Navigace
Obsah
Z a l o ž e n í Š e b e t o v a
Horní zboží olomouckého knížectví čekalo vzácnou návštěvu. Sama kněžna Eufemie se chystala podívat se na hospodaření a na prohlídku svého vzdáleného majetku.
Na dědině se uklízelo a čistilo, doškové střechy se vyspravovaly, ve světnicích se rovnaly kytky za okny a hliněná podlaha se pomazala kravěnci, aby byla pěkná. Sám rychtář Koutný dohlížel po celé vsi, aby bylo všechno v nejlepším pořádku. Uvítací řeč měl složenou v kapse šosatého kabátce a učil se ji nazpaměť všudy kudy chodil. Byla již celá ohmataná a promaštěná, ale do hlavy to šlo stále hodně a hodně těžce. Žena ho doma každý večer zkoušela a přitom padl i nějaký ten název domácího zvířete.
Bylo to na sklonku měsíce septembra. Na poli se sklízely brambory, listí na stromech začalo žloutnout, přicházely již ranní mrazy a vše se chystalo na zimu. Babí léto poletovalo jiskřivě na slunci a na lukách osamělý pasáček v plátěných a v zalátaných kalhotách popásal hubenou kravičku.
Zvonek v kostelíčku sv. Markéty na Hradisku svým klinkáním jako první ohlašoval příjezd panstva. To již sjíždělo s kopce na náves několik kočárů a osedlaných koní. Netrpělivý rybář ve vyleštěných botách, v soukenné vyšívané kamizole mačkal v rukách klobouk, jehož pentle vlály ve větru. Kolem pasu měl široký rychtářský pás pobitý knoflíky a na nose mu stály kapky potu. Družičky, chlapci a děvčata byli v kroji, mladí a staří, celá ves hleděla na vzácný průvod. Páni se kolébali nedbale v sedle, koně odfrkávali ještě ranní mlhu a v oknech kočárů se objevily tváře. Která z nich patří asi paní kněžně?
A již jeden z pánů sestoupil z koně, otevřel dveře toho nejkrásnějšího kočáru, uklonil se a dvorně nastavil paži. Ve dveřích se objevila bílá jemná ruka a po schůdkách pomalu sestupovala vážná paní v upnutých tmavých šatech se širokou, těžkou sukní a s bohatou bílou krajkou kolem krku a kolem rukávů.
Uvítání dopadlo celkem dobře. Rychtář se jen jednou spletl. Místo “kněžno svátostmi pomazaná” řekl “mazaná kněžno”. Zrudl ve tváři, když slyšel chichotání v družině paní kněžny, ale napravily to dvě bílé družičky, které podaly kněžně chléb a sůl a velkou kytici květů.
Lidé civěli s otevřenými ústy a mlčeli. Teprve až konšel začal volat “Sláva”, vzpamatovali se a přidávali se k němu. Kněžna hned chtěla začít s prohlídkou obecních knih a hospodaření. Rychtář však žádné knihy nevedla jen bezmocně přikrčil rameny, když kněžna, která uměla jen málo česky, se ho zeptala: “Knih nic?” A od té doby začali lidé říkat dědině, která neměla žádné knihy – Knihnic, Knihnice.
Příští den projížděla kněžna pole a lesy a zajela na sever od Knihnic pod zalesněný kopec. Líbila se jí tato krajina obklopená zelenými, porostlými pastvinami. Obrátila se ke své družině a pravila panu Šebestiánovi, kterému všichni říkali Šebesta. “Pane Šebestiáne, v těchto místech dáš postavit dvůr a ten se bude jmenovat po tobě.”
Vesnice, která potom vznikla kolem tohoto dvora, dostala jméno Šebestov, později Šebetov.
Podle Vlastivědy moravské (Jan Knies) Knínice byly založeny kněhyní, kněžnou Eufemií či Ofkou, chotí knížete olomouckého Oty I. – Sličného. Jmenovaly se původně Kněnice. Šebetov pak byl založen Šibotou, služebníkem kněžny Ofky, latinsky se ves jmenovaly Sibotonis villa, česky Šebetov.
Prof. Lad. Hosák pak uvádí, že název Knínice je český, snad odvozený od jména kněžna – Kněžnice. Název Šebetov prý vznikl od vlastního jména Šebeta. Ředitel Alois Ferulík uvádí, že vesnice má jméno od neznámého Šebestiána, Šebesty.
Nejstarší historická zpráva je z roku 1201. V 15. století se jmenují vladykové podle vsi: R. 1409 Dorota ze Šebetova, manželka Martina z Lukova. R. 1480 Jindřich ze Šebetova, jeho bratr, proto, že královskou milostí zapsána byla ves oběma, a Jindřich, že ji užívá sám.
