Válivý sud

    V Šebetově byly zastara dvě hospody, jedna byla panská hospoda s kovárnou v Zábraní a druhá v Kapouňatech. Zábraní byla část dědiny postavená za branou (zábraní). Kapouňata pak měla jméno od drůbežárny, kterou zde měla klášterní vrchnost, a ve které byli chováni vykleštění kohoutci, kapouni. Lid jim říkal Kapóňata. Roku 1771 tu byla jen čísla 45 a 50. Vdova Palčíková si postavila další domek roku 1787. Hospoda zde byla postavena v minulém století. Každý hostinec měl ve svém štítě nějaký znak. Kapouňatský hostinský si na hostinec připevnil lva. Byl to malý lvíček namalovaný na železném štítku. Maloval ho nějaký lidový umělec, proto byl lvu málo podobný. Lidé se tomu smáli a začali mu říkat kocórek a hospoda od toho dostala jméno Na kocórko.

    Bylo ke konci léta. Lidé byli samá práce, uspěchaní a večer byli již unavení a vysílení. Každý se snažil rychle dostat obilí do stodol a na mlat. Vždyť to byla obživa na celý rok. Už jen sem tam po kopcích se ještě bělal nějaký ten kousek ovsa. Po strniskách pásly bosé děti houfy hus. Nad opuštěnými lány se slétali holubi, aby posbírali, co lidé nesebrali. Děvčata se vracela s hráběmi do dvora. Z vesnice bylo slyšet hukot osamělého fukaru a pravidelný tepot cepů: Pátý do pekla, pátý do pekla, pátý do pekla. Navečer byla hospoda Na kocórko plná. Hospodář, čeledínové i nádeníci si zašli na skleničku. Museli si mezi sebou také popovídat o celodenní práci. Najednou se ve výčepu objevil malý Pavel Kavanů a již ve dveřích volal: "Všichni poslouchejte! Z Rychvaldu se přivalil do vesnice velký, černý sud, tam se obrátil a valil nazpět do lesa." Lidé se smáli, že Pavel fantazíruje, a ten se marně dušoval, že je to pravda. Za chvíli však přišel sládek Jakub Slavíček a ten potvrdil, že hoch mluví pravdu. On sám prý to také viděl. Lidé kroutili hlavami, debatovali o tom a stále jim to nešlo na rozum, co by to mohlo být. Tento jev se opakoval. Vždy se sud přivalil sám s kopce dolů, obrátil se a znovu se valil nahoru. Bylo ještě mnoho pochybovačů, kteří nevěřili. A mezi nimi byl statný kovář Urban Zábranský a stejně statný Ondřej Holub, který vlastnil podsedek. Zařekli se, že tajemství sudu vypátrají, i kdyby měli jít za ním třeba i do pekla k samému Belzebubovi.

    Nejprve se řádně posilnili, tentokrát v Zábranské hospodě a bystře vykročili na rozcestí. Tam již stálo mnoho lidí, neboť se dověděli, co Ondřej a Urban chtějí podniknout. A všichni čekali. Čekali i oba srdnatí mužové. V koženkách, v plátěných halenách, s čapkou frajersky na stranu, jak bylo u nich zvykem, a s těžkou sukovicí v ruce. Spatřili to oba najednou. Na kopci se objevilo něco černého a blížilo se to stále blíž a blíž. Černý ohromný sud se valil zrovna s vrchu. Nikdo u něho nebyl, sám se přivalil, sám se obrátil a nastoupil zpáteční cestu. Lidé stáli užaslí a oněmělí a dva chrabří bohatýři vykročili pomalu za sudem a postupovali za ním do kopce. Šli v uctivé vzdálenosti. Což kdyby se sud obrátil a valil se zpět nebo vybuchl a roztrhl se. Na světě jsou přece nevyzpytatelné síly. Každou chvíli se zeptal Zábranský tichým hlasem Ondřeje, zda půjde ještě dále a na to mu Holub odpovídal: "Ještě půjdeme!" Obloha již temněla, na západě se objevily červánky, večer se rychle blížil. A sud se klidně a pokojně valil dál a dál. Na kopci zmizel sud v temném lese. Jen drnčivý, rachotivý a skákavý zvuk bylo slyšet, jak se valí po nerovné cestě. Avšak ani Urban ani Ondřej nešli do lesa. Někde ve skalách zahoukal sýček a blízko nich přelétl divoký holub. Jejich roztřesená kolena to už dále nevydržela. Vrátili se domů bez silných sukovic.
    Do hospody nemohli potom dlouho vkročit, neboť se jim lidé smáli, že chtěli jít za sudem až do pekla a nedošli ani na kraj lesa.