Barborka

    Blízko vesnice Pohory vedle cesty vedoucí ke Štěpánovu stojí socha sv. Barbory, lidé jí krátce říkají Barborka. Byla tam přenesena ze zrušené zámecké kaple sv. Barbory. Sv. Barbora bývala ochránkyně dělostřelectva. V den jejího svátku vystřelovaly četné salvy, v kasárnách se podával slavnostní oběd, hrála vojenská kapela a tančilo se. Pod sochou je pochováno mnoho vojáků z pruské a z rakouské armády, kteří prý na tomto místě svedli velkou bitvu.
    Den 3. července 1866 byl sychravý a nevlídný, chvílemi pršelo. Sotva se na východním obzoru objevil první šerý zábřesk rodícího se dne, zaduněla první dělová rána. Bylo to znamení, že se počíná rozvíjet u Hradce Králové veliké historické drama. Brzy se rozpoutal boj na celé čáře. Na pruské straně byly sbory prince Fridricha Karla a v nich se zdržoval sám král Vilém s kancléřem Bismarkem. Straně rakouské velel Benedek. O polednách byla již situace Prusů velmi povážlivá. Bismark ve svých pamětech píše: Moje pravice svírala v tu chvíli v kapse kabátce křečovitě ostře nabitý revolver, neboť jsem byl pevně odhodlán nepřežít svůj pád.
Brzy po poledni se objevil tam se svou armádou pruský korunní princ Fridrich Vilém a Rakušané byli poraženi. Po této bitvě rozptýlili se vojáci poražené i vítězné armády po Čechách i po Moravě a sváděli mezi sebou často potýčky a šarvátky. Také šebetovské lesy byly plné cizího vojska.
    Vítězní Prušáci si počínali všude opravdu jako vítězové. Řádili a plenili vesnice, zapalovali stavení a rozkrádali občanům všechno, co mělo jen nějakou cenu. Vesnice kudy táhli, poskytovaly žalostný pohled, až to srdce svíralo. Byly to skoro stále stejné obrazy. Před vraty uprostřed zmatku nakládali lidé na vozy svůj nábytek, jedno přes druhé. S hůry a s oken házely ženy peřiny a podávaly kolébku. Dítě v ní přivázaly, aby nespadlo a naložili nahoru na fůru. Na jiném vozíku vzadu ležel nemocný stařec, kterého také stěhovali. Ti, co neměli vozy, odváželi svůj skrovný majetek na trakaři a jiní jej odnášeli v náručí a na zádech. Celé rodiny utíkaly, muž poháněl koně, žena vlekla za ním děti. Ustrašené tváře jejich se každou chvíli ohlížely, zda je vojáci nepronásledují.
    V Šebetově tábořili přímo na vesnici pod širým nebem. Tam vařili nakradené jídlo, tam hodovali i spali. Jen u Hrazdírů v čís. 17 prý nic násilím nevzali, neboť ti prý je sami přivítali a pohostili. Jednoho odpoledne tento oddíl rychle nasedl na koně a tryskem odjel přes Oboru do lesů ke Karlovu. Odtud byla slyšet prudká střelba. Zuřil tam pravidelný boj mezi Prušáky a Rakušany. Když vojáci přijeli na lesní cestu, slyšeli již žalostný nářek a bědování, zoufalé výkřiky umírajících, zuřivé klení a nadávky, hlučný třesk pušek. První pruský útok Rakušané odrazili, druhý právě začínali, když se k němu připojil s tasenými šavlemi jezdecký oddíl ze Šebetova.
Boj se odehrával kolem sochy sv. Barbory. Šarvátka byla právě nejprudší, když se ozvala dunivá, mocná rána. Válečný hluk jako na povel ustal. Vojáci spatřili mezi sebou vysoko stojící sochu sv. Barbory, která ve vztažené ruce držela nad jejich hlavami jako hrozbu veliký svítící meč.
    Boj skončil a již nepokračoval. Všude se válely čapky, kusy uniforem, polní láhve, pušky, šavle a tornistry. Mezi tím leželi padlí vojáci i koně.
Obě strany svorně vykopaly veliké jámy vedle sochy Barborky a vedle zeleného kříže, do kterých pochovaly své zbytečně mrtvé zabité kamarády. Od té doby častokrát viděli pocestní v noci Barborku, která se vztaženým, svítícím mečem je ochraňovala.

    O boji kolem Barborky prý svědčí četné díry a nárazy po kulkách, které ještě dodnes jsou na soše vidět.