Oheň

    Veliký požár vypukl 1. ledna 1864. Tehdy vyhořela celá polovina vesnice od Knínic. V Kapouňatech bydlela domkářka Navrátilová. Její drobná postava se skoro celá ztrácela pod velikým květovaným vlňákem, který nosila stále přehozen přes hlavu a měla sešpendlený jehlicí s velikou kostěnou hlavou. V obličeji vynikaly živé oči a tenkérty. A za nimi vládl ostrý, zlý jazyk. Celý Šebetov hoznal, od Kapouňat až po Zábraní. Nikoho nenechala na pokoji. Všechny důkladně pomluvila a zkritizovala. Nikdo ji neměl proto rád, občané se raději stranili a dávali pozor, aby s ní nepřišli do styku.

    Bylo to těsně před vánocemi. Panskému zahradníkovi Sobotkovi z čísla 76 se ztratila vykrmená husa. Krmil ji celý týden na slavnostní vánoční oběd a najednou byl do rána chlívek prázdný. Pátralo se a vyšetřovalo, až teprve obecní policajt Prokop Veselý našel husu dobře ukrytou u staré Navrátilové. Ihned ji přivedl na obecní úřad. Starosta byl tehdy čtvrtník Josef Dokoupil z čísla 41 a radní František Kozlovský, pololáník z čísla 48. Ti na ní požadovali pokutu 2 zlaté a pohrozili jí vězením, když nezaplatí. Domkařka pokutu nezaplatila a přísahala oběma pomstu.
    Večer 1. ledna 1864 se najednou rozcinkal zámecký zvonek a zazněla hasičská trubka. Plameny šlehaly z domů starosty Dokoupila a radního Kozlovského. Oheň se zuřivě zakousl do doškových střech a rychle přeskakoval z chalupy na chalupu, z doškové střechy na střechu šindelovou, až počala hořet celá půlka dědiny z knínické strany. Plameny krvavě zbarvily temnou oblohu, zvonek příšerně duněl, oheň řádil a praskal. Lidé zděšeně pobíhali, starší klečeli a modlili se, ženy lomily rukama a křičely: "Hoří, hoří! Pane na nebi pomoz!" Z chlévů vyváděli dobytek, který se plašil a temně bučel, někde se již prohořelé suché střechy zřítily a zavalily stáje i světnice. Pláč nahých dětí v třeskuté zimě dojímal každého. Někteří se pokoušeli vodou zalévat oheň, ale byla to jen kapka do prudkého žáru. Jako obrovská a děsivá svíce svítil oheň Šebetovským do nového roku. Kníničtí, kteří spěchali přes pole k ohni, přivedli jakousi ženu, která stála vzadu v polích, šíleně se smála a ječivým hlasem stále křičela: "To jsem já zapálila, to je moje pomsta." Byla to stará Navrátilka. Škrabala, kousala, kopala a plivala jako divoká, když byla občany spoutána a odvedena.
    Hrdelní právo pro šebetovské panství měla obec Knínice, které dostala okolo roku 1200, aby zloděje, lotry, mordéře a jiné zločince trestala na hrdle nebo na statku. Vězení bylo pod zemí v obecní budově. Byla tam mučidla: pět klad na svírání člověka, dřevěný robotní osel, dvanáct železných pout, které byly připevněny na dubových sloupech a vězni se připjaly na krk a v půli těla, aby musel stát. Dále tam byla železná hruška, která se otevřela, naplnila se výkaly nebo pepřem, vložila se vězni do úst a vzadu za hlavou zamkla. Ze železné nádoby na stropě kapala stále vězni na hlavu voda. Popravy se konaly na kopci Hájku, kde stála šibenice. Jaký trest stihl zuřivou a mstivou ženu v tomto vězení se nikdo nikdy nedověděl. Ale do Šebetova se již nikdy nevrátila.

    Největší poprava na kopci Hájku se konala v roce 1627 za selského povstání na šebetovském panství. Pět ze selských vůdců bylo tehdy mučeno a pověšeno. Nejpřednější z nich, Tomáš Králíček z Knínic, byl rozčtvrcen a hlava jeho přibita na štít jeho statku. Poslední poprava na Hájku byla v roce 1772, kdy byl pověšen myslivecký mládenec. Kat byl povoláván k popravě z Brna a platilo se mu: Za popravu mečem a oběšení 2 hřivny, za utopení 2 hřivny, za zakopání zaživa 4 hřivny a za čtvrcení 6 hřiven.