Klášterní rezidence

Jak již bylo řečeno, výstavba nové rezidence v Šebetově, jejímž hlavním úkolem bylo nahradit již zcela nevyhovující starší obydlí a současně vytvořit reprezentativní objekt, vhodný nejen při krátkodobých návštěvách představených kláštera a jejich význačných hostů, ale i pro trvalejší pobyt opatů.  Z toho důvodu byla také výstavbě zámku věnována náležitá pozornost a byli pro ni využiti přední umělci jak v oboru stavitelství, tak i proslulí malíři a sochaři. Prvotní sídlo bylo tak odsunuto do pozadí, a to i přesto, že v minulém období vykonalo pro řádové členy význačné služby, zejména v době obležení Olomouce švédskými vojsky. Ještě v sedmdesátých letech se v Šebetově usadil klášterní kronikář Michael Siebenaicher, který zde sepsal své proslulé anály hradišťského kláštera. Její počátek je uveden poznámkou „Anno 1675 Scribebat hac Schebetovii P. Michael Siebenaicher“, tedy „roku 1675 sepsal tu v Šebetově P. Michael Siebenaicher“. Klášterní historiograf sbíral v Šebetově také podklady pro své dílo, jak svědčí korespondence mezi ním a klariskou Martou Andrýskovou z roku 1675 a jezuitou Ignácem Andrýskem z let 1677 až 1678 v záležitosti zázračného uzdravení a nálezu zázračného obrazu v místech pozdějšího poutního místa na Svatém Kopečku u Olomouce. Oba jmenovaní byli blízkými příbuznými obchodníka z vínem Jana Andrýska, který roku 1633 postavil na tomto místě první svatyni. Úlohu sídla plnil „starý zámek“ ještě na přelomu osmdesátých a devadesátých let 17. století, poté se stává pouhou úřednickou budovou s byty a kancelářemi správy panství.

Projekt na výstavbu nové rezidence se nedochoval, stejně jako příslušné rozpočty a ostatní doklady, spojené s jejím zřízením. Za jeho autora je považován význačný stavitel Giovanni Pietro Tencalla, jehož autorstvím je rovněž souběžně probíhající výstavba klášterního areálu na Hradisku a mnoho jiných staveb. Přímé doklady o jeho podílu na stavbě či projektu však chybí. Z pozdějších dokladů je zřejmé, že hrubá stavba byla dokončena již v prvních letech posledního desetiletí 17. století. V polovině října roku 1693 povoluje olomoucký biskup Karel z Lichtenštejna-Kastelkornu, aby kaple sv. Barbory v nově vystavěné rezidenci v Šebetově byla jeho sufragánem vysvěcena za podmínky, že je opatřena také ostatky. Již 20. května téhož roku přichází na Hradisko malíř z Velehradu, který měl vyzdobit zámeckou kapli sv. Barbory v Šebetově. Záhy však v Šebetově onemocněl a 18. června po převozu do kláštera umírá. Jméno malíře není známé, stejně jako jméno sochaře, kterému byly 21. října roku 1693 zadány sochařské práce.

Výzdoba zámecké kaple byla v průběhu roku 1695 dokončena. V únoru tohoto roku byl do kaple převezen starý varhanní pozitiv ze Svatého Kopečka. Převoz se uskutečnil při zpáteční cestě povozů, dopravujících ze Šebetova kamenné kvádry, určené pro stavbu hlavní konventní věže. 5. června 1695 nařídil převor, aby byl odvezen do Brna k přelití vadný zvon, určený pro rezidenční kapli.

Přípravy pro svěcení nové kaple byly realizovány ve dnech 23. a 24. června roku 1695. Čerstvě dokončená šebetovská rezidence byla upravena k ubytování světitele a hostů, další byli umístěni v zámku v Laškově nedaleko Konice, který sloužil jako rezidence probošta augustiniánského kláštera Všech Svatých v Olomouci. K slavnostnímu vysvěcení kaple za účasti olomouckého světícího biskupa a designovaného pražského arcibiskupa Jana Josefa hraběte Breunera došlo 26. června. Tento akt představoval významnou událost v jinak stereotypním životě šebetovských obyvatel, k dokončování úprav nové rezidence však docházelo ještě v dalších letech.

V době kolem poloviny devadesátých let 17. století probíhaly v Šebetově v novém opatově sídle práce především kosmetického charakteru, zaměřené na dokončování freskové výmalby vnitřních prostor a doplňování štukové výzdoby či sochařských výtvorů. Převážná část výmalby je dílem malíře Dionýsa Strausse. Štukovou výzdobu zhotovil podle smlouvy z 20. září roku 1694 význačný italský sochař Baldassare Fontana. Smlouva hovoří o trojici prostor, které měly být štukami vyzdobeny, a to o pokoji, zimní jídelně a sále. Tyto místnosti lze hledat v čelním křídle zámku, jak bude ještě podrobněji uvedeno. Fontana pracoval již nějakou dobu pro klášter Hradisko, pozůstatky jeho práce dosud uchovávají mimo jiné také jihomoravské zámky v Uherčicích a Polici, jejichž štukatura opakuje až nápadně prvky, známé právě ze Šebetova.

Nová šebetovská rezidence byla vystavěna v podobě čtyřkřídlého patrového zámku na půdorysu čtverce. Svým hlavním průčelím se vstupem v ose se otevírala do prostoru návsi, kterou tak od jihovýchodu uzavírala. Vstupní otvor byl opatřen širokým půlkruhově ukončeným portálem, lemovaným po stranách toskánskými sloupy, nesoucími římsu rovného kladí. Na ně nasedala segmentová supraporta. Plocha průčelí bylo prolomena, stejně jako dnes, dvanácti okenními osami, nad vstupním portálem bylo umístěno okno zdvojené. Obdélná okna v úrovni patra byla zakončena segmentovými frontony. Jednotlivé okenní osy oddělovaly ploché pilastry s vlysy, probíhající v celé výšce průčelí, zakončené římsovými hlavicemi. Mezi okny obou podlaží byly vloženy vlysy čtvercového tvaru. Ze sedlové střechy zámku vyrůstal v ose hlavního průčelí výrazný štítový nástavec, tvořený pilastry, nesoucími rovnou římsu se segmentovým zakončením, po stranách lemovaný volutami. Z hmoty nástavce vybíhala hranolová věžička s hodinami. Jednodušeji řešené štíty byly umístěny také při obou okrajích hlavního průčelí.

Boční průčelí bylo řešeno výrazně jednodušeji, bez plastického ztvárnění. Obdélná okna s žaluziemi byla po stranách vymezena těsně přiléhajícími lizénami, provedenými zřejmě pouze v omítce. Stejně jako hlavní průčelí také ostatní fasády nebyly výškově členěné. Mírně vpravo od středu jižního průčelí nové rezidence byl prolomen další vjezdový otvor, spojující prostor zámku s hospodářským zázemím, převzatým ze staršího dvora. Vpravo nad tímto vjezdem, mezi čtvrtým a pátým oknem zprava v úrovni patra, byly umístěny sluneční hodiny. Jejich stáří není známo, není tak jisté, že byly dílem výstavby rezidence v závěru 17. století.

Zadní křídlo, obrácené do zahrady sídla, modelovala výraznou měrou hmota kaple sv. Barbory. Její stavba vystupovala z plochy fasády v podobě mělkého rizalitu, z něhož vyrůstal polygonálně ukončený presbytář. Jeho hmota, stejně jako celý útvar kaple, probíhaly v celé výšce budovy. Hmota čtvercové lodi kaple byla zakončena barokní cibulovou střechou, presbytář střechou jehlancovou.

Nádvoří rezidence je obklopeno dvoupodlažními arkádovými ochozy s mírně stlačenými oblouky na zděných hranolových pilířích v poměru pět na šest. Tyto oblouky jsou dnes, s výjimkou vstupního, zaskleny. V úrovni přízemí jsou cvikly arkád a plochy pilířů zdobeny mělkými vlysy, v patře je pak oddělují ploché pilastry s jónskými hlavicemi. Ve vrcholech archivolt jsou vsazeny zdobené voluty. Vlysy modelují rovněž parapety v obou podlažích. Obě výškové úrovně odděluje bohatě ztvárněná kordonová římsa, zdobená meandrem a vejcovcem. Ten vynáší rovněž římsu pilířů přízemní arkády.

Nad úrovní arkády patra nasedá nízká nástavba, prolomená pravidelně rozmístěnými kruhovými okny v obdélných vlysech, která osvětlovala půdní prostor budovy. Tato nástavba je dílem teprve novorenesančních úprav zámku v osmdesátých letech 19. století, stejně jako i zdobná kordonová římsa spolu s vejcovci v římsách pilířů a s výzdobou parapetů patra. Také parapetní plochy přízemí pocházejí teprve z tohoto období, kdy dochází z uzavření dosud volných arkád prosklenými konstrukcemi.

Vstup do objektu prochází v prvé řadě průjezdem, který je v současnosti plochostropý. Jeho podhled je opatřen bohatou štukovou výzdobou, spojenou s novorenesanční přestavbou zámku. Také členění stěn je dílem této etapy. Půlkruhové niky, nápisové vlysy a pilastry po stranách vjezdu pozměnily dřívější strohou a ryze účelovou podobu prostory, pravděpodobně zaklenutou a vytvořily zde umělecky výjimečně hodnotnou vstupní partii celého zámku. Lze předpokládat, že kromě zrušení někdejší kaple jde o nejvýraznější zásah do zámeckého interiéru v průběhu pseudoslohové přestavby, oproti likvidaci svatyně však nanejvýš hodnotný.

Prosklenými okny uzavřené arkádové ochozy jsou v obou podlažích zaklenuty valenými klenbami, modelovanými křížovými výsečemi. V úrovni přízemí jsou tyto klenby olíčeny bíle, v patře zdobí jejich plochu novorenesanční fresková výmalba, bezesporu rovněž hodnotná. Klenba chodby chybí pouze v úseku hlavního schodiště z přízemí, kde je strop řešen rovným podhledem. Také ten nese shodnou výmalbu s klenebními plochami. Pilíře arkád v přízemí obsahují, stejně jako zvenčí, neorganicky vložené masivní římsy s vejcovci, které jsou podloženy rovněž pod klenební výběhy ve stěnách chodby. V úrovni patra jsou tyto výběhy podloženy pouze mělkými vlysy.

Místnosti v přízemí, s výjimkou novodobých zásahů, nutných pro provoz Ústavu sociální péče, si zachovaly podobu z doby vzniku sídla. Všechny místnosti, kromě prostor vstupního křídla a jedné místnosti v sousedství bývalé kaple, jsou zaklenuty klenbami typicky manýristického stylu. Jde převážně o klášterní klenby s koutovými výsečemi, řešenými podle parametrů jednotlivých prostor. Například obdélná místnost v jihozápadním nároží je doplněna ještě o trojúhelné výseče uprostřed delších stran. Klenby jsou převážně hladce omítnuty, pouze některé místnosti nesou na hranách výsečí ploché široké lišty. Ty obsahuje také boční vjezd do zámku z prostoru bývalého dvora na jihu, který je v ploše klenby doplněn ještě plochým kvadrilobem. Kromě hlavního schodiště, umístěného v jižním křídle zámku, se v severním traktu nalézá další jednoramenné schodiště do patra, podélně situované. Někdejší výstup do zámeckých zahrad v severním pokračování východní arkády je v současnosti zaslepen tělesem výtahu.

Plochostropé místnosti v západním křídle jsou doplněny zdobenými dřevěnými prvky, pocházejícími z novorenesanční přestavby objektu. Jinak jsou místnosti přízemí upraveny převážně účelově.

Prostor zámecké kaple je v současné době využit jako kotelna a skladiště. Čtvercový prostor lodi je, stejně jako presbytář, zastropen segmentovými klenbičkami v traverzách. Stěny lodi, zejména jejich přízemní partie, obsahují dosud mohutné patky barokních pilastrů, které svojí hmotou z plochy stěn nevystupují. Zřejmě byly s výjimkou svého zakončení provedeny pouze ve výmalbě. Rozmístění pilastrů je neorganické, lemují pouze vítězný oblouk, oddělující loď od kněžiště, poté hlavní vstup z arkády a nalézají se také uprostřed obou bočních stěn a v poloviční šíři také při jejich západních okrajích. Právě absence plastických pilastrů a jejich provedení v této formě přispívá hypotéze o převzetí hlavní hmoty kaple ze staršího církevního objektu.

Vlevo od hlavního vstupu se nalézá výklenek, který svým charakterem napovídá přítomnosti staršího vstupu či okna. V pravé polovině severní stěny se dochoval s výjimkou hlavního vstupního portálu jediný architektonický prvek bývalé kaple – mramorový portál, profilovaný lištou s ušima. Portál, jehož raně barokní charakter je zřejmý, dnes nese pouze jednoduchá dřevná dvířka, uzavírající malý výklenek. V protilehlé stěně byl zřejmě prolomen podobný průchod, dnes je jeho otvor novodobě upraven a rozšířen.

Prostor presbytáře obsahuje patky barokních pilastrů pouze v úseku vítězného oblouku, ostatní kouty polygonu člení pouze ploché lizény. Jde o jediný pozůstatek původního architektonického členění kněžiště, zbylý po odbourání jeho horního podlaží. V ose presbytáře je dnes umístěn přímý vstup ze zahrady zámku.

Hlavní schodiště do patra zámku je řešeno jako trojramenné a je osvětleno trojicí velkých oken v jižní stěně prostory. Rovný stropní podhled zdobí bohatě štukově provedený kvadrilob, jehož plocha je vyplněna freskou, znázorňující volný průhled do oblačné oblohy. Vytváří tak iluzivně nekonečný prostor již tak monumentálního schodišťového útvaru. Je zajímavé, že podobná freska zdobila dřívější kupoli lodi kaple, zde však v mnohem monstróznějším pojetí. Stěny schodiště zdobí pravidelně rozmístěné pilastry s korintskými hlavicemi, mezi nimiž se táhne girlandový pás. Stejné pilastry jsou vloženy také v meziokenních úsecích stěny. Kuželkové zábradlí je zhotoveno ze světlého mramoru, pilíře zábradlí nesou kované svícny, dnes napájené elektricky.

Stejně jako místnosti v přízemí také prostory v úrovni patra jsou s výjimkou vstupního křídla zaklenuty. Tyto klenební konstrukce jsou shodné s přízemními, i zde se jedná o klenby klášterní. Jsou dochovány v plném rozsahu, s výjimkou místnosti v severním křídle, kde v důsledku již starších úprav část klenutí zaniká. Zajímavé řešení nabízí malá prostůrka v západní části tohoto křídla, která je zastropena zavěšenou látkovou klenbou ve tvaru zrcadlového klenutí. Tato úprava je dílem novorenesanční přestavby zámku v průběhu osmdesátých let 19. století.

První patro zámku obsahuje také čtveřici nejhodnotnějších prostor celého objektu, které sloužily k reprezentaci klášterní rezidence a jejích majitelů. V původní podobě se zachovala pouze jižní trojice místností spolu s velkým sálem, poslední prostora byla upravena klasicistně, se štukovým stropním podhledem, tapetami a deštěním stěn.

Jižní prostora je zastropena podhledem s bohatou štukovou výzdobou v podobě mušlí a rostlinných rozvilin. U této prostory, dílčí formou připomínající provedení nástropního štuku hlavního schodiště, není jisté autorství, připisované Baldassaru Fontanovi. Naproti tomu v další místnosti je jeho podíl nesporný. Rozmístění okřídlených andělíčků putti po obvodu střední elipsy, spojených rostlinnými girlandami se štíty a válečnými motivy představuje typický prvek, s až nápadnou pravidelností se opakující také na ostatních Fontanových štukaturách. V nárožích partiích doplňují výjev štukové vázy s barevně provedenými květinami. Rostlinné motivy s mušlemi vynášejí také římsu stropního fabionu. Podobně jako v předešlé místnosti jsou i zde stěny zdobeny pouze jednoduchými vlysy a rámy. Štuková výzdoba se zachovala v podobě, v jaké byla v závěru 17. století vytvořena. Dílem úprav devatenáctého století bylo pouze zalíčení kruhových štítů a využití jejich plochy pro rozličná latinská hesla.

Poslední z trojice místností představuje hlavní sál bývalé klášterní rezidence. Je umístěn nad hlavním vstupem do objektu, oproti ose stavby posunut mírně k severu. Řešení celé místnosti je symetrické, pouze vnější stěnu narušovalo prolomení zdvojeného okna nad portálem vjezdu, dnes nahrazeného vstupem na balkon.

Toto neorganické řešení však respektovala vnitřní výzdoba sálu. Zdvojené meziokenní pilastry s jónskými hlavicemi a girlandami jsou, stejně jako zbylá trojice jednoduchých oken, posunuty více vpravo. Tyto pilastry nasedají na vysoké sokly s vlysy a nesou mohutnou profilovanou římsu vzedmutého stropního podhledu. Členění stěn pilastry je považováno za výsledek teprve historizujících úprav budovy v 19. století. Tomuto tvrzení odporuje právě zmíněné umístění pilastrů při vstupu na balkon, které respektuje spíše původní širší dvoudílné okno, zatímco při nynějším užším vstupu zanechává nepřiměřeně velkou volnou plochu. Dvojice těchto pilastrů tak není umístěna uprostřed mezi oběma otvory, jako jinde v sále, ale je posunuta směrem ke středu stěny. Strop sálu představuje v celém objektu zámku prvořadou uměleckou hodnotu. Tvoří jej trojice freskových polí, umístěných v středním kruhovém zrcadle a dvou postranních složitějších tvarů, doplněných ve zbylé ploše podhledu bohatým souborem štukových výjevů z dílny Baldassara Fontany. Plastiky sestávají z typických postaviček putti, nesoucích květinové girlandy, zavěšené na kruhových terčích s válečnými motivy zbraní. V koutech pohledu pod plastikami putti sedí na hlavní římse postavy orlů, kteří jsou dalším z typických prvků Fontanovy tvorby.

Čtveřice kruhových štítů v osách stěn nese zobrazení personifikovaných starých lidských věků, doplněné latinskými nápisy. Ikonografie medailónů vychází z Ovidiových Metamorfóz. Podle Ovidia následovaly po vzniku světa čtyři věky, z nichž první zlatý byl pozemským rájem. Každý další ale přinesl lidstvu více soužení a trápení.

Zlatý věk je znázorněn dívčí postavou v rozevláté okrové drapérii, s květinou ve vlasech, která drží ve vztyčené pravé ruce kytičku růží a levou rukou přidržuje větve s ovocnými plody. Kompozice je doplněna nápisem „AETATE AVREA RISVS ET DELITIAE“, tj. „Ve Zlatém věku smích a veselí“. Stříbrný věk je personifikován dívkou s modrou drapérií, která á ve vlasech a levé ruce květy s klasy a v pravé ruce drží srp. Identifikována je nápisem „AETATE ARGENTEA OMNIA ERANT OMNIS“, tedy „Ve Stříbrném věku bylo všechno všech“. Bronzový věk ze zobrazen polopostavou mladé ženy se zelenou drapérií, která sedí u stolu pokrytém červeným ubrusem. Na hlavě má turban s pštrosím pérem. Na stole přidržuje dřevěnou podložku s projektem věžovité stavby, zřejmě babylonské věže. Výjev je doplněn nápisem „AETATE AEREA COEPIT VRBANITAS“, tj. „V Bronzovém věku byl počátek měst“. Poslední Železný věk symbolizuje polopostava ženy s červenou drapérií, oblečená ve zbroji. Na hlavě má přílbu zdobenou dráčkem a barevnými péry. Drží kopí a štít. Její tvář má nenávistný výraz. Fresku doplňuje nápis „AETATE FERREA NVLLA SECVRITAS“, tedy „V Železném věku nebylo bezpečí“.

Střední kruhový výjev v ploše podhledu zobrazuje výjev krále Šalamouna před Moudrostí. Scéna se odehrává v interiéru iluzivní sloupové chrámové architektury, završené kopulí. Na kladí, neseném mramorovými sloupy se zlacenými kompozitními hlavicemi, je latinský nápis „IN AMICITIA ILLIUS DELECTATIO BONA Sap. 8“. Jde o citát z Knihy moudrostí Šlamounovy“ ve znění „Je užitečné těšit se přátelstvím s ní“.

Uprostřed sloupového chrámového interiéru trůní za vyvýšeným kulatým stolem personifikovaná Moudrost s rozevlátou baldachýnovou drapérií. Horní část jejího trůnu je symbolicky zdobena kartuší se třemi hlavičkami andílků a zářící trojúhelníkovou svatozáří či „Božským okem“. Kartuše poukazuje na původ pravé Moudrosti, spočívající v Boží prozřetelnosti. Podle biblické knihy Přísloví si Moudrost vystavěla dům a vytesala sedm sloupů, které odpovídaly ve starověku sedmi známým planetám. Porazila dobytče, smísila víno a prostřela svůj stůl.

Na výjevu mísí Moudrost symbolicky víno ze zlatého džbánu do zlaté misky, nazývané kráter. Na nejvyšším stupni chrámového interiéru stojí u stolu, jehož nohy jsou příznačně zdobeny lvími tlapami, král Šalamoun, aby přijal dar moudrosti, který si vyžádal od Boha. Jeho přijetím se stane nejmoudřejším a nejmocnějším králem Starého zákona.

Pyramidální kompozici scény dotvářejí stařecké scény pěti moudrých vousatých antických filozofů a figury dvou mladíků. Filozofy je možno interpretovat jako Diogena (vlevo nahoře, se sudem), Archiméda (dole uprostřed), Pythagorase (vpravo dole), Platóna a Aristotela (nad Pythagorasem).

Další dva freskové výjevy po stranách středního kruhu zachycují Přátelství Jonatána z Davidem a Alegorii o Nactiutrhači. První z maleb zachycuje Davida v otevřené stylizované krajině u kamene Ezelu, jak se objímá s Jonatánem. V pozadí přihlíží chlapec se šípy, které mu dal Jonatán, nejstarší syn zavrženého krále Saula, usilujícího Davidovi o život, aby se s ním podle dohody vrátil do města. Scéna je vyvrcholením barvitého biblického příběhu o opravdovém přátelství, bratrské lásce a věrnosti. Doplňuje ji v dolní části malby citát z 16. verše 6. kapitoly „Ecclesiasticu“ „AMICVS FIDELIS MEDICAMENVM VITAE“, tj. „Věrný přítel je lékem života“.

Poslední freska zobrazuje v popředí kompozice polonahého ležícího Nactiutrhače, který se zmocnil hlásné trouby Fámy, aby jí pomohl šířit pomluvy. Roztrub zlaté stáčené trouby je na znamení cudnosti a slušnosti symbolicky zdoben sloní hlavou. V levé ruce Nactiutrhač zoufale svírá zelenou větvičku se zelenými plody. Ta patrně pochází z moruše, která byla podle Plinia stromem moudrosti. Nactiutrhač je zpola zahalen žlutou drapérií, posetou zelenými listy z rozpadlého věnce, který měl na hlavě a jehož zbytky mu ještě zůstaly ve vlasech. Nad postavou Nactiutrhače se vznáší Spravedlnost, která se jej chystá ztrestat mečem. Její kulatý štít zdobí dvě holubice, držící v drápech zlatý závěs s perlou. Holubice je narážkou na Obětování Panny Marie jako „vyvolené nádoby“ Kristova vtělení. V zadní části kompozice je zobrazena personifikovaná Statečnost s Věrností. První ve zbroji s taseným mečem táhne dvojité kolo s loukotěmi – symbol vratké Štěstěny. Před kolem sedí dvojice objímajících se putti, držících na znamení svornosti svazek dřevěných prutů ovinutých řemenem. Nad kolem Štěstěny je nápis „NON ALIVS DISSOLVIT / AD HOSTIS“, „Nikdo jiný než nepřítel nerozloučí“. Jiný nápis je umístěn v kartuši nad freskou. Zní „AMICVS FIDELIS / PROTECTIO FORTIS / ECCL:6“, tedy „Věrný přítel je pevná záštita“.

Poslední hodnotnou prostorou v úrovni patra byla zámecká kaple, jejíž kompozice byla citelně poškozena po jejím zrušení v osmdesátých letech 19. století a její následné přeměně na zimní zahradu. Tehdy dochází k odbourání horní partie presbytáře a jeho přeměně na zahradní terasu s mostem, spojujícím patro zámku s parkovou plochou. Poté, co byla také loď svatyně přepažena traverzovým stropem, je likvidována i vnitřní fresková výmalba, spodní podlaží, sloužící jako sklep zimní zahrady, je bíle zalíčeno, horní pak vybaveno dřevěným vyřezávaným obkladem. Plocha stěny je současně pokryta omítkou stejné barvy s vloženým deštěním. Z freskové výbavy barokní kaple tak do dnešní doby přetrvala pouze úprava stropu, tvořeného mohutnou kopulí s kruhovým otvorem ve vrcholu. Malba je iluzivním ztvárněním oblačného nebe a opticky zvyšuje již tak monumentální prostoru. Podobné klenutí obsahovalo také kněžiště, jeho odstraněním však mizí jakékoliv informace o jeho provedení. Kopule nasedá na střední úseky stěn, v koutech pak na šikmé trompy, měnící čtvercový tvar lodi na polygon, umožňující lépe posadit kopulovou konstrukci stropu.  

Monumentalitu původní zámecké kaple dnes stírá její rozdělení do dvou podlaží. Skutečnost, že loď kaple při svých nevelkých vnitřních rozměrech dosahovala výše cca 18 metrů, kterou násobila ještě iluzivně pojatá freska kopule, řadí někdejší kapli mezi výjimečné útvary, nenacházející ani v náznacích obdobu mezi ostatními klášterními rezidencemi. Tak například blízké sídlo hradišťských premonstrátů v Konici, adaptované na počátku 18. století z někdejší šlechtické tvrze, využívalo k církevním obřadům blízkého kostela, s nímž bylo spojeno krytou chodbou. Rezidence ve Vřesovicích, nově stavěná rovněž v prvních letech 18. věku, byla obdařena pouze nevýraznou kaplí v podobě malé obdélné prostory, kde pouze subtilní pas odděloval kněžiště od lodi. Prostor presbytáře byl zde zaklenut plochou kopulí, ani v náznacích nenacházející znaky šebetovské svatyně. Z pojetí kaple sv. Barbory je zřejmé, že šebetovská rezidence tvořila hned po vlastním klášterním areálu nejvýznamnější venkovské sídlo představených řádu.

Jak již bylo uvedeno v předešlé kapitole, kompozice zámecké kaple v Šebetově není zcela v souladu s konstrukčním pojetím objektu. Také ukončení presbytáře v podobě polygonu, nesoucího ještě výrazné renesanční znaky, je v závěru 17. století výjimkou, postrádající jakékoliv další analogie. Například konventní kostel, jehož výstavba započala již roku 1659, předcházela tedy výrazně vzniku dnešního komplexu, získal tvar, blížící se raně barokním svatyním, pronikajícím na naše území s vlnou jezuitských stavebních aktivit či se stavbami kapucínů. Vznik zámecké kaple „šebetovského“ tvaru je v závěru sedmnáctého století natolik nepřijatelný, že umožňuje uvažovat o jejím převzetí ze starší stavby, tedy o zakomponování starší svatyně do hmoty nově budované rezidence.

Obdobně zakomponovanou kapli v budově zámku obsahuje například zámecké sídlo v Dřínově a Kroměřížsku. Zde sestává kaple ze dvou půdorysně odlišných částí. Její hlavní složkou je prostor vlastní kaple, polygonálně vystupující z hmoty zámeckého křídla do prostoru parku. Tato kaple, jejíž vnitřní dispozice je řešena na oválném půdoryse, probíhá oběma podlažími a je zakončena kopulí s freskovou výmalbou. Stěny člení sled půlkruhových výklenků se sochami svatých. Na útvar kaple navazuje hranolová věž, vložená v hmotě křídla budovy, v přízemí s klenutou předsíní před vlastním vstupem do kaple, v patře pak s křížově zaklenutou oratoří. I toto pojetí typicky barokní zámecké svatyně však postrádá prvky, známé ze Šebetova.

U šebetovské kaple je konstrukčně zajímavé rovněž zesílení obou bočních stěn v šířce navazujících křídel. Toto zesílení, které chybí ve vystupujícím úseku lodi, lze vysvětlit jako řešení, nutné pro vsazení klenebních výběhů navazujících prostor s širokými středními pasy. Také zařazení kaple v osmdesátých letech 17. století mezi kostely vypovídá o jejích nezanedbatelných rozměrech. V případě vzniku stavby v závěru třicetileté války je možno její řešení s polygonálním presbytářem a čtvercovou lodí připustit. Obdobnou stavbu, pocházející ještě z období renesance, je možno dosud spatřit například v Poličce (hřbitovní kaple sv. Michala). Nelze přitom vyloučit ani možnost, že původní volně stojící kaple, svým vstupním průčelím nasměrovaná do prostoru návsi, byla delší, při stavbě rezidence byla loď zkrácena na parametry zámeckého křídla. Mírně odlišný rozměr šířky křídla a zdánlivě nelogicky umístěná okenní či dveřní nika, kolidující s výběhem zaklenutí arkády, hovoří spíše o současné rozměry stavby. Výjimkou je pouze výška objektu, která byla stavbě zámku evidentně přizpůsobena. Při jeho výstavbě byla tak starší kaple zvýšena a zaklenuta kopulí, stejně jako hmota presbytáře. Oba navazující úseky východního křídla byla ke kapli připojena prostřednictvím přizdívek. Z prostoru chodby v přízemí zámku byl prolomen či spíše upraven hlavní vstup do interiéru svatyně, vyzdobený monumentálním a umělecky vysoce hodnotným portálem. Tento portál nese znaky raně barokního tvarosloví, které mají velmi blízko právě k tvorbě architekta Giovanni Pietra Tencally. Ostění portálu je po obvodě rámováno profilovanou lištou, která je v nadpraží několikrát zalomena. Po stranách jsou k ostění přiloženy hladké polosloupy s patkami a kompozitními hlavicemi. Na ostění a polosloupy dosedá masivní profilované zalamované segmentově ukončené kladí, které je zčásti rozekláno. K hlavicím sloupů jsou z boku přiloženy voluty s kapkami.

Doba vzniku nové šebetovské rezidence je přibližně dána údajným položením základního kamene v roce 1688. S tím koresponduje také pojetí vnějších fasád zámku, odstraněných při historizujících úpravách sídla v závěru 19. století. Výše nastíněné řešení hlavního průčelí opakuje fasády části kláštera Hradisko, které byly budovány v prvé fázi jeho výstavby podle projektu G. P. Tencally. Jde zejména o severozápadní nároží areálu severně od někdejšího konventního kostela. Nápadně shodné je i pojetí nádvorních arkád kvadratury, přerušených příčným křídlem, které kopíruje řešení šebetovského nádvoří. Tencallovu účast v Šebetově dokládá také shoda s průčelím zámku v Kroměříži, a to včetně vstupního portálu. Také úprava fasád další klášterní rezidence ve Vřesovicích, dnes zjednodušených po adaptacích z průběhu 20. století, vykazuje obdobné znaky, připisované Tencallovi.

Dokončení šebetovské rezidence, respektive její realizace, je spojována s osobou zednického mistra Adama Glöckela z Olomouce. Jeho příbuzný Lukáš Glöckel realizoval krátce od roku 1706 přestavbu starší tvrze v blízké Konici, rovněž pro hradišťský klášter. V provedení hlavního průčelí Šebetova lze při srovnání s Tencallovým řešením starší části konventních budov na Hradisku nalézt určité odlišnosti. Jde především o přítomnost segmentových frontonů nad okny patra a zdvojené okno v ose průčelí, rovněž završené segmentovou suprafenestrou. Tyto prvky je možno spojit s volnou interpretací projektu Adamem Glöckelem. Stavitelské výkony obou Glöckelů hodnotí současná kunsthistorie jako průměrné a na pojetí konické rezidence nachází prvky bezradnosti při řešení zadaného úkolu. V případě Konice se však stavitel musel vypořádat z přítomností nepravidelné starší budovy, jejíž hmotu hodlal v co největší míře využít. Naproti tomu šebetovský zámek je příkladem vyvážené stavby se zaměřením na přísnou symetrii budovy, a to nejen v otázce stavební, ale také v rozvržení účelu zámeckých prostor. Je však možné, že v Šebetově v celém rozsahu respektoval Glöckel původní Tencallův projekt, který nebyl omezován starší budovou, případně nerovnostmi terénu. Mírně svažitý povrch byl totiž před započetím vlastní výstavby zarovnán, respektive byla do svahu vyřezána rovná terasa, na níž pak zámek spočinul.

Šebetovská rezidence je tak stavbou, zachovávající ve své hmotě ničím neovlivněné pojetí pozdně manýristického sídla, názorně reprezentujícího společenské postavení svého stavebníka. Cenným je zejména zachování objektu v podobě, jakou získal již ve době svého vzniku, se všemi konstrukčními a výzdobnými prvky a téměř nenarušenou dispozicí. Pouze absence vnějších úprav význam zámku poněkud narušuje, získané informace, umožňující jejich spolehlivou rekonstrukci, tento nedostatek do jisté míry stírá. Vybavení nového sídla klášterní vrchnosti v Šebetově umožnilo vystříhat se v dalším období v průběhu 18. a první poloviny 19. století dalších stavebních zásahů a stavba tak zachovává i dnes svoji původní tvář.

S dokončením stavby rezidence se současně blíží i závěr tolik bouřlivého sedmnáctého století, doprovázeného velkými společenskými i náboženskými změnami, válečnými událostmi, kdy je s konečnou platností nahrazen středověký knínický statek v nové moderní režijní panství se sídlem v Šebetově. Přesto ani tehdy není vývoj vrchnostenského areálu ukončen a následně po uvedení nové rezidence do jejího života je pozornost řeholníků soustředěna na ekonomickou složku areálu. Dochází k tomu již v prvních letech nového 18. století. Přiblížení tohoto procesu je již tématem další kapitoly.