Základní škola

Když školní rok už začíná, je v očích ještě krajina, ukrytá někde pod víčky na hory pohled daleký, pod lesy louky u řeky s plápolavými ohníčky.
(František Branislav)

      Dne l. listopadu 1912 byla zahájena výuka v nově postavené školní budově. Až do této doby museli navštěvovat šebetovské děti školu v nedalekých Knínicích, kde se vyučovalo již od počátku 18. století v malém domku, který se nacházel  po levé straně schodiště do  kostela. V roce 1809 byla postavena tzv. stará škola nad kostelem, která měla dvě třídy. V této budově probíhalo vyučování  do roku 1875, kdy byla  postavena na severozápadním okraji vesnice při silnici do Šebetova  nová školní budova, která měla v roce 1910 pět tříd. Vzhledem k tomu, že počet dětí neustále vzrůstal a školní prostory takovému náporu žáků nepostačovaly,  souhlasili kníničtí radní s návrhem šebetovské obce na zřízení vlastní obecní školy.

     Jednání o výstavbě nové školní budovy byla v obecním zastupitelstvu zahájena již v roce 1910, avšak veškeré snahy šebetovských radních ztroskotávaly na neexistenci vhodné parcely. Nakonec 16. února 1911 bylo rozhodnuto, aby byla pro účely nové školní budovy odkoupena část zahrady Antonína Kavana z čp. 29. Dne 17. dubna bylo zadáno vyhotovení stavebních plánů brněnskému architektovi  Ing. Fischerovi. Poté byla v Lidových novinách vypsána veřejná soutěž na stavbu školní budovy. Z došlých nabídek byla vybrána firma stavitele Charouze z Brna.

     První výkop se uskutečnil 1. března 1911 a 26. října  téhož roku byla stavba včetně úpravy celého okolí ukončena. Stavební práce však byly provázeny značnými problémy, jelikož stavitel Charouz zbankrotoval a stavbu nedokončil. Proto ji musela převzít do své režie obec, která ustanovila novým stavbyvedoucím Josefa Krejčíře. V tomto roce si stavba vyžádala částku 43 856 korun  88 haléřů, avšak celkové náklady po dokončení  činily 56 769 korun 07 haléřů. Veškeré výdaje byly uhrazeny následujícím způsobem:

Šebetovská záložna půjčila 31 250 K
Záložna v Cetkovicích 10 622 K
Záložna v Boskovicích 13 000 K
pan Šura z Vídně daroval 100 K
olomoucký arcibiskup 20 K
paní Pospíšilová ze Šebetova 30 K a zemská subvence činila 2 000 K.

     Zbylé dlužné částky měly být  hrazeny z rozhodnutí obecního úřadu po dobu 10 let splátkami z obecního rozpočtu.

     9. února  1912 proběhla volba nadučitele. Ze tří uchazečů, kteří se přihlásili do konkursu, získal největší počet hlasů (11) Antonín Cupal, Jan Slovák získal sedm hlasů a Antonín Tichý tři.  Do funkce řídícího byl vítězný kandidát uveden 1. listopadu 1912, kdy byla také zahájena školní výuka. Ve školní  kronice je  o počátcích obecní školy v Šebetově uvedeno:

     „Na škole zdejší povoleno bylo vyučovati od 1. listopadu 1912, kdy budova školní úplně již dohotovenou a řádně proschlou byla, kdy i vnitřní zařízení a potřebné, zákonitě předepsané pomůcky byly obstarány. Do té doby docházely dítky šebetovské do školy knihnické.  V Knihnicích vyučovalo se již asi začátkem 18. století v malém domku, kterýž hned u kostelního schodiště po levé straně stojí. V roce 1809 postavena nad chrámem Páně nová dvoutřídní škola, jež nyní všeobecně starou nazývána jest. V ní vyučováno bylo do r. 1875, kdy vystavěna byla nynější budova školní na severovýchodním konci městečka při silnici do Šebetova vedoucí. Místo to voleno bylo z ohledu k dítkám šebetovským, aby daleko nemusely choditi. Do r. 1910 čítala škola knihnická 5 tříd a pobočku. Téhož roku dostoupil počet dětí takové výše, že bylo nutno školu rozšiřovati. Poněvadž budova nedostačovala a přístavba na místě školním možnou nebyla, povolila zastupitelstva obcí Knihnic  a Vážan žádosti obce šebetovské o odškolení. Obecní výbor šebetovský jednomyslně rozhodl se  postaviti novu školní budovu v sezení konaném dne 11. 12. 1910. Velmi vhodné místo stavební získáno bylo koupí od pana Antonína Kavana, majitele rolnické usedlosti č. 29 za 600 K. Stavba dle plánu inženýra Fischera zadána byla staviteli Karlu Charousovi v Brně. Tento však upadnuv v konkurs, stavby nedokončil, proto obec, chtíc počatou stavbu dokonati, veškeru zbývající práci sama  za dozoru stavbyvedoucího pana Josefa Krejčího vedla. Dne 1. března 1912 počali dělníci kopati základy a dne 6. října byla budova i úprava okolí dokončena. Škola byla kolaudována 7. října 1912. Hrubý náklad činil 56 000 korun.

     Slavnostní vysvěcení a odevzdání školy konáno dne 20. října. Posvátné obřady vykonal důstojný pan farář Alois Vašíček z Knihnic. K slavnosti tak významné shromáždil se v místnostech školy i před budovou obrovský zástup lidu místního i okolního, množství učitelstva i duchovenstva. Ze zástupců úřadů školských dostavil se jmenovitě pan c. k. okresní hejtman Remeš. Po ukončení obřadů uzamknul předseda stavebního odboru školského pan Eduard Hrazdíra školu a předal klíče za případného proslovu  zatímně stanovenému správci školy panu Antonínu Cupalovi, učiteli v Knihnicích. Tento potom promluvil v delší řeči o důležitosti a významu školy národní. Slavnostní kázání přejal pan kaplan z Knihnic páter Vojtěch Koudelka, po jehož řeči případně a výstižně rozhovořil se pan c. k. okresní hejtman Remeš o vzájemném vztahu školy s obcí.            Podařenou slavnost ukončil místní starosta pan Josef Kavan,  jenž vyslovil vřelý dík všem, kdož o novou budovu zásluh si získali.

     Prvá místní rada školní ustavena byla následovně: Pan Eduard Hrazdira, obchodník, zvolen většinou jednoho hlasu předsedou. Josef Geršl, rolník, všemi hlasy místopředsedou. Členy výboru  byli pánové: Josef Říha, rolník a František Kvapil, obuvník. Velkostatek zastupuje lesmistr Gustav Dittrich, církevní úřad pan farář Alois Vašíček, školu nadučitel Antonín Cupal, c. k. okresním školním školdozorcem byl pan profesor František  Fresl, jemuž v prvé řadě děkovati dlužno za příkladnou péči o uskutečnění přání občanů šebetovských za zřízení školy.

      Dne 4. listopadu, kdy poprvé v krásných místnostech školních sejíti se měla školní mládež, aby přítomna byla vyučování, rozloučily se dítky i občané s obecním představenstvem v čele s mateřskou školou v Knihnicích. Po slavných bohoslužbách božích vyprovodil učitelský sbor školy knihnické spolu s dítkami žactvo školy naší až před novou školu v Šebetově, před níž pan nadučitel z Knihnic František Cupal tklivými slovy loučil se s dítkami i se sborem učitelským ze Šebetova. Jménem sboru, dítek i celé obce děkoval jemu zatímní správce školy Antonín Cupal. A po odchodu dítek knihnických zavedeno bylo žactvo do tříd a rozděleno dle stupňů věku. Zatímní správce školy Antonín Cupal vyučoval v II., zatímní učitel Otto Hanuš v I. třídě.“  

     Ze šebetovské školní kroniky se dále dozvídáme, že první šebetovský správce školy Antonín Cupal se narodil 13. června 1881 v Knínicích. Po absolvování tří tříd měšťanské školy v Boskovicích  pokračoval v dalším studiu na učitelském ústavu v Příboře, kde dne 15. července 1901  maturoval. Vysvědčení způsobilosti pro vyučování na obecních školách obdržel 13. listopadu 1903 po vykonání příslušných zkoušek před příborskou zkušební komisí. Jeho prvním učitelským působištěm se poté stal dle dekretu c. k. Okresní školní rady v Moravské Třebové ze dne 15. srpna  1901 č. 1915 Šubířov, kde působil od 1. září 1901 do 1. března 1903, kdy byl ustanoven dekretem č. 129 ze dne 12. února 1903  zatímním podučitelem v Horním Štěpánově, kde byl poté 26. února  1904 ustanoven dekretem č. 3306 definitivním učitelem.  5. dubna 1909 byl na vlastní žádost přeložen do Knínic, kde působil do 1. listopadu 1912, kdy byl služebně přeložen jako správce školy na nově zřízenou dvoutřídní školu v Šebetově. Stalo se tak dekretem č. 4071 ze dne 31. října 1912. Definitivní nadučitelské místo obdržel poté dekretem ze dne 24. února 1913 č. 4906. V prvním roce výuky  mu na novém působišti vypomáhal jako pomocný učitel Otto Hanuš,  který se narodil 2. listopadu 1897 ve Vídni, odkud se s rodiči přestěhoval  na  Moravu. První třídu měšťanské školy a první třídu gymnázia  vychodil v Třebíči,  druhou až čtvrtou třídu gymnaziální absolvoval v letech 1904 – 1908 v Boskovicích a poté pokračoval v letech 1908 – 1912 v dalším studiu na Ústavu ku vzdělávání učitelů v Brně, kde 6. července 1912 maturoval. Poté byl ustanoven  dekretem č. 4072 z 1. listopadu 1912 pomocným učitelem v Šebetově, odkud  byl následujícího roku přeložen do školy v Olomučanech.

     Čím šebetovská škola v tomto prvním jubilejním roce svého trvání žila, jaké školní akce zde probíhaly a jaké státní svátky se tenkráte slavily, si opět můžeme přečíst v šebetovské školní kronice.

     „Svaté zpovědi a přijímání zúčastnily se dítky za dozoru učitelského sboru poprvé 25. listopadu 1912.

     Dne 2. prosince 1912 konána slavnost Dětský den. Po slavných bohoslužbách božích shromáždili se žáci v učírnách, kdež učitelé vysvětlili jim význam a cíl slavnosti. Deklamace a písně vyplnily pořad. Sbírka ve  prospěch české zemské komise pro mládež opuštěnou a zanedbanou  vykonaná vynesla 20 K.

     Prvou visitaci školy vykonal pan c. k. okresní  školdozorce František Gresl dne 12. dubna 1913.

     Vzácné jubileum, dvousetletá památka trvání pragmatické sankce, připadlo na 19. dubna. Jubileum oslaveno službami božími a školní slavností.

     Svaté zpovědi a přijímání zúčastnily se dítky 2. května, kdy bylo za tou příčinou volno.

     Církevní visitace byla 19. května vykonána panem děkanem P. Vincencem Ševčíkem z Černé Hory.

     Třetí svatá zpověď a třetí přijímání vykonaly dítky 7. července 1912.“

     V tomto roce povolila c. k. zemská školní rada výnosem ze dne 16. prosince 1912 č. 37243 také vyučování ženským pracem. Zatímní učitelkou pro tento předmět se stala slečna Jaroslava Kunteová, absolventka příbramského učitelského ústavu, která se narodila 14. července 1885 v Holešovicích u Prahy.

     O tom, že nově zřízená škola se těšila velkému zájmu a pozornosti také u majitelů šebetovského velkostatku, svědčí  návštěva paní baronky Charlotty Königswarterové, která se do školy přijela osobně podívat poprvé 10. července a poté znovu  9. září 1913 v doprovodu svého syna. Byla proslulá tím, že se o vzdělání dětí šebetovského velkostatku velmi zajímala, protože sama v Kapouňatech založila a poté obětavě finančně podporovala dětskou opatrovnu.    

     V následujícím školním roce (1913-1914) byla zřízena výnosem č. 21 326 ze dne 2. srpna 1913 při druhé školní  třídě pobočka, která po zahájení školního roku umožnila vyučování ve třech třídách. Vzhledem k tomu, že již vzpomínaný Otto Hanuš byl přeřazen do Olomučan, přicházejí na školu dvě nové pomocné učitelské síly, a to Jan Horák z Polešovic u Uherského Hradiště,  který vyučoval ve druhé třídě, a Ladislav Müller, rodák ze Žďáru u Sloupa, o jehož osobnosti jsme se podrobněji zmiňovali již výše v kapitole věnované významným rodákům a obyvatelům vesnice. Přesto ještě jedenkráte v krátkosti shrňme nejvýznamnější data z jeho života, protože se do historie zdejší školy významně zapsal nejen jako učitel, ale také její ředitel.

     Jak již bylo uvedeno, Ladislav Müller-Žďárský se narodil  6. června ve Ždáru u Sloupu. Vyšší reálku vystudoval v Jevíčku, kde také v roce 1911 úspěšně odmaturoval. Poté se připravoval jako externista  v Ústavu ku vzdělávání učitelů v Brně, který úspěšně ukončil 9. července 1912.   Vysvědčení z té doby nese č. 39. Jeho prvním působištěm se stal Sloup, odkud po roce přišel jako pomocný učitel do Šebetova. Do jeho dalších životních osudů zasáhla 1. světová válka. Jako tisíce jiných mladých mužů i on musel narukovat do rakousko-uherských zákopů. V bojích v Haliči byl zajat, krátce nato vstoupil do nově se formujících československých legií, kde dosáhl hodnosti nadporučíka. Po skončení 1. větové války se v roce 1920 znovu vrátil do Šebetova, kde poté působil na zdejší  škole jako učitel a později ředitel až do 1. května 1953, kdy vzhledem ke svému neutěšenému zdravotnímu stavu odešel na zasloužený odpočinek.

     Vzhledem k tomu, že učitelka ručních prací Jaroslava Kunteová byla pověřena vyučováním  ručních prací ve Skříbu a zároveň 2x týdně dojížděla na výuku i do Šebetova, což bylo vzhledem ke spojení velmi obtížné, rozhodla se dne 16. ledna  1914 se školou natrvalo rozloučit a novou učitelkou ručních prací se stala 21. ledna Marie Musilová z Knínic.

     Školní rok 1913/1914 byl zahájen 16. září 1913 tradičními bohoslužbami v knínickém  kostele. Také v tomto roce čekala na zdejší žáčky řada oslav. 4. října 1913 je zahájila slavnostní bohoslužba  u příležitosti jmenin jeho císařského veličenstva Františka Josefa I. ve farním chrámu v Knínicích, 18. listopadu následovaly smuteční bohoslužby  obětované za  zemřelou císařovnu Alžbětu, 2. prosince se konal dětský den, jehož součástí byly opět bohoslužby a projevy učitelů ve třídách doplněné žákovskými písněmi a básněmi. Ve dnech 1. a  2. února  hrály děti pod vedením svých učitelů dětskou divadelní hru V říši zlatého kruhu, která se setkala u šebetovských občanů s nebývalým ohlasem. Její výtěžek 130 K byl věnován na zakoupení šicího stroje. I v tomto roce se účastnily šebetovské děti svatého přijímání a zpovědi.

     V říjnu 1913 musela být školní výuka z rozhodnutí  šebetovského obvodního lékaře MUDr. Nováka na 11 dnů přerušena, protože mezi žactvem se rozšířila nakažlivá  a nebezpečná spála. V říjnu byla také ukončena úprava školního cvičiště, které bylo srovnáno, vysypáno pískem a vybaveno potřebným tělocvičným nářadím, pro které byl v dubnu následujícího roku vybudován ještě přístřešek. Došlo také na vydláždění vjezdu do školního dvora a o něco později i k vydláždění vchodu do školní budovy betonovými dlaždicemi. Náklady s tím spojené byly hrazeny zčásti z divadelních představení, zčásti na ně přispěli sami učitelé.

     Při zahájení nového školního roku 1914/1915 zuřila s plnou silou na všech bojištích Evropy 1. světová válka. Tato událost, tak tragická pro všechny evropské národy, našla své vyjádření i ve školní kronice.

     „Letošní rok bude zapsán nejen v srdcích těch, kdož jej prožijí, nýbrž i v dějinách celého světa. Stalo se, čeho se nikdo nenadál. Celá Evropa, ba celý svět zachvácen byl požárem válečným. Smutný byl počátek školního roku. Na všech stranách světových odehrávaly se hrozné boje, které si vyžádaly mnoho lidských životů. K službě vojenské povoláno bylo mnoho osob učitelských. Mezi nimi byl i zdejší správce školy Antonín Cupal, který již koncem července povolán byl do zbraně, stejně jako zatímní učitel při zdejší škole Ladislav Müller, povolaný 25. srpna. Na počátku školního roku zůstal při zdejší škole jen zatímní učitel Jan Horák, který při přehlídce uznán byl nezpůsobilým  k službě vojenské. Aby se mohlo vyučovati, ustanoven byl výpomocným učitelem při zdejší škole pan Alois Ferulík, kandidát učitelství z Knihnic.“

     O tomto učiteli je ve školní kronice poznamenáno: „Narozen 17. května 1895 v Sebranicích, chodil do obecné školy v Knihnicích, do nižšího gymnázia v Boskovicích a pak navštěvoval Ústav ku vzdělávání učitelů  v Brně, kdež složil zkoušku dospělosti 6. července 1914. V Šebetově působil od 15. září do 31. října.“  Poté zápis dále pokračuje: „Ježto výpomocný učitel Alois Ferulík ustanoven byl od l. listopadu zatímním učitelem v Protivanově, jmenována pro školu naši slečna učitelka Zouharová Josefa, narozená 11. srpna 1894 v Holštýně na Moravě. Školní rok počal 16. září 1914 slavnými službami božími ve farním chrámu Páně v Knihnicích.“

     O tom, že válka zasahovala i do života malých školáků, svědčí řada nařízení c. k. okresní školní rady z té doby. Dne 9. října bylo např. doručeno do školy nařízení c. k. okresní školní rady, aby děti vyráběly v ručních pracích „nátepničky, nákolenníky a ochranné kukly proti sněhu pro vojíny v poli“. Za tím účelem byla provedena sbírka, která vynesla 65 K 32 h. Obnos byl věnován na zakoupení vlny, ze které bylo upleteno 53  kukel, 12 párů nátepniček, 10 párů ponožek, 6 párů nákolenníků a 4 šály. Kromě toho byly v ručních pracích vyrobeny 3 balíky cupaniny. Vše bylo poté odesláno na adresu c. k. ministerstva války ve Vídni IX.  Berggasse 16.

     Dne 29. 12. pro změnu zase došel přípis c. k. okresní školní rady s příkazem, aby děti zhotovovaly v ručních pracích papírové podešvy. A ve školní kronice se opět dočítáme: „Dítky vybídnuty, aby  přinesly z domova nepotřebný papír, z něhož zhotoveno celkem 4 840 papírových podešvů, které byly zaslány 28. 1. 1915 c. k. ministerstvu války ve Vídni.“

     V přípise z 24. března se požadovalo  organizování žákovských představení a sbírek ve prospěch fondu na opatření protéz pro spolek Červeného kříže.  Sbírky byly na škole konány vždy v pondělí po prvním každého měsíce. Celkově bylo vybráno 48 K 19 h. 27. dubna probíhala mezi žáky sbírka kovů nařízená dalším přípisem ze 17. března. Bylo sebráno 135 kg různých kovů, které byly opět odeslány příslušnému úřadu.

     Na oslavu znovudobytí města Lvova  obdrželi žáci jeden den volna  a při té příležitosti se zúčastnili bohoslužeb konaných 1. července 1915 v Knínicích.  První válečný rok byl ukončen 15. července bohoslužbami. Během roku bylo mezi dětmi vybráno pro dobročinné účely  na různých sbírkách celkem 135 K 30 h.

     Také další školní rok probíhal zcela ve znamení válečných událostí. Ve dnech 29. září až 2. října 1915 prováděla školní mládež po všech šebetovských domech sbírku bavlny a vlny pro válečné účely. Dle školní kroniky bylo sebráno celkem 268 kg těchto produktů. Počátkem roku 1916 obdrželo vedení školy další přípis c.k. moravské zemské školní rady č. 31 384, který upozorňoval učitele na to, že i v tomto roce se má pokračovat stejným způsobem ve sbírkách konaných ve prospěch Červeného kříže. Stejně jako v loňském roce byly  tyto sbírky prováděny mezi školními dětmi vždy v pondělí po prvním v příslušném měsíci. Vybráno bylo 37 K 37 h. Při sbírce kovů konané 25. března bylo každé zúčastnivší se dítě  podarováno Pamětním listem.

     V roce 1916probíhala výuka stejným způsobem jako v roce předcházejícím. Opět došlo  k nepatrné výměně  učitelského sboru.  Za Marii Minaříkovou přichází Josefa Kupcová z Knínic.Vzhledem k uvedené změně se od zahájení školního roku (16. září) až do 21. září vyučovalo pouze polodenně. Výuka probíhala ve dvou třídách.

     22. listopadu přišla do školy zpráva o úmrtí jeho císařského veličenstva Františka Josefa I. Vyučování bylo toho dne okamžitě přerušeno a 27. listopadu se žáci i učitelský sbor účastnili zádušní mše. 1. prosince 1916 následovalo ještě smuteční shromáždění, ve kterém byla školní mládež seznámena se životem i činy Františka Josefa I. Od 1. prosince 1917 až do 26. ledna 1917 bylo vyučování opět pouze  polodenní, protože učitelka Josefa Kupcová byla poslána na výpomoc do Boskovic. 27. ledna 1917 obdržely všechny školou povinné děti Válečné přikázání pro školní dítky. V čem spočívalo však školní kronika neuvádí. Koncem  března byl dle nařízení nadřízených úřadů předáván školním dětem  další pamětní list, tentokráte nazvaný Jak šetřiti obuvi. Na dobročinné účely bylo v tomto školním roce vybráno mezi školními dětmi 139 K 22 h.

     Také poslední válečný rok nezaznamenal žádných výraznějších změn. Ačkoliv byl zahájen 17. září 1917, začala pravidelná výuka v důsledku řádění úplavice teprve až 8. října. 16. října uspořádaly děti  sbírku ve prospěch vdov a sirotků po padlých vojácích. Vybráno bylo 90 K a 8 h. Následující den se školní děti podílely na všeobecné sbírce prádla pro vojáky na frontách. 31. října následovala sbírka ve prospěch Fondu pro trvalé zachování válečných hrobů. Vybráno bylo 6 K 31 h, na sedmém dětském dni pak ještě mezi občany dalších 69 K 6 h. V době od 21. listopadu do 24. prosince 1917  probíhala výuka v důsledku nepřítomnosti učitele Jana Horáka, který byl zaneprázdněn rekoisičními prohlídkami, pouze obden. V zimních měsících, kdy byl všeobecně všude nedostatek paliva, musely děti přinášet do školy topivo samy, aby nedošlo k opětovnému výpadku ve výuce. 28. května byl s malými neposedy podniknut historicky první školní výlet, a to do Sloupských jeskyní a k propasti Macocha. Také v tomto školním roce bylo mezi dětmi vybráno na různé dobročinné účely celkem 165 K 45 h.

     A přišel slavný 28. říjen 1918 a s ním i rozpad Rakouska-Uherska a vyhlášení samostatné Československé republiky. O tomto památném dni je ve školní kronice poznamenáno:

     „Věčně nezapomenutelným dnem pro český národ a zejména pro českou školu zůstane 28. říjen 1918. Toho dne udál se v historii národa československého obrovský nedozírně významný převrat. Po bezmála třistaleté porobě, datující se od 8. listopadu 1620, stali jsme se nezávislým, samostatným, svobodným státem československým. Dílo obrovské, vyžadující energie a námahy nesmírné, na němž již  po léta pracováno našimi nejlepšími muži, se podařilo. Nezapomeneme nikdy jmen, jež zlatem a v žule by měla býti vepsána, jména slavných našich bojovníků za svobodu, jako jsou: Masaryk, Beneš, Kramář, Štefanik, Rašín, Jirásek a jiní a jiní.

     Nesmrtelnými zůstanou i ti, kteří na poli válečném krví zpečetili lásku svou k vlasti, národu a svobodě! Nový, svěží a radostný duch zavál po naší vlasti a s radostným pohnutím oddechl si český učitel. Chvatně odstranilo se vše, co by upomínalo na doby otroctví, z čítanek, knih a se stěn zmizely obrazy našich utlačovatelů - Habsburků a místo Zachovej nám… notovali jsme z plné duše hymny Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýská. I na naší škole oslaven 28. říjen Den Svobody za jásotu a nadšení jak malých, tak i dospělých. Škola a každá téměř chata ozdobeny byly prapory, večer potom osvětleny a na návsi za účasti veškerého obyvatelstva promluvil o významu a důležitosti naší samostatnosti zdejší obvodní lékař MUDr. Novák. Kéž z veškeré práce, utrpení a krve našich osvoboditelů vyroste národu svoboda trvalá a blažená! Kéž česká škola v samostatném našem národě rozsívá vždy pravou svobodu a čistou kulturu.“

     První vzpomínkovou akcí v nově vzniklé republice pak byla 8. listopadu 1918 uspořádaná školní slavnost koncipovaná jako vzpomínkový den nešťastné bitvy na Bílé Hoře, při které byly děti seznámeny s historií českého státu a významem české státnosti. Na ukončení slavnostního setkání byly zazpívány obě národní hymny. 20. prosince  pak byla  připomenuta na další vzpomínkové slavnosti osobnost prezidenta T. G. Masaryka, který se vrátil do vlasti.

     Počátkem prosince se po několika letech strávených v zákopech konečně vrátil do Šebetova i první správce zdejší školy Antonín Cupal. Do války odcházel jako prostý voják na italskou frontu, z války se vrátil jako důstojník Československé armády. Díky jeho návratu mohlo být opět vyučováno ve všech třech třídách.

     Ve dnech 25. a 26. února  sehrály školní děti velmi zdařilé divadelní představení Honza v zakletém zámku. Čistý výnos akce činil 345 korun a byl použit na nákup  školních pomůcek. I když již bylo po válce, i v tomto školním roce se děti zúčastnily ve dnech 23. až 30. března akce Červeného kříže, při níž bylo malou drobotinou vybráno ve škole i v šebetovských domácnostech 238 korun 60 haléřů, které byly zaslány této organizaci na dobročinné účely.

     Nejvýznamnější akcí prvního poválečného školního roku bylo sázení lip Svobody, které se uskutečnilo 1. května 1919 na návsi. Ve školní kronice je o celé slavnosti poznamenáno:

     „Nádherně vydařil se 1. květen, kdy žactvo, vedeno jsouc sborem učitelským, sázelo lípy Svobody. Uprostřed návsi byly vsazeny  za přítomnosti veškerého téměř občanstva naší obce, které vyslechlo přednášku zdejšího řídícího učitele Antonína Cupala s hlučným souhlasem a slíbilo vše v oběť přinésti, aby svobodu tak těžce získanou uhájilo.“

     V tomto prvním školním roce nově vytvořené Československé republiky na šebetovské škole jako učitelé působili: řídící učitel Antonín Cupal, dále Jan Horák a Josefa Kupcová, která se však počátkem ledna 1919 vrátila na své působiště do Knínic.  Místo ní byl do Šebetova přidělen Alois Fidler, který do této doby působil jako učitel v Okrouhlé. Ruční práce vyučovala Ludmila Šröderová, náboženství  pan farář Michal Bašný.

     Z obrovského množství meziválečných událostí vyberme alespoň ty  nejdůležitější a nejzajímavější. S velkou radostí  přijal zdejší učitelský sbor úpravu svých platů. Dle zákona vydaného v roce 1919  byli učitelé rozděleni do hodnostních tříd a postaveni na roveň státním úředníkům. A jak pisatel zdejší kroniky s nadšením poznamenal: „Mnohá a mnohaletá křivda byla konečně odčiněna a učitelstvo, zbaveno jsouce  starostí o zabezpečení hmotné, může vzdáti se různých vedlejších ponižujících funkcí a věnovati veškeré síly svoje mládeži, jak ve škole, tak i mimo školu.“

     Po celé meziválečné období  bojoval ředitel školy Antonín Cupal spolu se členy šebetovského obecního zastupitelstva a místní školní radou za zřízení tzv. občanské školy v Šebetově. Ačkoliv od roku 1920 byly za tím účelem odesílány žádosti na příslušné nadřízené orgány a šebetovská obec se  sama nabídla a zaručila, že ponese veškeré náklady s tím spojené, ke zřízení školy tohoto typu v Šebetově nakonec  nedošlo, protože okolní obce se obávaly přílišného finančního zatížení a k šebetovskému školnímu obvodu odmítly přistoupit. Výsledkem bylo, že nakonec došlo ke zřízení obecné školy v nedalekých Knínicích, které měly k uvedenému aktu mnohem lepší podmínky.  Ve školní kronice je o všech jednáních a jejich konečném výsledu poznamenáno:

     „Touhu zdejšího obyvatelstva po vzdělání dokazuje snaha obecního zastupitelstva a místní rady školní po zřízení občanské školy v Šebetově. Žádost o povolení ku zřízení přijata u obou korporací jednomyslně a s nadšením. Dopsáno i ústně vyjednáváno s obcemi okolními a podávány podmínky nejpřijatelnější. Nabídlať se zdejší obec, že sama náklad finanční ponese.

     Uskutečněno však zřízení školy občanské v sousedních Knihnicích, kdež žádali dříve nežli u nás a kdež nabídli nejen místnosti ku provisornímu umístění vhodné, nýbrž vykázali se i dostatečným počtem žactva, čehož u nás nebylo. Obec Kořenec a Světlá, obávajíce se finančního zatížení, nepřistoupily totiž ke školnímu obvodu našemu a sousední Vanovice žádají samy o zřízení občanské školy.“

     Počátkem srpna 1920 se vrátil po šesti letech strávených v rakousko-uherských zákopech, v ruském zajetí a posléze v československých legiích do Šebetova v hodnosti nadporučíka  bývalý šebetovský učitel Ladislav Müller, který na frontě přijal nové příjmení Žďárský.Vzhledem k tomu, že jeho zdraví bylo po prožitých útrapách značně podlomeno, obdržel  od moravské zemské školní rady do 1. prosince 1920 zdravotní dovolenou.

     Z roku 1920 pochází také první údaj o počtu žactva, které zdejší školu navštěvovalo.  Počátkem školního roku 1920/1921 bylo v Šebetově 144 žáčků školou povinných, z toho bylo 79 chlapců a 65 dívek. Z nich navštěvovalo šebetovskou školu celkem 135 dětí, do středních škol dojížděli 3 studenti, měšťanskou školu navštěvovalo 5 žáků (4 chlapci a 1 dívka).Výuka probíhala  ve třech třídách, v nichž vyučovali následující učitelé: 1. třídu měla  na starosti Marie Minářová, 2. třídu Antonín Cupal a 3. střídu učil Jan Horák. Dnem l. listopadu převzal první třídu po Marii Minářové Ladislav Müller-Žďárský, protože ta byla přeložena na menšinovou školu do Německé Lutyně na Těšínsku. Počátkem ledna 1921 se škola rozloučila i s Janem Horákem, a protože nebyla naděje, že by při nedostatku učitelských kádrů byl pedagogický sbor do konce školního roku posílen o novou pracovní sílu, byli žáci rozděleni do dvou tříd. Počínaje 1. lednem se začalo vyučovat podle učebních osnov pro školy dvoutřídní.

     16. února 1921 probíhalo v celé republice sčítání obyvatelstva. Oba zdejší vyučující působili jako sčítací komisaři. V Šebetově bylo napočítáno celkem 743 obyvatel, z nichž 724 se hlásilo k národnosti československé, 19 k národnosti německé. V tomto případě se vesměs jednalo o zaměstnance šebetovského velkostatku. Podle náboženského vyznání zde žilo 712  římských katolíků, 21 příslušníků církve československé, 4 evangelíci a 4 občané byli bez vyznání.

     Velkým zážitkem se v roce 1921 stalo pro malé školáky i jejich učitele setkání s presidentem republiky T. G. Masarykem na nádraží ve Skalici, kam se sjeli obyvatelé ze širokého okolí, aby svou účastí vzdali hold této významné osobnosti našich novodobých dějin. Zvláštní pozornosti se přitom dostalo panu učiteli Žďárskému, který měl tu čest  přivítat pana prezidenta jménem všech legionářů boskovického kraje.

     Ve školním roce 1922/1923 byl ve škole zaveden nový učební předmět, a to chlapecké ruční práce. Pracovalo se především s papírem a se dřevem. V následujícím školním roce pak ještě  přibyla občanská nauka a tzv. ruční práce výchovné. Ženské ruční práce byly rozšířeny v domácí nauku. Počet žáků však rok od roku postupně klesal, až se nakonec v roce 1925 snížil na 81 dětí. Nad školou se začala vznášet  otázka nutnosti redukování  školy na školu  dvoutřídní, k čemuž došlo ve školním roce 1925/1926, kdy bylo do školy zapsáno pouze 70 dětí. A opět si můžeme ve školní kronice přečíst postesknutí nad neblahým stavem školství a špatným platovým zařazením učitelů.

     „Tvrdý zákon restrikční, který vyvolán byl neblahým stavem financí státních, byl příčinou toho, že zemská rada školní moravská nařídila redukci zdejší  školy na dvoutřídní. Bylo tedy vyučování zahájeno dne 1. září pouze ve dvou třídách. Jest sice pravdou, že následkem úbytku populace v dobách válečných stav dítek školu navštěvujících značně poklesl, byloť do školy zapsaných pouze 70 žáků, leč stav ten jest pouze přechodný a jest zřejmé, že  trvalým uzavřením jedné třídy nebudou úspory státu a země vyváženy škodou způsobenou našim dětem.

     Poněvadž ani počet dítek není zákonitý, bylo nařízeno vyučovati ženským ručním pracím a nauce o domácím hospodářství v jedné pouze hodině.

     Letošní rok byl vůbec nejen pro školu, nýbrž i  pro učitelstvo rokem neblahým. Jestliže v čase popřevratovém napraveny byly křivdy uzákoněním parity učitelstva s ostatními státními zaměstnanci státu a země, jestliže učitelé cítili se po krátký čas opravdu lidmi nezkracovanými, tož letos přišlo rozčarování. Tak zvanou úpravou platů opět jest učitelstvo odstaveno do pozadí, parita zrušena, příjmy namnoze sníženy, zatímco vyšším hodnostním třídám bohatou a štědrou rukou přidáno.“

     V e školním roce 1926/1927  byl do školní budovy i školní zahrady zaveden vodovod, což bylo pro zdejší školu velmi významným krokem ke zlepšení životního prostředí, neboť od založení školy až do této doby musela být voda přinášena ve vědrech ze studny domku čp. 17. V následujícím školním roce se pro zdejší děti stalo velkou událostí filmové zpravodajství  ze 7. všesokolského sletu v Praze, které žáci shlédli v kině boskovického Sokola. Od listopadu  1927 se začaly hrát filmy také v šebetovském kině, které postavili dělníci zdejší parní pily. Školní mládeži v něm byla vyčleněna dvě představení měsíčně. V tomto roce  byla také provedena elektrifikace školní budovy. Školní rok byl zakončen výletem do Brna.

     V roce 1928 si děti a všichni šebetovští občané připomněli 10. výročí založení Československé republiky. Ve školní kronice jsou zdejší oslavy popsány následujícím způsobem:

     „Velkým svátkem malých i velkých byl 28. říjen. Toho dne vzpomínali jsme desetiletého trvání naší republiky. Naše škola, naše vesnička měla slavnostní ráz. Prapory vesele vlály, lid svátečně oblečen shromažďoval se u školy, aby potom s dětmi za zvuků svižných pochodů odebral se k Radnici, s jejíhož balkonu o významu dne promluvil řídící učitel Antonín Cupal. Dvě žačky přednesly vhodné básně a pěvecký kroužek sokolský zapěl příležitostné sbory. Téhož dne odhalena byla pamětní deska padlým rodákům zdejší obce za světové války. Byla pořízena nákladem 2 600 korun, z čehož hrazeno bylo 1 864 korun dobrovolnou sbírkou, kterou dům od domu vykonal řídící učitel Antonín Cupal,  z jehož popudu celá akce byla podniknuta. V předvečer národního svátku byl dětem promítán film Kouzla ostrova Jávy zdarma ve zdejším kině.“

     Další významnou událostí tohoto školního roku byl 16. červen  1929, kdy měl obcí projíždět  prezident T. G. Masaryk. Také slavnostní průběh tohoto dlouho očekávaného dne je ve školní kronice zaznamenán. A to následujícími slovy:

     „Nejradostněji očekávaným dnem pro děti, pro učitelstvo i pro veškerý náš lid byl 16. červen, kdy naší vesnicí měl projeti pan president. Dvě slavobrány, jedna u sladovny s nápisem Vítej nám, tatíčku, druhá u školy s vroucím přáním Buď dlouho zdráv, řada pilonů s vlajkami a věnci postaveny péčí a obětavostí místního občanstva. Veliké zástupy lidu z místa i okolí, sbory hasičské, obecní rady, žactvo ze Šebetova, Kořence a Vanovic, všichni s nedočkavostí a touhou čekali, aby pohlédli aspoň na okamžik ve tvář velikého našeho osvoboditele.  Bylo půl jedenácté hodiny, když objevila se řada aut, z nichž ve třetím, bohužel uzavřeném, seděl náš šedivý tatíček. Bouřlivé volání slávy, zdaru, kynutí a mávání, házení kvítí v cestu, oči zaslzené pohnutím, ojedinělé vzlyky radosti! A již vše minulo, krásný okamžik uplynul a děti i dospělí upínali oči  za mizícími auty s vroucím přáním, aby dlouho, dlouho ještě zachoval se nám náš veliký president.“

     Na rozdíl od předcházejícího zápisu je však velmi roztrpčenými slovy zachycena ve školní kronice další událost tohoto roku, a to volby do místní školní rady.

     „V květnu t. r. konány  byly volby do místní rady školní. Volilo se dle poměru politických stran v obecním zastupitelstvu. A tu stala se věc neslýchaná, ba přímo hanebná. Do české místní školní rady pro českou obecnou školu v Šebetově zvolen byl stranou křesťansko-socialistických dělníků k návrhu pana Františka Humpolíka, správce zdejší parní pily, Němec, zřízenec zdejšího velkostatku pan Leopold Schwarz. Tak stalo se v desátém výročí trvání naší republiky. Tak hluboce klesli čeští lidé, že do tak důležité instituce zvolen byl člověk, který ve světové válce byl jedním ze členů Schulvereinu, který měl v úmyslu zříditi v obci naší německou školu.“

     V tomto roce byla uvedena do života také nadace paní Charlotty Königswarterové, z níž byla věnována na školní knihy a potřeby  částka 500 korun. Mimo to řada dětí obdržela  obuv a ošacení.

     V roce 1930 byly všechny školní děti pojištěny. Postarala se o to na návrh učitelů místní školní rada,  která žáky pojistila na 5 let u  brněnské Všeobecné pojišťovny. Velmi okázale byly v Šebetově slaveny osmdesátiny presidenta Masaryka. O průběhu oslavy je v šebetovské  školní kronice opět poznamenáno:

     „Velikým a možno říci opravdovým svátkem nejen školní mládeže, nýbrž i všeho občanstva byl den osmdesátých narozenin pana presidenta Tomáše Garyka Masaryka. V předvečer významného dne ozářena byla všechna okna naší vesnice, návsí procházel večer dlouhý průvod školních dětí, hasičského spolku, okresní rady a občanstva s lampiony, doprovázený svižnými pochody Malohanácké hudby. U Obecního domu ozdobeného věnci ze zeleného jehličí a prapory v národních barvách zastavil se průvod, aby po uvítání starostou zdejší  obce, vyslechl slavnostní řeč řídícího učitele Antonína Cupala a ódy přednesené dětmi zdejší školy. Průběh slavnosti byl velmi srdečný a vroucí. Z poznámek a řečí po slavnosti bylo zřejmé, jaké lásce a oblibě těší se náš Osvoboditel.“

     Velkým zážitkem pak byl pro všechny školní děti výlet do Kunštátu, kde si prohlédly obrovskou sochu pana presidenta v nadživotní velikosti,  jeskyni s blanickými rytíři a podívaly se do zdejších keramických dílen.

     V roce 1931 opět vzrostl počet žactva. Do zdejší školy bylo zapsáno 90 dětí, dalších 20 dojíždělo  za vzděláním do měšťanské školy v Knínicích a reálného gymnázia v Boskovicích.

     V roce 1933 zakoupila  škola sporák, aby děvčata mohla být vyučována v kuchařském umění ve školní kuchyni. Sporák byl zpočátku umístěn v šatně. I přes značné provizorium to byl ve srovnání s předcházejícím obdobím značný pokrok, protože až do této doby se děvčata učila vařit v bytě učitelky Boženy Svátkové.

     13. června 1936 se děti účastnily uvítání prezidenta Edvarda Beneše  na železniční stanici Skalice-Boskovice, kde se pan prezident zastavil během své cesty na Moravu. V roce 1937 rozhodlo šebetovské obecní zastupitelstvo o stavbě nového koupaliště pro školní mládež v Kapouňatech, protože dosavadní v Přídolí již vzhledem k malým rozměrům a neustálému zanášením bahnem během přívalových dešťů již nevyhovovalo daným potřebám. Stavební práce byly zahájeny  v květnu, a v červenci 1938 bylo koupaliště slavnostně předáno svému účelu. 3. září 1937 bylo založeno rodičovské sdružení. Jeho prvním předsedou se stal MUDr. Josef Mikula.

     V roce 1937 dochází ke změně v osobě řídícího učitele. Dosavadní ředitel školy Antonín Cupal odchází  na nové působiště, jímž se stává pětitřídní škola v Jevíčku, a zatímním správcem školy je jmenován Ladislav Žďárský. Antonín Cupal na šebetovské škole působil  téměř plných 25 let. Na uvolněné místo správce zdejší školy byl vyhlášen konkurs, kterého se zúčastnilo 5 zájemců. Z nich byl vybrán jako nový ředitel Ladislav Ždárský, který byl do uvedené funkce jmenován zemskou školní radou výnosem č. 26 543 ze dne 23. května 1938. Stalo se tak v době, kdy se nad Evropou začaly stahovat mraky nového světového válečného konfliktu.

     Počátek školního roku 1938/1939  narušila zářijová všeobecná mobilizace. Učitel Oldřich Dryšl byl povolán jako podporučík  10. pěšího pluku Jana Sladkého Koziny do armády a obě třídy šebetovské školy musely být od této chvíle spojeny. Vyučování probíhalo polodenně a vedl je Ladislav Žďárský. Tento stav však naštěstí netrval příliš dlouho. 21. října byl Oldřich Dryšl demobilizován a od 22. října mohlo být opět zahájeno pravidelné vyučování v obou dvou třídách. 14. prosince je na šebetovskou školu přidělena nová učitelka Růžena Špičková, rodačka z nedalekého Borotína, jež musela v důsledku odstoupení československého pohraničního území Německu opustit své dosavadní působiště  na obecné škole v Úvalně ve Slezsku. Díky tomu mohla být znovu zahájena výuka ve třech třídách. Tento stav však nemá dlouhého trvání, protože 1. února  je Růžena Špičková přeložena do Knínic  a  vyučování proto musí být opět staženo do dvou tříd. 15. březen 1939, vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava  a krátce nato následující vypuknutí nového světového válečného konfliktu pak byly již  jen smutným důsledkem předcházejícího evropského vývoje. V tomto školním roce, který je v šebetovské školní kronice  zaznamenán pouze jednou jedinou smutnou větou: „Rok 1938/39 patřil mezi nejpohnutější v dějinách národa, kdy práce školní zmáhána za mimořádných poměrů v době strašné nejistoty, v duševním napětí učitelstva,“ navštěvovalo zdejší školu  celkem 64 dětí, z toho bylo 31 chlapců a 33 děvčat. O prvním roce protektorátního života je ve školní kronice následující zápis:

     „Školní rok zahájen 1. září 1939 v době evropského napětí. V matrice zapsáno 51 chlapců a 47 dívek, celkem 98 žáků. Zdejší školu navštěvuje 31 chlapců a 33 děvčat, celkem 64 žáků. Měšťanskou školu v Knínicích 19 chlapců a 13 dívek, celkem 32. Gymnázium v Boskovicích 1 chlapec, 1 dívka, celkem 2 žáci. Všichni žáci naší školy jsou národnosti české, 63 příslušníci protektorátu a 1 příslušník Německa. Dle náboženské příslušnosti je 60 římských katolíků, 2 českobratrští evangelíci a 2 českoslovenští. Nováčků přijato 9, z toho 4 chlapci a 5 děvčat. První třída má na začátku školního roku 10 chlapců a 11 děvčat, celkem 21 žáků, vyučuje řídící učitel Ladislav Žďárský. Druhá třída má 21 chlapců, 22 děvčat, celkem 43 žáků, vyučuje učitel Oldřich Dryšl. Domácím naukám vyučuje učitelka Zdeňka  Ševčíková, římskokatolické náboženství  kaplan Jan Dvořák z Knínic. Škole přidělen formálně učitel – medik Bohumil Vlk. V prosinci byl ustanoven na měšťanskou školu v Roubaníně.

     Školní úřady nařídily revizi knihoven, učitelské i žákovské, aby tyto byly přizpůsobeny novým politickým poměrům. Knihy, odporující svým obsahem novému uspořádání, byly vyloučeny. Podobně se stalo i s obrazy. Vyloučené knihy a obrazy byly úředně zapečetěny a uloženy ve skříních. Učebnice pro žáky byly rovněž upraveny. V prosinci, po provedených revizích, bylo dovoleno znovu půjčování knih z obou knihoven, do prosince úředně zastavených.

     Z nadačního fondu Mořice Königswartera poděleno nemajetné žactvo ze Šebetova poukázkami na oděv a obuv. Přidělení provedlo zvláštní komité, školu zastupoval a současně i okresní úřad  řídící učitel Ladislav Žďárský. Pololetní prázdniny pro velkou zimu, a na některých školách i pro nedostatek topiva, byly prodlouženy nejprve do 18. února, později až do 3. března. Vyučování na naší škole jsme zahájili 4. března. Po dobu prázdna se žactvo zaměstnávalo domácím učením. Návod a látku k učení dostávalo žactvo dvakrát týdně ve škole od učitelského sboru, kde se na kratší dobu ve stanovené dny shromáždilo.  Toto nouzové opatření ovšem nemohlo nahraditi řádné školní vyučování.

     První výročí zřízení Protektorátu Čechy a Morava oslaveno 15. března 1940. Shromážděnému žactvu za účasti učitelského sboru přečten projev zaslaný všem školám Okresním školním úřadem v Boskovicích a připomenuto zdravení říšských symbolů. Školní rok skončil 28. 6. 1940. Školní kronika dle výnosu z l. 7. 1940 č. 2 902 zabalena a zapečetěna.“

     Další zápisy z válečných let byly pořízeny teprve až po skončení druhé světové války Ladislavem Žďárským z jeho válečných zápisků. Z nich se dozvídáme, že  5. září 1940 odchází ze školy do svého rodiště v Ráječku učitel Oldřich Dryšl a od této chvíle jsou děti až do 1. října, kdy na školu nastupuje nový učitel Alois Janků, vyučovány v jedné třídě. 

     Výnosem Zemské školní rady v Brně ze dne 10. září 1940 číslo 48 925 byla v Šebetově zřízena mateřská škola, jež byla umístěna ve volné třídě školní budovy v přízemí. První učitelkou se v ní stala Anna Benešová, jako opatrovnice zde byla zaměstnána Hedvika Kopalová, která byla zpočátku odměňována z příspěvků rodičů dětí, které navštěvovaly školu. Příspěvek činil  5 korun za jedno dítě měsíčně. V prvním roce trvání mateřské školy  zde bylo zapsáno 34 dětí, z toho 22 chlapců a 12 děvčat.

     1. dubna 1941  byl přinucen odejít do penze řídící učitel Ladislav Žďárský, který na škole působil  s přestávkami v letech 1914 až 1920, kdy se účastnil první světové války, a let 1922 až 1927, kdy byl dočasně přidělen na měšťanskou školu v Knínicích, od roku 1913. Jeho nástupcem se stal dočasně Alois Janků, který zůstal na škole úplně sám, a proto vyučoval až do konce školního roku obě třídy střídavě po půl dnech. 1. srpna bylo místo řídícího učitele  zatímně obsazeno  Annou Vojtěchovou, která sem přešla z obecné školy v Knínicích. Svěřený úřad však vykonávala pouhé dva měsíce, než odešla na zasloužený odpočinek.  Vedením školy byl opět pověřen  Alois Janků. Protože počet žactva v té době klesl  pod 50, vyučoval  zde do konce školního roku 1941/1942 sám jako na jednotřídní škole.

     V tomto roce došlo k úpravě ve vyučování němčiny. Ta byla zavedena již od prvního školního roku. Počet vyučovacích hodin byl zvýšen  v prvním i druhém postupném ročníku na čtyři hodiny týdně, ve třetím až pátém ročníku na sedm hodin týdně, v šestém až osmém ročníku na 6 hodin týdně. Za tím účelem byl na školu přidělen Josef Letfus z Knínic, který sem docházel 4 x týdně a vyučoval 10 hodin.

     Od 1. října 1943 musela být postoupena jedna třída ve školní budově KLV Schebetau, kde byly vzdělávány německé děti. Z tohoto důvodu  muselo být zavedeno střídavé vyučování v obou českých třídách.  Děti první třídy byly vyučovány každý den ráno v době od 8.00 do 12.30 hod., děti druhé třídy měly odpolední vyučování, a to vždy od 13.00 do 18.30 hod.

     Jako zajímavost lze uvést údaj školní kroniky z následujícího roku, totiž že v roce 1944 byl Šebetov zaplaven nebývalým počtem chroustů. Školní děti jich sesbíraly  přes 130 kg, tj. asi 130 000 kusů.    

     Stejně jako v meziválečném období, i nyní probíhaly na škole různé oslavy nesené ovšem zcela v protektorátním duchu, pořádaly se různé sbírky, apod.

     V době mezi dvěma světovými válkami působili na zdejší škole vedle již vzpomenutých učitelů Antonína Cupala, Jana Horáka, Marie Minářové, Josefy Kupcové, Ladislava Žďárského, Oldřicha Dryšla, Anny Benešové, Ludmily Šröderové, Aloise Fiedlera a Marie Burešové ještě tito učitelé: Anna Šupová, Miroslava Rýdlová, Božena Svátková, František Zvejška, Marie Schwarzová, Rudolf Vaněk, Albína Luňáčková, Arnold Zemánek, Adolfa Celá, Růžena Špičková, Antonín Vodák, Zdeňka Ševčíková a Bohumil Vlk. V dobách válečných pak v Šebetově střídavě vyučovali: Oldřich Dryšl,  Alois Janků,  Ela Chlupová, Josef Letfus, Anna Benešová, Zdeňka Ševčíková, František Sedlák, Otýlie Zachovalová, krátce ředitel školy Ladislav Žďárský a samozřejmě i jeho válečný nástupce Alois Janků.

     Poslední válečný školní rok 1944/1945 navštěvovalo  šebetovskou školu celkem 65 dětí, z toho 39 chlapců a 26 dívek. V prosinci 1944 bylo uvedeno do života školní stravování, do kterého se přihlásily všechny děti ze základní i mateřské školy. Spočívalo v tom, že dětem byl vařen čaj a  jak je podotknuto ve školní kronice, často dostávaly i pomazánku s chlebem. Vánoční prázdniny začaly 21. prosince 1944, avšak postupně byly úředně prodlouženy až do 22. ledna 1945. Počátkem roku 1945 KLV Schebetau uvolnil třídu, protože německé děti odcestovaly do Bavorska, avšak 13. února zabrali obě třídy němečtí uprchlíci ze Slezska, takže děti musely být nouzově vyučovány v hostinci u Mrvů. Tento stav trval až do 8. dubna 1945, kdy byla jedna z učeben uvolněna a mohlo tedy opět začít alespoň střídavé vyučování obou tříd ve školní budově. Ale již 22. dubna je celá škola opět  zabrána pro německé vystěhovalce ze Slezska. Z několika málo kusých vět zaznamenaných ve školní kronice si můžeme učinit plnou představu o tom, jak asi v té době celá budova musela vypadat:

     „22. dubna 1945 zabrána celá škola pro německé vojsko a vystěhovalce ze Slezska. I šatna zabrána pro těhotnou Němku, která později odeslána někam do nemocnice.  Škola změněna  k nepoznání. Špína, hadry, bláto, sklo z rámů, poškozené zdi, obrazy, nábytek. Takové zanechala válka v posledním stadiu své ničivé stopy. O vyučování nemohlo být ani řeči. Všude vojsko, dílny, sklady, chaos, začátek konce.“

     Konec války se rychle blížil a  samozřejmě že našel svou odezvu také ve školní kronice, kde je poznamenáno:

      „Jasnily se naše zraky. Hukot letadel, děl, bomb nám svým válečným zpěvem, který se rychle blížil, nesl to, nač jsme šest let čekali. Svobodu. A skutečně. 9. 5. 1945 v odpoledních hodinách po panickém ústupu německých a maďarských částí, objevily se první ruské tanky a části Rudé armády. Byli jsme volni, svobodni a 12. května 1945 zahájeno v naší škole obecné a mateřské po šesti letech útisku a promyšlené germanizace našich českých škol zase naše české národní vyučování. Řídící učitel Ladislav Žďárský, který jako legionář musel 1. 4. 1941 školu opustit, byv předčasně pensionován, uvítal Rudou armádu 9. května na křižovatce u školy jako první předseda  MNV  a poděkoval za naše vysvobození. Skončila i místní nadvláda nacistických Němců, kteří byli MNV zajištěni a umístěni v místním táboře, aby mohli být předáni k spravedlivému potrestání. Správou školy pověřený učitel Alois Janků byl 30. 5. 1945 mobilizován. Až do konce školního roku vyučovala obě třídy střídavě učitelka Ely Chlupová.“

     První poválečný školní rok byl zahájen v Šebetově 3. září 1945. Do školy bylo zapsáno 51 dětí (33 chlapců a 18 děvčat). Došlo ke změně celého učitelského sboru. Zdeňka Ševčíková odešla  1. září do Radiměře u Svitav, Ely Chlupová  přešla 15. září do Chornic, Alois Janků odešel 15. října do Třebářova. Místo nich přichází na školu Anna Vojtěchová,  která převzala vyučování v první třídě, od 12. října pak ve druhé třídě. Správu školy znovu převzal Ladislav Žďárský, který byl dekretem č. 653/1 z 25. července  1945 pověřen  s účinností od 1. června téhož roku  vedením šebetovské školy. Vzhledem k tomu, že v té době zastával také funkci předsedy šebetovského MNV, školní službu nastoupil až  12. října. Dle výnosu  Zemské školní rady v Brně č. 24930/46 ze dne 8. března 1946 byl posuzován podle dekretu  prezidenta republiky č. 53, jako kdyby k jeho předčasnému nucenému odchodu do důchodu vůbec nebylo došlo.

     Vedle Ladislava Žďárského působili do převratu v roce 1948 na škole ještě následující učitelé: vedle již zmíněné Anny Vojtěchové ještě Adolfa Jakubcová a  Anna Heuslerová

     Počáteční výuka byla velmi obtížná. Vzhledem k neexistenci nových učebnic probíhala zpočátku podle učebnic protektorátních. Chyběly učební pomůcky, obrazy, mapy. Řada z nich totiž musela být v dobách protektorátu  zničena, a to co se dochovalo, zničili zase žáci protektorátního LKV Schebetau. Opět začínají být organizovány u příležitosti různých státních a církevních svátků vzpomínkové akce a oslavy. Jejich součástí jsou také upomínky na velikány českého národa. Jsou sbírány léčivé byliny a druhotné suroviny, pořádají se sbírky pro pomoc potřebným, pro rodiče přednášky o zdravé výživě dětí, ochraně proti nemocem apod. Znovu je uspořádána žákovská i učitelská knihovna,  pořádají  se besídky a z výtěžku všech těchto akcí jsou pořizovány nové školní pomůcky, obrazy, mapy, učebnice, apod.

     Po únorovém převratu v roce 1948 dochází k řadě změn v organizaci i způsobu vyučování také v šebetovské škole. Děti i učitelé musejí absolvovat nejrůznější politická školení a další přikázané akce, což je patrné i ze zápisů ve školní kronice. Přesto život ve škole jde svým  obvyklým tempem dál a v jeho centru stojí především vzdělávání.

     Z obrovského množství událostí druhé poloviny 20. století vyberme alespoň ty nejdůležitější, které významným způsobem ovlivnily chod školy i její život a vývoj.  28. dubna 1952 onemocněl dlouholetý ředitel šebetovské školy Ladislav Ždárský. V době jeho nepřítomnosti byla vedením školy pověřena Marie Wilhelmová. Vzhledem k tomu, že Žďárského nemoc pokračovala i v dalším školním roce, rozhodl se pan Žďárský odejít k 1. květnu 1952 na zasloužený odpočinek. Správu školy i nadále zajišťovala Marie Wilhelmová. S účinností od 1. 9. 1953 byl jmenován novým ředitelem šebetovské školy Josef Kejík.

     Narodil se 4. května 1919 v Suchém nedaleko Boskovic.V roce 1940 vystudoval učitelský ústav v Brně. Vzhledem k tomu, že v té době byl všude nedostatek učitelských míst, začal vyučovat teprve až od roku 1942. Nejdříve jako výpomocný učitel v Protivanově, později ve Žďárné, Bukové a na Suchém, odkud byl v roce 1945 přeložen do pohraničního okresu Moravská Třebová, kde postupně prošel školami v Mlíkově, Martinkově, Lazích a Jevíčku, odkud byl na vlastní žádost přeložen do Šebetova. Vyučoval v první třídě, kterou navštěvovaly děti první a třetí třídy. Druhou třídu, v níž byly děti druhého, čtvrtého a pátého ročníku, vyučovala Anna Vojtěchová, která sem přešla z šebetovské mateřské školy. Marie Wilhelmová byla přeložena k 1. září 1953 na osmiletou školu do Knínic. V první třídě bylo 24 žáků, druhou třídu navštěvovalo 32 žáků.

     Od roku 1953 začínají na škole probíhat  praxe studentů brněnské pedagogické fakulty. První praktikantkou byla Sylva Kozáčková. V tomto roce došlo také k rozsáhlé rekonstrukci sociálního zařízení, k výměně vodovodního potrubí a vybudování nových šaten ve sklepních prostorách. Třídy byly opatřeny novými listovými stahovacími tabulemi.  Práce na úpravě vodovodu pokračovaly i v roce následujícím.V roce 1954 byl poprvé v historii školy uspořádán jednodenní lyžařský zájezd na Drahanskou vysočinu, kterého se zúčastnily děti ze čtvrtého a pátého ročníku.

     V roce 1957 byly do obou tříd položeny parkety a následujícího roku i do tělocvičny. Příští rok byla škola vybavena nákladnějšími technickými pomůckami. Byl zakoupen zvukový promítací aparát a gramorádio, upraven kabinet a sborovna. V roce 1962 byla zahájena výstavba dílen, šaten a dřevníků. V tomto roce si škola připomenula 50. výročí svého vzniku na oslavě,  uspořádané ve dnech 27. a 28. října ve školní budově.

     Bohatý program byl zahájen 27. října v 19.00 hod. večer, kdy před budovou koncertovala Kolářova dechová hudba z Protivanova. Poté byl uspořádán v sále místního kulturního domu společenský večírek žáků a učitelů, kteří se předvedli  v bohatém programu vzpomínek a různých scének. Příjemný večer ukončila volná zábava, na které hrála  k tanci i poslechu hudba pana Koláře.

     Následující den byla v 9.00 hod. dopoledne slavnostně zahájena prohlídka školy a výstavy, která byla při té příležitosti ve škole instalována. V 10.00 hod. dopoledne následovalo fotografování jednotlivých ročníků, odpoledne bylo pokračováno prohlídkou obce, jež byla  spojená s návštěvami příbuzných a prohlídkou zámku. Poté již následovalo pouze loučení a odjezd domů.

     V roce 1970 byla zahájena generální oprava  školy. Důkladnou rekonstrukcí prošla elektroinstalace, vodovod i topení. Spolu s vnitřními prostorami došlo i na venkovní vzhled budovy, která dostala novou fasádu, byla opravena okna, dvéře a byly provedeny veškeré klempířské práce. Generální rekonstrukci budovy prováděla místní stavební četa složená z důchodců a místních občanů. Jejími členy byli: František Grulich, Josef Dobeš, Radoslav Dvořák, Alois Zemánek, Josef Kopal, Jaroslav Šmeral, Antonín Kavan a František Mazal. Jejich vedoucím byl František Janek.

     V roce 1971 následovala výstavba kamenné terasy, nového schodiště a  došlo na oplocení školní zahrady. Drobné stavební a údržbářské práce však probíhaly i v dalších letech  končícího 20. století a nastupujícího nového tisíciletí. V té době prošli šebetovskou školou následující učitelé  a ředitelé:

• ředitelé: Ladislav Ždárslý (1938 – 1952), Marie Wilhelmová ( 1951 – 1953), Josef Kejík ( od roku 1953), Mgr. Marie Mannová.
• učitelé: Anna Vojtěchová, Marie Formanová, Cecilie Dostálová, Anna Hruslerová, Marie Wilhelmová, Adéla Jakubcová, Ema Kohoutková, Zdena Hromcová, Jan Hrouza, Anna Vojtěchová, pan Janoušek, Zdeňka Hrouzová, Marie Vocilková, Marie Geršlová a další.

     V současné době vykonává funkci ředitelky školy paní  Mgr. Marie Mannová.