Doslov

Mezi nejvýraznější složku regionální beletrie patří bezesporu lidová pověst. Vznik pověstí bývá ve většině případů silně ovlivněn dobou a prostředím, v nichž vznikaly. Jejich prolínání mezi tzv. ústní slovesností a literaturou pozorujeme v našich zemích od nejstarších počátků našeho písemnictví, od 10. století, jejich rozkvět byl zejména ve století 14. a v 16. Neznáme bohužel přímou středověkou lidovou tvorbu z jejich dobových záznamů, spíše jsme o ní zpraveni z informací literárních nebo z uměleckých zpracování lidových pověsti našimi slovesnými tvůrci. Setkáváme se tak vlastně s literárními adaptacemi folklóru v krásném písemnictví, které takto úspěšně rozvíjelo v tradici ústní lidovou tvorbu, epickou i lyrickou. V nejužším kontaktu mezi oběma proudy, tj. mezi psaným krásným písemnictvím a mezi ústní slovesností, byly tzv. knížky lidového čtení, které měly nejširší uplatnění od konce 15. století a zejména v celém 16. století, přežily však i pobělohorskou porážku a dobře se uplatnily i v tzv. písemnictví barokním a dokonce ovlivnily i vznik literatury obrozenské. Společenská základna této literatury byla značně široká, jejím konzumentem byl nejen drobný městský lid, řemeslnické a kupecké vrstvy, nýbrž i venkov. Tato literatura bezesporu ovlivňovala i vznik nové lidové slovesnosti, působila znovu zpětně na folklórní tvorbu, prvky i syžety této slovesnosti působily přímo i nepřímo na ústní lidovou slovesnost pobělohorské a barokní doby. Národní obrození těžilo pak znovu z lidového folklóru a poezie i ohlasová próza lidové tvořivosti způsobila především onu známou demokratičnost a upřímnou lidovost našeho písemnictví obrozeneckého a romantického.

Lidová slovesnost byla úzce spojena s životem plně uzavřeného geografického a ekonomického obvodu, jímž nepochybně bylo až do pádu roboty v revolučním roce 1848 panství, patřící jako soukromé vlastnictví šlechtické rodině, jež se dědilo z otce na syna nebo jež přecházelo prodejem a koupí do vlastnictví majetníka jiného. Držitelem řady panství v našich zemích kromě šlechty bylo rovněž duchovenstvo, mnohé statky patřily biskupovi nebo klášterům. Také šebetovské panství na Malé Hané, z něhož pocházejí tyto vydávané pověsti, bylo spojeno feudálními svazky s duchovní vrchností, s olomouckým klášterem Hradisko, jež patřilo většinou premonstrátům. Dějinám tohoto panství byla již věnována značná odborná pozornost historická v řadě drobnějších publikací, jež líčí zejména ekonomické a sociální vztahy v době pobělohorské na Malé Hané.

Tím zajímavější pak je, že se čtenářům dostávají do rukou Šebetovské pověsti, jež sebral a upravil Rudolf Wilhelm a jehož práci citově jemně ilustrovala Ctirada Lukášová. Uvedené pověsti jsou všechny přesně lokalizovány do Šebetova a do jeho nejbližšího okolí, jejich děj se odehrává především v 18. a v 19. století, vystupují v nich místní občané a sousedé, klášterní i světská vrchnost a rovněž, jak to v pověstech bývá, některé neskutečné bytosti jako vodník - hastrman, čarodějnice a jiné. Přesto však jádro a základ všech těchto pověstí jsou reálné, vycházejí z objektivní historické skutečnosti, kterou vysvětlují svým výrazným způsobem. Sluší se rovněž zdůraznit, že jazyk vypravovatele, který upravil a skloubil místní pověsti v útlý pěkný svazeček lokálních šebetovských pověstí, je neobyčejně živý a čtivý, což rovněž patří k dalším přednostem tohoto dílka, jež by mělo být impulsem, aby i v ostatních obcích nejen na Malé Hané, nýbrž i na Drahanské a na Českomoravské vrchovině byly obdobné místní pověsti sbírány, jež by u místních činitelů měly najít stejnou pozornost, jako pověsti šebetovské.

Jan Skutil