Šebetovské hastrman

    Když přišla proti hornímu rybníku, zastavila se a dívala se na bílé labutě, které tam měli zámečtí páni pro ozdobu a pro potěšení. Terezka se ráda dívala na tyto sněhobílé a ušlechtilé ptáky. Chtěla již několikrát přeskočit přes nízký plot a pohladit jejich hebké peří. Také dnes jen těžko odolávala.
Jednou šla po cestě kolem zámecké zahrady. Tehdy tam nebyla ještě postavena vysoká zeď. Byl tam jen nízký, obyčejný plot.
Všeobecně se jí říkalo: To je zlaté děvče, kdo ji dostane, udělá s ní štěstí. Mládenci se za ní naběhali! Nejen Šebetovští, ale i přespolní zkoušeli štěstí. Ona však všechny odmítala. A když ji rodiče říkali, že má čas na vdávání, jen se vesele smála.
    Doma se uskrovňovali, aby mohli snesitelně žít. Chalupu však měli čistou jako klícku, ve chlévě dobře živenou kravku, mouku na chleba i brambory na živobytí.
Terezka Valentová byla hezká dívčina jako obrázek. Její bohaté vlasy spletené v dlouhý cop hrály na slunci do zlatova. Oči měla hluboké, modré jako chrpy v obilí. Byla veselá, nikoho nezarmoutila, když se zasmála, dvě řady krásných zubů zasvítily jí mezi zdravě červenými rty. Doma jí bylo všude plno, od rána do večera byla na nohou. Ačkoli musela těžce pracovat, nikdy nereptala, veselou písničkou si ulevovala ve svém těžkém životě.
    I svého vodníka měl Šebetov...

    Byl krásný, sluneční den. Modré nebe s drobnými stády bělavých beránků hřálo celou zem. Ptáci zpívali o závod, květy voněly, trávníky byly plné zeleně. A což teprve zámecká zahrada! Hrabě nechal přivézt mnoho cizokrajných květin a stromů pro své potěšení. Alej kaštanů bílých i růžových vedla k rybníku. Rozložité platany, vysoké buky, javory a lípy rostly v parku snad několik století.
    Horní rybníček měl uprostřed malý ostrůvek s bílými břízkami, ve kterých byl uschován malý altánek. Labutě a velké květy leknínů, se kolébaly na hladině. Keře šeříků objímaly mramorové sochy starých bohů podél pískových cest. Stráň se ztrácela vzadu v černém lese. Několik štíhlých laní se objevilo mezi kmeny. Terezka se nemohla vynadívat na všechnu tu krásu. Najednou na hrázi u rybníka uviděla pěkného mládence, který se na ni usmíval a kýval, aby šla dále do parku. Byl oblečen v zelenou kamizolu jako myslivec, na hlavě měl zelený klobouk s dlouhým perem a na nohách se mu leskly červené boty s třásněmi.
    V ruce držel pestré barevné pentle, které nabízel Tereze. Již chtěla uposlechnout a doběhnout si pro nějakou stuhu, neboť měla svoje dlouhé vlasy spletené jen obyčejnými tkanicemi. Pojednou se zarazila, pokřižovala se a utíkala domů. Viděla ještě, jak to v rybníku žbluňklo. Mládenec i s krásnými stuhami v něm zmizel. Byl to vodník, “šebetovské hastrman”, jak mu lidé říkali. Terezka nebyla jediná, která ho viděla. Někteří ho spatřili, jak sedí pod vrbou, nebo si hraje s labutěmi. Nikdo se však nedal zlákat, aby ho poslechl. Také Terezka dobře udělala. Kdyby ho poslechla, nikdy by se domů již nevrátila.
    Dědeček Machátů se vracel večer z lesa kolem Obory. Na zádech nesl nůši březového proutí, ze kterého chtěl udělat pár košťat pro domácnost.
Byl podzim a jako všichni staří lidé, také on měl starost, aby v chalupě byla zásoba na zimu. Bedlivě se rozhlížel na všechny strany, aby ho nespatřil panský myslivec. Za takovou krádež by musel nejméně dva dny robotovat na panském.
Když šel kolem rybníka, spatřil na hrázi pod vrbou sedět malého chlapce, oblečeného jen v košilce. Ten si vyřezával z vrbového proutí píšťalky a pískal na ně. Každá píšťalka měla jiný tón a hošík přitom tleskal rukama a smál se.
Dědeček měl dobré srdce. Bylo mu líto chatrně oděného děcka. Chtěl ho vzít domů, aby se ohřál u nich na peci, než se budou po něm rodiče shánět. Přistoupil zezadu k němu a chtěl ho vzít za ruku. Chlapec se otočil a dědeček se celý zatřásl ošklivostí. Viděl škaredý, starý obličej, veliké vyboulené oči, široká ústa a nazelenalé dlouhé, neučesané vlasy. Již vztahoval po něm ruku, když se mu hoch vytrhl a skočil do rybníka.
Stařeček byl celý zděšený, neboť si myslil, že se hoch utopil. Již chtěl volat o pomoc, když z vodní hlubiny se ozval vysoký, ječivý smích.
Teprve teď poznal, že to byl vodník.

    Stará paní hraběnka Amálie Strachwitzová byla již dlouho nemocná. Měla stále oteklé nohy a nemohla dýchat. Žádný doktor jí nedovedl poradit, ačkoli si zavolala jednoho profesora až z Vídně. Někdo jí poradil bylinářku. Ve vesnici bydlela jedna, jmenovala se Špačková. Paní hraběnka si ji tedy dala zavolat a prosila ji o pomoc. Špačková poradila kořen puškvorce a devětsilu vařený ve víně a do varu přidat březové listí v prášku. Vše musí být sbíráno o půlnoci, když je měsíc v úplňku.
Komorník Franc dostal tedy rozkaz, aby vše podle rady bylinářky obstaral. Vyšel tedy o půlnoci při úplňku do parku a netrhal vše, jak mu bylo přikázáno. Když se vracel domů, spatřil, jak z okna panské spíže leze malý človíček, v jedné ruce drží pečené kuře a v druhé láhev vína. Tak ty jsi ten zloděj, pomyslil si Franc, co nám krade ty dobroty! Však já tě pořádně potrestám, aby ti zašla chuť na panská jídla.
    Vrchní kuchař pana hraběte byl celý nešťastný, neboť už delší dobu se ztrácely ze spíže různé věci, ačkoli klíče nosil stále u sebe. Pátralo se, hledalo se, ale nic se nenašlo. Až této noci přišla šťastná náhoda. Komorník si ulomil tlustou hůl a šel za mužíčkem. Byl zvědav, co se bude dále dít. Ten došel k hornímu rybníku, sedl si pod vrbu a počal hodovat. Franc se přiblížil těsně k němu a již zvedal hůl, aby ho vyplatil.
Najednou hop a mužíček mu zmizel v kořenech staré vrby. Voda se jen zavlnila v měsíčním světle. Komorník viděl ještě, jak na něho z vody dělá někdo dlouhý nos a hlasitě se mu pochechtává. Tak se v zámku všichni dověděli, že mají zloděje, šebetovského vodníka.