Navigace
Obsah
Z a l o ž e n í k a p l e s v . A n n y
Na východ od Kapouňat nad Oborou stával letohrádek, z něhož dal hradištský opat Bernard Vanka roku 1711 postavit kapli sv. Anny. Roku 1842 dal hrabě Mořic Strachwitz vystavět místo kaple kostelík ve slohu gotickém. Uvnitř jej vyzdobil tyrolský řezbář Pendl. Krásný obraz apoštolů maloval K. Mayer.
Hrabě Strachwitz ustanovil, aby bohoslužby v kapli obstarával zámecký kaplan nebo knihnický kaplan, který měl za každou mši 4 zlaté.
O vystavení kostelíku se vypráví tato pověst.
Páni na zámku žili velmi rozmařilým životem. Nic nedbali toho, že lidé, kteří pracovali na polích, žili v bídě. Jednoho letního dne seděla hraběcí společnost v letohrádku nad Oborou. Vládlo bujné veselí. Záplava světel se zachycovala na skleněných mísách a pohárech. Rušný hovor chvílemi propukal v nevázaný smích. Kolem velkého mramorového stolu seděla hraběcí společnost. V čele stolu ve vysokém vyřezávaném křesle seděl pan hrabě oděný v černý samet, po jeho boku hraběnka v krajkách a v hedvábí. Služebníci snášeli dozlatova pečená masa a polévali je bílými a hnědými omáčkami. Nechyběly zde ani ryby a drůbež. Koroptve a kvíčaly utápěly se v sladkých jablečných kaších. Dorty s máslovou polevou, s anýzem a s mandlemi stály uprostřed stolu. Dvě mladé dívky stále dolévaly chlazená vína do broušených křišťálových pohárů. Pánové ze zámku vyhazovali rozmařile peníze a lidé dole ve vesnici žili velmi skromně. Jedli zemáky, krupičnou nebo prosnou kaši, kroupy, vdolky z černé výražky, česnekovou nebo zasmaženou polévku, černou žitnou kávu a sbírané mléko. Ba někdy neměli ani kus chleba pro sebe a pro svou rodinu. Rozmařilost panstva v letohrádku dosáhla právě vrcholu, když na jasném nebi se objevil z ničeho nic černý nevelký mrak. Pojednou se zablýskalo, zazněl mohutný rachot hromu a ohnivý blesk sjel přímo doprostřed mramorového stolu, kolem něhož seděla rozmařilá společnost.
Stůl byl bleskem rozbit, sklenice roztříštěny, bohatá jídla kolem rozmetána. Pod stolem ležela omráčená hodující společnost. Jen jednou zahřmělo a zase začalo svítit slunce. Šebetovští občané říkali, že to byl trest boží, který dopadl na pány. Snad měli pravdu, neboť jako zázrakem nebyl nikdo zabit ani zraněn.
Na paměť podivuhodného zachránění kázala hraběnka zbořit letohrádek a na jeho místě postavit kapli sv. Anny, neboť se to stalo právě na tento svátek.
Toho dne bývala vždy pravidelně v Šebetově veliká pout. Bývala slavná a konala se přesně v den, na který připadl svátek sv. Anny. Zastavovali se zde také poutníci, kteří chodili do Jaroměřic a na sv. Kopeček.
