Historické památky

Životem táhne dlouhá cesta bolu, pojď, půjdeme po ní spolu.
Půjdem touto cestou s hlavou nakloněnou,
těžkým krokem oba, s křížem na ramenou.
(Z motlitby ke kapli sv. Anny)

Kaple svaté Anny

     Vedle zámku patří k významným šebetovským památkám také kaple svaté Anny, která se malebně vypíná na mírném návrší nad obcí. Stojí v místech, kdy kdysi stával letohrádek, který dal v roce 1711 přestavět hradišťský opat Bernard Wancke na kapli Bohorodičky Marie. Dovídáme se o tom z listiny olomoucké biskupské konsistoře z 11. dubna 1710, která povoluje hradišťskému opatu Bernardu Wanckeovi, aby v místech, kde dříve stávalo vivarium, postavil kapli Bohorodičky Marie, bez prejudice faráře.

     Při kapli byla poustevna, v níž žil poustevník, o kterém se nám dochovala  následující pověst:

      „Blízko zámeckého letohrádku měl pod vysokým dubem svoji skrovnou poustevnu zrobenou z neotesaných kmenů poustevník.  Škvíry mezi trámy vyplňoval mechem a suchým listím a zamazával žlutou hlínou.  Ani se nehodily tyto dvě stavby k sobě. Na jedné straně prostota a skromnost, odříkání, plachost a zbožnost, na druhé straně marnotratnost, pýcha, okázalost a rozmařilost. Uvnitř chýše, vzadu v koutě, naproti dveřím, stálo ohniště postavené z plochých kamenů. Nad ním byl pověšen na řetěze železný kotlík. Na dřevěné poličce připevněné na trámu a na hambálku nad kamny byly pověšeny a naskládány pytlíky a kytice léčivých bylin. Nábytku zde mnoho nebylo. Jen malý stůl a židle z březových kusů a z větví. Lože ze suché trávy potažené ovčí kůží bylo na hliněné zemi hned vedle ohniště. Skříň nebyla žádná. Řeholní roucho bylo pověšeno na hřebíku. Z druhé strany ohniště byl postaven vysoký kříž z hrubě otesaných trámů. Pod ním klečel na nízkém klekátku vysoký, hubený muž, šedivou hlavu měl skloněnou v dlaních a konal večerní pobožnost.

     Již dlouhá léta žil tento šebetovský poustevník osaměle, daleko od lidí. Odkud přišel, nikdo nevěděl. Snad to byl některý z řeholních bratří premonstrátského kláštera  z Hradiska u Olomouce, kteří měli v Šebetově statky. Všem říkal bratře a sestro, proto ho také nazývali bratr Jiří. Byl plachý a přece pohovořil i s tím nejprostším a pomohl každé venkovské mamince, jejíž dítě mělo zlou horečku. Jeho oči teple pohladily každou tvář, ihned však ztvrdly, když viděly krutou robotu a panskou zpupnost. Kdo poznal důvěrněji jeho laskavou tvář, zarostlou dlouhým bílým vousem, dovedl si jí neskonale vážit.

     Uměl číst v myšlenkách lidí, rozuměl i zvířatům. V zimě bylo často vidět, jak krmí ptáky, zajíce i srnky, které přicházely až k jeho chýši. Žil skromně, ani ptáče by nebylo mnohdy spokojeno s těmi drobty, které si popřál. Polévka ze sušených hub, ovoce, lesní plody, nějaký ten kousek černého chleba, nebo trochu mléka, které dostal od lidí. Rád poradil, potěšil, vlil do každého srdce zase novou útěchu a naději. Stačilo jen říci: Běž k bratru Jiřímu, on ti jistě pomůže.

     Zvědavé děti podruhů, robotníků a sedláků bojácně jen z povzdálí často nakukovaly zvědavě do poustevny. Měl je rád a brával je někdy do lesa, učil je znát rostliny a přírodu. Vyprávěl jim o zvířatech, o ptácích, o cizích krajinách a o lidech.

     Jednoho dne ráno Kapouňatští vkročili do poustevny. Poustevník, bratr Jiří, ležel tichý a pokojný na svém listnatém loži. Klidný, mírný výraz ve tváři, ruce sepjaté na prsou. Neprobudili ho již. Zemřel ve spánku. Jak žil, tak i zemřel, krásně a pokojně. Pochovali ho hned vedle jeho poustevny pod rozložitým dubem.“

     V další přestavbě kaple pokračoval hrabě Mořic Strachwitz, který zde v roce 1842 zřídil kostelík v novogotickém stylu, který uvnitř vyzdobil krásnými řezbami řezbář Pendl, a obrazem apoštolů nad hlavním oltářem malíř K. Mayer. Hrabě Mořic ustanovil, že  kdyby v Šebetově nebylo zámeckého kaplana,  má bohoslužby v kapli obstarávat zámecký kaplan nebo knínický farář, který měl za každou mši svatou obdržet 4 zlaté. Také k historii vzniku kaple svaté Anny se nám váže jedna ze šebetovských pověstí:

     „Páni ze zámku žili velmi rozmařilým životem. Nic  nedbali toho, že lidé, kteří pracovali na polích, žili v bídě. Jednoho letního dne seděla hraběcí společnost v letohrádku nad Oborou. Vládlo bujné veselí. Záplava světel se zachycovala  na skleněných mísách a pohárech. Rušný hovor chvílemi propukal v nevázaný smích. Kolem velkého mramorového stolu seděla hraběcí společnost. V čele stolu ve vysokém vyřezávaném křesle seděl pan hrabě oděný v černý samet, po jeho boku hraběnka v krajkách a v hedvábí. Služebníci snášeli dozlatova pečená masa a polévali je bílými a hnědými omáčkami. Nechyběly zde ani ryby a drůbež. Koroptve a kvíčaly utápěly se v sladkých jablečných kaších. Dorty s máslovou polevou, s anýzem a s mandlemi stály uprostřed stolu. Dvě mladé dívky stále dolévaly chlazená vína do broušených křišťálových pohárů.

     Pánové ze zámku vyhazovali rozmařile peníze a lidé dole ve vesnici žili velmi skromně. Jedli zemáky, krupičnou nebo prosnou kaši, kroupy, vdolky z černé výražky, česnekovou nebo zasmaženou polévku, černou žitnou kávu a sbírané mléko. Ba někdy  neměli ani kus chleba pro sebe a pro svou rodinu. Rozmařilost panstva v letohrádku dosáhla právě vrcholu, když se na jasném nebi objevil z ničeno nic černý nevelký mrak. Pojednou se zablýsklo, zazněl mohutný rachot hromu a ohnivý blesk sjel přímo doprostřed mramorového stolu, kolem něhož seděla rozmařilá společnost. Stůl byl bleskem rozbit, sklenice roztříštěny, bohatá jídla kolem rozmetána. Pod stolem ležela omráčená hodující společnost. Jen jednou zahřmělo a zase začalo svítit slunce. Šebetovští  občané říkali, že to byl trest boží, který dopadl na pány. Snad měli pravdu, neboť jako zázrakem nebyl nikdo zabit ani zraněn. Na paměť podivuhodného zachránění kázala hraběnka zbořit letohrádek a na jeho místě postavit kapli sv. Anny, neboť se to stalo právě na tento svátek.“

     Postupně byla kaple vyzdobena  celou řadou uměleckých děl. Na  evangelijní straně v presbytáři byl umístěn obraz  Smrt svatého Josefa. Jde o rokokovou práci moravského malíře Ignáce Raaba, která byla věnována nově zbudované novogotické kapli ze zámku v Šebetově. Na epištolní straně presbytáře byl umístěn obraz Smrt sv. Anny od  téhož   autora.

     Z konce 17. století pocházel obraz sv. Rosy z Limy umístěný v lodi na evangelní straně a dále obraz Světice z téhož období, umístěný v lodi na epištolní straně. Oba obrazy  jsou dílem neznámého barokního malíře z konce 17. století. Ze zámku v Šebetově sem byl přenesen i klasicistní, bohatě zdobený lustr z počátku 19. století, jímž byla ozdobena loď. Cennou  umělecko-řemeslnnou prací z období baroka  byla též monstrance užívaná při bohoslužbách

     Ke kapli na stráni, jež shlíží z mírného návrší do okolí jako zářivá jasná perlička, se váže i následující modlitba.

Životem táhne dlouhá cesta bolu,
pojď, půjdeme po ní spolu.
Kam ty nohu vkročíš, já též šlépěj kladu.
Tas mé světlo napřed a já stín Tvůj vzadu.
Půjdem touto cestou, s hlavou nakloněnou,
těžkým krokem obas křížem na ramenou.

     Výstavbou kaple sv. Anny začala v Šebetově éra slavných poutí. Konaly se přesně v den, na který připadl svátek sv. Anny. Zastavovali se zde  také poutníci, kteří chodili do Jaroměřic a na Svatý Kopeček u Olomouce. Podle  Josefa Kavana z čp. 38 bývalo o pouti v Šebetově až 40 kramářských stánků. Prodávalo se  na nich  téměř všechno, od třešní a kvašených okurek až po šátky a papuče. Jen obleky chyběly. Za krejcar už byl dost velký kornoutek cukroví, nebo malá čokoláda plněná tureckým medem  a obrázek. Šesták už byl pro kluka malé bohatství. Z Benešova chodilo na pouť pravidelně velké procesí. Sjížděli se všichni známí, příbuzní a rodáci, neboť v každé rodině, a to i v té nejchudší, bylo bohatě  nachystáno. Ve všech třech hospodách se vyhrávalo již od rána. Baronka Charlotta Königswarterová si postavila stolek ve dvoře. Její komorná měla na klíně malý košíček a v něm byly drobné peníze. Který kluk přišel a políbil paní baronce ruku, ten dostal od komorné z košíku šesták. Někteří kluci chodili i několikrát, jen si vyměnili mezi sebou čepice a kabáty. Pan baron stál zase u Obory před domem zámeckého zahradníka Schrötka a rozhazoval dětem z kapes drobné mince. Měl velikou radost, když se děti mezi sebou popraly a vyválely v prachu. Večer pak chodila baronka po krámech a zkupovala neprodané zbytky cukroví a hraček, které rozdávala dětem a dávala do mateřské školky, kterou založila pro děti zaměstnanců ze zámku.

     V roce 1946 byla tradiční šebetovská pouť ve všední den zrušena a od té doby je překládána jen na neděli.

     Boskováci chodili do Šebetova přes Melkovské údolí. Zastavovali se v restauraci u Buryšků Nad pivovarem. Stréček Buryšků, jak se  mu všeobecně říkalo, byl pomenší postavy, stále čilý, přátelský, dovedl s úsměvem každého přivítat i dobře obsloužit. Chodil v bílé, nebo modré zástěře a na hlavě měl malou čepičku se střapečkem. Paní Buryšková byla dobrá kuchařka a hospodyně. Bylo tehdy u stréčka Buryškového vždy dobré posezení a popití. Na dvoře byla kuželna, kde se vášnivě hrávalo o tupláky piva dlouho do noci, ba někdy až do rána. V lokále se zase scházela pravidelná karetní taroková společnost. I dva význační boskovští malíři František Řehořek a Otokar Kubín, pozdější Coubine, sem často zavítali. Na dvoře mezi vysokými kaštany bylo taneční místo, které se posypalo jehličím a pouťová zábava s lidovou dechovkou a primáriusem Jaroslavem Procházkou mohla začít.

     Na šebetovské poutě velmi rád  vzpomínal také Rudolf Wilhelm. Jako malý chlapec sem vždy chodíval se svou babičkou:

     „Když jsem se v den šebetovské pouti ráno probudil, babička už seděla u okna a rozčesávala si vlasy silným kostěným hřebenem. Splétala je v copánek a obtáčela v drdol. Vždycky si povzdechla, že řídnou tak jako její rozum. Vyskočil jsem rychle z postele a honem jsem přepočítal svoje veliké jmění, které jsem měl přes noc schované pod peřinou. Bylo to pár šestáků vyprošených od všech příbuzných na pouť. Na stole už stála snídaně. Hrneček mléka, chléb a čerstvě utlučené máslo položené na křenovém listu a na kameninovém talíři. Ani jsem neměl na jídlo pomyšlení. Rozdělil jsem se bratrsky s naším kotětem a honem se oblékal. Babička už byla v parádě. Tři spodničky si oblékla a parádní tmavou nabíranou sukni, dole s lemováním, kacabajku ke krku upnutou s malým límečkem a s celou řadou malých světlých knoflíčků až do pasu, v zadu rozstřiženou se dvěma šůsky. Ještě si utrhla v zahrádce boží dřevec, maří list a bazalku a vložila je do modlitebních knížek, aby vše pěkně vonělo. Potom přišlo poslední napomenutí od maminky a vykročili jsme k Šebetovu. Prvním znamením poutě byl stařičký dědeček, který na kraji vesnice hrál na flašinet. Od Černé brány už začaly boudy a hluk a  šum i smích dětí i dospělých nad nabídkou a vyvoláváním kramářů. Krámky pokračovaly až do Obory a na druhou stranu do Kapouňat. Kolotoč vesele vyhrával skladbu Když jsem mašíroval ke hranici.

     To se bylo, panečku, na co podívat. Té krásy rozličné pro dětské oči. Bylo opravdu těžké si vybrat z těch hromad hraček a cukroví. Kramář v bílé zástěře sekal turecký med a v široké láhvi měl žíhané špalky. Ty vydržely dlouho v ústech a byly veliké. Nedalo se ze začátku říct ani Brno. A když chtěl mermomocí mluvit, musel špalek z pusy ven. To že jsme potom měli packy lepkavé, to je samozřejmé. Cukrové píšťalky jsme kupovali a pískali tak dlouho, dokud se nerozplynuly. Všichni kluci jsme si je půjčovali kolem dokola a zkoušeli, která víc pískne. Ze všeho nejlepší však byla „flaštička“ bílá nebo červená. Ta se musela umět pane jíst. Nejdříve se ukousnul bílý škrobový špunt, pak se zvolna a labužnicky vypila šťáva „vařený cukr“ a nakonec se schrupla prázdná flaštička. Někdy se při příliš nedočkavém nakousnutí lahvička rozpadla, šťáva tekla po prstech a po šatech, maminka hubovala a i nějaký ten pohlavek dopadl na naši hlavu. I sladké dřevo tam bylo v prutech. Ani jsme ho neoprali, to se přímo ze země cucalo a vyplivovalo. Myslím, že nám  ani špatně nikdy nebylo. A dokonce první kvašené okurky jsme si kupovali. Silná statná panímáma lovila okurky ze sudu holýma baculatýma rukama a potom dávala k nim napít láku z hliněného hrnečku. Všem lidem z jednoho, z neopláchnutého.

     Babička spěchala do kapličky svaté Anny na slavnou mši. Tam už čekalo mnoho lidí, muzikanti byli připraveni a v kostelíčku to vonělo kadidlem. Na pobožnost jsem vůbec nemyslel. Mačkal jsem usilovně pár šestáků v kapse a přemýšlel, co za ně koupit. Jedno bylo jisté. Bude to v prvé řadě  nůž, protože každý správný kluk musí mít kudlu. Potom to bude kapslovka. Byla to taková malá pistolka,  do které se vkládaly mezi natažený kohoutek papírové kapslíky. Stisknutím kohoutku to vystřelilo. Kolotoč bude s klukama točit a za každých pět jízd bude jedno svezení zdarma. Když se ozval  zvonek, byl jsem mezi prvními venku z kapličky a pelášil z kopce dolů a zmizel naráz v pouťovém ruchu.

     Rád jsem chodíval na pouť do Šebetova. Vzpomínka mi připomenula tu dobu mládí, kdy svézt se na kolotoči, nebo si koupit cukrový špalek, představovalo velký kopec dětského blaha. Jak jsme bývali pyšní, když jsme před pištícími malými slečnami závodili na houpačkách, kdo rychleji a kdo výš.  Vzpomínám, jak babička  se tam dlouho a dlouho přehrabovala ve zboží, než si koupila spodničku nebo bačkory. Tehdy to bylo dovoleno, hrabat se v kupě zboží, převracet, ohmatávat, domlouvat a povykládat o něm, než se koupilo. Ale to už je opravdu dávno. Dnes jsou také poutě a také se prodává zboží. Ale to už se nevozí na vozíku nebo na trakaři. Dnes už každý ten kramář má své vlastní auto. A kolotoč? Je moderní, motorizovaný a třeba ani někdy nepřijede.“

Socha svatého Jana Nepomuckého

     K velice cenným uměleckým dílům vrcholného baroka patří v Šebetově socha svatého Jana Nepomuckého umístěná na návsi. Bohužel 14. března 1999 byla velmi znehodnocena krádeží na podstavci zavěšené kartuše s reliéfem svržení světce do Vltavy.

     Do kartuše byl vytesán latinsky psaný nápis: HonorI et pIae VeneratIonI DIVI IoannIs NepoMVCenI ereCta Die XIV septembris, který v překladu zní: K čestné a zbožné poctě svatého Jana Nepomuckého postavena l6. září.

     Latinský  chronogram datoval sochu do roku 1724, Jan Knies ve své Vlastivědě Boskovska do roku 1764, kronika obecního úřadu do roku 1742. Volný překlad celého nápisu zní: Tato socha byla postavena k poctě svatého Jana Nepomuckého 16. září 1724. Dílo bylo velice neobvyklé svým pojetím. Dva vojáci svrhávají světcovo tělo z Karlova mostu do Vltavy. Světcovo padající tělo pak nad Vltavou chytají dva andílci. Zatímco na většině církevních soch a obrazů je tento typický venkovský světec zobrazen  velmi strnule, na šebetovské kartuši naopak velmi realisticky. Krádeže pokračovaly v roce 2001  zcizením  barokního andělíčka, o což se  zloději pokusili neúspěšně již v roce 1999.

     2. listopadu 2000  bylo v televizním vysílání policie České republiky na ČT l v pořadu nazvaném „Na stopě“ o celé krádeži podrobně referováno a starosta obce Zdeněk Čížek dokonce slíbil finanční odměnu 10 000 korun tomu, kdo by přivedl policii na stopu odcizené památky. Ani uvedený pořad,  ani vypsaná odměna však  k vypátrání kartuše ani k dopadení pachatele nevedly.

     Vzhledem k tomu, že v případě Jana Nepomuckého se jedná o velmi cennou šebetovskou barokní památku a  životní osudy tohoto světce jsou velké většině čtenářů,  zejména z řad mladší generace, téměř neznámé, pokusme se  v následujících řádcích osobnost tohoto světce poněkud blíže přiblížit.

     Jan Nepomucký se narodil s velkou pravděpodobností mezi léty 1340 – 1350. Byl rodákem z Pomuku, kde patrně strávil  celé své dětství. V Čechách  bylo v těch dobách pět Pomuků, avšak zde přichází v úvahu pouze jeden jediný, totiž trhová ves vzdálená několik kilometrů od stejnojmenného cisterciáckého kláštera založeného ještě za života sv. Bernarda ebrašským klášterem roku 1145 na přání Vladislava II. Otcem Jana měl být místní rychtář Velfín nebo Volfín. O Janově matce se neví nic. Není známo ani její jméno. Zdá se, že základní vzdělání získal Jan v klášteře. V roce 1369 získal notářský titul. Poté sloužil u arcibiskupa Jana Očka u Pražského mostu a 20. září 1389 se stal generálním vikářem Jana z Jenštejna. V té době již vrcholily rozpory mezi církví a králem Václavem IV. Ve čtvrtek 20. března 1393 přikázal Václav IV. generálního vikáře Jana z Pomuku zatknout. Údajně  pro zpovědní tajemství své manželky. Spolu s ním byli zatčeni i tři další církevní hodnostáři. Všichni byli dopraveni na Staroměstkou radnici a poté tři z nich do staroměstské rychty, kde byla mučírna. Jan z Pomuku a Mikuláš Puchník byli nataženi na skřipec a páleni v bocích a na jiných citlivých místech na těle pochodněmi. Mučení Jana z Pomuku prováděl sám král, který údajně požadoval  porušení zpovědního tajenství ohledně své manželky královny Žofie. Protože Jan z Pomuku zpovědní tajemství neprozradil, byl téměř  polomrtvý svázán, do úst mu byl nacpán roubík a kolem deváté hodiny večerní byl svržen z mostu do Vltavy. Uvedený čin byl spáchán  20. března 1393. Tolik z historie.

     Socha sv. Jana Nepomuckého je  obklopena dvěma lípami svobody z roku 1919, další lípou z roku 1945 a smrkem vysazeným u příležitosti Měsíce lesů v roce 1946.

Socha sv. Josefa a sv. Barbory  

     Poslední hradišťský opat Pavel Václavík nechal  v Oboře postavit kuchyni, k níž vedla kaštanová alej ozdobená dvěma sochami sv. Josefa a sv. Barabory, které byly později přeneseny na svá nynější místa. O pověsti, vížíce se ke sv. Barboře, jsme se již zmiňovali  na jiném místě v souvislosti prusko-rakouskou válkou.

Socha Marie Bolestné

     Socha Marie Bolestné, nacházející se dnes na parcele č. 90, pochází z poloviny 19. století. Dle vyprávění šebetovského zahradníka Emila Kavana stávala  původně mezi zámeckou zdí, zámkem a zámeckou branou. Na nynější místo ji nechal přesunout baron Mořic Königswarter.  Představuje Pannu Marii, za níž je umístěný kříž.

Kříž před školou

     Kříž stojící před budovou školy nechali zbudovat  manželé Antonín a Marie Kavanovi.  Na jeho podstavci je umístěn nápis: „Pochválen buď Pan Ježíš Kristus. Ke cti a chvále Boží věnovali manželé Antonín a Marie Kavanovi.“

Budova OÚ a památné stromy

     Bývalá hospodářská budova, kde je v současné době umístěn Obecní úřad, se nachází na parcele č. 90. V seznamu  nemovitých památek  okresu Blansko je vedena pod č. 0609. Je  obklopena parkem, který byl vyčleněn ze zámeckého parku. Na jeho ploše se můžeme setkat jak s běžnými dřevinami, jako jsou např. habry, jilmy, javory, buky, smrky či kaštany, tak také např. se vzácnějším liliovníkem tulipánovitým a dalšími zajímavými dřevinami.

     Řada topolů, téměř stoletých, lemuje hřiště mateřské školy. Cestu kolem reservoáru místního vodovodu vroubí alej 17 stoletých lip. Na návsi jsou již zmíňěné dvě lípy Svobody z roku 1919, lípa z roku 1945 a smrk z roku 1946.

Doklady lidového stavitelství

     V obci se dochovalo i několik domů, jež jsou dokladem lidového stavitelství z konce 19. století a jsou chráněny památkovým ústavem. Mají předsunutý žudr se zvýšenou komorou v patře, což ukazuje sounáležitost s lidovou architekturou hanáckého regionu. Jedná se o nemovitost č. 12 stojící na parcelách č. 17 a 18, a dům č. 23 stojící na parcele č. 47.