Čarodějnice Rozina

Čarodějnictvím se lidé zabývali již od nejstarších dob. Čarodějníci chtěli pomocí různých podivných obřadů a vzýváním pekelných duchů spoutat nadpřirozené síly a přimět je ke splnění různých přání.
  Zvláště ve středověku a počátkem novověku bylo čarodějnictví hodně rozšířeno. Dělaly se různé čarodějnické recepty a masti, které se prodávaly za drahé peníze. Byly to masti, které získávaly bohatství, lásku, zdraví, přátelství i nenávist. Čarodějnice prozrazovaly přípravu těchto mastí jen na smrtelné posteli. Stačilo se jen namazat takovou mastí a po chvíli se čarodějnice vznesla do vzduchu a letěla na čarodějnická shromáždění.
   Čarodějnické jednání se podobalo náboženským obřadům. Četné osoby přísahaly, že se zúčastnily těchto shromáždění, avšak nebyla to pravda. Černé masti a recepty obsahovaly jedovaté omamné látky obsažené v černém blínu, v makovicích, v rulíku zlomocném, v durmanu a v jiných rostlinách. Vlivem těchto látek upadali lidé, kteří se touto mastí pomazali, do vzrušených otravných a omamných snů.
   Měli ve spánku různé halucinace, když se probudili a byli ještě přiotrávení, vyprávěli nejpodivnější příhody, které prožili. Zvláště silně se to projevovalo u nervově slabých lidí.

   Ve vsi bylo pozdvižení. “To je hrůza,” rozčilovala se hospodyně Sedlářová: “Dojila jsem ráno krávy a místo mléka tekla samá voda”. “A nám zase dnes uhynula dvě prasátka,” ozvala se panímáma Špačková. Sousedka Lebková si zase stěžovala, že nemohla včera utlouct máslo, “Měli jsme vždycky takové pěkné žluté máslo a včera večer jsme ho nemohli dát dohromady.” Monhortová naříkala, že jim stůně malý Václav. “Je celý ohnivý a přechází ho zlá zima.” “To bude dělat jistě ta čarodějnice Rozina,” vykřikla Sedlářová.
   “Nemluvte tak nahlas, právě jde tamhle od zámku,” zašeptala mladá Mrákavová. Hospodyně se zděšeně podívaly k zámku, odkud kráčela ohnutá stařena. Pokřižovaly se, plivly si třikrát přes levé rameno a rozprchly se do svých chalup.
   O Rozině Palčíkové si všichni lidé ve vesnici vyprávěli, že čaruje. Nikdo ji neměl rád. Byla to stará a malá osůbka, s vrásčitou tváří a s šilhavýma očima. Měla dlouhé šedé vlasy, které byly stále neupravené a rozcuchané. Chodila ve špinavých hadrech. Ruce a nohy měla tenké jako kostlivec. Belhala se o berličce a hlas připomínal kvílení vichřice. Když přišla do chalupy, běda kdo ji nepohostil a nepodaroval. Hned nebylo v domě něco v pořádku.

  Jen panímáma Sedlářová se jí nebála. Rozinu vůbec do domu nepustila. Však také na to stále doplácela. Hned měla škodu na dobytku, hned na poli nebo jinde v domácnosti.
  A poslední čas ji trápilo i zdraví. V noci nemohla dýchat, měla těžko na prsou, tlačila ji můra. Její muž Adam častokrát v noci viděl černou kočku, která skočila s postele a utekla oknem. Lidé říkali, že je to určitě Rozina.

   Sedlářová už chodila jako stín. Nejedla, nespala, jen se trápila. Když už její trápení dosáhlo vrcholu a když ulehla, její muž Adam se rozhodl k ráznému činu. Večer se vypravil do Kapouňat k chaloupce Palíčkové.
   Šel zezadu lesem, aby ho nikdo nespatřil. Přiblížil se opatrně k oknu a přes roztrhanou plachetku viděl, jak Rozina stojí u plotny, vdechuje šedivé páry z hrnce a v ruce drží jakousi černou knížku, ze které říkala tajemná slova. Potom se namazala jakousi mastí a protáhla se klíčovou dírkou ven do zahrady. Než se mohl vzpamatovat z úžasu, byla pryč.
  Adam se dlouho nerozmýšlel. Skočil oknem do světničky, vzal knihu, na které byl nápis Černý satan, vytrhl z ní jeden list, který si chtěl doma přečíst. S poličky sebral mast a hodil vše do ohně. V kamnech to divně zahučelo a mohutný plamen s černým kouřem vyrazil z komína! Myslel, že to komín i ohniště roztrhne, jak to dunělo. Podle toho hned poznal, že to byla knížka i mast čarodějná. Ještě slyšel, jak to nad střechou zakvílelo a rychle spěchal pryč.
  Když se vrátil domů, žena si mu zase stěžovala, jakou měla tíhu na prsou, že zase ta můra na ní seděla. On se však nepřiznal, co udělal a čekal, co bude druhý den.
Ráno našli lidé starou Rozinu mrtvou. Ležela na posteli, obličej zkřivený bolestí a ruce měla zaťaté na břichu. Ani ji nechtěli pochovat na hřbitově v posvěcené zemi. Avšak Sedlář, který byl radním, prosadil, že měla křesťanský pohřeb.
  Jediný on dobře věděl, co bylo příčinou její smrti. Od té doby byl v Šebetově pokoj. Panímáma se rychle uzdravovala a jen nad tím kroutila hlavou, co se to stalo.