Šibeniční vrch

    Uprostřed roviny mezi Knínicemi a Šebetovem leží kopec Hájek. V dávných dobách byl nazýván Šibeničním vrchem. Tam byla postavena šibenice a tam se konaly popravy a jiné ortele, které vynesl hrdelní soud v Knínicích. Kopec byl vytvořen uměle. Pověst vypráví o moravském knížeti Hormidorovi, který zde byl pohřben. V kraji, kde kníže vládl, vypukl mor. Každý den umíralo mnoho lidí a pomoc nebyla žádná. Hormidor se tedy rozhodl odejít se svými lidmi na vzdálenější panství a zůstat tam tak dlouho, až mor ustane. Vypravil se tedy na cestu a dostal se jednoho dne do Knínic. Zde ho však také zasáhla morová rána a kníže zemřel roku 811. Jeho přátelé ho pohřbili na rovině mezi Knínicemi a Šebetovem i s jeho koněm, s celou výzbrojí a bohatými dary. Kníže byl velmi oblíben a všichni želeli jeho smrti. Aby zůstala po něm stálá památka, nakupili na jeho mrtvolu vysokou mohylu, kterou posázeli stromy. Staří Slované věřili, že duše zemřelého bude v zeleném háji klidněji odpočívat.
    O moravském knížeti Hormidorovi píše také český kronikář Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české ze 16. století.

    O jedné z poprav na kopci Hájku vypráví stará pověst.
Bylo to v sobotu před svatodušními svátky. Od Vážan se blížilo ke Knínicím poutnické procesí. V čele s černým křížkem, s kostelními korouhvemi svatých, unaveni dlouhou cestou, uprášeni a upoceni toužili všichni po odpočinku. Starý předříkávač písní se těžce opíral o hůl a již dávno zavřel svůj kancionál. Lidé sami začali nějakou tu mariánskou píseň nebo se chvílemi polohlasně modlili. Všichni byli bosi. Obuv měli svázanou provázky a přehozenou přes rameno. Muži nesli na zádech plátěné pytle a rance, ve kterých bylo jídlo, ženy měly přes ruce slaměné kabele. Bohatě květované šátky hozené přes ramena byly svázané vpředu pod krkem na lesklých, v pase upnutých kacabajkách. Nastával soumrak a schylovalo se k dešti. Temné veliké mračno viselo nad krajinou, povětří bylo teplé a vlhké, skoro dusné. Řadu dní již pálilo slunce, ani lístek se nikde nehnul, země byla vyprahlá a suchá. Procesí přidalo do kroku, aby se brzy dostalo pod střechu.
    První kapky deště již dopadly na hlavy poutníků. Sotva došli a schovali se ve velké fortně zájezdního hostince v Knínicích. Hustá dešťová přeháňka se přihnala a ve chvíli tekly po návsi špinavé potoky vody. Netrvalo to dlouho a zase bylo pěkně. Svěží vzduch proudil vesnicí a všem se lépe dýchalo. Poutníci toho dne již toužili po odpočinku. Nezbývalo jim mnoho cesty a proto chtěli přespat v zájezdní hospodě. Bylo tam dost místa pro všechny. Šli na Kalvárii do Jaroměřic, kde se ve svatodušní svátky slavila veliká pouť. Chodili tam lidé zdaleka a všichni věřili, že si vyprosí nějaký ten dar lidského štěstí a lidské spokojenosti. Někteří chtěli lásku a věrné manželství, jiní zase zdraví a klidné stáří, hodné děti a bohatství.
    Mezi poutníky byl starý kovář se synem Vojtěchem. Pěkně urostlý hoch dělal v otcově kovárně a byl šťasten svým mládím, silou a zdravím. Byl šťasten také svou láskou k Anežce, dceři bohatého sedláka. Co bylo platno, že Anežce se pracovitý a hodný Vojtěch také líbil, když její otec, hrdý a pánovitý sedlák, nechtěl o jejich lásce ani slyšet. Proto se Vojtěch vypravil na pouť, aby si Anežku vyprosil. Hostinský měl hezkou dceru Kristu. Snědá, černovlasá, s ohnivým pohledem se podobala cikánce. Však byla také tak divoká a prudká. Co si vzala do hlavy, to také musela provést.
    Tentokrát jí padl do oka klidný a vážný Vojtěch. Stále se kolem něho otáčela, až ji otec musel okřikovat. Sama zvala Vojtěcha, až bude mít po práci, na schůzku. Když ji však mladík mírně, ale rázně odmítl, jen zlostně zablýskala černýma očima. Ráno poutníci brzy vstávali, skromně se nasnídali a vydali se na další cestu. Nedošli však daleko, když je za Šebetovem dohnal knínický policajt Škrabal. "Všichni se musí vrátit," nařizoval. "Hostinskému se ztratily zlaté lžíce, bude provedena prohlídka, u koho budou nalezeny, bude přísně potrestán." Poutníci se proti tomu ohradili, že nikdo z nich nekrade, ale nic to nepomohlo. Musili nazpět do Knínic. Přišel rychtář a s ním i jeho pomocníci. A po chvíli vázali na řemen mladého Vojtěcha, neboť zlaté lžíce nalezli u něho v chudém ranci. Vojtěch se marně zapřísahal, že lžíce neukradl. Pod rychtářovým dohledem jej odvedli pomocníci do obecní šatlavy.
    Příští den zasedli páni konšelé k soudu nad zlodějem. Jak popsal věrně obecní písař, soud nebyl dlouhý. Vina byla jasná a Vojtěch byl odsouzen k oběšení. Kat Jíra již na Šibeničním vrchu prohlédl řádně šibenici a namáčel ve vodě konopný provaz. Mezi soudci byl jeden konšel, který nesouhlasil s rozsudkem. Viděl bledého Vojtěcha a zničeného otce, který celou svojí silou prosil a zápasil o život svého syna. Veliká je láska otcovská a veliká je také jeho víra v nevinu.
    Tento soudce žádal slavný soud knínický, aby učinil pokus. Jestliže v tuto dobu kohouti třikrát zakokrhají, bude to znamení, že Vojtěch je nevinen. Bylo to velmi nepravděpodobné, neboť právě odbilo poledne. A ten zázrak se stal a spravedlnost zvítězila. Kohouti opravdu třikrát zakokrhali.
    Nyní byla přivedena Krista z hospody, která se pod krutým mučením v knínické šatlavě přiznala. Když ji Vojtěch odmítl, chtěla se mu pomstít a lžíce mu do jeho uzlíku sama podstrčila. Kat nečekal nadarmo a svoji práci dobře vykonal. Místo Vojtěcha pověsil krásnou a divokou Kristu. Když ji vyváděli za vesnici na Šibeniční vrch, lidé jí hrozili pěstí, pokřikovali na ni a házeli po ní blátem.
    Svůj trest si zasloužila. Svojí mstivou povahou chtěla přivést na šibenici nevinného mládence.