Kapouňatské strašidlo

    Všichni si oddechli. Bylo po strašidle i po strachu. Dolní dědina i Zábraní se však ještě dlouho smáli Kapouňatským a škádlili je, kdy je zase pozvou a ukáží jim jejich strašidlo.
    Najednou se ozval z lesního houští praskot a lomoz. Lidé se již chtěli rozprchnout, když se ozval z lesa veselý dětský hlas: "Lidé, nebojte se a neutíkejte, to není žádné strašidlo, to je jen naše stará smuteční vrba." Byl to malý Petr Machátů, který ráno vyslechl maminčinu rozmluvu v krámě a vypravil se večer tu záhadu vypátrat.
    "Jen se přijďte podívat,“ zvala panímáma Dvořáková v kvelbě u žida Holubovou. "Je to takové vysoké strašidlo;“ pokračovala Machátová, která tuto rozmluvu sledovala, "má to dlouhé ruce, které se kývají na všechny strany a přitahují a zvou k sobě. Člověk, kdyby pevně nestál na nohou, jistě by ho přitáhly a kdoví, co by se s ním pak dělo. Kdopak by se k tomu přibližoval,“ pokyvovala hlavou vdova Hrouzová, "s čertem a se zlými duchy nejsou žádné žerty." Ještě chvíli živě rozkládaly, potom nakoupily a honem utíkaly vařit oběd. Muži přijdou v poledne hladoví domů a bylo by zle. Holubová sice ve strašidla nevěřila, přece však ženská zvědavost jí nedala, a tak slíbila, že večer dojde. Když se počalo smrákat, vypravila se do Kapouňat. Mužovi nic neřekla, ten by se jí vysmál. Vypravila se, že jde na besedu. Ženské již čekaly na lavičce před Hrouzovýma. "Ještě je čas," řekla Machátová, "Až bude úplná tma, muži také půjdou." A tak se pustily do řeči kolem vaření a práce na poli. "Pojďte, ženské, naši chlapi už také jdou," zvolala Dvořáková. Rychle se zvedly a kráčely k lesu. Sotva přišly pod kopec, již to spatřily. Vysoké, tmavé, stálo pod lesem, kývalo a mávalo tenkými pažemi ze strany na stranu, šumělo a šustělo. Diváci ani nedýchali. Jen hluboký vzdech se sem tam ozval v tichu.
Kapóňatští měli konečně také svoje strašidlo. Všude o tom vyprávěli a každého zvali, aby se přišel večer podívat. Zvláště ti z dědiny, kteří byli s Kapóňatskéma na štíru, protože jim každý rok ukradli májku.