O zeleném kříži

    Martin byl pěkný urostlý mládenec, vysoký jako jedle. Všechno na světě ho těšilo. Pohled měl hrdý, sebevědomý, hlavu vysoko. Toužil po svobodném životě v lesích a ve volné přírodě.
    Tato jeho láska rostla s ním již od dětství. Jeho otec byl myslivec na boskovském panství. Byl vášnivý lovec a brával často malého Martina do lesa. Hoch se zatajeným dechem poslouchal vyprávění a se zářícíma očima pozoroval všechnu tu krásu a přírodní zázraky, které les v sobě choval. Když dorostl a žil ve městě na studiích, zůstal les jeho stálou vzpomínkou. Jeho touha se nakonec vyplnila. Dostal se na venkov, do lesů jako myslivec hraběte Strachwitze, který vlastnil panství Šebetov. Právě byl dokončen a dostaven Karlův dvůr, takže bydlel přímo uprostřed lesů. Oddal se lesu s celou tou horečnou myslí, kterou musel tak dlouho potlačovati.
    Martin však měl také svoje nepěkné vlastnosti. Byl pyšný a lehkomyslný, rád se vychloubal, byl marnotratný a měl rád veselou společnost, kde se hodně popíjelo. Velmi často také uzavíral sázky, někdy úplně nesmyslné.
    Jednoho dne si pozval hrabě Martina na zámek a řekl mu: “Martine, slyšel jsem, že umíš střílet jako čarostřelec, proto jsem tě zavolal, abys mi zastřelil na neděli jelena, který mi hodně škodí na malém porostu. Budu mít velikou společnost a doufám, že mne nezklameš. Zvláštní a bohatá odměna tě nemine.” Martin se uctivě poklonil a slíbil, že rozkaz zcela určitě vykoná. Teď byl ještě pyšnější než dříve. Zámecký pán ho pochválil a svěřil mu tak důležitý úkol. On, Martin, tak mladý, a je lepší, než všichni panští staří myslivci. Hned šel do Zábranské hospody, kde již byla veselá nálada, přisedl ke kamarádům a dal si přinést celou láhev červeného vína. “Martin dnes jistě vyhrál sázku, nebo se zamiloval, že si tak poroučí,” škádlili ho přátelé u stolu. “Mám zastřelit pro pana hraběte jelena,” vesele odpověděl Martin.
“Však ho stejně netrefíš,” smáli se ostatní. “A zastřelím - i kdyby měl mezi parohy kříž,” vykřikl mladý myslivec a zaklínal se svatým Hubertem, patronem myslivců.
Došlo k sázce. Dva mázy piva zaplatí Martin, když prohraje. Staří hosté kroutili hlavami nad takovou rouhavou sázkou, přemlouvali Martina, aby ji zrušil, ale ten jen hrdě pohodil hlavou.
    Té noci Martin oka nezamhouřil. Postel mu připadala horká jako vytopená pec. Potil se a v trhavém spánku měl divoké obrazy před očima. Hodiny pomalu ubíhaly. Už to nemohl vydržet, oblékl se a vyskočil z okna. Byly právě dvě hodiny v noci, když se pustil na lov. Měsíc pozoroval Martina, jak kráčí spícím lesem. Vzduch voněl, bříza tiše šuměla, na trávě se třpytila chladná rosa. Až kdesi v dálce, na kraji lesa zanaříkala sova. Průsvitný závoj utkaný z mlhy táhl se zeleným porostem.
V blízké rokli se dal do zpěvu malý potůček, klopýtající přes větve a kamení. Netopýr se zatřepotal nad vrcholky stromů, les zhluboka dýchal, listí osik se chvílemi zachvělo vánkem. Všude kolem ležela jakási radostná pohoda. Jen Martin byl netrpělivý, napjatý. Na mohutném buku byl připevněn posed. Martin se na něj vyšplhal a čekal. Seděl klidně, pušku na kolenou, dobře ukryt v koruně stromu.
Najednou z temného houští se ozvalo lehké zapraskání, lehký dupot a mezi vysokými smrky se objevil krásný statný jelen. Jako nějaký král se rozhlédl, pyšně a majestátně. Zvedl hlavu vysoko a zatroubil na pozdrav. Byl nedůvěřivý. Zastavil se a větřil. Uškubl sousto trávy a zase se podezíravě napřímil. Přicházel pomalu měkkým krokem, světlo si hrálo a hladilo ho po lesklé šíji a po plných bocích. Martin dlouho neváhal. Zvedl pušku a zalícil. Třásla se mu nějak ruka. Prst se již dotkl spouště a levé oko se přimhouřilo. Jelen zvolna vyšel z lesního stínu do plné záře měsíčního světla. Parohy na hlavě byly jako koruna a mezi nimi, Martin strnul, zaleskl se, zazářil lesklými paprsky, zlatý kříž. Puška mu vypadla z třesoucích rukou. Slyšel, jak jelen vítězně a mohutně zatroubil a odešel. Les se za ním zavřel tiše a tajemně. Noc byla tichá, nic se již nepohnulo. Martin potichounku spustil kohoutky, pověsil pušku na rameno a opatrně sestoupil s posedu na zem. V srdci měl radost a klid. Jakési teplo ho celého objalo. Měl jelena na ráně a přece nestiskl.
    Prohrál sázku, a již nikdy žádné neuzavřel. Polepšil se a na místě, kde se podivný jelen objevil, postavil na památku dřevěný kříž, který natřel zelenou barvou lesa.
Kříž byl již mnohokrát opraven, znovu postaven, ale stále připomíná pověst, kterou si lidé vypravují o mysliveckém mládenci Martinovi.