Kmotr Rozuma

    Valenta z gruntu byl velmi chytrý a sečtělý. Přečetl všechno, co se mu dostalo do ruky, o všechno se zajímal a o všem také hluboce přemýšlel. Uměl také dobře psát, proto není divu, že byl dlouhá léta šebetovským rychtářem.
    Za starých časů bývalo na vesnicích málo knih. Jen v některé domácnosti měli bibli, nějaký ten zpěvník nebo modlitby. Někde byl ještě schován domácí nebo hospodářský rádce. Málo rodin vlastnilo nějakou staročeskou legendu a Proroctví Sibylly, královny ze Sáby. Většina knih byla uschována v zámeckých a v klášterních knihovnách. Nikdo je nečetl, ani nepůjčoval, poněvadž vrchnost nechtěla mít na venkově mnoho vzdělaných lidí. Byla obava, aby nevznikla nějaká vzpoura nebo rebelie.
    Když Valenta přečetl všechny staré kruhy, které mohl po vesnici sehnat, začal vypůjčovat knihy v zámku. Bylo jich tam nashromážděno veliké množství. Udělal kdysi pro zámek jakousi službu a místo peněz si vyžádal půjčování knih.
Zámečtí mu zpočátku velmi ochotně knihy půjčovali. A Valenta četl a četl, ale nenechával si nic pro sebe. O knihách hovořil se sousedy, ba dokonce jim z knih večer předčítal. Sám si mnohé věci opisoval a měl již plný stůl citátů a pečlivě uložených myšlenek. To se nelíbilo na zámku a chtěli se Valenty nějak šikovně zbavit. Věděli, že ho nemohou přímo odmítnout, ani mu ty knihy odepřít, když mu půjčování slíbili. Nakonec vymysleli podivný plán. Valenta toho dne, kdy měl jíti do zámku pro nové knihy, připravoval sázení brambor. Naložil na vůz pytle, rádlo a vyjel s domácími na pole. Vůz jel polním úvozem zcela nehlučně. Život, který' nebylo v polích celkem ještě vidět, neušel zkušenému oku sedláka. Ozimy, donedávna zažloutlé, zezelenaly a jařiny byly již také venku. Ženy odložily svrchní sukně a kabátky, podkasaly si spodničky a nabraly brambory do košíků a do plachet. Hospodář vyoral první brázdu. Ženy začaly klást hlízy do pohnojených brázd. Měkká kyprá země dýchala tou tajemnou silou, která těší každého sedláka. Půda se hladce krájela a přesýpala přes brambory a přikrývala je. Valenta pospíchal, aby byli s prací hotovi dříve, než se slunce přehoupne přes les. Táhly ho také silně nové knihy a nové vědomosti. Jen se trochu doma vodou opláchl, převlékl a spěchal do zámku.
    Bylo mu divné, že je všude ticho a pusto. Zatáhl za zámecký zvonec a čekal. Zprvu se ulekl, když mu přišel otevřít velký chlupatý čert. Hned však setřásl ze sebe všechen strach a rázně vykročil do chodby. Jen sukovici pevněji sevřel v ruce. Na chodbě ho také míjeli černí a červení čerti. Přišel do jídelny a podivil se. Na dlouhém stole bylo přichystáno jídlo a pití. V čele stolu seděl ve vysokém a bohatém křesle v rudém rouchu snad sám kníže ďáblů. Kdesi v koutě se objevil další satan a pokynul Valentovi, aby zasedl za stůl.
    Valenta se nedal dvakrát pobízet, usedl na židli a s chutí se dal do jídla. Byl prací na poli vyhladovělý a přišlo mu to tedy velmi vhod. Jídlo bohatě zapíjel vínem z velikého poháru, který stále doléval nějaký černý pekelník. Při jídle dával dobrý pozor na každé hnutí a na svoji hůl, kterou tiskl mezi koleny.
    Valenta byl starý lišák a nadarmo mu lidé neříkali kmotr Rozuma. Věděl dobře, kolik uhodilo a oč se jedná, ale nedával to nijak najevo. Zatímco jedl, ze všech stran se ozýval pekelný hluk. Výkřiky, kvílení, chechot, rachot a dunění. Valenta však byl velmi spokojen a pranic se nebál. Ještě poslední kousek pečeně vložil do úst, ještě poslední pohár vína pozvedl a hlučně se zasmál: "Na zdraví vám všem, přátelé! Jsem dosti chytrý, abych poznal, že se mne chcete zbavit a nepřejete si, abych si dále půjčoval vaše knihy. Ty šašky ze sebe jste nemuseli dělat. Stačilo jen říct: Valento, už k nám dále nechoď. Děkuji vám za dobrou večeři a mějte se dobře." Pak zvolna odcházel ke dveřím, dále přes chodbu na dvůr a zámeckou branou na vesnici. V zámku bylo hluboké ticho, ani hlásek se nikde neozval.
    Jen Valenta se smál. Smál se celou cestu hlasitě, vesele a rozjařeně. A lidé, kteří ho cestou potkávali, jen udiveně kroutili hlavami.