Vlkodlak

V l k o d l a k

    Když starý lakomec zemřel, zmizely s ním i jeho peníze. Nikdo nevěděl, kam se poděly, kde byly zakopány nebo schovány. Žádný je nikdy nenašel a žádný také po nich netoužil. Byly to prokleté peníze, tvrdé jako srdce Jakubovo.
    Večer na sv. Jana vracel se malý Honzík Sklenářů z Knihnic. Právě vyzvánělo klekání z dřevěného kostelíčka. Vzduch byl plný jara, na lukách bylo mnoho žlutých blatouchů. Honzík seběhl z cesty a trhal na louce pomněnky pro maminku, když se k němu připojil velký, podivný pes.    Byl na vysokých nohou, vyzáblý, srst měl špinavě černou a jeho velká hlava připomínala řeznického psa i buldoka zároveň. Hlas táhlý a chrčivý připomínal vytí vlka. Veliké, lesklé oči a vyceněné, žluté zuby s dlouhým jazykem a s odporným, těžkým dechem chlapce velmi postrašily. Nejprve se pokusil psa odehnat. Hrozil na něj pěstí, dupal, házel kameru, ale marně. Nakonec se dal do běhu přes louky a přes pole, aby se dostal brzy domů. Pes ho však doprovázel až k samým chalupám v Šebetově. Tam zmizel a chlapec ani nevěděl kam. Byl celý vyděšený a maminka mu musela dávat tvarohový obklad na hlavu, až se uklidnil.
    Podivného šeredného psa viděli lidé často večer na Hájku i v Přídolí. Nikomu nic neudělal, jen skučel tak pronikavě, až husí kůže naskakovala. Žádnému z okolí pes nepatřil, odnikud se nezatoulal.
    Starý Jakub nemá v hrobě pokoje za svou lakotu, říkala všem bába Lojková, proměnil se ve vlkodlaka a jeho zakletá duše prosí o vysvobození. Žádný však nechtěl nic dělat. Vypravila se tedy jednou večer sama do Přídolí. Když se pes objevil, pokropila ho svěcenou vodou. Pes se zastavil a přestal skučet. Pokropila ho ještě podruhé a potřetí. Říkala přitom: "Klid a pokoj tvé duši:"
    Pes náhle zmizel a již se neobjevil.