Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Datum a čas

Dnes je čtvrtek, 21. 6. 2018, 0:46:00

Svátek

Dnes je 21.6.2018

Svátek má Alois

Státní svátky a významné dny na dnešek:

  • Den květů
  • Evropský den hudby
  • Mezinárodní den trpaslíků

Zítra má svátek Pavla

Anketa

Od dubna 2018 se v Šebetově bude provádět pracovníky Katastrálního úřadu šetření hranic a pořizovat se nová digitální mapa intravilánu obce. Jak v současné "papírové" mapě odpovídá umístění Vašich nemovitostí s realitou?

Aktuální počasí

Počasí dnes:

21. 6. 2018

bo

Bude polojasno až oblačno, od SZ místy přeháňky nebo bouřky. Denní teploty 27 až 31°C, na JV 33°C. Noční teploty 13 až 9°C.

Zobrazit více ...

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 5
DNES: 52
TÝDEN: 2067
CELKEM: 717955

Exporty do RSS

RSS 0.91 RSS 1.0 RSS 2.0 Atom 1.0

Mobilní průvodce

     Mobilní turistický průvodce

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Zámek a jeho majitelé

 

 

„Buď pozdraven, starý kameni.
Vracím se do vlasti, po které tak horoucně toužím.
A všechno zas na starém místě nalézám,
jak ponechal jsem kdysi.“
(M. Strachwitz)

 

V ý s t a v b a    z á m k u    a   j e h o   h i s t o r i e

     Jak již bylo řečeno v úvodu, Šebetov se poprvé písemně připomíná v roce 1200 jako majetek kláštera Hradisko u Olomouce. Postupně se stal střediskem  rozsáhlého panství, kterému se říkalo též horní nebo knínické zboží. Koncem 18. století k němu patřilo vedle Šebetova ještě dalších 9 vsí a 2 městečka. Poté, co opat hradišťského kláštera Benedikt Poch (1549 – 1556) koupil v roce 1549 od posledního známého šebetovského vladyky Jana Křičky zdejší svobodný dvůr, začala být do Šebetova postupně přesunována správa celého panství, jehož středisko bylo do této chvíle v Knínicích, kde sídlil jeho správce knínický probošt. To s sebou přineslo potřebu vybudovat v Šebetově odpovídající správní budovu, ve které by bylo možné rychle a bez zbytečných průtahů vyřizovat různé poddanské a jiné záležitosti. Proto bylo přistoupeno k budování tzv. starého zámku. Stalo se tak za opata Kašpara z Litovle (1556 – 1576), který připojil k pozemkům koupeného dvora další dva a půl lány polí, které odňal poddaným, a poté zde začal v roce 1570  budovat správní budovu, která však byla dokončena teprve až za opata Jiřího Pavorina z Pavorinu (1594 – 1608). Ten také nechal zazdít nad vchodem do objektu již citovanou latinsky psanou pamětní desku, jejíž nápis tu pro úplnost ještě jedenkráte  zopakujeme:

„V roce 1570 nejdůstojnější v Kristu P. P. Kašpar, opat hradišťský, položil základy tohoto dvora a pivovaru. Důstojný pak P. P. Jiří Pavorin z Pavorinu, opat téhož místa čtyřicátý, korunovaný mitrou dvacátý, svého jména třetí, léta páně 1598 (tento dvůr a pivovar) o další budovy a role rozmnožil a rozšířil.“

     Nový dvůr se stal letním sídlem hradišťských opatů. Sídlil zde též jeden z mnichů, kterému se říkalo inspektor, jenž nahradil dosavadního správce šebetovského panství knínického probošta. Budova se stala též domovem přestárlých a churavých mnichů a své prázdniny zde pravidelně trávívali také studenti bohosloví. Po třicetileté válce zde byla vybudována kaple Panny Marie, pod níž se nacházela hrobka. Poslední majitelé panství přeměnili ve 20. století kapli na dřevník, a posléze ji v roce 1932 zbořili. Prvním z opatů, který v Šebetově trávil léto, byl Jan Ponětovský z Ponětova. Se stavebním ruchem, který zavládl koncem 17. století v klášteře Hradisko, byl vnesen čilý stavební ruch také do venkovské lokálie v Šebetově. Jeho výsledkem byla nová barokní úprava objektu provedená v roce 1697 za opata Norberta Želeckého z Počenic pravděpodobně podle projektu vídeňského architekta italského původu Giovanni  Pietra Tencally. V zámku byla zbudována též kaple sv. Barbory, která byla slavnostně vysvěcena 26. června 1695. Nová budova měla nad vchodem směrem k návsi věžičku se zvonkem, na jižní straně zámku byly umístěny  nedaleko bočního vjezdu sluneční hodiny.

     Souběžně s postupem stavebních prací byla věnována náležitá pozornost také umělecké výzdobě interiérů, ve kterých realizovali svá díla významní tuzemští i zahraniční umělci své doby, kteří se v době nejintenzivnějšího rozvoje a rozmachu hradišťského kláštera, který díky vybudování mohutného komplexu staveb získal přezdívku moravský Escorial, na jeho výzdobě podíleli. Šebetovskou zámeckou jídelnu vyzdobil několika cennými malbami italský malíř a sochař Baldasare Fontana, v kapli sv. Barbory, která byla slavnostně vysvěcena 26. června 1695 realizoval svá díla malíř Dionyssius Strauss, na sochařské výzdobě se podílel vedle Fontany ještě Michael Mandik a Josef Winterhalder. O jejich práci se v několikadílné publikaci Augusta Prokopa Die Margrafschaft Mähren in Kunstgeschicktlicher Beziehung vydané v roce 1904 ve Vídni můžeme na str. 1260 dočíst následující:

     „V podobném duchu jako sál na zámku v Bučovicích, je vytvořen také sál bohatě zdobený štukami v letní residenci kláštera Hradisko v Šebetově. Mohl vzniknou kolem roku 1689, protože v tomto roce sochař Michael Mandik, dopravil do klášterní rezidence v Šebetově  dvě velké skupiny soch určené k výzdobě bazénu.“ 

     Na str. 1246 se dále píše:

     „Za zmínku stojí také dvě v roce 1689 od Michaela Mandika  pro klášter Hradisko zhotovené skupiny soch, jež byly určeny k výzdobě nové zámecké budovy v Šebetově. A to Neptuna s jedním koněm a Pluta se třemi draky, které byly umístěny u třetí strany budovy. Mandik za ně obdržel 100 florénů a stravu. V roce 1736 zhotovil Josef Winterhalder starší pro klášter Hradisko, respektive pro residenci v Šebetově, dvě sochy Samsona a Gedeona, každou o výšce 2,53 metrů, společně s k nim patřícími rybami, hlemýždi a želvami. Součástí zakázky byli také 4 hlemýždi a 2 mušle určené pro vodní nádržku a 10 váz, za což obdržel honorář 180 florénů. Dalších 200 florénů obdržel za vodící vřeteno a 200  centů vážící skupiny soch.“

    Uvedené údaje ještě dále upřesňuje zápis v klášterní kronice, kde je poznamenáno: „Fresky v kapli v Šebetově maloval od 1. června roku 1695 páter Dionyssius Strauss.“ Jak se dále dovídáme z klášterních zápisků, Dionyssius Strauss navrhl také kašnu s fontánou. Podle klášterních záznamů se celá věc měla udát následujícím způsobem: Dne 3. září 1696 šel Dionyssius Strauss k sochaři Zürnovi v Olomouci, aby u něho urgoval dohotovení kašny pro Šebetov. Na jeho naléhání ji Michal Zürn dokončil 8. října 1696. Skoro hotová kašna byla poté  odvezena do Šebetova a tam postavena. Vypadala takto: Voda v nádrži byla uměle a graciózně chrlena z jedné škeble na druhou, z poslední škeble stříkala do cisterny. Tato byla složena z kvádrů  osmiúhelníkové formy. Každý kámen nesl na své hořejší části globus. Na spodku nádrže byl otvor, jenž se mohl otevírati, aby voda mohla odtékati. Uprostřed kašny stál kvádrový sloup vysoký přes jeden sáh a široký na jeden loket. Tento sloup byl dírkovaný, aby mohl chrliti vodu přiváděnou potrubím pod nádrž. Nad tímto sloupem byla umístěna nahoře velká kvádrová škeble, nad kterou stáli tři géniové nesoucí na rukou a na hlavě menší škebli, z úst pak chrlili vodu na spodní, větší škebli. Nad hořejší škeblí byl génius, který seděl na Delfínu a troubil na mořský roh. Šlo  zřejmě  o narážku na lyrika Arióna z Méthymny na Lesbu, který byl podle pověsti zázračně zachráněn delfínem a dopraven zpět do Korinthu.  Z  hlavy génia tryskala vysoko stříkající voda, a to dílem do výše a dílem do nádrže. Pohled na to prý byl  úchvatný. Není zajisté bez zajímavosti, že barokní kašna s podobným námětem měla být postavena také v Olomouci.

     Mimo to Zürn zhotovil ještě sochy sv. Floriána a Šebestiána, které byly zpočátku umístěny pod dvěma oblouky před kaplí, odkud však byly  posléze opět odstraněny, protože se nedalo dosáhnout toho, aby jimi voda proudila do mušlí umístěných pod nimi. Obě sochy byly nakonec umístěny po obou stranách uvnitř kaple. Mušle byly přemístěny do sousední residenční zahrady, která byla právě v té době dle údajů diária obnovována.

     Dle klášterních zápisků přijel Dionyssius Strauss dne 12. listopadu 1696 do Šebetova znovu, aby zde zhotovil dle sochy sv. Barbory návrh pro rytinu, která měla sloužit šíření kultu světice mezi zdejšími věřícími. Měl však potíže s tiskařem, a proto byla rytina zhotovena teprve až 2. prosince. Jelikož svátek patronky šebetovské kaple byl již za dva dny, musela být rytina dopravena do Šebetova po jízdním poslovi. Stalo se tak ještě týž den a 4. prosince byla u příležitosti svátku patronky kaple v obci skutečně rozdávána.

     Ještě v roce 1710 se páter Strauss vrátil, v té době již těžce nemocen, do Šebetova,  aby zde pracoval na větších obrazech a štětcem vykouzlil  obrazy v kapli Bohorodičky Marie, která je doložena přípisem  biskupa Karla Liechtensteina ze 16. prosince 1683, v němž biskupská konsistoř  povoluje sloužit  v kapli šebetovského statku pro personál a lidi příliš vzdálené  od kostela mši. K přípisu je přiložen dopis  z 22. listopadu  1683, v němž je uvedeno, kde má být mše konána. V klášterních písemnostech se dále výslovně  uvádí, že v šebetovském  zámku byla vybudována také již zmíněná kaple sv. Barbory, o které se dále dozvídáme, že biskup Karel z Liechtensteina-Castelcornu povolil listem ze 14. října 1693, aby tato kaple byla vysvěcena jeho sufragánem za podmínky, že bude opatřena také ostatky.

     Z diáře kanonie z roku 1693 se o kapli a její výzdobě dozvídáme ještě několik dalších podrobností. Dne 23.  května přišel do kláštera Hradisko blíže neurčený malíř z Velehradu, který měl provést výzdobu kaple v Šebetově.  S pracemi zřejmě započal, protože v dalších zápiscích se dočítáme, že dne l8. června zemřel na Hradisku malíř, který sem byl převezen velmi nemocný ze Šebetova, kde pracoval na výzdobě zámecké kaple sv. Barbory. Byl pohřben do krypty oficiálů a malby v kapli zůstaly nedokončeny. Oním malířem by mohl být František Splendor, o němž historiograf Řehoř Wolný   uvádí, že je autorem dvou freskových výjevů ze života sv. Barbory, které mu zde přikázal  vymalovat v roce 1693 opat Norbert Želecký. O tomto malíři, o němž bohužel nemáme žádných dalších zpráv, se zmiňuje také Cerroni,  který  uvádí, že Splendor měl v roce 1693 malovat v zámecké kapli sv. Barbory 4 fresky. Je pravděpodobné, že se ho může týkat také zmínka v hradišťském  diáři o smrti nejmenovaného malíře, který byl dne 20. května 1693 převeden ze Šebetova nemocný na Hradisko, kde 18. června téhož roku zemřel. Od Cerroniho se také dovídáme, že v roce 1693 měl malovat v zámecké kapli fresky i olomoucký malíř Francesco Arigoni pocházející z Milána, kde se také někdy v roce 1667 narodil.  Po vyučení malířskému řemeslu přišel do Olomouce, kde se rozhodl natrvalo usadit. Dne 3. července 1690 se v kostele sv. Mořice oženil. Do olomouckého cechu malířů však byl přijat teprve až 21. listopadu 1695. Dne 15. března 1701 si koupil v olomouci dům a v Olomouci také 21. března 1714 zemřel ve věku 47 let. Také jeho dílo je však dosud zahaleno rouškou tajemství. Možným autorem dalších šebetovských fresek, by mohl být také malíř Andreas, kterého se může týkat zmínka hradišťského diáře z roku 1696 o malíři, kteřý přišel do kláštera 25. dubna 1695 ze Svatého Kopečku, kde maloval obrazy, z nichž některé byly umístěny  na šebetovském zámku a v tamní kapli. O tomto malíři se zmiňuje také historiograf Cerroni, který píše, že pocházel ze Svitav a že se podílel na výzdobě Svatého Kopečku a kapitulní kaple Panny Marie Sněžné na Hradisku. Bohužel žádné z Andreasových  děl blíže neznáme, a nevíme nic ani o jeho životě. Dle diáře z roku 1696 je pouze známo, že na Svatém Kopečku dostával za svou práci týdně dva zlaté a stravu.

     Nejpravděpodobnějším autorem obrazů a fresek  v Šebetově je však zřejmě již několikráte zmiňovaný Dionýssius Strauss, jehož vazby k Šebetovu jsou v hradišťských diářích doloženy na vícero místech, avšak z jehož tvorby byl spolehlivě určen zatím pouze jeden jediný obraz, který namaloval během svého pobytu v Benátkách, jenž byl zavěšen na jednom z bočních oltářů poutního kostela na Svatém Kopečku. Ze své cesty do Itálie se vrátil na podzim roku 1694 v době, kdy Fontana zahájil práce na štukách v šebetovském zámečku. Je velmi pravděpodobné, že ikonografie fresek v Šebetově byla se Straussem konzultována, protože již před svým odchodem do Itálie, a zejména po svém návratu na Hradisko, byl velmi vyhledávaným rádcem kláštera  ve věcech týkajících se nejen umělecké výzdoby samotného hradišťského kláštera, ale i jeho venkovských lokalit. Vždyť s obdobně vrstevnatou ikonografií jako v Šetově se můžeme setkat i ve freskové výzdobě knihovny na Hradisku, na které se Strauss zcela určitě také podílel. Vedle řady obdobně utvářených aluzí a citací lze nalézt i spojitosti obsahové, protože freska s námětem Apoteózy Nejsvětějšího jména Ježíš v hradišťském klášteře se mimo jiné dotýká také pravé moudrosti, Nové smlouvy i antického základu vědění v šebetovské rezidenci. Tuto domněnku posiluje podle  knihy M. Tognera Italské podněty olomouckého baroka, vydané v roce 1985 v Olomouci, i svazek kreseb a grafiky na zámku v Kroměříži označných nápisem Marat Icones. Obsahuje kresby a grafiky italského malíře Carlo Maratty, které získal Strauss zřejmě během svého pobytu v Itálii. Některé z kreseb jsou komponovány do oválu a doplněny marginálními lokacemi  a latinskými biblickými citáty. Tři z nich jsou nadepsány Conceptus emblematici ad cubicularum hospitum honorationem Schebetovii, kresba rudkou s námětem Nanebevzetí Panny Marie pak jako In sacello Schebetovii BVM. Ve svazku je také několik kreseb krajin, jež jsou rovněž připisovány Straussovi. Je možné, že se k nim vztahuje poznámka hradišťského diáře z 1. března 1701, podle níž tehdy přišel  do kláštera již výše zmíněný malíř Andreas, aby si zakreslil okolní krajinu. Podle letopisce měl původně zamýšlené krajinomalby  provést Dionyssius Strauss, ale opatovi se zřejmě jeho návrhy nelíbily, a proto zadal práci Andreasovi, který před jejím započetím vystoupil s převorem kláštera na novou věž, aby si odtud prohlédl všechna místa, včetně Svatého Kopečku, jež měl malovat.

     Z dalších zápisků  hradišťských diářů se dovídáme, že  výzdoba zámecké kaple byla dokončena v roce 1965 a že v únoru téhož roku  byl do kaple převezen i starý varhanní pozitiv ze Svatého Kopečku. Převoz se měl uskutečnit při zpáteční cestě povozů dopravujících ze Šebetova  kámen určený k výstavbě hlavní konventní věže.

     Pro zámeckou kapli byl pořízen také zvon, který zhotovil olomoucký zvonař Pavel Reimer. Záhy se však ukázalo, že zvon je vadný a bude třeba ho dát přetavit. Dovídáme se o tom z nařízení převora kláštera ze dne 5. června 1965, který rozhodl, aby byl zvon odvezen do Brna k přelití. Dálo se tak zřejmě na žádost zvonařova syna Františka Reimera, který asi převora požádal, aby zvon nenechával přetavit v Olomouci, protože jeho otec je mrtev a on by se tím dostal do nesnází. Zdá se, že k ulití původního zvonu došlo někdy krátce před 15. únorem 1963, protože tehdy si přišel do kláštera prohlédnout neznějící zvon  právě zvonař Pavel Reimer, který tvrdil, že důvodem  jeho vady je příliš hmotné srdce. Jeho tvrzení však vyvrátil 27. dubna téhož roku blíže nejmenovaný kovář spolu s olomouckým zlatníkem Šimonem, kteří při bližší prohlídce zvonu objevili na vnější straně jeho pláště trhlinu, která vznikla při odlévání.

     Přípravy ke svěcení zámecké kaple byly zahájeny 23. a 24. června 1695. Pro ubytování světitele a hostů byla připravena  šebetovská zámecká residence spolu se zámkem v Laškově, který sloužil jako letní sídlo probošta olomouckého augustiniánského kláštera Všech Svatých. Olomoucký světící biskup a současně již designovaný pražský arcibiskup Jan Josef Breuner dorazil do Šebetova společně s hradišťským opatem a pozvanými hosty 25. června. Byl uvítán slavnostními fanfárami a výstřely z mušket a hmoždířů. Uvítacího ceremoniálu se zúčastnilo také kolem stovky  myslivců z širokého okolí.

     Následující den byla kaple, jak jsme již uvedli, slavnostně vysvěcena. Součástí oslav byla hudební produkce a ohňostroj. Biskup zůstal v Šebetově i následující den, který byl vyhrazen biřmování.

     V Kapli sv. Barbory byly  uloženy ostatky této světice, a to vlasy a jedna malá kůstka, které darovala opatu Norbertu Želeckému abatyše olomouckého kláštera klarisek sv. Kláry, která je získala od kvardiána olomouckého minoritského kláštera sv. Jakuba. Jak uvádí Ř. Wolný, abatyší kláštera v té době byla Anna Magdalena Skočkovská /1684 – 1707/.  V roce 1699 byly ostatky vloženy do stříbrného relikviáře zhotoveného ve tvaru malé monstrance, který vytvořil nejmenovaný olomoucký zlatník.

     Do kaple se vstupovalo zajímavým kamenným portálem, který se jako jedna z mála umělecky pozoruhodnějších částí původního vybavení dochoval. Jeho znaky  mají velmi blízko k tvorbě severoitalského architekta Giovanni Pietra Tencally, o němž se předpokládá, že byl autorem návrhu přestavby šebetovské zámecké rezidence. Ostění portálu je po obvodu rámováno profilovanou lištou, která je v nadpraží několikrát zalomena. Po stranách jsou k ostění přiloženy hladké polosloupy s patkami a  kompozitními hlavicemi. Na ostění a polosloupy dosedá masivní profilované zalamované segmentové kládí, které je z části rozekláno. K hlavicím sloupů jsou z boku přiloženy voluty s kapkami.

     Mimo kaple sv. Barbory byly v šebetovské rezidenci  velmi krásně vyzdoběny štukovou výzdobou také tři reprezentační místnosti piana nobile, zahrnující zimní jídelnu, pokoj a sál. Ta byla  podle smlouvy z 20. září 1694 zadána Baldasaru Fontanovi. V jednom ze sálů byly mimo to realizovány v návaznosti na štukovou figurální a ornamentální výzdobu  i ikonograficky velmi zajímavé nástropní fresky, jejichž autor je neznámý. Podle způsobu malby a provedení je však zřejmé, že je vytvořil malíř velmi slušné úrovně, který byl velmi dobře obeznámen s tehdejší severoitalskou malbou. Fresky jsou vkomponovány do profilovaných štukových rámů a v roce 1896 byly  restaurovány vídeňským malířem Adolfem Habermannem, což dosvědčuje tužkový nápis na římse „Adolf Habermann Maler in Wien 6. 5. 96“. Při dalším restaurování v roce 1966 byla jejich oprava svěřena brněnskému malíři Rudolfu Růžičkovi, štuky konzervoval brněnský štukatér E. Křivánek. Za historizující úpravy interiéru sálu byla štuková plastická výzdoba stropu na stěnách doplněna pilastry nesoucími stropní římsu. Hlavice a patky pilastrů byly zhotoveny ze sádry, dříky z umělého mramoru. Plochy stěn mezi nimi byly pokryty iluzivním olejovým mramorováním. O restaurování fresek a štuk byla 10. listopadu 1966 sepsána Restaurátosrská zpráva, z níž se dovídáme, že původní malby byly provedeny přímo na jedné vrstvě hlazené, mírně zvlněné omítky bez intonaka.  Nejvíce zvlněná byla omítka u střední kruhové malby. Použitím větších štětců a tlakem na omítku bylo místy hlazení omítek porušeno a písek, zvláště na oblacích, vyplaven až na povrch malby.

     Podrobně je popsána  barokní fresková výzdoba kaple šebetovského zámku v článku  Leoše a Kateřiny Mlčákových, uvěřejněném ve Vlastivědném věstníku moravském č. 1 z roku 2002. Vzhledem k tomu, že je naprosto vyčerpácvající, přepisujeme ji v naší publikaci v plném znění.

     „Jádrem kompozice  výzdoby stropu je rozměrný středový oválný medailón s námětem krále Šalamouna před Moudrostí. Scéna se odehrává v interiéru iluzivní sloupové chrámové architektury, završené kopulí. Na kládí, neseném mramorovými sloupy se zlacenými kompozitními hlavicemi, je latinský nápis, který celou zobrazenou scénu uvozuje: IN AMICITIA ILLIUS DELECTATIO BONA  Sap. 8. Nápis je citátem části 18. verše, 8. kapitoly Liber Sapientiae Salomonis, Knihy moudrosti Šalamounovy. (…Je užitečné těšit se přátelstvím s ní…).

     Uprostřed sloupového chrámového interiéru, s rozevlátou baldachýnovou drapériíí, trůní za vyvýšeným kulatým stolem personifikovaná Moudrost (Sapientia). Horní část jejího trůnu je symbolicky zdobena kartuší se třemi hlavičkami andílků a zářící trojúhelníkovou svatozáří. Kartuše poukazuje na původ pravé Moudrosti, spočívající v boží prozřetelnosti. Podle biblické knihy Přísloví si Moudrost vystavěla dům a vytesala sedm sloupů, které odpovídaly sedmi ve starověku známým planetám. Porazila dobytče, smísila víno a prostřela svůj stůl.

     Moudrost symbolicky mísí před Šalomounem víno ze zlatého džbánu do zlaté misky, nazývané krátér. Džbán má sám o sobě velmi mnoho významů a bývá mimo jiné považován i za symbol tajemství, protože očím skrývá svůj obsah. Na nejvyšším stupni chrámového interiéru stojí u stolu, jehož nohy jsou příznačně zdobeny lvími tlapami, král Šalomoun, aby přijal dar moudrosti, který si vyžádal od boha. Jeho přijetím se stane nejmoudřejším a nejmocnějším králem Starého zákona.

     V dalších prostorových plánech dotvářejí pyramidální kompozici scény stařecké postavy pěti moudrých vousatých antických filofofů a figury dvou mladíků. Vlevo nahoře je namalován zakladatel kynické školy filosof Diogenés, obývající sud a držící rozsvícenou lampu, s níž za bílého dne hledal na tržišti marně člověka. Dole uprostřed sedí na schodišti další z filosofů, provázený chlapcem nesoucím košík. Podle připojeného vyobrazení jednoho z fyzikálních pokusů, můžeme tohoto filosofa snad považovat za Archiméda. V jeho rukou spočívá svítek s nápisem: QVID QVID AGIS Sc.

     Nápis je neúplným citátem ze sbírky latinských exempel Gesta Romanorum: Quidquid agis, prudenter agas et respice finem“ (Cokoli děláš, dělej rozvážně a pamatuj na konec). Jeho původ je v biblickém citátu: „In omnibus operibus tuis memorare novissima tua“ (Ve všech svých skutcích pamatuj na své poslední dny). Sbírka exempel byla shromážděna kolem roku 1300 neznámým autorem a situována do Říma. Velmi rychle se rozšířila po Evropě. Do češtiny byla přeložena už ve 14. století.

     Dalším z mudrců je řecký filosof Pýthagorás, který drží svitek se vzestupnou řadou čísel od jedné do tří. Svitek připomíná filosofovo učení, v němž prohlásil číslo za základ světa. V pozadí nad Pýthagorem disputují dva další antičtí filosofové, patrně Platón a Aristoteles. Před oběma filosofy klečí mladík, přinášející ke stolu Moudrosti knihu s pečetěmi, na které leží beránek.

     Podle symbolu beránka božího lze knihu interpretovat jako Novou smlouvu, v níž došla boží moudrost a prozřetelnost svého naplnění. Prostředníkem k tomu byl Ježíš Kristus, jehož vykupitelskou obětí nastal přelom starých lidských věků a nastolení nového věku milosti a věčného života. Moudrost Ježíšova je v Novém zákonu postavena nad starozákonní moudrost Šalamounovu.  Alegorie boží moudrosti volně vychází ze všeobecně rozšířené ikonografie Cesare Ripy (asi 1560 – před 1625).

     S ústřední scénou, s iluzí očekávání nového věku, obsahově souvisí čtyři malé oválné medailóny personifikovaných starých lidských věků, doplněné latinskými nápisy. Ikonografie medailónů, rozmístěných po obvodu stropu, vychází z Ovidiových Metamoróz. Podle Ovidia následovaly po vzniku světa čtyři věky, z nichž první zlatý byl pozemským rájem. Každý další ale přinesl lidstvu více soužení a trápení.

     Zlatý věk je znázorněn dílčí polopostavou v rozevláté okrové drapérii, s květinou ve vlasech, která drží ve vztyčené pravé ruce kytičku růží a levou rukou přidržuje větve s ovocnými plody. Kompozice je doplněna nápisem AETATE AVREA RISVS ET DELITIAE. (Ve Zlatém věku byl smích a veselí.) V Ovidiových Metamorfózách se k tomuto vyobrazení vztahují zejména verše:

     Ipsa quoque inmunis rastroque intacta nec ullis

Saucia vomeribus per se dabat omnia tellus…

Ver erat aeternum, placidique tepentibus auris

mulcebant Zephyri natos sine semine flores

mox etiam fruges tellus inarata ferebat

nec renovatus ager gravidis canabat aristis

flumina iam lactis, iam flumina nectaris ibant

flavaque de virdi stilabant ilice mella.

 

Od sebe sama vše též jim dávala svobodná země

ještě se netkl ji rýč a pluh nezranil ji dosud.

Věčné bylo tu jaro a lahodných Zefyrů vlažné

vánky laskaly květy, jež vyrostly beze všech semen.

Brzy též země ač nikdo ji nevzdělal, plodiny nesla

klasy tu těžkými bělal se lán, ač přeorán nebyl.

Tu proud mléka, tam nektaru proud se potokem valil,

onde zas zelený dub byl smáčen kapkami medu.

 

     Stříbrný věk je personifikován dívkou s modrou drapérií, která má ve vlasech a v levé ruce polní květy s klasy a v pravé ruce drží srp. Identifikována je nápisem  AETATE ARGENTEA OMNIA ERANT OMNIS. (Ve Stříbrném věku bylo všechno všech.)

 

Semina tum primum longis Cerealia sulcis

obruta sunt, presseque iugo gemuere iuvenci.

 

Tehdáž do dlouhých brázd si po prvé obilná zrna

zaseli, smutně pak zabučel býk, jsa obtížen jařmem.

 

     Bronzový věk je zobrazen polopostavou mladé ženy se zelenou drapérií, která sedí u stolu pokrytého červeným ubrusem. Na hlavě má turban s pštrosím pérem. Na stole přidržuje dřevěnou podložku s projektem věžovité stavby, která je patrně iluzí babylonské věže. Výjev je doplněn nápisem  AETATE AEREA COEPIT VRBANITAS. (V Bronzovém věku byl počátek měst.)

 

Tertia  post illam successit aenea proles,

saevior ingeniis et ad horrida promptior arma.

 

Třetí po tomto pak věk nastoupil, bronzové plémě

krutější povahou svou a k strašným náchylné zbraním.

 

     Poslední Železný věk  symbolizuje polopostava ženy s červenou drapérií, oblečená ve zbroji. Na hlavě má přilbu zdobenou dráčkem a barenými péry. Drží kopí a štít. Její tvář má nenávistný výraz. Fresku doplňuje nápis AETATE FERREA NVLLA SECVRITAS. (V Železném věku nebylo nebezpečí.)

 

Protinus irupit vanae peioris in aevum

omne nefas, fugere pudor, verumque fidesque

in quorum subiere locum fraudesque dolique

insidiaeque et vis et amor sceleratus habendi…

iamque nocens ferrum ferroque nocentius aurum

prodierat: prodit bellum, quod pugnat utroque

sanguineaque manu crepitantia concutit arma.

 

Ihned vtrhl v ten věk, jenž z nejhorší rudy byl stvořen,

všechen hřích, a stud a pravda i poctivost prchla,

na jejich místo pak nastoupil klam a podvod a šalba,

násilí, úklady, lest a zločinná k majetku láska…

Ocel již zločinná vzešla a zločinnější než ocel,

zlato, vzešla i válka, jež bojuje obojím kovem,

řinčí zbraň má v krvavých rukou a prudce jí mává.

 

     Ve všech uvedených malbách se také odráží obsah Vergiliovy básně z Písní pastvin a lesů, známé jako Čtvrtá ekloga, která byla na počátku nového letopočtu chápána jako proroctví:

 Ultima Cumaei venit iam carminis aetas,

magnus ab integro saeclorum nascitur ordo.

Iam redit et virgo, redeunt Saturna regna.

Iam nova progenies caelo demittitur alto.

Tu modo nascenti puero, quo ferrea rimum

desinet ac toto surget gens aurea mundo,

casta fave Lucina: tuus iam regnat Apollo.

 

Přišel poslední věk, jak kumská hlásala věštba,

velké pořadí věků, jak bývalo, počíná znova,

již se zas vrací Panna a vrací se saturnská říše,

nový již lidský rod nám posílá vysoké nebe.

Chraň jen, Lucino cudná, vždyť tvůj již panuje bratr,

chlapce, jenž přijíti má: jím končí železné plémě,

zlatý však lidský rod zas povstane po celém světě.

 

     K centrálnímu oválnému nedailónu s králem Šalamounem u Moudrosti, který v sobě skrývá iluzi příchodu  Krále králů, moudřejšího nad Šalamouna, přiléhají na obou delších stranách obdélného sálu dvě další fresky, komponované do atypických konklávně a konvexně zvlněných štukových rámů. Oba významově protikladné výjevy, v nichž se rovněž vyskytují vazby ke Kristovi, jsou uvozeny latinskými nápisy, namalovanými v přilehlých štukových kartuších. Námětem maleb je Přátelství Jonatána s Davidem a Alegorie o Nactiutrhači.

    V kartuši nad Přátelstvím Jonatána s Davidem je citát z Liber Samuhelis ANIMA IONATHAE / CONGLVTINATA EST / ANIMAE DAVID / Reg: Ima S… (Duše Jonatánova se spojila s duší Davidovou). V dolní části malby je citát ze 16. verše 6. kapitoly Ecclesiasticu AMICVS FIDELIS MEDICAMENTVM VITAE  Eccle 6. (Věrný přítel je lékem života.)

     V otevřené stylizované krajině u kamene Ezelu se objímá David, který patří ke Kristovým předobrazům, s Jonatánem. V pozadí přihlíží chlapec se šípy, které mu dal Jonatán, nejstarší syn zavražděného krále Saula, usilujícího Davidovi o život, aby se s nimi podle dohody vrátil do města. Scéna je vyvrcholením barvitého biblického příběhu o opravdovém přátelství, bratrské lásce a věrnosti.

     Nápis v kartuši nad protilehlou freskou je latinským ciátem ze 6. kapitoly 14. verše Ecclesiasticu, nebo-li Liber lesu filii Sirach, AMICVS FIDELIS / PROTECTIO FORTIS / ECC: 6. (Věrný přítel je pevná záštita.) V popředí kompozice je zobrazen polonahý ležící Nactiutrhač, který se zmocnil hlásné trouby Fámy, aby jí mohl šířit pomluvy. Roztrub zlaté stáčené trouby je na znamení cudnosti a slušnosti symbolicky zdoben sloní hlavou. V levé ruce Nctiutrhač zoufale svírá zelenou větvičku se zelenými plody. Ta patrně pochází z moruše, která byla podle Plinia stromem moudrosti. Nactiutrhač je zpola zahalen žlutou drapérií, posetou zelenými listy z rozpadlého věnce, který měl na hlavě, a jehož zbytky mu ještě zůstaly ve vlasech.

     Mečem se chystá Nactiutrhače ztrestat vznášející se Spravedlnost, jejíž kulatý štít zdobí dvě holubice, držící v drápech zlatý závěs s perlou. Holubice jsou narážkou na Obětování Panny Marie jako „vyvolené nádoby“ Kristova vtělení. Perla, která vznikla ze světla, je křesťanským symbolem Krista jako Božího slova, které sestoupilo s nebe a narodilo se z Marie Panny. Z boží milosti je v poslední chvíli trest od Nactiutrhače odvrácen a ruka Spravedlnosti přímluvou věřného přítele zadržena.

     Připomínkou věrnosti a statečnosti pravého přítele je věnován zadní prostorový plán kompozice. V pozadí alegorického výjevu je zobrazena personifikovaná Statečnost s Věrností. Statečnost, ve zbroji a s taseným mečem, táhne symbol vratké Štěstěny, dvojité kolo  s loukotěmi. Před kolem sedí dvojice objímajících se puttů, držících na znamení svornosti svazek dřevěných prutů ovinutých řemenem, takzvané fasces, které jsou také atributem personifikované trestající Spravedlnosti. Nad kolem Štěstěny je  symbolická scéna vysvětlena nápisem: NON ALIVS DISSOLVIT /  AT HOSTIS (Nikdo jiný než nepřítel nerozloučí). Na stupni, na němž leží Nactiutrhač, je mravní smysl alegorie zdůrazněn latinským citátem z 9. verše 24. kapitoly Liber Proverbiorum, Knihy Přísloví: ABOMINATIO HOMINVUM /  DETRACTOR  Prov. 24 v. (Nactiutrhač se lidem hnusí.)

     Zajímavé jsou možné souvislosti motivů pravého čistého přátelství a alegorie nactiutrhače, které patrně odrážejí konkrétní události. Mohou se týkat velmi důvěrných přátelských vztahů opata Norberta Želeckého z Počenic a Jana Josefa Bedřicha hraběte Breinera. Breiner byl od roku 1689 děkanem olomoucké kapituly, poté olomouckým světícím biskupem a od roku 1695 pražským arcibiskupem. Zemřel v roce 1710, rok po smrti opata Želeckého.

     Z dochovaných diářů hradiské kanonie víme, že 11. června 1693 byl Breiner opatovým hostem v klášteře. Při stolování s ním a dalšími hosty kanonie byla provozována hudba. Jiná zaznamenaná Breinerova návštěva na Hradisku se uskutečnila 12. dubna 1695 a její součástí byla hra ludus pyramidarum v zahradě opatství. Při následné návštěvě kanonie 7. května 1695 byla na počest právě disignovaného pražského arcibiskupa Breinera a generála řádu křižovníků s červenou hvězdou, který ho provázel, provozována slavnostní hudba a zpěv s doprovodem strunných nástrojů. De 25. září 1699 obdržel opat od Breinera dopis, v němž vyslovil přání na setkání. Kanonii a Svatý Kopeček arcibiskup navštívil 26. října 1699, aniž by se, jak  poznamenává diarista, odebral do města.

     Spolu s opatem Norbertem Želeckým a priorem Bernardem Wanckem byl Jan Josef hrabě Breiner, olomoucký světítí biskup, spoluzakladatelem bratrstva Anděla Strážce. Bratrstvo vzniklo v roce 1689 při poutním kostele na Svatém Kopečku. Symbolicky mělo pouze 33 členů. Počet jeho sodálů byl stanoven na památku 33 let Kristova pobytu na zemi. Potřebám bratrstva byl věnován jeden z bočních oltářů, opatřený signovaným obrazem Justa van den Nypoorta, namalovaným v roce 1689. Dochovala se také rukopisná matrika s erby členů bratrstva, která byla teprve nedávno zakoupena ze soukromé sbírky Moravským zemským archivem v Brně.

     Na nezvyklou intenzitu přátelských vztahů, která se ve své době zřejmě stala i zdrojem pomluv, naráží v záznamu z 18. února 1696 hradiský diarirista. Krátce před tímto datem obdržel opat Norbert Želecký od hraběte Breinera, toho času pražského arcibiskupa, velmi přátelský a upřímně otevřený dopis, psaný jeho vlastní rukou, který vyvolal v klášteře značné rozpaky a různé dohady.

     O obsahu dopisu diaristu informoval převor Bernarad Wancke. Podle přání pisatele se dopis neměl dostat do cizích rukou, aby nezpůsobil opovržení a nenávist. O charakteru dopisu napovídá diaristova uštěpačná poznámka: Ecce quantum diligebat eum (Hle jak velmi ho měl rád). Je překvapující, že se s obsahem opatovy tak důvěrné korespondence seznámil nejen převor a diarista, ale zřejmě i další konventuálové. Šebetovské fresky by proto mohly být chápány i jako alegorická obrana proti pomluvám, které patrně již dříve kolovaly o přátelských vztazích opata Želeckého a biskupa Breinera.“

      Tolik ze zajímavého článku Leoše a Kateřiny Mlčákových. Klášter poté vlastnil zámek až do svého zrušení císařem Josefem II. v roce 1784, kdy přešel veškerý jeho majetek do Náboženského fondu. Ten jej v roce 1825 prodal hraběti Karlu Strachwitzovi. Podoba, kterou zámečku vtiskli premonstráti, pak zůstala zachována  až  do roku 1885,  kdy zahájil  jeho rozsáhlou přestavbou podle návrhů vídeňského architekta Wilhelma Stiassného jeho další majitel baron Mořic Königswarter, který mu dal prakticky jeho dnešní podobu.

     Původní starý zámek tvořila jednopatrová čtvercová budova s malou věžičkou uprostřed průčelí, na níž byly umístěny zámecké hodiny. Při přestavbě objektu byla koncem 19. století tato věžička zrušena a místo ní byly postaveny na obou koncích  průčelí věže dvě. Okna byla podstatně zvětšena a fasáda byla bohatě ozdobena bosáží. Vzhledem k tomu, že v období dalších osmdesáti let nezaznamenal zámek žádných dalších podstatnějších stavebních úprav ani změn, můžeme si učinit podrobnou představu o jeho tehdehším vzhledu z popisu  uveřejněného v polovině 20. století v publikaci Hrady a zámky jižní Moravy, kde je na str. 232 uvedeno:

     „Je to jednoposchoďový objekt o čtvercovém půdorysu s vnitřním dvorem a se dvěma věžemi v průčelí. Venkovní fasáda je na všech stranách, zejména na průčelní, obrácené do parku, bohatě zdobena bosáží, z níž výrazně vystupují okna prvního poschodí zasazená do edikul s polosloupy, které nesou bohatě profilovanou nadokenní římsu. Před hlavní vchod parkového průčelí je předsunut ve výši prvního  patra balkón nesený sloupy. Nad ním pak je v úrovni střechy velký zděný vikýř zakončený nahoře trojúhelníkovým štítem.“

     Při přestavbě zámku v roce 1885 byla zrušena barokní kaple sv. Barbory a sochy z ní byly přeneseny do kostela v Knínicích u Boskovic. Ostatní věci byly darovány šebetovské obci. Současně s přestavbou zámku probíhala i rozsáhlá úprava zámeckého parku, v němž se nacházela  řada pozoruhodných exotických dřevin. Zdá se, že jeho počátky položila hrabata ze Strachwitzů zrušením někdejší okrasné zahrady. V roce 1880 byl park propojen se zámkem železným obloukovým mostem a byla provedena velmi citlivá krajinářská kompozice. Dnes se zde nachází na ploše 2,7 ha 18 jehličnanů a 62 druhů listnáčů. Na podzim roku  1887 byla zahájena výstavba vily pro služebnictvo a zámecké hosty. Hrubá stavba byla dokončena během následujícího roku, avšak vnitřní práce probíhaly až do roku 1889. Silnice vedoudí k zámku byla vybudována nákladem barona Köpnigswartera v roce 1879. Napojuje se na silnici směřující  do Jevíčka a Boskovic a potřebný materiál na její výstavbu byl získáván z lomu Tatárkových u Světlé. Součástí zámeckého areálu zůstala bývalá hospodářská budova šebetovského statku, jejímž majitelem je dnes Obecní úřad. 

     V září 1889 byla ještě postavena na mírném návrší vedle obory budova tzv. plynárny, která měla sloužit  k osvětlení a vytápění zámku, a do zámku byly položeny trubky pro plynové vedení, čímž se budova proměnila v pohodlné a velmi příjemné šlechtické sídlo. Cihly a kameny byly získány z místních prostředků, ostatní potřeby a stavební materiál  byly přivezeny z Vídně. Na přestavbě zámku pracovali  dělníci z nejrůznějších koutů Evropy, a jak si poznamenala ve svých zápiscích Anna Vojtěchová: „Na opravě zámku se pracovalo tři roky. I dva životy přišly nazmar, tři byly zmrzačeni a potlučeni.“           V současné době slouží zámek jako sociální ústav a jeho majitelem je stát. Až do dnešních dnů se v něm dochovaly výše popsané fresky a krásná štuková výzdoba  v hlavním sále, na chodbách i v pokojích. Součástí výzdoby jsou však i další zajímavé latinsky  a německy psané nápisy na stropech, o nichž se článek Leoše a Kateřiny Mlčákových nezmiňuje. A tak pro úpnost na závěr uveďme ještě několik z nich.

 

„Qui bene bibit, bene dormit.“ (Kdo dobře pije, dobře spí.)

„Qui non peccat, venet in coelum. (Kdo nehřeší, přijde do nebe.)

„Qui bene bibit, venet in coelum.“ (Tedy kdo dobře pije, přijde do nebe.)

 „Lieb, was rar ist, sprach, was wahr ist.“ (Miluj, co je vzácné, mluv, co je   pravda.)

„Iss was gar ist, trink, was klar ist.“ (Jez, co je hotové, pij, co je čisté.)

 

K l á š t e r  H r a d i s k o  u  O l o m o u c e

     Prvním majitelem šebetovského zámku a zdejšího panství byl klášter Hradisko u Olomouce, který byl založen moravským knížetem  Otou Sličným a jeho manželkou Eufemií. Stalo se tak v místech, kde dříve stávalo  velkomoravské hradisko. To zřejmě dalo klášteru také jeho název. Zakládající listina ze 3. února 1078 je také, jak jsme již uvedli, nejstarší v opise existující listinnou památkou tohoto druhu od českého vydavatele vydaná klášterními fundátory. Téhož dne byl v nově budovaném konventu vysvěcen také kostel sv. Štěpána a do kláštera vstoupil řád benediktinů. Značný movitý i nemovitý majetek upsaný klášteru jeho zakladateli vytvářel hned od počátku velice příznivé podmínky k jeho dalšímu rozvoji. K tomu přispíval i statut rodinného kláštera a pohřebiště olomouckých Přemyslovců a s tím spojená přízeň, kterou konventu projevovali.

     O nejstarším období vývoje hradišťského kláštera máme jen velmi kusé zprávy. Jeho prvním opatem byl v letech 1078 až 1081 benediktin Joannes a  zdá se, že i za jeho dalších nástupců z řad benediktinů  Bermaruse (1081 – 1116), Paulinuse (1116 – 1126) a Deocaruse (1127 – 1151) se objekt utěšeně rozrůstal a vzkvétal a pokračovala v něm horečnatá stavební činnost. Benediktiny podporovali v jejich činnosti i další moravští vládcové  a z početných  stád a relativně velkého počtu poddaných se dá usuzovat, že hlavní náplní jejich činnosti byla kolonizace území v povodí řeky Moravy směrem  ke Šternberku a na Nákelsko, v oblasti Malé Hané, Hranic a Lašťan ve směru od Kyjova i od Roštína k Chřibskému lesu. Neuběhlo však ani sto let a slibný rozkvět konventu byl přerušen odchodem benediktinů z objektu a jejich vystřídáním premonstrátskými mnichy, jejichž snahy lépe odpovídaly úkolům, které kladl na své podřízené v církevní politice olomoucký biskup Jindřich Zdík. Datum, kdy se tak stalo, je sporné. Udávají se léta 1151 a 1155. Držení kláštera premonstráty je doloženo nedochovaným potvrzením papeže Hadriána IV. (1154 – 1159) a listinou krále Vladislava I. z roku 1160, jež je první panovnickou listinou, která se dochovala v originále.

     Prvním premonstrátským opatem se stal Georgius (1151 – 1171). Legenda, která později kolem této události vznikla, uvádí, že se tak stalo z důvodů neustále se zhoršující morálky hradišťských benediktinů. Vypráví se v ní:

     „Mnichové dostali mnoho darů a statků, a tak žili v klášteře nejen spokojeně, ale také rozmařile a světácky. A to přivodilo jejich pád. Roku 1127 byl zvolen čtvrtým opatem Deocarus. V té době byl knížetem olomouckým  Ota, který měl pyšnou a krásnou manželku Duranu. Mezi hradem a klášterem vedla podzemní chodba. Krásná Durana tudy často procházela, aby se účastnila v klášteře bohoslužeb. Jedné tmavé noci se opět vydala chodbou, aby se zúčastnila rorátů. Doprovázel ji jenom sluha s pochodní. Najednou vystoupil z chodby neznámý muž a kněžnu políbil na tvář. Kněžna se dala do křiku a sluha muže přemohl a spoutal. Poznal v něm jednoho mnicha jménem Augustin. Ten padl před kněžnou na kolena a prosil ji za odpuštění. Vymlouval se tím, že se ve tmě zmýlil a že pokládal kněžnu za její komornou.

     Mnich byl vsazen do vězení a Durana si stěžovala svému knížecímu choti. Hned druhý den si svolal kníže své rádce a také biskupa Deocara, který netušil nic zlého. Kníže se na něho hněvivě obořil: „Jakého trestu se má dostati konventu, když jeden jeho člen se dopustil násilí na životě kněžny?“  A opat odpověděl: „Za takový čin zaslouží konvent býti zaživa pohřben a vyhlazen.“ Nyní se polekaný opat dověděl, že tak sám určil osud svůj i svých bratří. Vrátil se do kláštera a oznámil jim, jaký osud je čeká. Tito se postavili mužně osudu vstříc. Shromáždili se v pokoji, který byl zazděn, a modlící se mnichové se navždy rozloučili se světem. Po několik dní se ozývaly z pokoje písně a modlitby. Zpěvy stále více slábly, až umlkly navždy.“

     V hradišťských letopisech pověst o krásné Duraně není. Vypravuje se zde však o tom, jak opat Hořínek otevřel v roce 1381 ze zvědavosti místa, kde měli být mniši zazděni, a byl proto dán papežem do klatby. Opat Petr Hořínek v seznamu představených kláštera skutečně existuje a k roku 1382 se uvádí jako sesazený. Zdá se tedy, že nejde jen o pouhou pověst.

     Na rozdíl od dosavadních řádů žili premonstráti jako řeholní kanovníci a jejich předním úkolem byla pastorační činnost v duchovní správě. V kolonizační činnosti navazovali na své předchůdce. V tomto směru bylo velmi významné zejména osídlení Malé Hané a pak lesa Střelné, o jehož držbu sváděl řád za opata Budiše (1267 – 1290) těžké boje s poddanými, při nichž se neštítil použít i řady falz, což je fakt významný pro hodnocení mnoha listin té doby.

     Záhy po příchodu premonstrátů se v klášteře rozvinul opět čilý stavební ruch, který byl přenášen i na vesnice klášterního panství. Kolem roku 1174 byl konvent obehnán vysokými zdmi a byla provedena obnova kostela sv. Štěpána. Postupně byl vybudován hospital a opatský dům. Uvedený slibný vývoj však byl narušen v  roce 1242, kdy při vpádu Tatarů na Moravu byl klášter vypálen a vypleněn a z uvedené rány se vzpamatovával až do roku 1257, kdy byla dokončena oprava zničeného kostela sv. Štěpána a bylo vysvěceno šest nových kaplí, zbudováno ohrazení zdi s příkopem, obnoveno dormitorium, refektář, ambit a hospital. V té době patřily mezi nejvýznamnější  místa, která klášter držel, vedle Kyjova, Svitávky, Hranic, Opatova a Střelné také Knínice. Jejich důležitost byla podtržená i tím, že jim bylo tehdy dovoleno se opevnit.

     Klášterní hospodářství se velmi povzneslo za opata Tervarda (1363 – 1381), který nejen že významně pozvedl klášterní hospodářství, ale celý klášter i zrestauroval, kanonie vzkvétala. Opět však zasáhly válečné události v podobě husitských válek. Mnoho klášterních statků bylo zastaveno a rozkradeno a roku 1432 byl klášter přepaden a zpustošen husity pod vedením Smila z Moravan. I když jejich přítomnost zde trvala pouze necelý měsíc, rozhodli olomoučtí radní z obavy z dalšího možného ohrožení Olomouce  klášter rozbořit, takže opat i s kanovníky byl nucen žít v olomouckém klášteře sv. Františka a později v koupeném domě, protože z celého komplexu budov zůstal neporušen pouze kostel sv. Štěpána. Uvedený stav trval do roku 1461, kdy byl klášter s pomocí krále Jiřího z Poděbrad znovu vystavěn. Dařilo se to však jen s velkými obtížemi, protože klášter velmi utrpěl nejen husitskými válkami, ale též špatným hospodařením některých opatů a zejména nekázní a odporem  většinou jinověrných poddaných, kteří v tu dobu dosáhli  značných svobod a úlev, které velmi omezely snahy církevní vrchnosti po katolizací území jí podřízeného.V době válek Jiřího z Poděbrad s uherským králem Matyášem byl klášter až do roku 1471 důležitým opěrným bodem Jiříkovy strany na severní Moravě. Proto papež Pavel II. za trest povolil, aby byl klášter roku 1496 Olomouckými opět zbořen a jeho majetek rozdělen mezi olomouckou kapitulu a olomoucké měšťany. Kanovníci žili dílem v Opavě a dílem v domě na olomouckém předměstí Ostrovech. Teprve až ke konci 15. století za opata Jiřího Pavorina z Pavorina (1594 – 1608) byla zchátralá klášterní budova obnovena a roku 1498 znovu osídlena.

     Úsilí o navrácení klášterních statků však přineslo jen částečné výsledky, neboť to, co se získalo, bylo méně pečlivými opaty opět ztraceno. Když pak roku 1509 papež Julián II. převzal klášter do ochrany a potvrzoval mu jeho majetek, byl výčet statků v papežské listině spíše jen programem, který neposkytoval přehled skutečné držby. Ale i tak je zajímavý, protože na prvním místě byly jmenovány Hranice, roku 1499 klášterem v zemských deskách odstoupené Vilémovi z Pernštejna, pak městečka Svitávka a Knínice s vesnicemi Šebetovem, Cetkovicemi, Světlou, Uhřicemi, Úsobrnem a dále město Kyjov a celá řada dalších,  po různu roztroušených obcí.

     Další strádání a úpadek kláštera představovalo období stavovského povstání a po něm následující třicetiletá válka. V červnu 1619 za opata Georgia Leodegariuse Vandaluse (1612 – 1629) obsadila Hradisko stavovská vojska, která se však ke klášteru nechovala právě ohleduplným a šetrným způsobem. Příčinou bylo i to, že v jejich oddílech bojovalo na 400 poddaných, mezi nimiž byli, jak jsme se již zmiňovali, i poddaní klášterní vrchnosti. Dokonce se tehdy stalo, že klášter přešel na krátký čas  pod civilní správu. Špatné časy následovaly pro Hradisko i po porážce povstání. Evropu trápila třicetiletá válka, a když v roce 1642 švédská vojska prakticky bez jediného výstřelu obsadila Olomouc, srovnala ze strategických důvodů se zemí nejen celé olomoucké předhradí, ale i klášter Hradisko. Před jeho zničením byla vydrancována bohatá klášterní knihovna, jejíž nejcennější svazky byly odvezeny do Švédska a zbytek knih byl zničen. Kanovníci se však nevzdali a po odchodu Švédů  začali opět pracovat na obnově kláštera. Práce pokračovaly poměrně rychle, takže již v roce 1653 byly  obytné budovy natolik  renovovány, že se sem mniši, žijící dosud v okolních klášterech, znovu vracejí. Během výstavby obnoveného konventu byl přijat záměr, vybudovat v místě stávajících budov objekt, jenž by lépe odpovídal představám a ambicím tehdejších představených kláštera. Po překonání některých administrativních překážek a nesouhlasu města Olomouce, došlo 8. května 1659 k zahájení stavby položením základního kamene konventního kostela. Tím započala za opata Tomáše Olšanského (1657 – 1666) etapa nejintenzivnějšího rozvoje a rozmachu hradišťského kláštera. Pokračovali v ní i  jeho další nástupci Fridericus Sedlecius (1666 – 1671), Alexius Worstius (1671 –1679) a zejména Norbert Želecký z Počenic (1679 – 1709), který je považován za jednoho z nejvýznamnějších hradišťských opatů.

     Tento představený hradišťského kláštera byl  dlouholetým provinčním vizitátorem a vikářem řádu. Po jeho nástupu na opatský stolec se v klášteře velmi vyvinula stavební činnost. Je doložena nejen výstavbou nádherné klášterní budovy, ale i výstavbou řady far, kostelů i světských budov, k nimž patřil i Šebetov. Zvlášť významná byla výstaba rezidence na Svatém Kopečku u Olomouce, kde se podařilo vybudovat z docela malé kapličky postavené zde manželi Janem a Annou Andrýskovými, kteří ji 14. července 1636 za opata Helisaeuse Henickeho předali klášteru, po brněnské svatotomášské Panně Marii nejdůležitější mariánské poutní místo na Moravě ozdobené velkolepým kostelem s rezidencí, hospodářskými budovami a významným špitálem.

     Od roku 1683 měla residence na Kopečku zvláštního představeného (praeses), k čemuž přispěl mohutný nával poutníků, který si navíc vynutil rozšíření personálu na 16 osob, a v  roce 1710  za Želeckého nástupce  Bernarda Wancka, povýšení představeného residence na převora. O tom, že každoroční příliv poutníků byl vskutku obrovský, svědčí údaj z roku 1743, kdy zde bylo napočítáno 143 531 poutníků. Kaple a později kostel na Svatém  Kopečku měl zázračnou sošku Panny Marie, o které kolovala pověst, že sem byla přinesena jednoho jitra anděly a od této chvíle způsobovala řadu zázraků, které sem každoročně vábily  tisíce a tisíce poutníků, což klášteru přinášelo bohatý zisk. Když byla za švédského vpádu soška ukradena, či zničena, přinesl zázračný stařec, o němž bylo poddaným naznačováno, že to byl sám Pán Bůh, sošku novou. Z hlediska Šebetova je pak zajímavé, že v dobách nebezpečí byla soška přinášena do šebetovské residence, kde byla uschována v kapli svaté Barbory po dobu, dokud nebezpečí zcela nepominulo.

    Přestavba hradišťského kláštera byla za  opata Norberta Želeckého z Počenic realizována podle projektu známého vídeňského architekta italského původu Giovanni Pietra Tencally, který navrhl stavbu pravoúhlého  obdélníkového půdorysu o stranách 100 x 115 metrů opatřenou čtyřmi nárožními věžičkami a pokračovala i za opatů Bernarda Wancka (1709 – 1714), Benedicta Bönische (1714 – 1721) a Roberta Sanciuse (1722 – 1732). Výstavba mohutného klášterního komplexu probíhala v několika etapách a při budování jižního traktu byly Tencallovy plány přepracovány dalším Italem a významným vídeňským architektem Domenicem Martinelim.  Výstavbou  západního křídla spojujícího čtvrtou  jihozápadní věž  s konventním kostelem bylo v roce 1738 budování kanonie  za opata Norberta Umlaufa (1732 – 1741) ukončeno.

     Souběžně s postupem stavebních prací v klášteře byla věnována velká pozornost i umělecké výzdobě vnitřních interiérů, na kterých pracovali nejvýznamnější  tuzemští i zahraniční umělci té doby. Z malířů to byli např. Justus van Nypoort, Inocenz  Christoforo Monti, Paul Troger, Karel František Harringer, Antonio Tassi, Jan Kryštof Handke, Anton Schoonjans, Jan Michael Fissé, Jan Jiří Etgens, Karel Wiedon, Antonín Martin Lublinský, Bedřich  Dionýssius Strauss a Daniel de Grann. Ze štukatérů a sochařů to byl především Baldazare Fontana, Michael Mandík, Jiří Antonín Heintz, Jan Hagenmüller, Josef Winterhalter, Antonio Ricca a další. Řada z nich realizovala svá díla  i mimo zdi hradišťského kláštera ve venkovských lokalitách, z nichž jednou byl také Šebetov, kde  tvořil svá malířská díla především již výše zmíněný Bedřich Dionýssius Strauss, štukatéři Baldazare Fontana a Michael Mandík, sochař Jan Hagenmüller  a Jiří Antonín Heintz.

     Díky překrásné architektuře a umělecky bohatým interiérům si klášter vysloužil přídomek moravský Escorial. Tím se stal významným duchovním, kulturním, uměleckým i hospodářským centrem a šiřitelem vzdělanosti na Moravě a tuto funkci prakticky zastával od svého založení s určitými přestávkami až do svého zrušení v roce 1784. O tom, jak důležitou úlohu Hradisko v době svého největšího rozkvětu hrálo, svědčí i záznamy o návštěvách významných duchovních, politických i společenských osobností té doby. K těm nejpozoruhodnějším patřila např. císařovna Marie Terezie a její manžel František Lotrinský.

     Období největšího rozmachu kláštera ukončily za opata Pavla Ferdinanda Václavíka (1741 – 1784) reformy císaře Josefa II., kdy byl klášter zrušen. Značný majetek hradišťského kláštera byl postupně rozprodán a rozptýlen po Moravě a z klášterní budovy se stal generální moravský seminář, kde po tři roky zastával funkci vicerektora a rektora známý obrozenský buditel Josef Dobrovský, který zde zahájil psaní svých Dějin české řeči a literatury.

     V roce 1790 byl zrušen také seminář, čímž skončila  slavná éra kláštera spjatá s církevními dějinami, a pro nádherný barokní stavitelský skvost nastalo období postupného úpadku. Objekt byl předán armádě, která zde nejdříve zřídila skladiště, a v době napoleonských válek (1800 – 1802)  francouzský zajatecký tábor a ve druhé polovině roku 1802 vojenskou polní nemocnici, z níž se postupem času  vyvinula řádná posádková nemocnice a jako nemocnice slouží svému účelu doposud. Ale to je již úplně jiná historie s Šebetovem naprosto nesouvisející.

     Pro úplnost uveďme ještě jména všech hradišťských opatů, kteří se v době vlastnictví Šebetova klášterem Hradisko na opatském stolci vystřídali:

 

B e n e d i k t i n i:

Joannes (1078 – 13. 5. 1081)

Bermarus (1081 – 1116)

Paulinus (1116 – 25. 12. 1126)

Deocarus (1127 – 1151)


P r e m o n s t r á t i:

Georgius (1151 – 28. 2. 1171)

Blasius (1171 – 15. 5. 1196)

Michael (1196 –1197)

Hilarius (1197 – 1202)

Hermanus (1202 – 12. 12. 1216)

Bonifatius (1216 – 1223)

Petrus (1223 – 1229)

Abraham (1229 – 1232)

Gerlacus (1232 – 1243)

Robertus (1243 – 1267)

Budisius (1267 – 22. 9. 1290)

Chvála (1290 – 1299)

Romanus (1299 – 30. 5. 1310)

Bohuslaus de Hranice (1310 – 4. 4. 1315)

Henricus (1315 – 15. 4. 1322)

Thomas (1322 – 5. 10. 1332)

Fridericus (1332 – 16. 10. 1336)

Augustinus (1336 – 1350)

Bernardus (1350 – 31. 10. 1357)

Přibyslaus (1357 – 5. 1. 1365)

Terwardus (1365 – 4. 9. 1381)

Petrus Hořínek  (1381 - 1382)

Stephanus (1382 – 1386)

Wikerius (1386 – 1395)

Benesius de Kravaře (1395 – 7. 3. 1412)

Wenceslaus Hřivnáč (1412 – 1. 1. 1433)

Nicolaus Kobík (1433 – 16. 2. 1442)

Nicolaus Rys (1446 – 3. 5. 1461)

Georgius Jursa (1461 – 1487)

Bernardus (1487)

Marcus (1487 – 1497)

Joannes Hieczko de Litovel (1497 – 2. 9. 1502)

Stephanus Ramba (1502 – 1503)

Joannes de Kaplice (1503 – 1508)

Paulus de Kralice (1508 – 7. 3. 1525)

Joannes Kayl de Olomouc (1525 – 1530)

Martinus de Přemyslovice (1530 – 21. 5. 1549)

Benesius Poch (1549 – 3. 8. 1556)

Casparus de Litovia (1556 – 30. 11. 1576)

Joannes Ponietowski de Ponietow (1576 – 1587)

Paulus Grinwald (1587 – 23. 12. 1593)

Georgius Pavorinus a Pavorin (1594 – 5. 5. 1608)

Lucas Tomicius (1608 – 17. 1. 1612)

Georgius Leodegarius Vandalus (27. 2. 1612 – 21. 3. 1629)

Maxmilianus Pracher (21. 3. 1629 – 17. 5. 1635)

Helisaeaus Henicke ( ? 7. 1635 – 27. 1. 1641)

Jacobus Göding (? 4. 1641 – 20. 1. 1647)

Joannes Minsky (6. 6. 1647 – 21. 7. 1647)

Fridericus Valentinus Schinal (22. 10. 1647 – 13. 12. 1658)

Thomas Olschansky  (8. 9. 1. 1657 – 30. 4. 1666)

Fridericus Sedlecius (29. 8. 1666 – 14. 4. 1671)

Alexius Worstius (21. 5. 1671 – 25. 7. 1679)

Norbertus Želecký de Počenice (11. 9. 1679 – 25. 3. 1709)

Bernardus  Wancke (9. 5. 1709 – 22. 1. 1714)

Benedictus Bönisch (13. 3. 1714 – 30. 11. 1721)

Robertus Sancius (4. 1. 1722 – 4. 5. 1732)

Norbert Umlauf (25. 6. 1732 – 16. 4. 1741)

Paulus Ferdinandus Václavík (5. 7. /6./ 1741 – 18. 8. 1784)

 

H r a b a t a  S t r a c h w i t z o v é

     5. června 1825 koupil šebetovské panství v dražbě za 381 000 zlatých konvenční mince hrabě Karel Strachwitz z Kamenice. Panství v té době sestávalo z deseti  vesnic (Šebetov, Světlá, Cetkovice, Uhřice, Úsobrno, Kořenec, Benešov, Okrouhlá, Vážany a Horní Štěpánov), ze dvou městeček (Knínice a Svitávka) a sedmi poplužních dvorů, z nichž jménem byly uvedeny dva (Pohora a Pavlov). Panství sestávalo z 1965,7/8  měřic polí a zahrad, 19 měřic pastvin a 13 769 měřic lesů  třetí  a  čtvrté  třídy.  Celkové  příjmy  činily 8 810 zlatých 7 krejcarů. Na panství žilo v té době 817 rodin, jejichž majetkové poměry byly následující: 149  půlláníků, 91 čtvrtpůlláníků, 14 čtvrtláníků,  143 zahradníků, 322 domkařů, 100 podruhů.V samotném Šebetově tehdy bylo 56 usedlostí, v nichž žilo 12 pololáníků, 5 čtvrtpůlláníků, 13 zahradníků, 22 domkařů a 4 podruzi.

      Strachwitzové z Kamenice byla stará slezká šlechta, která byla v minulosti rozšířená v řadě větví a linií.  V první  polovině 17. století se všechny větve spojily do dvou. První z nich od této chvíle tvořili Strachwitzové z Gäbersdorfu, sídlící západně od Vratislavi, kteří měli ve znaku bílý štít se dvěmi až třemi modrými příčnými pruhy, na každém pruhu dvě růže střídavých barev.  Druhá větev měla své středisko na Olešnicku a podle statku Velké Suché (Gross Zauche) měla příjmení Suchský nebo též Sustský. Ve znaku měla na červeném štítě černou kančí hlavu a jako klenot pera.

     V roce 1627 došlo při setkání zástupců obou  větví v Zoptau ve Slezsku ke spojení erbů a uzavření rodinné smlouvy, která byla 20. července 1627 potvrzena  ve Vídni císařem Ferdinandem II. O tři roky později následoval císařský dekret z 22. září 1630, jímž byl Maxmilián Strachwitz z Arnsdorfu a jeho potomci povýšeni císařem Ferdinandem II. do stavu svobodných pánů. Základem rodinného fideokomisního panství, které zřídil Maxmiliánův druhorozený syn  Mořic, apoštolský vikář a administrátor biskupství ve Vratislavi (zemřel  v roce 1781) se stal Velký a Malý Weigelsdorf, Borušovice a Ramischau. Jeho prvním majitelem byl Mořicův starší bratr  Johann Friedrich, který působil jako zemský rada ve Vratislavi. Třetí ze sourozenců, který užíval predikát z Velkého Suchého a Kamenice,  byl 24. března 1799 povýšen do hraběcího stavu. Od této chvíle se rodina hrabat Strachwitzů vyvíjela převážně jako pruská šlechtická rodina, která měla v linii jednoho z jejích členů, císařsko-královského komořího Karla Marii, který koupil v roce 1825 panství Šebetov, velmi  úzké vztahy k Rakousku. Jeho manželkou byla Antonie rozená svobodná paní z Rothschütz, která zemřela 14. října 1831. Po smrti   Karla    Strachwitze   (zemřel 3. dubna 1837), zdědil podle jeho poslední vůle z 11. dubna 1836 šebetovské panství jeho druhorozený syn Mořic Karel Wilhelm Anton, čestný rytíř Maltézského řádu, narozený 9. dubna 1804. Na své dědictví nastoupil 25. dubna 1837. Výměra celého panství v   té   době  činila  17 215 jiter a 593 sáhů.

   Hrabě Mořic Strachwitz byl dvakráte ženat. Jeho první manželkou byla Attala Maria Magdalena, rozená svobodná paní z Erstenbergu (l5. 12. 1806 -  5. prosince 1864), se kterou se oženil 15. května 1826. Po její smrti se 12. prosince 1867 znovu oženil s  o 38 let mladší Hedvikou rozenou Keilwertbovou. Z druhého manželství nevzešli žádní potomci, zato s Attalou z Erstenbergu zplodil celkem 8 dětí.

     První z nich, syn Alfréd Karel, se narodil 17. července 1829. Dne 23. července 1850 se oženil s Terezou hraběnkou ze Stockau ( narozenou 2. března 1833), se kterou měl tři děti: dceru Annu Marii Attalu Francisku, narozenou 17. července 185l, syna  Mořice Fridricha Josefa Mariu, narozeného  27. 9. 1852, který později sloužil jako kadet u 12. husarského pluku hraběte Hallera, a Francisku de Paulu Marii Annu, narozenou 23. března 1858. Stejně jako jeho otec, i Alfréd sloužil v císařské armádě, kde dosáhl hodnosti kapitána. Mimo to byl také poslancem hornorakouského landtagu.

     Za druhorozeným synem Mořicem Karlem, narozeným 5. března 1832, následovala Hermína Antonie (11. 2. 1834), která se 6. ledna 1859 provdala na zámku v Šebetově za  hraběte Adriena von Resseguier.

      12. června 1835 spatřil světlo světa Karel Mořic Josef, který vstoupil 9. srpna 1860 ve Strini ve svazek manželský s Paulinou Johannou, rozenou  Tchorzevskou, šlechtičnou z Rogala (narozena 26. června 1839). Dne 19. února 1862 se jim ve Vídni narodila dcera, která při křtu obdržela jména Mauritie Helena Charlotta Jeannett Marie.

     Pátým Mořicovým dítětem byl  Maxmilián Karel, narozený 4. prosince 1836, po něm následoval Zdenko Karel, pozdější pán na Mamlingu a Sterzingu, narozený 11. listopadu 1839. Také on sloužil v rakouské armádě, kde dosáhl hodnosti rytmistra a vykonával funkci císařsko-královského komořího. Dne 25. února 1865 se oženil ve Frankfurtu s Hildegardou svobodnou paní z Blittersdorffu, narozenou 7. ledna 1846 v Gmündu v Horním Rakousku. 9. února  1866 se jim ve Frankfurtu narodil syn Tassilo Karel Zdenko.

     Předposledním dítem z prvního manželství byla dcera Helena Kamila Karolina Maria Attala, narozená 18. března 1841, která byla čestnou členkou ústavu pro výchoven šlechtičen v Brně.

     Dne 6. ledna 1843 doplnila Mořicovu početnou rodinu ještě poslední dcera Huberta Josefína Kamila Aglaja.

     V době vlastnictví šebetovského panství Mořicem Strachwitzem došlo na panství k řadě změn. V roce 1842  byla zbořena na nedalekém návrší barokní kaple sv. Anny a místo ní zde byl vystavěn dnešní novogotický kostelík. Nedaleko Světlé byl zřízen dvůr, který byl nazván Mořicovým jménem, tedy Moritzhof.

      Hrabě Mořic Strachwitz je často ztotožňován a zaměňován v řadě publikací a encyklopedií se slavným německým romantickým básníkem a svým příbuzným Mořicem Strachwitzem, který však šebetovské panství nikdy nevlastnil. V době, kdy by se měl ujmout jeho správy, by mu bylo pouhých 15 let. Navíc zemřel 11. prosince 1847 ve Vídni, tedy v době, kdy se pravý majitel šebetovského panství těšil ještě velmi dobrému zdraví a kdy byl ještě stále vlastníkem panství, které prodal teprve až v roce 1860 Oktawiánu Lippe von Weisenfeldovi.

       Avšak i majitel šebetovského panství Mořic Strachwitz se nesmazatelně zapsal do historie rodiny Strachwitzů. Sice ne jako básník, nýbrž jako jeden z jejích nejslavnějších a nejschopnějších  důstojníků. Sloužil  u císařsko-královského regimentu č. 9 knížete Liechtensteina, v jehož sestavě se zúčastnil 21. června 1849 bitvy u Perod  v Maďarsku, kde s jednou eskadrou vojáků, jíž velel, statečně čelil náporu osmi husarských oddílů nepřítele a po dvojnásobném neúspěšném útoku celé nepřátelské kavalerie ji přinutil k útěku, za což po ukončení polního tažení obdržel vojenský záslušný kříž.

     Velmi úzký vztah k rakouskému císařskému domu měli i další příslušníci této rodiny. Mořicova mladší sestra Antonie, narozená v roce 1808, provdaná za hraběte Jindřicha Arca (zemřel roku 1871) vlastnila statky Gotschdorf a Jägerndorf v Rakousku a byla členkou Řádu hvězdného kříže. Synovec Rudolf vykonával funkci komořího.

     Ještě mnohem loajálnější vztah k Rakousku měli další dva Mořicovi příbuzní. Jeho neteř Elizabeth, narozená 2. listopadu 1820, byla jeptiškou u seleziánů ve Vídni, její bratr Hugo sloužil  v roce 1867  jako nadporučík u regimentu kyrysníků  knížete Wilhelma z Braunschweigu a  byl jeho adjutantem.

     Nejslavnějším válečníkem rodiny však byl hrabě Johann Strachwitz, otec již zmíněného slavného německého romantického básníka Mořice Strachwitze, pán na Petrovicích u dnešního polského městečka Zabkowice Slaske, dříve  Frankensteinu, královský komoří a rytmistr. Narodil se 4. dubna 1792. Jeho manželkou byla Luisa Šimonská, která však ve velmi mladém věku zemřela. Bylo to v roce 1835, kdy bylo jejímu synovi a pozdějšímu slavnému německému romantickému básníkovi 13 let. Jako nadporučík husarského pluku č. 5 se vyznamenal 28. září 1813 v bitvě u Eirknitz, kde byl zabit větší počet nepřátelských vojáků, 600 jich bylo raněno  a tři štábní a  několik vyšších důstojníků padlo do zajetí. V polních taženích roku 1814 se  hrabě Strachwitz znovu vyznamenal v bojích u San Lazzare, kdy se mu během léčky podařilo zajmout větší počet zajatců. Johann Strachwitz později z císařsko královské armády vystoupil a věnoval se správě svých statků. Zemřel 18. února 1863.

      Nejslavnějším  příslušníkem této rodiny však byl německý romantický básník Mořic Strachwitz, který vzhledem k svým příbuzenským svazkům se šebetovským pánem na zámku v Šebetově zřejmě  několikrát pobýval, aby ve zdejším krásném a romantickém prostředí čerpal látku ke své literární tvorbě. O jeho osobě bude  hovořeno podrobněji v další kapitole věnované významným šebetovským rodákům a zajímavým šebetovským osobnostem.

     Z doby vlastnictví šebetovského zámku rodinou hrabat Strachwitzů se nám dochovalo několik zajímavých historek. Vedle pověsti o Zeleném kříži a šebetovském vodníkovi, které jsme již uvedli, se v podání Rudolfa Wilhelma dochovala také pověst o  Černé bráně. Je to boční zámecká brána směrem ke Kapouňatům, kudy se v minulosti přivážely do zámku zásoby jídla, dřeva a dalších surovin, aby se k těmto účelům nemuselo využívat hlavní brány, kudy do zámku vjíždělo panstvo. Pozemky naproti bráně patřily Františku Kvapilovi z čp. 77. Když zde jednou kopal Alois Uhlíř jámy pro stromky,  objevil zbytky drobných kostí. O nálezu byl okamžitě informován šebetovský obvodní lékař doktor Novák, který se na  uvedené místo ihned dostavil a zjistil, že se jedná o kosterní pozůstatky malých dětí. Brána prý byla po této události natřena černou barvou a od té doby se jí začalo říkat černá.  Její název však  souvisí  i s jinou událostí, o které vypráví následující pověst:

     „V šebetově žila milá a prostá vesnická dívka jménem Liduška. Ve svých osmnácti letech byla velmi pěkná. Všechny její pohyby byly ušlechtilé, hlas zněl jako hudba. V hlubokých očích jí zářil pramen prostoty a lidské lásky. Věděla, co je to tvrdý život. Neměla ruce jako paní ze zámku, měla je navyklé hrubé práci. Ale přesto byla ušlechtilá a zdvořilá a vyzařovala  z ní radost na celé okolí. A tak není divu, že si ji zamilovala i paní hraběnka a že se do ní zamiloval i její nejstarší syn mladý Alfred. Byl docela jiný než ostatní hraběcí děti. Jeho mladistvá tvář byla pokryta hnědým vousem, měkkým jako hedvábí. Jeho chůze byla křepká, postoj hrdý a vzpřímený. Oko plálo jasem ideálů o lepším životě lidí. Na jeho rtech byl milý úsměv plný víry v lepší budoucnost  zdejších vesničanů, jimž chtěl život na svém panství jednou v budoucnu ulehčit. Byl mírné a přátelské povahy, ke služebnictvu i všem lidem ve vesnici se choval mile a zdvořile, a když se mu naskytla příležitost někoho obdarovat, rád tak učinil. Chudé matce dal něco pro děti, starcovi na chléb a o jeho dobročinnosti se vyprávěla řada až neuvěřitelných příběhů. Např. se povídalo, že když  se ubíral jedenkráte po stráni, uviděl u ohníčku, ze kterého stoupala k nebi bramborová vůně hořící natě, dvě skrčené postavičky pasáčků zahřívajících se pytli přetaženými přes hlavu. Na dětech nebylo možno rozeznat nic jiného, než větrem ošlehané tváře, zimou promodralé rty, drobounké ruce a bosé prokřehlé nohy, jež si ohřívaly nad ohníčkem. Alfrédovi se jich velmi zželelo, a proto jim daroval peníze na boty. Chlapci ani nevěděli, kdo byl oním štědrým dárcem, který jim ulevil v jejich chudobě.

     A proto nebylo divu, že se do švarného mládence zamilovala i osmnáctiletá Liduška. Alfred její lásku opětoval, a pranic si nelámal hlavu nad tím, co se stane, až se vše dozví  jeho otec. Věřil, že láska plodí zázraky a přemýšlel jen o novém životě, který chtěl začít po boku milované Lidušky. Štěstí milenců však nemělo dlouhého trvání. Otec se o jejich nerovné lásce dozvěděl a bylo zle. Alfred chodil zachmuřený a nešťastný, Liduška slzela, kudy chodila. Za nějaký čas se Lidušce narodila zdravá holčička. Oba z ní měli obrovskou radost a věřili, že její existence starého hraběte usmíří. Jednou večer, když  se Liduška vrátila po pilné práci do své světničky, tam však dcerušku nenašla. Celá nešťastná omdlela a skácela se k zemi. Věděla, že  svou milovanou holčičku již asi nikdy více nespatří, protože ji starý pan hrabě dal odstranit. Dlouho ležela v horečkách a stále blouznivě volala: „K černé bráně, tam ji odnesli a utratili,“ protože věděla, že  tam se odnášely a pochovávaly nepohodlné děti narozené urozeným pánům a služebným děvčatům  ze zámku. Brána byla černá nejen pro svou barvu, ale také  i pro účel, k němuž byla určena. Záhy zmizel ze zámku také Alfred, kterého dal hrabě poslat na jiné vzdálenější statky, aby na  nešťatnou Lidušku zapomněl.

      Babička Střížová pak často vyprávěla svým vnoučatům, že na svátek zemřelých 2. listopadu byl u Černé brány slyšet dětský zpěv. Zpívaly a plakaly prý to všechny děti, které tam byly pochovány. Další báchorka vypráví o tom, že brána byla střežena velkým černým psem, který ji stále hlídal a do zámku nikoho nepouštěl. Co to však bylo za psa, o tom se už pověst nedochovala.“

 

K a r e l   O k t a v i u s   L i p p e  W e i s e n f e l d  a  J a n   M a y a

     V roce 1860  prodal Mořic Strachwitz šebetovské panství  hraběti Karlu Oktaviovi Leppe-Weisenfeld. O pět roků později se však tento majetek znovu vrací do vlastnictví Mořice Strachwitze. Bylo to však v době, kdy na něj královská saská finanční správa uvalila obnosem 100 000 tolarů exekuci, v důsledku čehož byl 7. října 1865 šebetovský velkostatek prodán ve veřejné dražbě vídeňskému obchodníkovi se suknem Janu Mayovi.

     Ani v jeho rodině se však šebetovské panství příliš neohřálo a v srpnu 1877 opět mění majitele. Stává se jím baron Mořic Königswarter, který šebetovské panství koupil za  jedenáct a půl mionů zlatých. Jeho přáním totiž bylo, získat reprezentativní rodinné sídlo, které by plně odpovídalo jeho společenskému postavení a prestiži, jíž  se v hlavním městě mocnářství, nedaleké Vídni, právem těšil.

 

M o ř i c   K ö n i g s w a r t e r

     Mořic, svobodný pán Königswarter, se narodil 16. července 1837 ve Vídni. Pocházel z bohaté židovské rodiny. Jeho dědeček, Moritz, svobodný pán z Königswarterů (1780 – 1829),  byl  velkoobchodníkem a šéfem velkého bankovního domu založeného v roce 1810 ve Vídni. Také Mořicův otec Jonas Königswarter, narozený 10. srpna 1807 ve Frankfurtu nad Mohanem v Německu, patřil stejně jako jeho strýc a tchán k nejvýznamnějším reprezentatntům finančnictví té doby v Rakousko-Uhersku. Byl spoluzakladatelem Escomptegesu, zasedal ve správní radě Creditanstaltu a v roce 1855 byl jmenován burzovním radou. O tři roky později (1858) se stal členem rakouské Nationalbank a krátce na to také správním radou Severní císařské Ferdinandovy dráhy a České západní dráhy. Byl také členem Dunajské paroplavební společnosti. Jako finanční expert  stál u založení celé řady finančních institucí rakouského mocnářství. V roce 1851 se stal čelným představitelem währingenské židovské kulturní obce a v roce 1868 byl zvolen do jejího čela jako president. Jako její čelný představitel se poté nebývalou měrou zasloužil o její hmotný i kulturní rozkvět. Na své náklady vybudoval židovský institut pro slepce známý jako Hohe Warte, finančně podporoval  domy  pro hluchoněmé a různá zařízení pro vídeňskou chudinu. Zemřel 23. prosince 1871 ve svém domě  na Kärtner Ringu č. 4, nacházejícím se na jedné z nejluxusněších a nejrušnějších vídeňských tříd. Posledním místem jeho odpočinku se stal židovský hřbitov ve Währingenu.

     Ve stejných šlépějích jako otec pokračoval i jeho syn a majitel šebetovského zámku Mořic svobodný pán z Königswarterů. Narodil se 16. července 1837 ve Vídni. Po studiích na vídeňské univerzitě a několika zahraničních cestách vstoupil v roce 1860 do velkoobchodní firmy a  bankovního domu svého otce. V tomto roce se také oženil s Charlottou von Wertheimstein, která pocházela ze starobylé židovské šlechtické rodiny. Když  o vánocích roku 1871 Mořicův otec zemřel,  ujímá se vedení banky syn. Úspěšně přebírá nejen všechny povinnosti spojené s vedením tak obrovské finanční instituce, ale též všechny otcovy funkce a členství v nejrůznějších dobročinných organizacích. Již při své inauguraci do čela firmy založil nadaci, která měla finančně podporovat rodiny pozůstalých po zemřelých úřednících a  zaměstnancích dopravních podniků. Stejně jako otec, i on se stal správním radou severní Ferdinandovy, a české západní železniční dráhy a v letech 1879 – 1882 také členem správní rady Creditanstaltu. Obzvláště významně na sebe jako finančník upozornil v době velké finančí krize v roce 1873, kdy se díky jeho opatřením podařilo zabránit velkým fiančním  ztrátám. Proto byl také v roce 1879 delegován jako zástupce vysokých finančníků do státní komise,  jež byla pověřena dohledem a kontrolou státního dluhu. V letech 1884 – 1890 byl členem zemského sněmu a v roce 1890 se rozhodující měrou podílel na projednávání zákonu o řízení a právních poměrech židovských náboženských obcí, s jejichž těžkostmi a problémy byl velmi dobře obeznámen, protože již v roce 1873 byl komisařem pro uspořádání světové výstavy ve Währingu a spoluzakladatelem währingského učitelského židovského teologického ústavu. O tom, že byl opravdu významnou osobností vídeňského společenského, finančního i kulturního života svědčí i ten fakt, že u příležitosti 25. výročí  panování císaře Františka Josefa I. se stal duchovním zakladatelem Nadace Františka Josefa, která měla sloužit k podpoře drobných tkalců. Mořic Königswarter však nebyl pouze vynikajícím finančníkem a hospodářem, ale byl též uznávaným sběratelem památek a vlastníkem panství Nejdku, Chodova  a  Děpoltovic v Čechách, dále panství Niederkreuzstettenu v Dolním Rakousku a dvou blíže neznámých statků v Maďarsku. Mimo to vlastnil také několika  paláců a činžovních domů ve Vídni a od roku 1877 také velkostatek s rozlehlým zámkem a parkem v Šebetově.

     Ostatně o tom, že ani Nejdek nebylo jen tak bezvýznamné panství, se můžeme přesvědčit v Ottově slovníku naučném, v němž je ve svazku č. 18  na straně 277 uvedeno: „Neydek neboli Nýdek je město v Čechách poblíž saských hranic, v hejtmanství kraslickém, čítající 405 domů a 3 462 obyvatel. Je sřediskem panství o rozloze 5 443,66 ha, z   čehož  je 5 088,75 ha lesů náležejících  velkostatku.“

      O Děpoltovicích se v sedmém díle Ottova slovníku naučného pak dále na str. 315 ještě dočítáme: „Děpoltovice, německy Tüppelsgrünn, vesnice v Čechách v okrese Karlovy Vary, 91 domů, 687 obyvatel. Ve vesnici statek, zámek a další hospodářská zařízení patřící panu baronu z Königswarterů.“

     Střediskem panství byl zámek v Děpoltovicích, který byl vystavěn na místě starší tvrze z konce 16. století. V letech 1841 – 1843 dal zámek renovovat tehdejší majitel Jindřich Klesit, který si budovu zvolil za své stálé sídlo a dne 17. září 1876 zde také zemřel. Jeho dcera Anna pak celé panství včetně zámku prodala roku 1881 baronu Mořici Königswarterovi. Jeho syn Hermann, který dle otcovy závěti tento majetek zdědil,  si však toto dědictví příliš dlouho neponechal. 16. června 1908 prodal zámek zakladateli piovaru v Karlových Varech-Rybářích a majiteli několika dalších pivovarů v této oblasti průmyslníku Antonu Weberovi. Zbylou část panství Nejdek a Horní Chodov prodal Gustavu Linartzovi.

   Také hlavní rodinné sídlo königswarterovský palác na Kärtner Rungu č. 4 ve Vídni postavený v roce 1862 pro Mořicova otce Jonase Königswartera, přešlo do cizích rukou. V roce 1907 se stali jeho novými vlastníky baron Kiss von Ittebe a Kateřina Schrattová. Dnes se v jeho prostorách nachází Kulturní centrum Herberta Karajana spolu s Italským státním úřadem pro zahraniční dopravu a italská cestovní kancelář.

      V posledních letech Königswarterova  života se tento bohatý bankéř soustřeďoval především na správu svého obrovského majetku, který čítal kolem 40 milionů florénů. Mimo to se však jeho bankovní dům podílel také na velkých státních  finančních transakcích, které byly pro tuto dobu tak typické.

     Svobodný pán Mořic von Königswarter zemřel 14. listopadu 1893 ve svém paláci na Kärtner Ringu 4 ve Vídni. Místem jeho posledního odpočinku  se stal vídeňský Ústřední hřbitov. Jeho, kdysi tak honosný, dnes již značně sešlý náhrobek, můžeme nalézt ve staré části židovského oddělení  vídeňského Centrálního hřbitova v sektoru 5b, řada 1, hrob č. 7, kde odpočívá společně se svou manželkou Charlottou, která ho přežila o plných 36 let. Zemřela 13. března 1929. Ještě dnes si zde můžeme přečíst místy již značně nečitelný text následujícího znění:

 

Hier ruht in Frieden

Moritz Freiherr von Königswarte

k.k. priv. Grosshändler und

Mitglied des Herrenhauses des Reichsrathes

geboren am 16. Juli 1837

gestorben am 14. November 1893

 

Ein treuer Sohn seines Vaterlandes

Ein treuer Anhängen senes Glaubens

heiss beweint von den seinen

                                         tief betrauert von den Armen

gesegnet sei sein Andenken.

 

     Ve volném překladu znamená: „Zde odpočívá v míru Mořic svobodný pán z Königswarterů, velkoobchodník a člen říšské rady, narozený 16. července 1837, zemřelý 14. listopadu 1893, věrný syn své vlasti, věrný příslušník své víry, vřele oplakávaný svými,  hluboce truchlícími chudými, požehnaná buď jeho památka.“

     Baron Mořic Königswarter měl syny: Hermanna, Viléma a Jindřicha a dceru Josefínu. Když 14. listopadu 1893 zemřel, ustanovil v závěti  dědicem šebetovského velkostatku svého vnuka Jana, potomka nejstaršího syna Hermanna. Nikdo ze synů ani jejich potomků  však již nedosáhl otcovy a dědečkovy velikosti.

      Jak jsme již uvedli, zahájil v roce 1885 baron Mořic Königswarter rozsáhlou přestavbu zámku, ze kterého chtěl vytvořit reprezentativní rodinné sídlo. Proto přistoupil k celé řadě oprav a úprav budovy i jejího okolí  podle návrhů vídeňského architekta židovského původu Wilhelma Stiassného, jimiž dal zámku vpodstatě dnešní podobu. Během přestavby však došlo k likvidaci kaple svaté Barbory, jejíž horní část s původním stropem byla přeměněna v zimní zahradu, zatímco  lustr a  sochy světců byly převezeny do farního chrámu v Knínicích. Průčelí zámku bylo opatřeno  dvěmi věžemi. Na úpravách budovy se pracovalo tři roky, a jak jsme již uvedlil, přišli přitom o život dva dělníci a další tři byli zmrzačeni a potlučeni.

     Z této doby  se nám dochovala řada vzpomínek  na dění v zámku i v Šebetově díky dvěma baronovým služebníkům, a to  komorníku Františku Kavanovi, narozenému v roce 1870 v Šebetově, a zahradníku Emilu Kavanovi, narozenému 17. 11. 1902 tamtéž. Jejich  vyprávění zachytil  perem  další  šebetovský   rodák  Alois   Jakubec    (narozen 9. února 1907).

      Od něj víme, že František Kavan odešel po absolvování obecné školy v rodné vesnici do Vídně, kde se  vyučil lakýrníkem. Protože  ovládal velmi dobře němčinu, byl po návratu domů přijat do baronových služeb jako lakýrník, ze kterého se časem vypracoval na komorníka a posléze na kastelána šebetovského zámku. Poslední profesi zastával až do roku 1953, kdy zemřel.  Od něho se dovídáme, že Mořicova manželka baronka Charlotta založila v roce 1884 v domě č. 100  pro děti zámeckých zaměstnanců školku, kterou finančně zabezpečovala. O děti zde bylo počováno zdarma po celý den a provoz  školky se udržel až do počátku l. světové války, kdy zanikla. O jídlo pro děti se starala paní Kavanová, která  zde působila jako kuchařka,  o výchovu  dětí se starala jako učitelka paní Škodová. Současně se školkou založila paní baronka také nadaci, jejíž jmění činilo 100 000 zlatých. Z ní byly poté financovány  různé oslavy, jako např. mikulášská nadílka či vánoce, chudším dětem byly kupovány šaty, boty a hračky a nadaným studentům bylo vypláceno stipendium ve výši 500 korun. Jak již bylo uvedeno, školka  zde existovala až do první světové války, kdy zanikla  a její budova byla přeměněna nejdříve na byty a posléze na stolařskou dílnu. Majitelé objektu se několikráte měnili. Posledním z nich byl továrník Čech, který měl v Olomouci velkou konfekční dílnu, která mu  však byla v roce 1945 znárodněna. Přesto v Šebetově ještě nějaký čas pobýval, až posléze prodal dům Mazalům a Liznům.

     Z doby starého pana barona se dochovalo také několik historek. Jedna z nich říkala, že za barona Mořice Königswartera sloužil na zámku jako lokaj nějaký Anton, který se zamiloval do jedné dívky z vesnice. Protože ta ho nechtěla, ze žalu se kvůli ní zastřelil.

     Další historka se vztahuje k osobě baronova vnuka Jana. Jeden z jeho zahradníků  se totiž s mladým baronem, který bydlel  tam, kde je dnes budova obecního úřadu, nepohodl, a spáchal sebevražadu. Před  domem totiž stály v zámecké zahradě dva kaštany, z jejichž  korun bylo vidět do Janovy ložnice, a baron si myslel, že se mu zahradník odsud dívá do pokoje. Ten toto obvinění těžce nesl  a posléze se zastřelil. Použil k tomu loveckou zbraň, která  visela nabitá v jednom ze zámeckých pokojů. Nikdy se nepodařilo zjistit, zda-li k  neštěstí došlo úmyslně, nebo zda-li přitom zasáhla osudová náhoda.

     V době vlastnictví zámku Königswarterovými přijížděli do Šebetova četní hosté, konaly se zde veselé zábavy, pořádaly se hony, hrál se tenis a kuželky, střílelo se ve střelnici. Proto baron přistoupil  k rozsáhlým úpravám parku podle anglického vzoru. Ten byl osázen cizokrajnými dřevinami, ozdoben antickými sochami a po lednickém parku prý byl v té době nejlepším svého druhu na Moravě. O jeho údržbu se staralo kolem stovky lidí, kteří měli na starosti též zelinářskou a ovocnářskou zahradu, které se rozkládaly u sladovny. Vedoucím všech zahradníků byl Němec Weber, zahradu měl na starosti pan Šoutka, později Kubica. Součástí zahrady byl také velký skleník, ve kterém byly přes zimu uchovávány cizokrajné teplomilné rotliny a několik druhů palem. Tento skleník měl kanálové vytápění. Mimo něj  se nacházely  na dolním konci zámku ještě tři další skleníky, ve kterých se pěstovaly převážně rychlené květiny, jako růže, karafiáty,asparátusy a další květiny, vesměs určené k dekoračním účelům. V jednom skleníku se pěstovaly též okurky. Ostatní zelenina, potřebná pro zámeckou spotřebu, se pěstovala v pozdějším zahradnictví pana Smékala.

     Před zámkem byla umístěna kašna hvězdicového tvaru a ozdobně sestříhané buksusové záhony, růžové keře  a v létě zde byly rozmístěny palmy ze skleníku. Součástí parku byla i stará střelnice, bohatě využívaná zejména  syny barona Mořice Königswartera  Hermanem, Vilémem a Jindřichem. Byla umístěna až u samé zdi a chlapci se zde učili střílet na krátkou vzdálenost na pohyblivé dřevěné terče ozdobené zvířaty. Součástí střelnice byl i železný jelen umístěný na kladkostroji.

     Nad skalním vodopádem blíže k zámku byla stará lednice. Měla doškovou střechu a vchod do ní byl ozdoben kameny. Těžké dvéře byly ponechány v původním stavu  i s kůrou tak, aby budova nenarušovala svým vzhledem ráz zámeckého parku. Na vrcholku stavení byla umístěna vyřezávaná zvonička s dřevěným zvoncem, vedle větrací šachty se nacházelo dřevěné vyřezávané čapí hnízdo se sádrovou maketou čapí rodinky. Součástí zařízení byla násypná šachta pro spouštění ledu a široká přístupová cesta k zámeckému rybníku, který velmi pěkně dokresloval kolorit parku. V jeho blízkosti se nacházel ozdobný ochoz sloužící jako terasové zábradlí, na kterém byly umístěny kovové podstavce, ve kterých byly umístěny květiny. Vedle rybníka se směrem k zámeckému zahradnictví nacházely tenisové kurty. Nejdříve dřevěné, později betonové. Měly předepsané rozměry i uspořádání. Na povrchu byl trávník, vespod navezený lomový kámen a štěrk. Směrem k rybníku byla umístěna vysoká síť zabraňující padat míčkům do vody. Uprostřed rybníku byl umístěn přístřešek pro labutě, které v něm v noci přespávaly. Přebytečná voda odtékala z rybníka spodním kanálem přímo pod zámkem do Šebetovského potoka.

     Jak již bylo uvedeno, prošel v roce 1885 zámek za barona Mořice Königswartera rozsáhlou přestavbou, při které byla přepůlena kaple svaté Barbory. Z horní části s původním stropem byla zřízena zimní zahrada, spodní část kaple, kde se  nacházela hrobka premonstrátů, zůstala neporušena. Jan Königswarter se rozhodl kapli obnovit. Za tím účelem nechal  kosterní pozůstatky premonstrátů vyzvednout a odvézt na pole, kterému se říkalo Prašnice. Kvůli tomuto zásahu se dostal do ostrého střetu  s olomouckým arcibiskupem. A protože lidé tvrdili, že v oněch místech straší, musely být  ostatky mnichů z Prašnice vyzvednuty a řádně pohřbeny v kostele v Knínicích. O tom, že lidská obrazotvornost opravdu nezná mezí, svědčí i pověst, kterou si staří šebetovští občané při této příležitosti vytvořili. Opět ji svým perem velmi krásně zachytil bývalý šebetovský kronikář Rudolf  Wilhelm. Jen jména poněkud pozměnil. Místo barona Königswartera celou událost spojil s hraběcí rodinou Strachwitzů. Takže v následujícím textu jsme se pokusili celou historku přiřadit k osobě Jana Königswartera:

     „Za starých časů  existoval v Šebetově svobodný dvůr. Knínický probošt Petr Grünwald postavil kolem roku 1850 nedaleko původního dvora nový velký dvůr, který se stal letním sídlem opata, ale bydleli zde též churaví a přestárlí mniši premonstrátského řádu. Když zemřeli, byli pohřbívání přímo pod zdejší kaplí. Když se budova poté, co se stal majitelem panství baron Königswarter, opravovala a dělníci narazili na kosterní pozůstatky mnichů, rozkázal baron, aby byly jejich pozůstatky rozprášeny po poli zvaném Prašnice.

     V té době tam právě pracovali šebetovští sedláci, na které dohlížel panský úředník Lorenz. Tento břichatý a jako sládek vypasený panský úředník, oblečený v dlouhém šosatém kabátě, který se mu při chůzi neustále plandal kolem nohou, a  v umaštěném klobouce, na kterém si obzvláště zakládal, protože mu ho osobně daroval sám pan baron za věrné služby, neustále popoháněl robotníky do práce. Při jednom ze svých obvyklých proslovů, že dělníci  jsou na poli placeni za práci, nikoliv za veřejnou diskusi, se najednou objevila vedle Lorenze průzračná postava mnicha oblečeného do řádového roucha, který s modlitební knihou v ruce procházel mezi pracujícími sedláky. Tiše se modlil, aniž by slovíčka s kýmkoliv prohodil. Dvě odvážná děvčata Madlenka s Tončou se ho šla zeptat, zda-li něco nepotřebuje. Mnich však najednou, aniž by cokoliv řekl, zmizel. Lidé ho marně všude hledali. Bylo to, jako by se do země propadl. Když se tento úkaz posléze ještě několikráte opakoval, lidé se začali bát a nikdo již nechtěl jít na Prašnici pracovat. Nepomohly baronovy sliby ani výhružky. Tak to nějaký čas trvalo, až se o celé záležitosti dozvěděl  olomoucký arcibiskup, který přikázal, aby pole bylo přeoráno, rozházené kosti byly posbírány a uloženy na hřbitově v Knínicích. I stalo se, jak řekl. A od této chvíle již nikdo více mnicha s knihou nespatřil.“

     Za barona Königswartera se vařilo pro lesní správu v hostinci u Buryšků a stravovali se tam i panští úředníci. Panství prosperovalo zejména za lesmistra Dietricha, který nechal regulovat potoky, vzorně se staral o lesy, lesní cesty, vyměňoval louky za pole. Vzhledem k tomu, že se nepohodl s baronem, musel ze Šebetova odejít. Po něm se v uvedené funkci vystřídali ještě: Němec Ludwig, který v roce 1930 zemřel, a František Krebs. Zatímco lesmistr Dietrich patřil mezi uznávané odborníky a byl považován za velmi dobrého správce šebetovského velkostatku, nedalo se totéž, jak uvádí František Kavan, říci o jeho nástupci Ludwigovi. Ten začal likvidovat četné budovy, aby z nich pan baron nemusil platit vysoké daně, a park přeměnil v pastvu pro ovce. Tak byla postupně zbořena sladovna, pivovar, Stěničkův mlýn, sál ve dvoře, sklep v oboře a v jeho šlépějích pokračoval i lesmistr Krebs, za něhož došlo ke zrušení palmového skleníku, střelnice i cihelny.

     V době protektorátu sem říško-německé úřady dosadily jako správce Němce Kolbeho z Vídně, který poslal Krebse do důchodu a místo něj učinil lesmistrem lesníka Kabelku z Karlova. Vzhledem k tomu, že Janova manželka Irena Königswarterová byla říšská Němka, projevilo se to i na správě zámku. Baronovi byl dán k dispozici byt o třech pokojích s kuchyní v úřednické budově vedle zámku. V zadní polovině zámku byly přepažením budovy zřízeny byty pro německé zaměstnance, kteří přišli z říše, a na zámku byla ubytována jednotka 12 až 15 vojáků, kteří hlídkovali na Babě, kde byla zřízena  hlídkovací věž. Poslední měsíc před  ukončením 2. světové války sem byl přemístěn německý statistický úřad z Berlína. Před započetím válečných operací 2. světové války sestával velkostatek ze 17 215 jiter půdy, z toho dominikálních polí bylo 1 011 jiter, lesů 6 663 jiter, součástí velkostatku byly 4 dvory, 6 polesí, 2 pily, mlýn a 2 cihelny.     

      Po válce byl majetek rodině Königswarterových zkonfiskován. Nejdříve zde byl zřízen rekreační objekt pro studenty, Korejce a děvčata, v roce 1953 pak zřízen Ústav sociální péče, který zde vznikl přemístěním hluchoněmých žen a dívek z Prahy-Krče. V zámecké vile bylo zřízeno nejdříve školící středisko požárníků, pak mateřská škola a úřadovna MNV. V současné době zde sídlí Obecní úřad.   

 

S o c i á l n í    s l u ž b y    p r o   d o s p ě l é

 

Je uměním rozdávat radost a lásku těm, kteří těchto slastí nezkusili.

      Útulna pro hluchoněmé ženy a dívky, jak zněl její tehdejší oficiální název, se stala základem dnešního Ústavu sociální péče pro dospělé. Kapacita zařízení tehdy čítala 113 svěřenek, o které pečovalo 16 civilních zaměstnanců a 17 řeholních sester. Většina chovanek pocházela z velice bídných sociálních poměrů, a většina příbuzných o ně neprojevovala žádný zájem. Pod vedením sester pracovaly v kuchyni, prádelně, v zahradě, parku i dílnách, věnovaly se šití, vyšívání, háčkování, pletení, draní peří apod.

     Bezprostředně  po příchodu útulny do Šebetova byla zahájena úrava zámku a jeho prostor pro potřeby nových obyvatelek. Hned v prvním roce existence ústavu byla provedena oprava střechy, protože všude zatékalo, a byla vybudována nová kanalizace, neboť stávající byla pro tak velké množství lidí naprosto nedostatečná. Uvedené úpravy si vyžádaly částku 740 000 korun.  V roce 1962 bylo do celé budovy  zavedeno ústřední topení, v roce 1969 následovala rozsáhlá rekonstrukce elektroinstalalace a v roce 1983 výměna střešní krytiny. Velmi nákladnou akcí byla zejména výstaba tzv. pavilonu, která probíhala v letech 1983/86. Náklady na stavbu si tehdy vyžádaly částku 5 759 000 korun. Počátkem devadesátých let 20. století pokračovaly práce na pavilonu výstavbou střechy (1992), vybudováním kryté spojovací lávky s hlavní budovou (1993) a vybudováním výtahu pro nemocné a  přestárlé chovanky. Opomenut nebyl ani celkový vzhled budovy, jejíž fasáda prošla v roce 1994 a následně v ltčh 1997/98 rozsáhlou rekonstrukcí. V roce 1995 byl celý ústav plynofikován a v roce 2000 napojen na nově vybudovanou čistírnu odpadních vod v Šebetově.  Drobné práce na opravách a úpravách budovy a zlepšování životního prostředí jeho obyvatelek však probíhají neustále.

     O tom, jak se  jeho svěřenkám na zámku žije, nám zanechal dojemné svědectví Rudolf Wilhelm:

     „Ústav pro hluchoněmé. Již tento název nás naplňuje depresí. Představíte si hned ponuré ticho, smutek, němé postavy bez hlasitého projevu, které si nemohou nic říci, sdělit si své bolesti, tužby a slova útěchy. Dům ticha, kde nezní píseň ani neblaží hudba. Jakbyste se mýlili. Stačí jen vstoupit, abyste viděli, že je tu plný život, že tu jsou lidé, kteří pracují a dovedou se radovat. Stačí zajít do kuchyně, prádelny, do pokojů, do zahrady, tam všude se setkáváme s chovankami, obyvatelkami domova.

     Život v ústavu začíná v 6 hodin ráno. Po umytí ve společné umývárně následuje na prostorné chodbě rozcvička. Po snídani je úklid ložnic, a pak odchod na pracoviště. Chovanky dlouho nevydrží pracovat, proto je jídlo zavedeno pětkrát denně. V 18 hodin je večeře a ve 20 hodin se jde spát. Snad nejradostnější z celého týdne je sobotní odpoledne věnované přípravě na neděli. V neděli dopoledne probíhá nejdříve shromáždění s různými zprávami a informacemi. Odpoledne se promítá film, po němž následuje procházka neb různé hry. V zimě chovanky sáňkují, koulují se, klouzají se na rybníce apod.

     Ačkoliv je duševní život hluchoněmých ochuzen, přece mají rády mateřskou lásku, milý pohled, touží se přiblížit a někdy přitulit ke své vychovatelce. Mají rády pochvalu a uznání, milují parádu. Nové šaty jim přinesou vždycky kus štěstí. Ruční taška se zrcádkem moc potěší. Slabomyslná dovede celou hodinu sedět a dívat se na své nové boty. Každá má svou skříň, a to je její domov, její království. Zastihnete ji u skříně několikrát za den, zvláště v neděli. Přerovnává, co už je vzorně srovnáno, stále znovu a znovu. Prohlíží, zkouší, jak jí to neb ono sluší.

     Vidíte tu desatery šaty, množství prádla, ozdobné krabice. Znovu a znovu si chovanka prohlíží fotografie a jste dojati, jak čte už po dvacáté zažloutlé dopisy svých drahých, ač tomu někdy nerozumí. Mnohá už nikoho nemá. Takovým se snaží sestry vše vynahradit a nebojí se ani klamu, když některé pošlou balíček a napíší dopis jménem maminky. Mají rády obrázkové knihy a  časopisy a se zájmem sledují ústavní nástěnky, které slovem i obrazem vyjadřují život, práci, roční dobu, krásu, přírodu i život v ústavu. Rády chodí na pole na brigády. V místním JZD ročně odpracují stovky hodin. Pracují rády a nic si z toho nedělají, když se někdy vracejí z pole promoklé. Sbírají brambory, trhají mák, mrkev a jiné plodiny.

     Snad u málokoho má film takový výchovný a vzdělávací význam jako u hluchoněmých chovanek. Jsou předem upozorněny na zvláštní scény, aby je pochopily, i když neslyší. Nejraději mají filmy veselé. Rozradují se, když vidí odměnu za dobré a trest za špatné. Vychovatelky musí vždy dlouho vysvětlovat.

     Každé děvče se rádo ukazuje. Nacvičují se proto různé scénky, tanečky, obrazy. Potřebné kostýmy si chovanky šijí samy. Měl by je každý vidět při domácím plesu, nebo při oslavě nějakého svátku, jak to dovedou nachystat, jak tancují i ty chromé. Dlouho se těší a potom dlouho vzpomínají na výlety, které obohacují jejich obrazotvornost a duševní život. Výlety autobusy jsou nejprve vývěskami dobře připraveny, po cestě jsou vysvětlovány a po příjezdu domů znovu probírány. Vypráví se o krajině, budovách a všech jiných zajímavostech.

     Ve zvláštním logopedickém kroužku se zlepšuje výslovnost, která je mnohdy velmi špatná. Sestra učitelka, která má pro to  aprobaci, musí mít velkou trpělivost, aby výslovnost zlepšila. Do kroužku chodí vždy střídavě 10 až 12 chovanek, těžší případy chodí do kroužku odezírání, kam chodí chovanky střídavě po hodině týdně, aby se naučily číst z úst mluvícího.

     Sestra Ctirada zase vede kroužek kreslení. Dělá nástěnky a názornou propagaci  ústavu. Při vchodu do ústavu  jsme překvapeni vývěskou s aktuálním zpravodajstvím, s výstřižky z novin, propagací filmových představení a jiných věcí. Tak např. přání Aničkám a Toničkám, žně, sběr léčivých bylin, dobývání brambor, týden čistoty apod. Vše je velmi vkusné, působivé a výchovné.

     Navštívíme-li pracovnu chovanek umístěnou v nádherném sále s překrásnými štukami, jsme překvapeni krásnými výsledky dovednosti hluchoněmých žen. Najdeme tu dovedné ruce krejčových, hlavně však ruce vládnoucí mistrně háčkem a jehlicemi. Překrásné krajky, dečky, ubrusy, to vše se vyrábí v dílnách šebetovského ústavu. Tyto práce se potom vystavují ve velmi pěkných výstavkách.

     Jiná skupina žen zase dere peří, hlavně ty, které se špatně pohybují. Tato pracovní činnost je i dobrou terapií pro zchromlé a málo ovladatelné údy. Velké pozornosti se v domově těší pěstování léčivých bylin. To je zase věcí několika chovanek, které si berou při obírání květů na pole i stoličky. I chovanky, které se nemohou samy pohybovat, alespoň derou peří.

     Výsledky ve výchově těchto hluchoněmých žen nejsou vždy ihned viditelné. Některá přijde do ústavu drzá, prudká a výbojná. Jen těžko se dá zvládnout. Je zapotřebí velké trpělivosti a péče a často i odepření věci, kterou má ráda, aby začala sama chápat, že to nesmí dělat. Všechny chovanky nalezly v ústavu svůj domov. Vědí, že jsou milovány. A čím je která z nich ubožejší, tím více má péče. To stačí k radostnému pocitu života.

     Hluchoněmé si takřka neuvědomují svůj neduh. Jsou vychovávány v přesvědčení, že za nedostatek sluchu a mluvy mají zase jiné vlastnosti a jiné dary pro svůj život. To krásné, čeho se jim v Šebetově dostává, zastiňuje vše ostatní.“

     V současné době je majitelm budovy stát. Až do dnešních dnů se v ní dochovala již popsaná krásná štuková výzdoba v hlavním sále, na chodbách i v pokojích, stejně jako zajímavé  latinsky a německy psané nápisy na stropech a nádherné alegorické obrazy, štuky a mlaby v zámecké kapli. V krásném a příjemném prostředí zde tak tráví svůj život ženy a dívky, o něž většina jejich příbuzných neprojevuje hlubší zájem. Díky zaměstnancům ústavu zde však našly nejen něhu, lásku a porozumění, ale i klidný domov a také nový smysl svého života.