, co se mohlo prodat nebo sníst. Všude byla nouze, neboť nebylo ani zrna mezi kameny.

    Bylo to na den sv. Prokopa, krátce po poledni. Velký oddíl Švédů se hnal od Knínic přes pole k Šebetovu. Již zdáli bylo slyšet víření bubnů a válečný pokřik. Lidé se křižovali a smutně pokyvovali hlavami. Věděli, že zase bude kruté drancování.
V Šebetově však byl hlad s nouzí. Již dávno bylo vše pobráno druhými vojenskými bandami. Švédové podezírali Šebetovské, že před nimi potraviny a krmivo ukrývají a zatajují, že chtějí vojáky donutit, aby odtáhli. Přišli prohlídky, vojsko procházelo chalupami, ale opravdu se nic nenašlo. Celé okolí bylo úplně vydrancováno předešlými vojsky.
    Selská stavení byla bez oken, ploty byly spáleny a zarostlé divokým křovím a kopřivami. Některé domy vůbec neměly hospodáře, jiné dávno vyhořely. Chlévy byly prázdné, na sýpkách hospodařily jen myši, ale i ty měly hlad. Lidí bylo málo, co nezdolaly vojny, skosil mor, neštovice a cholera.
Nikdo se Švédům neodvážil postavit do cesty, každý se jich bál. Ženy naříkaly a plakaly, když jim vojáci vyváděli z chléva třeba poslední kus dobytka. Řádění učinil konec šebetovský purkmistr, který ukázal jejich veliteli ochranný patent.
Švédové však museli dostat jíst. Vtrhli do zámku, ale ten byl prázdný, mniši již dávno uprchli tajnou chodbou do lesů. Vojáci tedy začali hospodařit po svém. Ze sklepů vyvalili bečky vína a piva, na ohni upekli zabitý dobytek a drůbež a pustili se hlučně do velikého hodování. Přes celou noc byla okna zámku osvětlena a z jídelny zněl zpěv a smích. Ráno nasbírali na své vozy hojnost jídla a pití a zase odtáhli dále.
    Tajná chodba však zachránila řeholníky před nadávkami a před surovým bitím.
Dnes se často najde v parku při různých pracích cihlová nebo kamenná klenba, o které se neví, zda patřila ke sklepení nebo k tajné zámecké chodbě.
    Jaký byl stav domovních usedlostí po třicetileté válce, je možné vyčíst z výkazu ze dne 6. července 1677. Šebetov měl 24 osedlých a 4 pustých usedlostí, Světlá 5 osedlých, 4 nově osedlých a 7 pustých usedlostí.