Mnich s knihou

    K panství šebetovskému patřily za starých časů vesnice Svitávka, Knínice, Šebetov, Světlá, Cetkovice, Uhřice, Úsobrno, Štěpánov, Kořenec, Benešov, Pavlov, Okrouhlá a Benýška. Dříve to bylo Horní nebo Knínické zboží spravované knínickým proboštem. Celé panství bylo majetkem kláštera Hradisko u Olomouce, který patřil řádu benediktinů a později premonstrátů.

   Za stara byl v Šebetově svobodný dvůr. Knínický probošt Pavel Gruenwald postavil kolem roku 1580 nedaleko starého menšího dvoru nový, velký dvůr. Nový šebetovský dvůr se stal letním sídlem opatovým. Sídlil zde také jeden z mnichů, kterému byla svěřena správa panství. Tomuto správci se říkalo inspektor.

    Ve dvoře trávili prázdniny neboli vagace studenti bohosloví. Zde bydlili také přestárlí nebo churaví mniši řádu premonstrátů. Když zemřeli, byli pochování přímo pod zámeckou kaplí. První z opatů, který přijel do dvora a zde bydlel, byl opat Jan Ponětovský z Ponětova, který pocházel z polské šlechty. Roku 1583 zde dal sepsat instrukce, jimiž se mělo panství řídit.
    Nový zámek byl postaven o sto let později za opata Norberta Želeckého z Počenic. V zámku byla postavena také kaple sv. Barbory, která byla s velikou slávou posvěcena 26. června 1695 pražským arcibiskupem. Nový zámek měl nad vchodem od návsi věžičku se zvonkem a na jižní straně nedaleko bočního vjezdu byly sluneční hodiny. Když se zámek opravoval, rozkázal hrabě Strachwitz rozházet kosti mnichů pochovaných pod zámeckou kaplí na poli zvaném Prašnice.
    Jak bylo v poli krásně. Skřivani plesali do strhání. Pole se zelenalo svěžím osením a v něm se ztrácel malinký, směšný a nemotorný zajíček. Březňáček to byl, který snad mamince utekl z pelechu a zbloudil v tom širém světě. Jemné obláčky se chvílemi stahovaly v temný mrak. Na Prašnici pracovali panští robotníci, muži i ženy.

    Mezi nimi chodil jako páv panský dráb Lorenz, břichatý, vypasený jako sládek a stále je pobízel k práci. Byl oblečen v dlouhý oprýmkovaný a šosatý kabát, který mu při chůzi tloukl vzadu o nohy. Nejvíce si zakládal na svém třírohém, promaštěném klobouku, který mu kdysi vlastnoručně daroval sám pan hrabě za věrné a poctivé služby. V chlupaté svalnaté ruce držel karabáč. “Uškrtit povříslem bychom ho jednou měly,” zašeptala robotnice Dvořáková své sousedce Horákové. “Nemluvte a dělejte,” okřikl je hned hrubě Lorenz, “nejste zde na bavení, ale na práci.” Dělat jen a dělat, na to byl dráb a karabáč. Náhle se objevil vedle drába mnich oblečený v řádové roucho premonstrátů. Chodil mezi pracujícími s modlitební knihou v ruce, tiše se modlil, ale slovo s nikým nepromluvil. Dvě odvážné pracovnice Madlenka s Tončou šly se ho zeptat, zda něco nepotřebuje. On však nepromluvil a zmizel. Lidé se polekali a marně ho hledali. Jako by se do země propadl. Stalo se tak několikrát. Vždy, když lidé pracovali na tomto poli, mnich se mezi nimi náhle objevil a zase náhle zmizel. Nikdo už na Prašnici nechtěl jít pracovat, všichni se báli tajemného mnicha. Pan hrabě marně sliboval a rozkazoval, nic nepomohlo. Když se to dověděl brněnský biskup, rozkázal pole přeorat, kosti, které tam byly rozházeny, posbírat a uložit na hřbitov do Knínic.
    Stalo se tak a od té doby mnicha s knihou už nikdo nespatřil.