Šebetov v období středověku

Dějiny Šebetova v průběhu středověku jsou, stejně jako i v dalším období, pevně svázány s osudy kláštera Hradisko. Na rozdíl od stručného podání historie obce do počátku šestnáctého století v práci Dagmar Stryjové byly osudy Šebetova značně bohaté a proměnlivé. V žádném případě se neomezují pouze na výčet členů vladyckého rodu, který se po vsi od konce 14. století psal.

Právě přítomnost drobné šlechty Šebetově, stejně jako i v nedalekých Cetkovicích, na majetcích kláštera představuje důležitou otázku o jejich společenském zařazení v správním systému klášterního dominia. Nelze předpokládat vlastní dědičnou a neomezenou držbu šebetovského dvora bez jakékoliv právní závislosti na klášterní vrchnosti. Zde se nabízí zařazení zmíněných šlechticů mezi klášterní many. Hradišťský klášter měl manský systém vytvořen již poměrně záhy, nejstarší doklady pocházejí již z průběhu třicátých let 13. století. Mezi klášterní many náležely zčásti také vladykové z Vážan, které nebyly v průběhu středověku v držení kláštera; jedním z manů byl také Václav z Knínic, který držel před rokem 1466 manský dvůr v Nákle u Olomouce. Mezi neurozené many patřili také bratři z Uhřic, kteří byli zmíněni roku 1250 v souvislosti s vysazením vsi Veličiny Lhoty. Manský systém hradišťského kláštera fungoval po celé období středověku a poslední zmínky o něm se vytrácejí ve shodě s ostatními klášterními institucemi teprve na počátku 17. století.

Rod, který držel majetky v Šebetově, nenáležel mezi klášterní many v plném rozsahu. Jeho členové byly do manského systému zapojeni jen prostřednictvím šebetovského dvora, ostatní majetky jinde drželi v dědičném vlastnictví. Do historie vstupují roku 1381, kdy Ješek Fousek z Chrudichrom držel majetky v Nosislavi u Židlochovic, roku 1392 sídlil na Chrudichromech a na konci 14. století se píše po Pršticích. V tomto období se také ponejprv uvádí ve vztahu k Šebetovu. 

V roce 1397 zapsal do zemských desk Zvěst z Obědkovic Ofce, manželce Slávka Němce, na vsi Koválovicích věno deset hřiven grošů ročního platu. Transakce se účastnil také Bartoloměj ze Šebetova, otec zmíněné Ofky. Tato zmínka nemá další odezvy, další doklady o osobě šebetovského vladyky Bartoloměje nejsou známy.

12. září roku 1399 byla v augustiniánském klášteře v Jevíčku sepsána listina, kterou daruje Dorota, vdova po Jutkovi z Roubaniny zmíněnému klášteru roční plat 54 grošů na vsi Roubanině. Listinu, která se do dnešních dnů dochovala v originální podobě, pečetila celá řada členů nižšího šlechtického stavu z širšího regionu Jevíčska: Frank z Radkova, Vícek z Opatovic, Vítoslav z Voděrad, Petr ze Stvolové a také Ješek zvaný Fousek ze Šebetova („Jessikonis dicti Fusko de Schebetaw“). Jeho pečeť, stejně jako pečetě všech účastníků transakce, se dochovala v neporušené podobě a rod, píšící se po Šebetově, tak můžeme zařadit do kontextu soudobé nižší šlechty na Moravě.

Ve znaku Ješka ze Šebetova je zřetelně patrná polopostava s pozdviženýma rukama. Při srovnání erbovního znamení s jinými rody vyvstává naprostá shoda znaku s rodem Loutků z Olbramovic a také Jeníčků z Olbramovic. Tyto příbuzné rody nebyly nijak závislé na církevní instituci a své majetky drželi svobodně.

Také šebetovští vladykové vlastnili kromě Šebetova také i jiné statky, jejich bližší určení však není kromě uvedených obcí v úvodu této kapitoly známo. Roku 1409 se soudila Dorota ze Šebetova, vdova po Martinovi z Lukova, s Vokem z Holštejna, že jí odpírá přislíbené věno 70 hřiven grošů. Z toho, že věno dlužil příslušník předního moravského panského rodu, píšícího se po hradě v Moravském krasu, však nelze usoudit, že by jej s šebetovskými vladyky pojil příbuzenský svazek, jak se domnívá D. Stryjová. Nejpravděpodobnější variantou je, že Vok z Holštejna byl jedním z poručníků statku po zemřelém Martinovi z Lukova a převedení věna bylo jedním z bodů závěti.

Po celé období husitských válek mizí povědomí o nižší šlechtě v Šebetově, objevuje se teprve roku 1447. Toho roku přijímá Anna ze Šebetova a ze Lhoty, vdova po zemřelém Ješkovi ze Lhoty, svého syna Alberta z Humburka na spolek na vše, co má ve Lhotě. Onou Lhotou je myšlena nynější Bílá Lhota nedaleko Litovle, pozůstatky tvrze, na níž Anna ze Šebetova seděla, jsou obsaženy ve hmotě dnešního zámku. Na Lhotu si ovšem činily nárok také další členky rodu ze Lhoty Eliška, Evka a Markéta. Spor však skončil ve prospěch Anny, která příštího roku postoupila statek synovi Albertovi z Humburka. Tato transakce byla sice zapsána do zemských desk, není však jasné, zda byla vůbec realizována. Roku 1464 totiž postupuje panství Bílou Lhotu s tvrzí, dvorem, příslušnými vesnicemi a pozemky moravský markrabě Ladislav Pohrobek Karlu z Vlašimi a z Úsova. Na markraběte připadla Lhota formou odúmrti po zemřelé Anně ze Šebetova, která tak neměla žádné dědice. Je také možné, že Albert z Humburka zemřel ještě před ní a zboží tak získala Anna zpět.

Ke kterému šlechtickému rodu Anna ze Šebetova náležela, zda byla členkou stejného rodu, jako Ješek Fousek, není známo. Jisté však je, že po její smrti sídlil na Šebetově zcela jiný rod, a to rod ze Slatinky, píšící se snad po vsi nedaleko Letovic. K němu pravděpodobně náležel i Jindřich ze Šebetova, který se roku 1480 soudil s Arnoštem Kuželem ze Žeravic, kterému údajně dlužil osm tenat. Krátce poté, roku 1482, se objevuje Jindřich ze Šebetova ještě jednou, a to při sporu se svým bratrem Janem Zemanem ze Šebetova. Tento svár mezi oběma bratry přináší velice cenné informace, které detailně přibližují majetkové poměry na šebetovském statku, jejichž osvětlení dosud chybělo.

Zmíněný Jan Zeman ze Šebetova pohání tehdy svého bratra Jindřicha, že „Králova Milost pán muoj milostivý ráčil jest bratru mému a mně dáti a zapsati ves Šebetov, jakož zápis od J. K. M. na to mně i jemu obapolně svědčí a on toho sám požívá a mně nic dáti nechce.“ Poručníkem sporu učinil Jan Václava z Boskovic, jak sám uvádí, „pána svého milostivého“. Je zcela zřejmé, že údaje, půhonem poskytované, se do dosud známé historie Šebetova jaksi nehodí, nelze je však z tohoto důvodu zařadit mezi omyly, ale je nutno se jimi hlouběji zabývat.

Pro vysvětlení těchto faktů je žádoucí se navrátit do historie a detailněji přiblížit dějiny samotného kláštera Hradisko v průběhu patnáctého století. Ten značně utrpěl na konci husitských válek, husitské vojsko jej na několik měsíců obsadilo a po jeho odchodu nechala v červnu roku 1432 městská rada olomoucká budovy kláštera zbořit a srovnat do základů, aby zabránila opětovnému vzniku husitské pevnosti v blízkosti města. Po skončení válečného stavu dochází k opětovnému vystavění kláštera, který byl dokončen roku 1461, zejména díky podpoře krále Jiřího z Poděbrad. Opěrným bodem  Jiříkovy strany se poté klášter stal, což zapříčinilo postoj papeže Pavla II., který povolil městu klášter opětovně zbořit. K tomu nakonec nedošlo, členové řádu však jeho areál opustili a žili částečně v Opavě, částečně v domě na olomouckém předměstí.

Za tohoto stavu je jasné, že klášterní ekonomika nemohla být vedena dosavadním způsobem. Rovněž klášterní statky nebylo v silách provizorně živořící komunity spravovat svými prostředky. Proto dochází již v průběhu obnovy kláštera v pohusitském období k jejich pronajímání šlechtě či městům. Vlastní klášterní statek držel v druhé půli rod Tetourů z Tetova.

Samostatnou kapitolu představují majetkové poměry na knínickém statku, spravovaném v době existence kláštera tamním proboštem. Knínické proboštství si však nelze představit jako samostatnou klášterní komunitu, vybavenou typickými klášterními budovami, ale tento titul byl spíše synonymem správce izolovaného statku. Pro značnou izolovanou od vlastního centra panství dochází k odcizení Knínic s příslušenstvím již záhy po zničení kláštera ve třicátých letech patnáctého století. Pronájem statku probíhal především formou tzv. opravy, tedy správy, která mohla být zájemci poskytována na určité vymezené období za příslušné poplatky. Opravu nad knínickým statkem, sestávajícím tehdy z městečka Knínic a vsí Šebetova, Světlé, Cetkovic, Uhřic, Úsobrna, Okrouhlé a Kořence, vyjmenovaných však v této podobě až v šedesátých letech 15. století, zapsal markrabě Albrecht někdy před rokem 1439 Janu Zajícovi z Valdeka, který se o ni, či přesněji o platy z ní plynoucí, soudil roku 1447 s Benešem a Hynkem z Kukvic. Zda získal Jan opravou pouze dočasně, zda došlo k nějakým konfliktům mezi ním a klášterem, není jasné. Už roku 1446 se však hradišťští řeholníci dohodli o opravě Knínic s Vaňkem z Boskovic.Ten vzápětí sepsal list, potvrzující „správu zbožie svého Kynického i s tiemi požitky, kteříž od starodávna a spravedlivie k tej opravie příslušejí“. Udává zde, že mu statek byl postoupen pouze na dobu jeho života. V dalších letech však dochází k prodloužení opravy i na Vaňkovy potomky. O knínické opravě hovoří například roku 1477 Oldřich z Boskovic, který kromě hradu a panství Cimburka u Městečka Trnávky požíval ještě z knínické opravy plat z Cetkovic.

Právě dělení statku mezi členy boskovického rodu hrozilo rozpadem dosavadního knínického zboží. Například na přelomu 15. a 16. století se snažil Albrecht z Boskovic získat s panovníkovým svolením městečko Svitávku výměnou za plat hradišťským řeholníkům na některém svém statku blíže kláštera. Ladislavovi z Boskovic potvrdil Vladislav Jagelonský roku 1506 dědičnou opravu nad knínickými majetky a právo vybírat platy, která poddaní „sou od starodávna s tej opravy dávali a platili, totižto peníze opravný a oves“. Podle některých náznaků drželi Boskovicové knínickou opravu až do roku 1562, kdy ji Albrecht Černohorský z Boskovic postoupil Ferdinandovi I. výměnou za alodizaci Nových Hradů, které držel v zástavě. Ferdinand vrátil statky zpět klášteru. Zda však šlo skutečně od knínický statek, z textu smlouvy nevyplývá, Boskovicové drželi také jiné majetky hradišťského kláštera na Olomoucku. Podle jiných ukazatelů je zřejmé, že někdy na počátku 16. století, poté, co proběhla definitivní obnova zpustošeného klášterního areálu, získal již klášter své někdejší majetky zpět do vlastní správy.

Takto je Šebetov s okolními osadami jmenován již v listině papeže Julia II, vydané roku 1509, kde jsou ve výčtu statků hradišťského kláštera mimo jiné zachycena městečka Svitávka a Knínice a vesnice Šebetov, Cetkovice, Světlá, Uhřice a Úsobrno. Je tak zřejmé, že knínický statek již na počátku 16. století opětovně náležel klášteru a držbu Boskoviců z roku 1562 je tedy nutno hledat někde jinde.

Celou situaci poněkud komplikuje skutečnost, že od konce roku 1508 užívalo opravu nad vlastním klášterem s příslušnou částí jeho majetku město Olomouc. Město drželo klášter až do roku 1511, kdy ji získal Ladislav ze Šternberka a na Bechyni. K opětovnému navrácení zboží klášteru dochází teprve po smrti Ladislavově roku 1521 a o dva roky později potvrdil Ludvík jagelonský klášteru všechna práva a majetky. Je tak zřejmé, že roku 1509 nemohl podle papežské listiny klášter všechny své vyjmenované statky v plném rozsahu užívat.

Po dokončení výstavby klášterních objektů dochází přes problémy s užíváním klášterního zboží také na vzdálenějších statcích, kromě knínického proboštství také například ve Vřesovicích u Prostějova, k celkové reorganizaci klášterní ekonomiky podle nových hospodářských trendů. Tak roku 1513 změnil klášter Šebetovu naturální dávky v plat, roku 1531 dal Cetkovicím a Šebetovu právo odúmrti, kterou Šebetovu opětovně potvrdil ještě roku 1537. Zajímavým zásahem bylo zrušení a následná parcelace někdejšího vrchnostenského dvora v Knínicích, zřejmě téhož, který je zmíněn v údajné listině z roku 1200.

Zmíněná parcelace dvora je doložena cenným pramenem, který zachycuje postup při její realizaci, tedy na místě dvora postavení dvou usedlostí, vždy po jednom lánu polí, zbylé pozemky někdejšího dvora mají být rozděleny na čtvrtlány a poskytnuty dalším jmenovitě uvedeným osadníkům. K rozdělení klášterního dvora ve Vřesovicích dochází teprve později, roku 1554. V této době však již zakládá nové ekonomické zázemí v Šebetově, které představuje počátek nové historie Šebetova a směřuje ke vzniku šebetovského statku se zdejším sídelním objektem.

Zde je možno navázat na přerušený výklad o dějinách šebetovského vladyckého dvora a jeho držitelů, pohybujících se v dílčím služebném poměru k hradišťským premonstrátům. Další osudy dvora jsou známy díky sporům, které nastaly na přelomu první a druhé čtvrtiny šestnáctého století mezi klášterní vrchností a pány ze sousedních Boskovic.

V roce 1527 poháněl hradišťský opat Jan k zemskému soudu Kryštofa z Boskovic a na Třebové, kterého obvinil, že „nám dvořáka našeho jménem Jindřicha Slatinského z Šebetova vzíti dal a v vězení svém držel a trápil svévolně“ a propustit jej odmítal. Podobně postupoval Kryštof také u jednoho obyvatele městečka Svitávky. Příčina jeho zásahu není známa, snad chtěl vynutit falešné svědectví o právní držbě knínického statku Boskovici, neboť k zásahům proti klášterním poddaným dochází krátce po potvrzení majetků kláštera Hradiště Ludvíkem Jagelonským, s čímž se zřejmě Kryštof odmítl smířit. Potvrzuje to následný spor kláštera s Kryštofem z Boskovic, kdy jej opat viní, že odmítá vrátit opravní listy na „zboží knínické“. Další zmínka o šebetovském „dvořáku“ Jindřichovi Slatinském ze Slatinky je znám opět ze sporu, v němž jej roku 1532 obvinil Jan Hejtmánek z Mladkova a na Laškově, že má při sobě smlouvu mezi ním a Alšem ze Švábenic, pojednávající o směně jejich statků a tu odmítá vydat. Hejtmánek Jindřicha Slatinského pohání „zatkyně“, to znamená, že obžalovaný neměl vlastní sídlo, respektive žil na majetku jiného držitele, tomto případě hradišťského kláštera. Je totiž zatýkán „pod knězem Martinem opathem kláštera Hradiště a konventem jeho ve vsi jich Šebetově“.

Jindřich Slatinský seděl na šebetovském dvoře ještě v roce 1536. Tehdy vedl spor s klášterem, že mu „probošt a farář Knihnický“ Jan pobral jeho koně, které měl v horách na práci s dřevem, do kláštera poslal a prázdné vozy v lese nechal. Soudci se postavili na stranu Jindřicha, který měl z doby, kdy získal od kláštera šebetovský dvůr, na využívání příslušných lesů listinu a přikázali nápravu. Je zajímavé, že se vnitřní spory mezi klášterem a jeho poddanými odbývaly zemským právem, je to zřejmě způsobeno již počínajícím odezníváním dříve pevného manského systému hradišťských premonstrátů.

Jindřich vzápětí obvinil opata, že v určitém sporu odmítá pustit své poddané, aby mohli svědčit v Jindřichův prospěch. Tito poddaní jsou zde výslovně jmenováni, jednalo se o Jiříka Horáka, Jiříka Hadačka, Matouše Kutějova a Jana Prchalova z Knínic, Benedy a Petra Voišova z Uhřic, Václava Němce z Šebetova a šebetovského „fojta“ Jiříka Pulce. Toto žádané svědectví bylo zapříčiněno dalším sporem s knínickým proboštem Janem, který Jindřichovi „pobral drva má sekaná a na hromady sklizená v horách příslušejících k klášteru hradišckému a dal je odvésti sobě na faru kněhnickou“. Poslední známý spor vedl tehdy Jindřich, který se výslovně uváděl jako „Slatinský ze Slatinky a v Šebetově“, s již známým Janem Hejtmánkem z Mladkova, sídlícím tehdy na Chrudichromech. Příčinou sporu byla smlouva mezi opatem kláštera Hradiště Martinem a šebetovským fojtem Janem, kterou opat převedl půl lánu rolí od dvora v Šebetově zmíněnému fojtovi. Jindřichovi, který se snažil o uvolnění z manského závazku, zcela logicky zásahy vrchnosti do jeho dvora a statku výrazně vadily.

V tomto období opouští Šebetov období středověku a vstupuje do fáze raného novověku. Dosud však nebyly vyřešeny otázky ohledně šebetovského dvora, který dal později základ zámeckým stavbám, nebyl objasněn jeho původ a držba členy nižší šlechty.

Z dostupných písemných pramenů, kterých se v  archívu někdejšího premonstrátského kláštera Hradiště dochovalo neobvykle velké množství, bližší zmínky o dvoře v Šebetově před polovinou 15. století nedochovaly. V rámci knínického statku, řízeného tamním farářem, který obdržel statut probošta, je v období středověku znám pouze klášterní dvůr v Knínicích, doložený ponejprv mladší listinou, datovanou do roku 1200, a podruhé teprve při jeho zrušení roku 1513. Tento dvůr je jedněmi historiky ztotožňován s dvorem Úsobrno, uvedeným v zakládací listině hradišťského kláštera z roku 1078, druzí jej pokládají za produkt klášterní ekonomiky třináctého století. Ve skutečnosti je nutno pravdu hledat někde uprostřed.

Existence dvora v místech či těsné blízkosti Knínic je nutno předpokládat již v průběhu druhé půle 11. století, kdy náležel olomouckému údělnému knížeti, respektive jeho manželce Eufemii. Tento dvůr také získávají benediktini k nově založenému klášteru na opuštěném hradě poblíž Olomouce. Podoba tohoto dvora a dokonce ani přesná poloha nejsou spolehlivě známy, jako jedna z variant se nabízí vyvýšenina s přiléhavým názvem Hradisko nad dnešním kostelem sv. Marka v Knínicích, ještě do nedávné doby zčásti obklopená hlubokými příkopy a valem. Nečetné archeologické nálezy sice datují osídlení této polohy teprve do 13. století, nelze však vyloučit, že byly zachyceny pouze zánikové horizonty. V průběhu třináctého století dochází společně se změnami v sídlení struktuře v oblasti Malé Hané také k úpravám klášterní ekonomiky a lze předpokládat nové vysazení již ryze hospodářského dvora mimo ostrožnou polohu Hradiska. Umístění tohoto dvora je sice dnes neznámé, cenné informace, uváděné v souvislosti s parcelací dvora, však polohu dvora při bližším zkoumání v budoucnu umožní.

Spolu se založením nového dvora dochází k oddělení správní a hospodářské složky. Zatímco tu druhou přebírá zmíněný dvůr, správu nadále zajišťuje knínický farář s funkcí probošta. Je zřejmé, že současně s knínickým dvorem vzniká také dvůr v Šebetově a v Cetkovicích. Zatímco existence šebetovského dvora je díky jeho dalšímu vývoji v průběhu raného novověku známa, cetkovický dvůr připomíná pouze místní tradice, traťové jméno přilehlých polí a nepřímo také přítomnost drobné šlechty, píšící se po Cetkovicích v období středověku. Již dříve byla zmíněna obdoba urbanistického řešení obou vesnic, také poloha dvorů se až nápadně shoduje. V půdorysu Cetkovic je dvůr tradičně lokalizován do míst usedlostí čp. 1 až 5 na jihovýchodním okraji vesnice, tyto domy se také výrazně odchylují od jinak až nápadně pravidelného rozměření stavebních parcel, doloženého zejména plánkem z roku 1759 a poté katastrální mapou z roku 1826. Stejně jako v Šebetově byl cetkovický dvůr obtékán malým potůčkem, který určil půdorysné řešení intravilánu. Zajímavá je rovněž existence malé kaple, která se na cetkovický dvůr těsněji vázala. Tato kaple, jejíž původ a účel jsou nejasné, přetrvala až do druhé půle 18. století, kdy teprve v rámci církevních reforem Josefa II. zanikla. Dnes je její existence neznáma, udává ji pouze lidová tradice a stejně jako v případě dvora traťové pojmenování „Za kaplicou“. Zachycuje ji však ještě mapa I. vojenského mapování z let 1764 až 1768 a také již uvedená mapa vsi Cetkovic z roku 1759.

Jak ukazuje známý vývoj klášterní ekonomiky, hlouběji studovaný zejména v prostředí cisterciáckého řádu, v kolonizační etapě budované dvory ve většině případů v plném rozsahu příliš dlouho netrvaly. Již v průběhu 14. století jsou některé z nich rušeny, větší objekty či areály s výraznější rozlohou pozemků, tzv. grangie, parcelovány a nahrazovány novými vesnicemi, menší dvory pak bývaly pronajímány drobné šlechtě, která se tak v daném případě stávala závislou na klášterní vrchnosti.

Situace v Šebetově a náznakově také v Cetkovicích druhou variantu až nápadně připomíná. Zejména skutečnost, že členové šlechtického rodu, po obou vsích se od druhé půle 14. století píšícího, vlastnili majetky i jinde mimo klášterní državy, které kromě obou zmíněných vesnic drželi svobodně a nezávisle. Nešlo tedy o many v plném rozsahu, usazené zde již od kolonizačního procesu na knínickém statku, ale o šlechtu, která získala zdejší dvory teprve druhotně, nejpozději krátce po polovině 14. století. Nastává zde tak jev, zmíněný výše, tedy proces rušení méně významných klášterních dvorů již v průběhu první poloviny čtrnáctého století. Problematika cetkovského dvora není dosud hlouběji prozkoumána, vyžadovala by samostatnou studii. Naproti tomu osudy dvora v Šebetově jsou navýsost zřejmé. Navozuje je zmínka o opětovném převzetí dvora z rukou drobné šlechty samotnou klášterní vrchností, k čemuž došlo roku 1549.

Doklad k této transakci dnes chybí. Ještě roku 1642 se v seznamu listin, přinesených z hradišťského kláštera, vyplundrovaného švédskými vojsky, zmiňuje trhovou smlouvu „na papíře o dvůr šebetovský, léta 1549. Táž smlouva na pergameně při tom. Léta 1545.“ Jiné zmínky o smlouvě nejsou známy. Její obsah stručně zachycuje poznámka po straně, dodatečně vepsaná do klášterní kroniky, tzv. Hradišťských análů, Michaela Siebenaichera, sepisovaných od roku 1675 v Šebetově. Do dnešní doby se, podobně jako i jiné s obdobným obsahem nedochovala. U smlouvy o dvůr v Olšanech je v soupisu dokonce uvedena poznámka „nevelmi potřebná se nachází“. Ani ta není dnes známa. Zřejmě v průběhu další doby byly listiny tohoto typu zařazeny mezi nedůležité písemností klášterního archívu a byly skartovány. Tak podlehla i listina k šebetovskému dvoru.

Stejně jako na počátku čtyřicátých let 17. století, ani posléze v průběhu jeho druhé poloviny nenabyla listina, dokumentující prodej dvora v Šebetově na významu. Autoru kroniky či análů, zachycujícím v podobě edice také důležitější písemnosti klášterního archívu, nestála za pozornost, nezmiňuje se o ní ani v přehledu života klášterní komunity za jednotlivých opatů, a to i přesto, jak již bylo uvedeno, že kronika byla sepisována na starším klášterním sídle v Šebetově. Zřejmě teprve následovník Siebenaicherův, který měl ještě k dispozici text listiny, zachytil její stručný obsah v poznámce po okraji stránky, pojednávající o dějinách kláštera v roce 1549. Zde uvádí pouze „Hic D Benedicty emit Praedium in Schebetow cum piscinis et 3 rusticis pro 600 Marcis á Nobili Dno Joanne Krticzky A° 1549“. Přepis s překladem zpřístupňuje již Dagmar Stryjová ve svých dějinách Šebetova, která interpretuje jméno posledního šebetovského dvořáka v podobě „Křička“. Charakter písma však spíše ukazuje na výše uvedenou variantu, i když jméno Křička je v okolí Šebetova doloženo.

Klášter tak v letech 1545 a 1549 odkoupil od zdejšího svobodníka svůj někdejší dvůr, a to v plném rozsahu, jak jej místní šlechta v předešlém období držela. Součástí dvora kromě vlastních hospodářských objektů byly také přilehlé rybníky a trojice usedlostí. Právě jejich přítomnost navozuje domněnku o dílčím rozdělení původních klášterních pozemků již vzápětí po zrušení dvora v době kolem poloviny 14. století. Šebetovští zemané si tak pravděpodobně ponechali pouze nejnutnější díl pozemků, zbylou plužinu pak rozdělili mezi trojici usedlíků, kteří tak zůstali podřízeni zdejšímu dvoru, a teprve jeho prostřednictvím hradišťskému klášteru. Vzhledem k pozici některých držitelů dvora v systému nižší středověké šlechty v širším regionu nelze vyloučit také existenci opevněné tvrze, která ke svému zabezpečení využívala soustavu zmíněných rybníků. Drobné tvrze jsou doloženy z prostředí cisterciáckých klášterních dvorů, kde sloužily jako sídla správy dvora, podobně jako v pozdějším novověku malé zámečky. Také umístění hlavní obytné budovy šebetovského dvora v korytě vodoteče a některé konstrukční prvky zbořené části budovy, doložené dnes pouze plánovými materiály, ukazují na existenci vodou chráněné tvrze také v Šebetově. Na podobných tvrzích seděli také účastníci pečetící listinu Doroty z Roubaniny z roku 1399. Po zboření části obytné budovy v areálu šebetovského zámku na počátku osmdesátých let 20. století však může hypotézu o existenci středověké tvrze v Šebetově doložit pouze archeologický výzkum.

S koupí šebetovského dvora vstupuje vesnice do zcela nové etapy své bohaté historie. V době kolem poloviny 16. století se vytvářejí první zárodky nového šebetovského statku a pozdějšího panství. Tento proces, doložený již nejen strohými písemnými materiály, ale také dochovanými hmotnými prameny, je řešen v následující kapitole.