Kamenný stůl na Baště

    Bělský kopec je starý název místa nad říčkou Bělou. Když šebetovské panství převzal pak hrabě Karel Strachwitz, dal postavit r. 1827 na bělském kopci dvůr a nutil své poddané v tomto dvoře pracovat. Bylo tam pastvisko pro ovce. Les, který poručil vykácet, proměnil v pole. Podle něho dostal pak dvůr název Karlsberg – Karlov.
    Dole pod Karlovem směrem na Horní Štěpánov stojí proti sobě dva kopce, jeden menší a druhý větší. Říká se jim Velký a Malý Hrad. Velký Hrad stojí již na území štěpánovském.
Na nich stály proti sobě dvě opevněné tvrze, které byly obehnány vysokým valem. Mezi nimi vedla pravěká zemská cesta. Hrady měly za úkol bránit tuto zemskou bránu proti vpádu cizího vojska nebo nepřítele. Posádka obou hradů měla postavit záseky, cestu v údolí zavalit a nepřítele porazit, nebo zadržet tak dlouho, dokud nepřijde posila.
Před Velkým Hradem je menší vrch, na kterém stávala ve starých dobách dřevěná věž – bašta. Ta ohlašovala blížícího se nepřítele a chránila přístup k Velkému Hradu. Proto se tomuto kopci říká Na baště.

    Na Velký Hrad vedla ze šebetovského zámku prelátská cesta. Vedla prý kolem Obory na Bělský kopec a dále dnešní Barončinou stezkou na Velký Hrad. Jmenuje se podle mnichů – prelátů kláštera hradišťského. Podle pověsti byl na Velkém Hradě letohrádek, ve kterém řeholníci jedli a odpočívali.
Tato pověst je asi pravdivá, poněvadž na kopci byla zřízena velká obora, do které jezdili opati lovit zvěř.
V té době byly u zámku tři rozsáhlé obory na zvěř. Jedna byla přímo za zámkem, je to dnešní Obora, druhá na Velkém Hradě a třetí na Rychvaldě. Šebetovský Rechvald má jméno z původního německého názvu Rehwald, tj. srnčí les, vrch.
Ředitel Al. Ferulík našel na Malém Hradě vrstvu opevnění se slovanskými střepy. Byly tam nalezeny náramky z bronzu pocházející z doby hallštatské, střepy různého pravěkého stáří a jiné. Doba hallštatská je nejstarší doba železná a končí asi roku 500 př. n. l.
 
    O Baště se vypráví tato pověst.
    V Šebetově bydlel v dřevěné chaloupce drvoštěp Libor Hrouz. Byl ženatý a měl dceru Marii. Libor byl velmi přičinlivý a pracovitý. Kácel stromy a svážel je do údolí. Ženy pracovaly na malém políčku vedle domku, když měly trochu volného času, pomáhaly tátovi v lese. Snášely klestí na hromadu, hrabaly listí nebo sbíraly šišky na topení.
Marie se v lese vůbec nebála. Byla srdnatá, zvykla si na přírodu a mohla jít do lesa třeba o půlnoci.
Jednou šla do lesa na ostružiny. Nejprv došla k Malému Hradu, kde byly na pasece plody zvláště veliké. Ještě neměla dosbíráno, když ji napadlo pustit se k Baště.
Sešla pomalu dolů s kopce, přeskočila příkop a dala se pěšinkou do vrchu. Cestička jí zvolna mizela pod nohama, byla zarostlá vysokou trávou. Dívka přeskakovala kořeny a balvany a byla již hodně unavená. Prolezla divokým houštím a usedla na veliký kámen, aby si odpočinula.
    Pojednou se jí zdálo, že slyší vzdálené hlasy. Srdce jí rychleji zatlouklo. Naslouchala, zda tu někdo není. Neuslyšela nic, jen listy osiky šuměly ve větru. A najednou se zase ozval temný hlas. Šla tedy dále po špičkách, opatrně jako duch. Přiblížila se k nízkému porostu a skulinou mezi křovím uviděla zvláštní výjev.

    Na kamenných křeslech sedělo kolem kamenného stolu několik vysokých postav v bílých dlouhých hábitech s kapucemi přes hlavu. Na kamenném stole, uprostřed stálo několik vyprázdněných kovových korbelů a na kraji ležely rozprostřené ubrousky z režného plátna. V košíku bylo vidět ovoce a zbytky jídla.
Marie již déle nečekala, dostala strach a dala se do běhu dolů se stráně. Ve chvilce byly doma u rodičů a vše jim vypověděla. Otec ji však upokojil a vyprávěl, že to byli mniši ze zámku, kteří tam po lovu odpočívali.
    Na Baště si lidé stále ukazují několik kamenů sestavených do půlkruhu kolem jakéhosi placatého kamenného stolu.
    O pravdivosti této pověsti svědčí nález učiněný na tomto místě. Při kopání jamek pro stromky našla tam jedna pracovnice malou zlatou lžičku. Dala ji hajnému Servusovi, který práci řídil a ten ji odevzdal na zámku.