Loupeživý mlynář

    Za starých časů skoro každá vesnice, kterou protékal nějaký potok, měla dva mlýny, horní a dolní. Na horách pak bývaly větrňáky. Žila tu vesele chasa mlynářská! Pan otec, prášek, mládek, stárek, sekerník, pocestní a potulní mlynářští krajánci, kteří chodili od mlýna ke mlýnu.
    Také v Šebetově na Bělé byly dva mlýny. Mlýn Stěničkův a mlýn panský. Pod Bělským kopcem byl nejdříve panský mlýn a na Melkově byl mlýn soukromý. Vrchnost potom vyměnila svůj mlýn za mlýn melkovský. Tak přišel panský mlýn do držení mlynářské rodiny Stěničkovy. Od nich jej znovu koupila vrchnost, mlýn zrušila a proměnila jej v hájenku. Za barona Königswartera byl mlýn zbořen. Ještě dnes je vidět místo, kde mlýn stával.
    V gruntovních kruhách z roku 1656 je uveden na čísle 51 mlynář Jan Stěnička. Další z rodu jsou František, Antonín a Florián: Roku 1873 v matrice obce šebetovské je na mlýně zapsán Josef Stěnička, jeho žena Anna, synové Jan, Josef, Alois a dcera Marie.
    Pěkná cesta vedla olšinami podél potoka ke mlýnu. V létě tam byl milý chládek. Od vody to vždy svěže vanulo a z jara voněly pod olšemi fialky. V létě a na podzim byla cesta vyschlá sluncem a v zimě zavátá sněhem i závějemi. Střechu mlýna stínily dva veliké duby, které stály vzadu za mlýnem. Lidé jezdili rádi do mlýna ke Stěničkům na besedu. Mleči z Kořence, ze Štěpánova, z Okrouhlé i ze Šebetova se zdržovali ve mlýně déle než bylo třeba, protože tam bylo stále veselo. Tak veselo, že to mlýnské kolo zrovna zpívalo a vše kolem mlýna se smálo, i ty duby ve svém šumění, a potok ve svém bublání. Panímáma neskrblila nikdy nějakou tou bílou buchtou do křupava vypečenou a s dobrou nádivkou. A pan otec donesl zavdanou. Míval ve skalním sklípku vždy nějakou bečičku piva nebo vína. Bylo také známo, že mlynáři na bělském mlýně měli vrchovatě.
    Až od jisté doby se začalo povídat o bělském mlýně všelicos. Mleči již neradi dlouho čekali na zásep a besed také ubylo. Lidé také nechodili rádi kolem a občané se počali mlynáře stranit. Za dlouhých zimních večerů, za mrazů, při kterých šindele praskaly na střechách, si vzpomínali a vyprávěli nejen o hastrmanech a o polednicích, ale také o loupeživém mlynáři. Florián z poctivého rodu Stěničkova se stal přechovávačem a společníkem loupeživé bandy, která přepadala formany a pocestné na císařské silnici na Melkově.

    Mladý hospodář Jan Učeň z Kořence se vracel z Boskovic pozdě večer domů. Šel Melkovským údolím. Ze Stěničkova mlýna uslyšel hlučný smích a hlasitý zpěv. Byl zvědav, co se tam oslavuje, přistoupil k osvětlenému oknu a uviděl divoký obraz. Několik vousatých a zarostlých mužů sedělo kolem stolu a popíjelo z plných pohárů. Před sebou měli hromádky grošů, které sypali do pytlíků a mlynář je v náručí odnášel. Vzadu za mlýnem byli ukryti osedlaní koně. Ve mlýně přenocovali také často obchodníci, kteří jezdili na vozech s bohatým nákladem látek, sukna a jiného zboží po lesních cestách a po císařské silnici na Olomouc, na Brno a na Vídeň. Pod mlýnicí bylo veliké mlýnské kolo na spodní náhon, které pohánělo dva velké mlýnské kameny, mezi nimiž se mlelo obilí. Z mlýnice prý vedlo dolů propadliště, kam spouštěl mlynář své bohaté návštěvníky a mleče i s celým nákladem. Tam na ně již čekala další tlupa, která je obrala o všechen majetek, povraždila a těla zakopala v hlubokých lesích.
    V té době bylo mnoho loupeživých přepadení nejen na Šebetovsku, ale i v ostatních českých krajích. Všude čekali na pocestné lupiči a přepadali pokojné občany. Celé tlupy se uhnízdily v hlubokých lesích při cestách a bylo těžko je polapit.
    Ze staré historie je znám případ českého loupeživého rytíře Mikuláše Žampacha z Potštejna, který roku 1342 loupil a vraždil na šebetovském majetku a v šebetovských lesích. Místo, kde tento rytíř přepadal pocestné, se nazývá U Žampacha. Je to roklina v Melkovském údolí mezi Okrouhlou a Vratíkovem. A stezce, kde řádil loupeživý mlynář se svou cháskou, se říká Na zlodějské stezce. Podle paní Koudelkové z Melkova je to lesní cesta, která vede z Melkova na Okrouhlou.