Závěr

              V předchozích kapitolách byl detailně přiblížen vznik a růst Šebetova a jeho historických památek, zejména zámeckého areálu s hospodářským dvorem a jeho zázemím. Jeho vývoj byl oproti dosavadním názorům značně nejednotný a výrazně složitější. Tato práce si tak dala za úkol celý proces rekonstruovat a přiblížit veřejnosti.

              Pravděpodobně někdy kolem poloviny 13. století dochází v okolí Šebetova, které již spolu s dalšími osadami náleželo již téměř dvě století hradišťskému klášteru poblíž Olomouce, k sjednocení dosud značně roztříštěné sídlení struktury. Při východním okraji Boskovické brázdy, nesoucí zde specifické označení Malá Haná, tak vzniká řada nových vesnic v čele s tržním centrem v Knínicích. Při srovnání Šebetova a Cetkovic názorně vystupuje jejich shodná urbanistická struktura s nápadně pravidelným rozvrhem parcel a vlastní zástavby. V obou vesnicích dochází pravděpodobně současně s jejich vysazením také ke vzniku hospodářských dvorů, posilujících klášterní ekonomiku. Ovšem ekonomický projekt poloviny 13. století nemá dlouhou životnost a již v průběhu první půle dalšího století ztrácí množství dvorů své opodstatnění. Jejich objekty jsou rušeny a parcelovány mezi poddané, menší objekty jsou v celku pronajímány drobné šlechtě, která se tak ocitá v podřízeném služebném postavení vůči klášterní vrchnosti.

              Do této kategorie náležely také oba dvory v Cetkovicích a Šebetově. Také zde se od druhé půle 14. století objevuje nižší vladycká či zemanská šlechta, která od obou sídlišť odvozuje své přídomky. Zatímco nepřímé zmínky o dvoře v Cetkovicích v průběhu středověku zcela mizí, šebetovský dvůr je doložen i v pozdějším období.

              Posílení sociální pozice znamená pro šebetovskou šlechtu poškození klášterních budov a ekonomické struktury v průběhu husitských válek a v jejich důsledku. Šebetov spolu s okolními vesnicemi tzv. knínického proboštství se ocitá v rukou pánů z Boskovic, kde setrvává řadu desetiletí, snad až do poloviny 16. století. Přestože podřízenecký vztah k vrchnosti i nadále přetrvává, šebetovští zemané se snaží s příchodem novověku a nových pohledů na ekonomiku velkostatku utužit své postavení ve společnosti. Po opětovném převzetí klášterních statků hradišťskými premonstráty tak dochází k drobným sporům, díky nimž získáváme cenné informace o vnitřní struktuře Šebetova.

              Vrcholem ekonomických změn, realizovaných klášterní vrchností v průběhu první poloviny 16. století, se stává těsně před jeho polovinou koupě šebetovského dvora, který se tak po přibližně dvou stoletích opětovně vrací do přímé správy kláštera. Krátce před tím zcela zaniká klášterní dvůr v Knínicích, doložený písemnými prameny již od třináctého století. Veškerá pozornost premonstrátů se tak upírá na obnovu hospodářského areálu v Šebetově v renesančním duchu; spolu s přesunem dvora dochází posléze také k přemístění centra panství z rukou knínického faráře, honosícího se dosud postem probošta, do Šebetova, kde jeho řízení zastává úředník, nazývaný soudobými prameny inspektor.

              V místech staršího dvora vznikají od padesátých let 16. století nové budovy. V prvé řadě jde o stavbu pivovaru, která se dnes presentuje zřejmě pouze v podobě velkého, z kamene klenutého sklepa za úřednickou budovou. Teprve od počátku sedmdesátých let začíná nová stavební etapa, která je zakončena v závěru devadesátých let téhož věku. Jejím produktem je kromě souboru hospodářských staveb, ještě v renesančním duchu značně neuspořádaných, bez určité koncepce, zřetelně postupně narůstajících, také nové vrchnostenské sídlo. To zde již zpočátku vytvořilo kromě kanceláří správního aparátu také prostory pro příležitostný pobyt představených kláštera a řadových členů klášterní komunity. Do stavby byly pravděpodobně zakomponovány pozůstatky staršího sídla dřívější drobné šlechty, jak nasvědčovaly některé masivní konstrukce v severním, dnes odbouraném úseku budovy, kterým se přizpůsobovalo již renesanční řešení interiérů. Jiným z podkladů pro předložení hypotézy o přítomnosti středověké tvrze v Šebetově bylo umístění nové rezidence v korytě potoka, tekoucího z obory, zatímco ostatní tehdy stavěné budovy se zamokřenému terénu vyhýbaly. Tuto variantu však je po odstranění staršího dílu stavby možno řešit pouze archeologicky.

              Za třicetileté války získává dvůr v Šebetově nový význam. Po obsazení Olomouce a jejího okolí švédskými vojsky v létě roku 1642 museli premonstráti opustit své dosavadní centrum a přesídlit přechodně do Šebetova. Šebetovské sídlo je vzápětí doplněno o izolovanou stavbu kaple, která měla sloužit zpočátku pouze členům řádu, teprve později bylo svoleno k jejímu využívání také zaměstnanci dvora.

              Poloha nové kaple, zasvěcené P. Marii, není spolehlivě známa. Všechny získané podklady, jak písemné, tak zejména hmotné povahy, ukazují na její ztotožnění s pozdější zámeckou kaplí sv. Barbory, jejíž hmota se dosud v objektu zámku z velké části dochovala. Stavba kaple, zřízená v průběhu čtyřicátých let 17. století a v závěru tohoto desetiletí posvěcená a potvrzená, setrvala v izolované podobě pouze čtyři desetiletí. Na konci osmdesátých let byla pohlcena novou rezidencí, budovanou v tomto období v sousedství staršího šebetovského dvora a sídla.

              Výstavba velké rezidence v Šebetově probíhala souběžně s celkovou obnovou vlastního klášterního areálu na Hradisku u Olomouce. Za autora projektu šebetovského zámku byl již dříve určen Giovanni Pietro Tencalla, významný stavitel italského původu, který vytvořil kromě Šebetova také projekt hradišťského kláštera, zámku v Kroměříži a některých obytných domů v Kroměříži a Olomouci. S kroměřížskou biskupskou rezidencí byl šebetovský zámek spojen nápadně shodným řešením vnější fasády vstupního křídla včetně hlavního portálu. Komplex hradišťského kláštera se s Šebetovem shoduje zejména ve svém severozápadním úseku, který byl budován v rámci první stavební etapy v druhé půli osmdesátých let 17. století, stejně jako zámek v Kroměříži. S členěním nádvoří prvotního rajského dvora na Hradisku nápadně koresponduje také úprava arkád šebetovského zámku. Vznik novostavby v Šebetově je určen také pozdními doklady, zmiňujícími dokončující práce v nové rezidenci, zejména štukové a malířské práce v interiérech a v zámecké kapli, které jsou kladeny do první poloviny devadesátých let sedmnáctého století.

              Vlastní kaple představuje ve své původní podobě výjimečný objekt, který nemá v daném období a prostředí mnoho obdob. Zejména vnitřní proporce dvoudílného prostoru s monumentální výškou, završenou kopulí s iluzivní freskovou výmalbou, celkovou výšku ještě znásobující, činí z někdejšího sakrálního prostoru památku vysoké architektonické hodnoty. Lze tedy jen litoval zásahu v druhé půli 19. století, při kterém byla kaple zrušena a zčásti odstraněna.

              Po dostavbě budovy nové rezidence, která představuje na celém klášterním dominiu po vlastním klášteře prvořadou stavbu značně vysoké umělecké hodnoty, jejíž úrovně nedosáhly ani další venkovské klášterní rezidence v Konici a Vřesovicích, dochází k přeřešení sousedních hospodářských budov. Dosavadní „starý zámek“, jak je stavba prameny 18. a počátku 19. století nazývána, ztrácí výstavbou nového sídla své dosavadní využití a mění se na centrum správního aparátu panství a obydlí panského úřednictva. Přitom je také výrazně prodloužen k jihu, jeho dosavadní patro, které se vlivem polohy budovy na okraji mírně svažité terasy ocitá v úrovni přízemí, je ve svém interiéru celkově nově přeřešeno. Na okrajích zámeckého parku jsou současně stavěny nové budovy, sloužící nově zřízeným provozům. Tak v těsném sousedství dvora vzniká objekt zahradního domku, na okraji lesní obory je stavěn letohrádek s eremitoriem, určeným pro odpočinek a relaxaci vrchnosti. Krátce nato je nad ním na vyvýšeném ostrohu budována nevelká kaple, která v prvé etapě dostává oblíbený patronát Bohorodičky P. Marie, místo starší kaple v místech rezidence, která jej ztratila po zasvěcení sv. Barboře. Kaple, dodatečně přesvěcená sv. Anně, byla řešena na kruhovém půdorysu, s přilehlou sakristií, zakončovala ji velká cibulová střecha s lucernou a malým zvonkem.

              V době kolem poloviny 18. století se rozbíhá další velká stavební akce, řízená posledním hradišťským opatem Pavlem Ferdinandem Václavíkem. Ta spočívá zejména v úpravách stávajících hospodářských budov. Její stopy jsou dochovány jak v dnešním přízemí úřednické budovy, tak také v objektu tzv. letohrádku, kde je signována kamenným erbem, dosud zavěšeným ve štítě budovy. Snad také z tohoto období pochází místy patrné členění vnějších fasád staveb hospodářského okrsku v podobě systému omítkových lizén, místy zdvojených. Oproti Šebetovu se jinde činnost Pavla Václavíka projevila daleko výrazněji, například založením nového dvora s přízemní rezidencí nedaleko Benešova, kterému dal své jméno, a dále například výstavbou nové farní budovy v Cetkovicích.

              V dějinách šebetovského panství šlo však o jakousi „labutí píseň“, uzavírající staletou historii premonstrátského kláštera na Hradisku u Olomouce. Po zániku klášterní instituce dochází na několik desetiletí k utlumení jakékoliv stavební činnosti. Správu statku zastává Náboženský fond, k tomuto účelu zřízený. Naproti tomu se výraznou měrou rozrůstá vesnická zástavba Šebetova, zejména od množství drobných domků a chalup, zakládaných v průběhu druhé půle 18. století na obecní půdě. Jako důsledek církevních reforem císaře Josefa II. zaniká v okolí Šebetova řada drobných sakrálních stavbiček, mimo jiné také kaple v blízkosti středověkého dvora v Cetkovicích. Důsledkem těchto proměn je také zrušení kaple sv. Anny na pahorku na okraji panské obory a její zboření. V tomto stavu tak panství přebírá hraběcí rod Strachwitzů, který mění dosavadní okrsek církevního dominia na fungující šlechtický velkostatek.

              Noví majitelé se do dějin Šebetova zapsali zejména rozšířením kapacity hospodářských dvorů, snížených razantně v rámci josefských reforem. V areálu zámku dochází k rozšíření stávající úřednické budovy, ve vlastním zámku je omezen církevní okrsek ve východním křídle. Jediným režijním podnikem, budovaným Strachwitzy, se stává nový cukrovar, vystavěný na okraji obce při silnici ke Knínicím.

              Po několikeré změně majitelů v průběhu šedesátých a první půle sedmdesátých let 19. století se Šebetov dostává již trvale do majetku židovské rodiny Königswarterů, která zasáhla výrazně do raně barokní podoby zámku a posléze také do vzhledu jeho hospodářského zázemí. Zámek získává nový vnější vzhled s dvojicí mohutných hranolových pavilónů v nárožích vstupního křídla a novorenesančním členěním fasád. V interiéru je zrušena kaple, její presbytář dílem odbourán a nahrazen vyhlídkovou terasou, zpřístupňující prostřednictvím ocelové obloukové konstrukce zvýšený zahradní parter. Vnitřek kaple je v úrovni patra změněn na zimní zahradu.

              Také hospodářský areál jižně od zámku doznává značné změny. Dosud neorganický roztříštěný soubor budov získává ucelenou sevřenou podobu. Přebytečné stavby jsou již trvale odstraněny. Z dějin Šebetova tak mizí například zahradnický domek s připojenými hospodářskými stavbami, jiná drobná stavba v blízkosti zámku a také stáj se stodolou, vytvářející před bočním vstupem do zámecké budovy uzavřený čestný dvůr. Toto místo však nezůstalo dlouho prázdné, a již roku 1885 je v místech stodoly vyprojektována novostavba budovy v podobě pavilónu s byty pro hosty a služebnictvo. Stavba, která představuje jednu z variant pozdních zámečků či spíše továrnických vil, byla v interiérech výrazně umělecky upravena, dochována je klasicistní stropní výmalba a štukové řešení stropních podhledů a portálů. Ještě před převzetím Šebetova Königswartery je bývalý cukrovar změněn na sladovnu a výrazně pro tyto nové účely rozšířen.

              V dalším období dochází již pouze k postupné likvidaci stávajících budov. V meziválečném období 20. století jsou zbořeny některé již nevyužívané stavby v šebetovském dvoře, jako například starý renesanční pivovar se sladovnou, skleník a jiné objekty. K dalším razantním změnám dochází teprve na počátku osmdesátých let dvacátého století, kdy zcela mizí, až na krátký úsek jednoho z křídel, hospodářský dvůr v předzámčí, a severní část obytné budovy, tzv. „starého zámku“. Jeho demolice představuje závažný zásah do historicky cenného komplexu někdejších panských budov, kdy ztrácí Šebetov větší díl svého nejstaršího vrchnostenského sídla, obsahujícího snad ještě středověké stavební konstrukce. Zbylá část budovy přes vyprojektované úpravy i nadále chátrá a vytváří spolu se zanedbaným zázemím vily nevzhledné předpolí zámeckého areálu vysoké historické hodnoty.

              Předložená publikace tak názornou formou rekonstruuje zajímavé dějinné události, kterými Šebetov v průběhu své existence procházel, a které do dnešní doby zanechaly své stopy v podobě historických budov nesmírné památkové ceny. Právě přítomnost významných památkových objektů, zejména zámecké stavby, o jejíž podobě a architektonickém ztvárnění nebylo dosud téměř nic známo, stejně jako jeho historický vývoj, zavdala příčinu k vyhotovení této práce. Jejím úkolem bylo nejen zprůhlednit jednotlivé etapy vývoje Šebetova, ale zejména připomenout přítomnost vysoce památkově a historicky cenného objektu, na který se dosud neprávem zapomínalo. Pokud získá šebetovský zámek díky této publikaci alespoň částečně významnější postavení mezi obdobnými památkami regionu a jeho přítomnost se stane více známou, bude účel práce naplněn.