Obec v 18. století, barokní úpravy areálu rezidence

Po dokončení výstavby nové rezidence stavební činnost v Šebetově neustala, ale soustředila se na hospodářské zázemí sídla. Bylo nutno přeřešit budovy staršího dvora, zejména jejich návaznost na nový zámek. Stavby byly dosud uchovány v podobě, kterou získaly za života opata Pavorina na konci 16. století, tedy v pozdně renesančním stylu. V důsledku umístění rezidence severozápadně od dvorských budov vzniká jižně od ní volný prostor, který byl vzápětí zahrnut do komplexu dvora.

Jižní prostor zámeckého areálu, tvořený mírně stoupajícím terénem, byl na východě vymezen budovou staré rezidence. V šířce jižního zámeckého křídla bylo proti ní postaveno přízemní křídlo, obsahující konírny a kůlnu pro vozy. Toto křídlo nebylo umístěno zcela rovnoběžně, ale vymezilo mírně lichoběžnou plochu. V její ose probíhala k jižní bráně zámku přístupová cesta, spojující rezidenci s hospodářskými objekty. Na jihu byla plocha uzavřena protáhlou budovou stodoly s dvojicí velkých vjezdů po stranách. Dále na vchodě pokračovaly objekty staršího dvora.

Je zřejmé, že původní sídlo klášterní vrchnosti ztratilo postavením nové rezidence své původní určení. Bylo proto nutno nalézt pro něj jiné využití. Pro symetrii zámeckého předpolí dochází tehdy k prodloužení budovy „starého zámku“, k němuž byla již dříve šikmo připojena přízemní budova, sloužící vrchnostenskému pivovaru. Ta navázala na renesanční sklep ve své východní části, podsklepení této budovy rovněž sloužilo sousednímu pivovaru.

Prodloužení „starého zámku“ již využilo přítomnosti šikmé pivovarské budovy a bylo vystavěno v poněkud větší šíři, než starší stavba. Po zániku obytné a reprezentativní funkce této budovy bylo možno jeho interiéry přeřešit na byty a kanceláře vrchnostenské správy. Nový úsek budovy byl vystavěn na terasovitě upraveném násypu, čímž dochází k přesunu dosavadního přízemí do úrovně suterénu. Násypem jsou zrušena okna jižního štítu staré budovy. Nové zvýšené přízemí dostává v interiéru zcela novou podobu. Z původního členění zůstává pouze místnost na severním konci, i nadále renesančně zaklenutá, ostatní místnosti jsou zcela přeřešeny. Dělící konstrukce zde tvoří subtilní příčky, nesoucí vrcholně barokní valené klenby s trojúhelnými výsečemi, většinou styčnými. K východnímu průčelí jsou současně přistavěny dva hranolové útvary, obsahující ve svém interiéru záchodové přístavky, přístupné úzkými, valeně klenutými chodbičkami. Tyto přístavky jsou umístěny se sklonem k symetrii. Nové štítové průčelí na jihu bylo opatřeno třemi okny. Stejné řešení bylo užito také na severním štítu, zde však pouze v podobě mělkých nik, neboť umístění oken kolidovalo s polohou starších renesančních kleneb v interiéru.

Zřejmě v této době přibývají v areálu dvora nové menší budovy blíže nejasného účelu, volně položené mezi novou rezidencí a rybníkem v zámecké zahradě, případně jižně od něj. Zde se nacházející stavba byla podle vyobrazení z roku 1759 obytná, byla opatřena komíny, spolu s přilehlou dřevěnou hospodářskou budovou tvořila jakousi samostatnou jednotku. S největší pravděpodobností se jednalo o zahradnický domek, připomínaný v soupisech vrchnostenských nemovitostí od poloviny 18. století.

Pozornost správy panství nebyla však věnována pouze ekonomickým stavbám, ale byla zaměřena také na objekty, určené pro odpočinek, tzv. stavby voluptuární. Sem náleží například letohrádek, zmiňovaný v roce 1710 v souvislosti se zřízením nové kaple. 11. dubna tohoto roku píše hradišťský opat Bernard Wancke olomoucké konzistoři v záležitosti této kaple, kterou podle jeho slov zřídil již jeho předchůdce opat Norbert Želecký z Počenic u Šebetova v jelení oboře na vyvýšeném kopci. Kaple byla postavena „v místě, určeném pro zábavu“ a byla zpočátku zasvěcena Bohorodičce P. Marii. Na rubu listu je však uvedena již s novou benefikací sv. Anně. Nic tedy nehovoří o jejím vzniku přestavbou bývalého letohrádku, jak uvádí dosavadní literatura.

Tvrzení, ztotožňující kapli sv. Anny s někdejším letohrádkem, vnesl do literatury zřejmě až místopisec Řehoř Wolný v roce 1857, který ve své církevní topografii v souvislosti se vznikem kaple uvádí její přestavbu z bývalého „lusthauzu“. Šlo však o mylnou interpretaci opatovy korespondence s olomouckou konzistoří. Nověji došlo o ojedinělý pokus vystříhat se tohoto striktního tvrzení opatrným konstatováním, že na místě nynější novogotické kaple sv. Anny stával letohrádek s kaplí.

Ve skutečnosti stával letohrádek nikoliv na místě kaple, ale v její blízkosti, v údolí pod ní. Blíže ke kapli byla postavena osamocená poustevna, v pramenech nazývaná soudobým termínem „eremitorium“. Lidová tradice umísťuje do eremitoria poustevníka. Jde však o nepřesnou interpretaci názvu. Poustevna u sv. Anny totiž nesloužila tomuto obvyklému účelu, ale byla jednou z budov šebetovského voluptuaria.

Eremitorium či eremitáž, česky poustevna, je prvek, který se objevuje jako součást zahrad již kolem roku 1500 v Itálii. Byla místem meditace, filozofování o samotě daleko od světského ruchu, ale také místem zábavy. Bylo možno si ji představit jako lesní domek nebo dokonce malý zámeček v přírodě, umístěný v odlehlých zákoutích. Často byl proveden jako prostá a zanedbaná budova se sedátky, lavicemi a obrazy svatých. Touto ermitáží mohla být také zmínka o „místě, určeném pro zábavu“ v listu z roku 1710 v souvislosti s kaplí sv. Anny v jelení oboře. Poustevna u Šebetova se tak mohla nacházet v těsném vztahu s letohrádkem, snad v jeho blízkosti.

Vznik kaple souvisel nejen z častým pobytem hradišťských premonstrátů v poustevně či letohrádku. Vyvýšená poloha byla v tomto období četně využívána pro zakládání menších kaplí, jak nasvědčují příklady z nedaleké Svitávky, kde byla roku 1706 biskupem schválena výstavba nové kaple sv. Ducha, pro níž bylo zvoleno dominantní temeno kopce Hradisko, případně z Černé Hory. Zde vzniká v průběhu dvacátých let 18. století kaple na vrcholu kupy Paseka nad zámkem. Je zajímavé, že k realizaci výstavby či spíše svěcení kaple sv. Ducha nad Svitávkou dochází také teprve ve stejném období.

Podle mladších popisů a vyobrazení byla nově postavená kaple ve „vivariu“ kruhového tvaru, zakončená cibulovou bání s lucernou. Obsahovala dvoje dvoukřídlé dveře, čtyři kruhová okna s drátěnými mřížemi a připojenou sakristii s jedním zamřížovaným okénkem. Vnější fasádu pokrývaly lizénové rámy, členící ji do jednotlivých obdélných polí. V předpolí kaple na volné ploše před ní stála menší dřevěná stavba na zděných pilířích, snad zmíněná poustevna. V interiéru kaple byl na stěně vymalovaný oltářní obraz, obklopený trojicí dřevěných soch a další příslušné církevní náčiní. Na věžičce na vrcholu zastřešení byl zavěšen malý zvonek.

Autorem freskové výmalby v kapli byl pravděpodobně Dionýs Strauss, který již dříve pracoval na výzdobě nové šebetovské rezidence. Zachoval se návrh v konvolutu kreseb italského malíře Carlo Maratty, přivezené Straussem z jeho pobytu v Itálii. Jedna z kreseb, provedená rudkou s námětem Nanebevzetí Panny Marie je nadepsána „In sacello Schebetovii BVM“, tedy „v kapli šebetovské Blahoslavené Panny Marie“. 

V době kolem poloviny 18. století byl vypracován další soupis šebetovských obyvatel, který poskytuje přehled o podobě zástavby obce. Oproti stavu ze sedmdesátých let 17. století je patrné, že se stav domů příliš nezměnil. Přibyly pouze usedlosti čp. 36 a 37 na západním okraji návsi v tzv. bráně, o nichž se lze domnívat, že existovaly již dříve a v druhé půli 17. věku nebyly zmíněny jen nedopatřením. Tento stav přetrvával ještě v průběhu třetí čtvrtiny 18. století, teprve před rokem 1787 byl rozšířen o množství drobné zástavby, založené na obecní půdě. Do toho roku přibývá 23 domků, z nichž a číslech 22 a 23 byla postavena obecní sušárna, na čísle 30 pak obecní pastouška. Čp. 18 získal hostinec Pavla Zvejšky. Toto rozhojnění zástavby Šebetova je spojeno teprve s posledními lety existence hradišťského kláštera. Jeho představení ještě před definitivním zánikem konventu výrazně ovlivnili ekonomickou situaci nejen v Šebetově, ale na celém připojeném panství.   

Výrazné změny, které se podepsaly nejen na rozšíření hospodářských provozů statku, ale i na jejich stavební podobě, zahájil na Šebetovsku poslední hradišťský opat Pavel Ferdinand Václavík, který nastoupil do své funkce v roce 1741. Již krátce poté dokončuje výstavbu nového dvora poblíž Benešova, položeného v sousedství nově založené vsi Benýšky, který podle pamětní desky ukončil roku 1750. Zde si buduje menší rezidenci s domácí kaplí a malovaným oltářním obrazem. Jinou stavbu měl, zřejmě již s dřívějších dob, také ve Svitávce, poněkud izolované od centra statku, kde bylo pro její výstavbu zřejmě využito bývalé šlechtické sídlo u mlýna, získané klášterem roku 1641 od poslední držitelky Evy Kocové z Dobrše. Je zajímavé, že toto obydlí, přestože obsahovalo pět pokojů v patře včetně jídelny a další dva spolu s kuchyní a komorou v přízemí, stálo za života opata Václavíka stranou zájmu. Jeho pozornost se soustředila na nové rezidenční sídlo v Pavlově, kterému dal i své jméno a které také bohatě vybavil honosným mobiliářem.

Podoba Pavlovského dvora krátce po jeho vzniku je známa. Vzhledem ke značnému poškození detailního vyobrazení Šebetova přináší množství informací, které napomáhají přiblížit směr, jakým stavební aktivity Václavíkovy v době kolem poloviny 18. století probíhaly. Dvůr byl založen na obdélném půdorysu s trojicí křídel v čelní části dispozice a s izolovanou budovou stodoly, která celý areál uzavírala. Čelní trakt, doplněný na nádvoří o uzavřenou podélnou chodbu, obsahoval obytné místnosti opata, tedy vlastní rezidenci. Po stranách navazovala hospodářská křídla, stáje a byty zaměstnanců dvora. Uprostřed hlavního křídla, které bylo pouze přízemní, byl prolomen hlavní vjezd, opatřený bohatě zdobeným portálem, lemovaným po stranách bosovanými pilastry a završeným mohutným volutovým štítovým nástavcem, obsahujícím ve své čelní ploše erb opata kláštera. Čelní fasáda byla pročleněna lizénami, po okrajích průčelí zdvojenými. Obdélná okna s šambránami s ušima byla opatřena košovými barokními mřížemi. Uprostřed dvora stála barokní kašna na půdorysu čtyřlistu. Stodola v pozadí byla stavěna ze zděných pilířů s dřevěnými výplněmi a obsahovala uprostřed hlavní půlkruhový průjezd, opatřený portálem a po stranách jednoduchá dvoukřídlá vrata, vedoucí do stodoly. Umístění vrat v ose dvora, a to jak u čelního křídla, tak i u stodoly, bylo součástí celkového programu dvora, který byl komponován na podélné ose v přísné symetrii a obklopen ovocnou zahradou. Toto řešení narušoval jen malý rybník, položený před průčelím dvora, který byl zřejmě staršího původu.

Řešení dvora je velice zajímavé a poněkud neobvyklé. Je však typickým produktem pozdně barokních stavebních zvyklostí, jaké je možno sledovat i jinde. Rovněž v blízkém okolí Šebetova lze nalézt obdobné stavby s až nápadnou četností. Například dvůr, známý pod názvem Pastvisko, u Sudic na bývalém boskovickém panství, si dodnes uchoval obdobnou dispozici, pouze průběžná chodba obytného traktu byla v jeho případě nahrazena otevřenou arkádou na pilířích, pokračující také v krátkých úsecích bočních křídel. Naprostou shodu však vykazuje nový dvůr ve Vanovicích, nahrazující roku 1763 starý objekt, přestavěný na tkalcovnu. Také ten obsahoval podél čelního obytného křídla uzavřenou chodbu, po stranách areálu stáje a vzadu stodolu.

Charakter provedení staveb z poloviny 18. století nejen na šebetovském, ale i na boskovickém a letovickém panství umožňuje spojit jejich vznik s osobou význačného barokního architekta Františka Antonína Grimma. Jeho vazba na hradišťský klášter je dostatečně známa, aktivně spolupracoval rovněž s autorem šebetovských map a vedut z roku 1759 Janem Isidorem Jelínkem. Již dříve byl dvůr u Sudic pokládán za dílo tohoto umělce, jehož jiné spolehlivě doložené práce až nápadně připomínal. Otázkou však nadále zůstává, zda se mohl tento stavitel podílet také na úpravách dalších budov v areálu šebetovského zámku, či zda zůstane i nadále jejich autor anonymní.

Vztah k tomuto staviteli je však blízký zejména díky jeho četným aktivitám v okolí Boskovic. Ty tehdy náležely čelnímu rodu Ditrichštejnů, pro které realizoval Grimm množství staveb na Mikulovsku a Pohořelicku. Také zde se podílel na vyprojektování nového kostela ve Žďárné na místě románské rotundy, na nerealizované úpravě staršího zámečku v jeho sousedství a dalších stavbách. V samotných Boskovicích projektoval stavbu špitálu. Jeho dílem je však také zámek v Borotíně. Tyto stavby většinou realizoval na počátku padesátých let 18. století, tedy v době, kdy byla hlavní stavební aktivita na šebetovském panství již v podstatě ukončena. Výsledný stav zachycuje mapa šenetovského panství z roku 1759, chronogram na nápisové desce Pavlovského dvora hovoří o roce 1750, kdy lze hlavní vlnu adaptací předpokládat. Přesto však je možno se, alespoň v případě Pavlova, k autorství F. A. Grimma přiklonit.

Jediným zřetelným prvkem, dokládajícím stavební vývoj v Šebetově v době kolem poloviny 18. století, jsou nahodile se v dochovaných panských budovách nacházející cihelné klenby, členěné pětiúhlými výsečemi, typickým znakem závěru barokního slohového období a nástupu klasicismu. Ty se nalézají například v jedné z dochovaných prostor „starého zámku“, tedy úřednického obydlí u nové rezidence a dále také v budově bývalého letohrádku, dosud označené kamenným erbem hradišťského opata Pavla Václavíka. Zde je více než zřetelné jejich dodatečné vložení do starší budovy při dílčí změně celkové dispozice. Jiným znakem jsou nahodile se pod poškozenou omítkou objevující světlé lizénové pásy, členící plochu průčelí panských budov do pravidelných úseků. Na fasádě úřednického domu lze pozorovat jednoduché lizény, vymezující vždy jedinou okenní osu. Jinak je tomu na přilehlém křídle, směřujícím do zahrady, které je naopak opatřeno lizénami zdvojenými, v obou případech však provedenými pouze v omítce. V případě hospodářského křídla je pro jeho další vývoj a rekonstrukci původní podoby důležité, že zmíněné lizénové pásy probíhají pouze v úrovni přízemí.

Zdvojené lizény jsou dochovány dále na již zmíněné budově bývalého letohrádku v oboře, a to na jeho severním průčelí, částečně překrytým nižším přístřeškem. Rovněž zde je zajímavé umístění lizén jen v nižším podlaží dnešní patrové budovy, ovšem vzhledem v položení stavby ve svahu je možno tuto úroveň interpretovat jako patro. Lizénové pásy zde evidentně navazují na horizontální, stejně provedený pás, který vymezoval korunní profilovanou římsu. Pro další vývoj by bylo důležité určit, zda je zvýšení budovy o další podlaží dílem již pozdně barokních úprav vrchnostenských staveb, či až důsledkem adaptací, prováděných zde soukromými majiteli v průběhu první poloviny 19. století. Jisté pouze je, na počátku šedesátých let tohoto věku se budova v oboře nacházela již ve stavu, v jakém se dochovala dosud.

Světlé lizénové pásy letohrádku jsou položeny na šedém podkladu. Okna mezi nimi jsou opatřena jednoduchým kamenným ostěním bez uší, s jednoduchou lištou. Naproti tomu měl „starý zámek“ okenní otvory olemovány pouze maltovými šambránami, stylizujícími olištovaná ostění s ušima.

Dlouhodobějšího využití nových a nově adaptovaných budov se však premonstráti již nedočkali. V roce 1784 vstupuje v platnost reforma císaře Josefa II., která ruší některé církevní řády, jejichž zaměřením není služba veřejnosti či charitativní a školící činnost. Tak mizí z historie také řád hradišťských premonstrátů, pod jehož správu náležel Šebetov s malými přestávkami od počátků své existence. Ještě před tím vybavili řádoví členové okolí obce několika drobnými církevními stavbičkami, kaplemi, umístěnými na vyvýšeném ostrohu na severním okraji dnešní zástavby Knínic na rozhraní katastrálních území obou obcí, a dále v poli poblíž šebetovské železniční stanice. Zde připomíná dosud její existenci traťové pojmenování „Kaple“. Podoba a velikost obou staveb však není známa. Tyto izolované a pro religiózní činnost nevýznamné stavby rovněž podlehly církevním reformám osmdesátých let 18. století.

Podobně jako tyto stavby mizí ze scény dějin také významnější kaple sv. Anny v šebetovské oboře. Přestože dosavadní literatura předpokládá její přežívání v barokní podobě až do jejího nahrazení historizující stavbičkou na počátku čtyřicátých let devatenáctého století, po zániku kláštera a převzetí jeho statků náboženským fondem jakékoliv zmínky o její existenci mizí. není zachycena ani přesnými katastrálními mapami první půle 19. století a jinými zdroji. Osud této kaple, případně její zánik, je stejně jako poslední dny hradišťského kláštera tématem samostatné kapitoly.