Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Datum a čas

Dnes je pátek, 14. 12. 2018, 18:58:22

Svátek

Dnes je 14.12.2018

Svátek má Lýdie

Zítra má svátek Radana

Anketa

Kterou prodejnu potravin navštěvujete v obci nejčastěji?

Celkem hlasů:
83
Hlasování začalo:
17. 9. 2018
Hlasování končí:
neomezeno

Hlasujte kliknutím na jednu z možností

Aktuální počasí

Počasí dnes:

14. 12. 2018

zata

Bude oblačno až zataženo. Denní teploty -4 až 0°C. Noční teploty -3 až -7°C.

Zobrazit více ...

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 15
DNES: 635
TÝDEN: 3615
CELKEM: 835683

Exporty do RSS

RSS 0.91 RSS 1.0 RSS 2.0 Atom 1.0

Mobilní průvodce

     Mobilní turistický průvodce

Obsah

Z historie Šebetova

 

Den co den, rok co rok, Šebetov mění se,
ke svému prospěchu, ke chvále, ke kráse.
Nás jedna myšlenka všechny dnes pojí,
na milý Šebetov, dědinku svoji.
(R. Wilhelm)
 

     Šebetov je stará zemědělská osada malebně rozložená v severovýchodní části okresu  Blansko, která se postupně stala střediskem panství  o rozloze 12 215 jiter  pozemků soustředěných kolem 2 dvorů a 5 revírů.  V polovině 18. století k němu patřily vesnice   Vážany, Světlá, Cetkovice, Uhřice,  Úsobrno, Horní Štěpánov,  Benešov, Šebetov, Okrouhlá, Kořenec a městečka Knínice a Svitávka.

     Dle nejstarší pečeti měla obec ve znaku cimbuří, pod ním radličku nebo krojidlo a po obvodu pečeti nápis PECZET OBECNI DIEDINI SCHEBETOWA. V roce 1998 však byl navržen a 18. června  1998 schválen nový obecní znak, který více charakterizuje a dokumentuje historii obce. Na modrém štítu je v horní části znaku umístěna zlatá kvádrová zeď se čtyřmi červeně krytými stínkami, v dolní části štítu je na modrém podkladu stříbrná radlice dolů ostřím otočená, která symbolizuje zemědělský charakter obce, uprostřed štítu je umístěno červené břevno se stříbrnou, zlatě ozdobenou biskupskou mitrou symbolizující dřívější příslušnost Šebetova k hradišťskému klášteru. Z uvedeného znaku vychází také obecní prapor, jehož list tvoří dva vodorovné pruhy: červený, se žlutě zdobenou mitrou a žlutý se třemi modrými čtvercovými mezerami. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
 

O   p ů v o d u   Š e b e t o v a   a   p r v n í   p í s e m n é  z m í n c e   o   o b c i

     Kdy přesně byl Šebetov založen, není známo. Profesor Ladislav Hosák uvádí, že jméno vesnice je původu slovanského a prozrazuje, že obec byla založena nějakým Šebetou či Šebestou, který byl podle pověsti služebníkem kněžny Ofky, manželky moravského knížete Oty I. Uvedenou zkazku zachytil velmi pěkně v útlé knížečce Šebetovských pověstí bývalý kronikář Rudolf Wilhelm následujícími slovy:

     „Horní  zboží olomouckého knížectví čekalo vzácnou návštěvu. Sama kněžna Eufémie se chystala podívat se na hospodaření a na prohlídku svého vzdáleného majetku. Na dědině se uklízelo a čistilo, doškové střechy se vyspravovaly, ve světnicích se rovnaly kytky za okny a hliněná podlaha se pomazala kravěnci, aby byla pěkná. Sám rychtář Koutný dohlížel po celé vsi, aby bylo vše v nejlepším pořádku. Uvítací řeč měl složenou v kapse šosatého kabátce a učil se jí nazpaměť všudy, kudy chodil. Byla již celá ohmataná a promaštěná, ale do hlavy to šlo stále hodně a hodně těžce. Žena ho doma každý večer zkoušela a přitom padl i nějaký ten název domácího zvířete.

     Bylo to na sklonku měsíce září. Na poli se sklízely brambory, listí na stromech začalo žloutnout, přicházely již ranní mrazy a vše se chystalo na zimu. Babí léto poletovalo jiskřivě na slunci a  na lukách osamělý pasáček v plátěných a v zalátaných kalhotách popásal hubenou kravičku. Zvonek v kostelíčku sv. Markéty na Hradisku svým klinkáním jako první ohlašoval příjezd panstva. To již sjíždělo s kopce na náves několik kočárů a osedlaných koní. Netrpělivý rychtář ve vyleštěných botách, v soukenné vyšívané kamizole mačkal v rukách klobouk, jehož pentle vlály ve větru. Kolem pasu měl široký rychtářský pás pobitý knoflíky a na nose mu stály kapky potu. Družičky, chlapci  a děvčata byli v kroji, mladí a staří, celá ves hleděla na vzácný průvod. Páni se kolébali nedbale v sedle, koně odfrkávali ještě ranní mlhu a v oknech kočárů se objevily tváře. Která z nich patří asi paní kněžně?  A již jeden z pánů sestoupil s koně, otevřel dveře toho nejkrásnějšího kočáru, uklonil se a dvorně nastavil paži. Ve dveřích se objevila bílá jemná ruka a po schůdcích pomalu sestupovala  vážná paní v upnutých tmavých šatech se širokou, těžkou sukní a s bohatou bílou krajkou kolem  krku a kolem rukávů. Uvítání dopadlo celkem dobře. Rychtář se jen jednou spletl. Místo kněžno svátostmi pomazaná řekl mazaná kněžno. Zrudl ve tváři, když slyšel chichotání v družině paní kněžny, ale napravily to dvě bílé družičky, které podaly kněžně chléb a sůl a velkou kytici květů. Lidé civěli s otevřenými ústy a mlčeli. Teprve až konšel začal volat sláva, vzpamatovali se a přidali se k němu. Kněžna hned chtěla začít s prohlídkou obecních knih a hospodaření. Rychtář však žádné knihy nevedl a jen bezmocně pokrčil rameny, když kněžna, která uměla jen málo česky, se ho zeptala: „Knih nic?“ A od té doby začali lidé říkat dědině, která neměla žádné knihy Knihnic, Knihnice.

     Příští den projížděla kněžna poly a lesy a zajela na sever od Knihnic pod zalesněný kopec. Líbila se jí tato krajina obklopená zelení porostlými pastvinami. Obrátila se ke své družině a pravila panu Šebestiánovi, kterému všichni říkali Šebesta. Pane Šebestiáne, v těchto místech dáš postavit dvůr, a ten se bude jmenovat po tobě. A vesnice, která potom vznikla kolem tohoto dvora, dostala jméno Šebestov, později Šebetov.“

     Samotný původ Šebetova je však mnohem prozaičtější. První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1200 a je uvedena v darovací listině moravského markraběte Vladislava klášteru Hradisko u Olomouce. Mimo jiné se v ní praví:

     „My, Vladislav, z boží milosti markrabě Moravy,  hradišťskému  klášteru    premonstrátského řádu v olomoucké diecési, opatu Bonifácovi a bratrům, slíbivším vést tam nyní i v budoucnu řeholní život na věky.

     Protože výsledek  zapomínání zpravidla převyšuje paměť budoucích lidí, a tedy musejí být činy současných lidí zachovány ve věčné paměti písemností, ať tedy zná jak současný lidský věk, tak i budoucnost v Pánu následující.

     Že jsme přihlédli k náboženské horlivosti bratrů hradišťského kláštera, kterou pobožně prokazují Vládci všech, a chtíce být účastni jejich modliteb, udělujeme z obvyklé naší dobrotivé štědrosti i se souhlasem našeho bratra, pana Otakara, slovutného třetího českého krále, řečenému klášteru a bratrům v něm žijícím, dědičným právem k pokojnému a stálému držení dvůr a trhovou ves, která se nazývá Knínice, s podacím právem nad tamním farním kostelem a se sousedními vesnicemi, tj. Šebetovem, Cetkovicemi a Uhřicemi i s jejich příslušenstvím, rozsáhlý les přiléhající k jmenovaným majetkům, který byl, jak jsme co nejurčitěji seznali, upřímně udělen panem Otou starším, blahé paměti, knížetem Moravy, i manželkou jemu milou, paní Eufémií, zakladateli hradišťského kláštera, i s požíváním nyní i v budoucnu všech příjmů z nich i užitku ze všech kovů, jestliže by se ty tam později našly. A dáváme jim  kromě toho plnou volnost mýtit řečený les, zakládat v něm vsi i k jiným věcem uvnitř i zevnitř, podle  toho, co budou řeholníci  považovat za potřebné pro svůj užitek nařídit.

     Dáváme jim také oprávnění odsuzovat v jmenované tržní vsi k trestům na hrdle i na majetku jakékoli zloděje, lotry, vrahy i jiné zločince, kteří by tam nebo uvnitř hranic řečených  statků chyceni byli. Dáváme  jim jako jiným našim městům na Moravě právo, aby jak oni sami, tak i jejich lidé, sídlící na zmíněných statcích, byli ve všem vyňati od veškeré pravomoci našich úředníků v Olomouci i všech ostatních na Moravě, tj. od půhonů v jakékoli při či trestném činu, od placení peněz za to, v čem jsou naši domorodci  řečeným úředníkům podřízeni…

     A aby toto naše štědré obdarování, učiněné a prokázané zmíněnému klášteru, nabylo pevné síly, dali jsme sepsati toto privilegium, které jsme zpevnili ochranou naší pečetě.

     Projednáno a dáno v Olomouci léta Páně 1200 o zářijových kalendách rukou mistra Apolináře, písaře našeho dvora.“

     Uvedená  listina je sice historiky považována za falzum ze l4. století, ale lze u ní právem předpokládat, že majetkoprávní údaje v ní obsažené mají pravdivý základ. Na ten lze soudit podle listiny ze 3. února 1078, v níž moravský kníže Ota I. daruje společně se svou manželkou Eufémií nově založenému klášteru Hradisku u Olomouce mimo jiné „dvůr nazývající se Úsobrno s okolo ležícími vesnicemi, se vším poplatkem a zvyklostí, tak jako dříve své paní“. Uvedená listina je nejstarší známou listinou s pečetí českého původu. Nedochovala se v originále, jen v pozdějších opisech, ale o její pravosti nelze pochybovat.

     O uvedenou listinu se opírá také Jan Knies ve Vlastivědě moravské, oddílu Boskovický okres, když na str. 189 uvádí:  „ V Codexu diplomaticus Moravie  čteme k r. 1087, že ves byla založena Šibotou, služebníkem olomoucké kněžny Ofky. Po Šibotovi měla prý ves jméno latinské Sibotonis villa, česky Šebetov.“   Na str. 97 dále pokračuje údajem, že „ markrabí Vladislav okolo r. 1215 znovu uděluje také Knínice s farou, s dvorem a svobodným právem, jakož i Šebetov, Cetkovice, Uhřice s blízkým lesem klášteru Hradišťskému a připomíná, že zboží patřilo klášteru již r. 1078“.   K tomuto období se vztahuje i zápis v Pamětní knize obce Přívěsti kronikáře A. Müllera, ve kterém je uvedeno: „Okolo roku 1215  markrabě Vladislav  opět potvrdil a odevzdal opatství městys Kninice s farním kostelem, dědiny Šebetov, Cetkovice a Uhřice s velkým blízkým lesem a se všemi právy a svobodami, kteréž tomuto opatství již roku 1078 náležely a násilně odňaty byly.“

     Z doby o něco dřívější, z první poloviny 12. století, se nám zachovala také velmi zajímavá zpráva o přepadení olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka u nedalekého Úsobrna, kterou zachytil velmi poutavě svým perem známý český kronikář Vincencius.

     „V roce 1140 nastoupil na český trůn Vladislav II. Část české šlechty se proti němu vzbouřila. Vladislav tuto vzpouru sice šťastně potlačil, ale vzápětí se začala bouřit i moravská údělná knížata. Zvláště nebezpečným protivníkem se stal znojemský údělný kníže Konrád, který se velmi rozhněval na olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka za to, že Vladislavovi zůstal věrný a přispěl posléze i k jeho porážce, a rozhodl se mu pomstít.  Využil k tomu biskupovy cesty na pouť do Říma. V zimě roku 1145, kdy se biskup Zdík vydal na cestu, se k němu kníže Konrád blízko zemské hranice přidružil a předstíraje přátelství, prosil biskupa, aby se za něj u Vladislava přimluvil a pomohl mu se smířením. Před kostelem u úsobrněnské celnice (ad teloneum Uzobren) pak Konrád biskupovi slíbil, že se bude řídit jeho radami a učiní vše proto, aby ho Vladislav přijal na milost. Poté se s biskupem rozloučil a vydal se naoko se svou družinou na cestu k domovu. Když se však nad krajinu snesla noc, dal povel k návratu, protože se chtěl biskupa buďto zmocnit, nebo jej  nechat usmrtit. V tichosti se jeho loupeživá družina  pomalu přiblížila ke dvoru, v němž biskup nocoval. Nepočítala však s překážkou, která se jí postavila do cesty. Byl jí vodní tok, který nebylo pranic lehké přebrodit. Jeden z jeho neopatrných zbrojnošů zanotoval válečnou píseň, kterou zaslechl jeden ze členů biskupova doprovodu Makarius. Okamžitě pochopil, jak velké nebezpečí hrozí jeho pánovi, a rozhodl se jej zachránit. Okamžitě vzbudil biskupa, oblékl ho do kožichu, kterým byl přikryt místo přikrývky, obul ho a s pomocí ostatních mnichů jej vyvedl z domu a pomohl mu dostat se přes plot do blízkého křoví, kde se Zdík zahrabal do sněhu. Spiklenci mezi tím přebrodili potok a vpadli do biskupovy ložnice. Nalezli zde však pouze premonstráty z jeho průvodu. Jednoho z nich jménem Lukáš si spletli s biskupem a surově ho zmlátili. Když poznali svůj omyl, začali hledat biskupa pěšky i na koních ve dvoře i jeho nejbližším okolí. Svítili si při tom loučemi a dostali se až do takové biskupovy blízkosti, že nejednou kopyta koní zavadila o jeho zkřehlé ruce ukryté pod sněhem. Avšak jeho ledový úkryt se jim i přes to nepodařilo objevit. Když poznali, že jim vzácná kořist unikla, vydrancovali alespoň dvůr i biskupovu kapli, pobrali všechny peníze, které měl s sebou biskup na cestu, sebrali jeho koně i koně biskupových poddaných a nakonec ještě všechna stavení zapálili. To aby biskup uhořel, kdyby se mu náhodou v některém z nich podařilo zachránit. Poté byla uprostřed hořícího dvora rozdělána obrovská vatra, k níž bylo přineseno biskupovo víno, které poté spiklenci hltavými doušky popíjeli z biskupových pohárů. Po této  hlučné oslavě svého činu nasedli na koně a odtáhli.

     Když nebezpečí minulo, vydal se jeden z biskupových podřízených hledat zaběhlé voly. Tak se dostal až k místu, kde byl biskup ukryt před svými pronásledovateli. Když Zdík poznal, že jde o jeho poddaného, přikázal mu, aby přivedl otce s koňmi a povozem a pomohl mu dostat se do bezpečí. Mladík se brzy vrátil s otcem i žádaným povozem. Převlékli biskupa do selských šatů, zabalili mu nohy a odvezli jej, jak si přál, do Litomyšle.“

     Uvedená příhoda je velmi důležitá, protože dokazuje, že u Úsobrna se nacházela celnice a blízko ní kostel. Nad Úsobrnem se také nacházel hrad Durana, který se stal filiálním střediskem pro správu filiální provincie. Jeho velikost byla přiměřená době, ve které vznikl, a účelu, pro nějž byl postaven. V té době totiž ještě vládcové nepotřebovali nádherné a rozsáhlé paláce, nebylo ještě třeba písařů a kanceláří. V té době tudy vedla zemská cesta, která směřovala od Konice do Úsobrna a dále k Jevíčku  a tvořila hranici mezi územím knížecím a územím biskupským. Na jih od ní byl zřejmě dvůr knížecí, na sever od ní dvůr  biskupský. Po vypálení biskupského dvora v roce 1145 knížetem Konrádem si pak biskup nechal postavit dvůr nový. Toto jméno mu pak zůstalo. Snad k tomu přispěla i okolnost, že biskup měl i dvůr ve vsi, který byl starší. Ono místo, kde k přepadu došlo, je dnes součástí vesničky Nový Dvůr. A. Ferulík ve své rukopisné práci o kraji kolem Šebetova  uvádí, že celnice musela být  zřízena asi  tam, kde do zemské cesty ústily všechny cesty směřující k ní od západu, jihu i severu. Tedy na úpatí Drahanské vrchoviny východně od říčky Úsobrnky pod vrchem Lavičnou, který má název podle lávky či stolu, u něhož bylo vybíráno clo. Podle něj stávala lávka opatřená přístřeškem v místech, kde se od zemské cesty oddělovala cesta k biskupovu dvoru a k Jaroměřicům. Obydlí celníků a kostel stály tam, kde je nynější úsobrněnský hřbitov. Celnice zřejmě zanikla poté, co vladař udělil právo vybírat mýto měšťanům jevíčským.

     Trasa bývalé zemské cesty je poměrně dobře patrná doposud. Zbylo po ní mnoho souběžných úvozů, které jinde v lese vzniknout nemohou. Aby byly znesnadněny přepady kupců loupeživými bandami, platilo nařízení, že stromy musejí být po obou stranách zemské cesty vykáceny. Nejdříve na dohoz kamenem, později na dostřel z pistole. Stromy zde tedy nepřekážely ve vzniku mnoha dalších souběžných úvozů, když ty starší se příliš prohloubily.
 

A r c h e o l o g i c k é  n á l e z y

     Vzhledem  k tomu, že výše uvedené údaje a listiny jsou nejstarší a nelze předpokládat, že by v budoucnu byly nalezeny další písemné doklady, které by vznik obce blíže osvětlily, musíme při rekonstrukci dávné historie Šebetova vycházet z archeologických nálezů. Z nich se dá usuzovat, že nejstarší obyvatelstvo sídlilo na katastru obce již v předhistorickém období.Vlastivědný pracovník a zdejší učitel Alois Ferulík, který se o historii Šebetova i Knínic velmi živě zajímal, ve své rukopisné práci z roku 1979 uvádí: „Při zřizování vodovodu bylo v roce 1977  prokopáno u knínických hranic na parcele č. 914 tábořiště pravěkého člověka zřejmě ze starší doby kamenné, neboť nad ním ležela metrová vrstva člověkem netknuté hnědozemě. Kromě uhlíků  a popela zde nebylo nalezeno nic, z čeho by  bylo možné poznat, zastavil-li se zde hlouček lovců mamutů před 25 tisíci léty, či hlouček lovců sobů před 12 tisíci léty“. Ve své práci dále konstatuje, že „v témže roce byla prokopána na okraji parcely č. 913 sídelní jáma, v níž byl kromě třecích kamenů nalezen i polotovar a při hloubení jámy pro stromek byl nalezen v zahradě pana Vendolského úlomek kamenné sekerky“.

     Další údaje o nejstarším osídlení Šebetova a jeho nejbližšího okolí nám poskytuje šebetovská obecní kronika, ze které se dozvídáme, že na katastru obce byly učiněny ojedinělé archeologické nálezy z období eneolitu, tj. z doby 2 500 – 1 800 let př. n. l. a v lesní trati Malý hrad byly nalezeny při dobývání pařezů halštatské náramky z let 800 – 400 př. n. l.

     Z kroniky se dále dovídáme, že nejvíce jsou na katastru obce zastoupeny nálezy tzv. únětické kultury z let 1700 – 1200 před Kristem, která byla nazvána podle rozsáhlého nálezu v Uněticích v Čechách. V té době se všeobecně používalo bronzu, objevují se první jehlice, prsteny a záušnice, které jsou vinuty ze zdvojeného drátu zvláštním kličkovým způsobem. Keramika je velmi vyspělá, povrch nádob je dobře vypálen a vyleštěn v barvách šedé až černé, charakteristický je tvar únětického koflíku s ouškem až při dně. K původnímu zemědělství přistupuje nyní ještě obchod a řemeslná výroba. Vznikají první hřbitovy, živí se oddělují od mrtvých. Pochovává se v poloze  až  násilně skrčené, lidé této kultury věří na oddělení duše od těla. V samotném Šebetově byla nalezena kostra skrčence v roce 1958 při kopání základů domku J. Stříže na kopečku „Jozífku“, kterou Archeologický ústav ČSAV Brno určil jako nález ze starší doby bronzové z doby okolo roku 1600 př. n. l. V roce 1928 našel A. Ferulík v trati Hradisko u Knínic zlomek měděné hřivny, který daroval do muzea v Boskovicích. Další hřivna byla nalezena, jak je uvedeno v obecní kronice na str. 60, přímo v Šebetově. Ve formě hřiven k nám byla v minulosti dopravována měď patrně z alpských zemí. U nás pak byla mísena s cínem v poměru 10 : l v bronz, ze kterého se vyráběly nástroje, zbraně a ozdoby. Ve třicátých letech byly objeveny v zahradě A. Ferulíka dva hroby se skrčenými kostrami, o nichž však není jisté, zda patřily únětické kultuře. Jiný hrob s typicky  únětickým inventářem vykopal A. Ferulík při hloubení sklepa. Uvedené nálezy spolu s dalšími publikoval v roce 1949 v časopise Z dávných věků. V roce 1958 byl objeven při stavbě domku J. Stříže další hrob obložený kameny. Kostra, patrně ženská, ležela na pravém boku hlavou k jihu. Na krku měla měděnou hřivnu, které se nacházejí vzácně v hrobech jako nákrčníky. U nohou měla tři nádobky, na zápěstích manžetovité náramky zdobené rytým ornamentem a náramky z dvojitého, spirálovitě svinutého drátu, na krku náhrdelník z bronzových spirál. V hrobu byla nalezena ještě krátká jehlice s široce roztepanou hlavicí a zlomek další jehlice. Při dalším průzkumu, kterého se ujali pracovníci Archeologického ústavu ČSAV Brno, byl odkryt ještě další hrob obložený velkými kameny, ve kterém byla nalezena další skrčená kostra, patrně muže, ležící rovněž na pravém boku s hlavou orientovanou ve směru jihozápadním. Rovněž u této kostry byly nalezeny tři nádobky, dále pazourkový nůž, bronzová sekyrka, šídlo, dláto a velký jantarový korálek. Uvedené nálezy jsou velmi důležitým dokladem existence únětické kultury v okolí Boskovic a na Malé Hané. Šebetovské pohřebiště je velmi bohaté na tehdy vzácné bronzové výrobky a jantarový korálek je dokladem četných obchodních styků s baltským pobřežím.

     Všechny výše uvedené šebetovské nálezy patří ke klasickému únětickému období. Toto obyvatelstvo sídlilo ve střední Evropě od Harcu po západní Slovensko a od Berlína po Dunaj, živilo se zemědělstvím, dovozem dobytka a lovem zvěře a jako první na našem území dovedlo zpracovávat měď a cín v bronz. Žilo v menších vesnicích s dřevěnými domky obdélníkového půdorysu a sedlové střechy. Zemřelé pohřbívalo na pohřebištích (až 150 hrobů) ve skrčené poloze, obličejem ke sluneční straně. Pohřební ritus a kladení nádob s potravou do hrobů svědčí o úctě k zemřelým a o víře v materiálně chápaný posmrtný život.

     Z doby o něco mladší 1 100 až 400 let před n. l. pochází silné osídlení lidu popelnicových polí u šebetovského sídliště Na Nivkách. Táhne se od knínického hájku přes šebetovská Kenicka až do Žlíbku. Kulturní vrstvy asi z téže doby viděl navíc A. Ferulík v jamách pro stromky Na Nivkách a Za humny. Na Nivkách a po stranách silnice v zatáčce ke Světlé našel vlastivědný pracovník Jaroslav Mackerle několik střepů a dva pazourky.

     Od 5. století n. l. přicházeli na naše území Slované, kteří zde začali zakládat vsi. Z 11. a 12. století  n. l. jsou doloženy nálezy slovanské keramiky v Oboře a v trati Malý hrad, které dokládají osídlení katastru Šebetova v době, ze které pochází první historická zpráva o obci.

     Z doby novější se dochovalo několik zajímavých nálezů mincí. V roce 1848 bylo po požáru nalezeno v základech jedné budovy v Šebetově 33 stříbrných mincí. Jednalo se o pražské groše Václava II. a tříkrejcar moravských stavů z roku 1619. Zajímavý byl také nález stříbrných a měděných mincí z doby Marie Terezie v základech starého Pilského mlýna. Dělníci, kteří při bourání hrnec s mincemi v roce 1923 nalezli, si většinu z nich rozebrali. Na statek barona Königswartera v Šebetově jich bylo odevzdáno pouze několik.

     Z 9. století se nám dochovala zajímavá pověst o osídlení krajiny kolem Šebetova Slovany. Nese název Šibeniční vrch a ve sbírce Šebetovských pověstí ji zachytil kronikář Rudolf Wilhelm následujícími slovy:

     „Uprostřed roviny mezi Knínicemi a Šebetovem leží kopec Hájek. V dávných dobách byl nazýván Šibeničním vrchem, protože tam byla postavena šibenice a byly zde konány popravy a jiné ortele, které vynesl hrdelní soud v Knínicích. Kopec prý byl navršen uměle. Pověst vypráví, že se tak stalo nad mrtvolou moravského knížete Hormidora, který zde byl pohřben. V kraji, kde kníže vládl, vypukl mor. Každý den umíralo mnoho lidí a pomoc nebyla žádná. Hormidor se tedy rozhodl odejít se svými lidmi na vzdálenější panství a zůstat tam tak dlouho, až mor ustane. Vypravil se tedy na cestu a dostal se jednoho dne do Knínic. Zde ho však také zasáhla morová rána a kníže zemřel roku 811. Jeho přátelé ho pohřbili na rovině mezi Knínicemi a Šebetovem i s jeho koněm, celou výzbrojí a bohatými dary. Kníže byl velmi oblíben a všichni želeli jeho smrti. Aby po něm zůstala památka, nakupili na jeho mrtvolu vysokou mohylu, kterou posázeli stromy. Staří Slované věřili, že duše zemřelého bude v zeleném háji klidněji odpočívat.“

     O moravském knížeti Hormidorovi se zmiňuje ve své České kronice také kronikář Václav Hájek z Libočan.  
 

Z   n e j s t a r š í   h i s t o r i e   Š e b e t o v a

     Po této malé odbočce do dávné historie krajiny kolem Šebetova, se vraťme opět do doby první písemné zmínky o obci. Jak jsme již uvedli, ta pochází z roku 1200 a je uvedena ve falzu darovací listiny moravského markraběte Vladislava klášteru Hradisko u Olomouce.  Z dalších listin se dovídáme, že v roce  1255 získal klášter podvodně les sahající až ke Střelcům u Boskovic. Měl totiž darovací listinu  na les Střelnou nacházející se východně od Olomouce, ležící mezi řekami Moravou a Odrou. Využil podobnosti jmen  Střelec a Střelná a předložil soudu listinu na Střelnou jako důkaz, že mu náleží les mezi Knínicemi a Střelci. Získal, jistě ne zadarmo, i dva svědky, Velena a Jimrama z Boskovic. A tak se klášteru podařilo oloupit vážanské vladyky o jejich dědičný les. I když je nutno poznamenat, že ten dlouho v majetku hradišťského kláštera nezůstal, protože potomci  vážanských vladyků jej klášteru zase uloupili zpět.                                 

      V roce 1302 měla klášterní vrchnost sport o blíže neurčené zboží na Šebetovsku s Oldřichem a Arklebem z Boskovic a o čtyřicet let později s loupeživým rytířem Mikulášem Žampachem z Potštejna. Místo, kde tento rytíř přepadal pocestné, se nazývá  U Žampacha. Je to roklina v melkovském údolí mezi Okrouhlou a Vratíkovem, a stezce, na které tento loupeživý lapka přepadával se svou družinou chudé i bohaté pocestné, se říká Na zlodějské stezce. Jak uvádí bývalý šebetovský kronikář Rudolf Wilhelm měla by to být podle vyprávění staré paní Koudelkové z Melkova lesní cesta, která vede z Melkova na Okrouhlou. Nakonec však byl tento loupeživý rytíř přece jen polapen a popraven. Mezi nejstaršími šebetovskými občany se po dlouhá léta vypravovalo, že v melkovském údolí se prý kdysi nacházel čtyřhranný, asi jeden a půl metru vysoký, kámen, na němž byly vytesány údaje o narození a popravě rytíře Žampacha psané švabachem. Ve druhé polovině dvacátého století však prý byl zničen jedním knínickým občanem při odstřelu lomového kamene. Mnozí starousedlíci však stále věří, že onen kámen je trojhranný hraniční kámen stojící na rozhraní bývalých hraběcích panství v melkovském údolí, který lidé nazývají Žampachem.

     A protože, jak už to tak bývá, žádný zločinec nemohl pro své spáchané zločiny nalézt po smrti klid, nenalezl ho prý ani Žampach. Vypráví nám o tom následující pověst:

   „Loupeživý rytíř Žampach z Potštejna často přepadával pocestné i vozy naložené zbožím v údolí říčky Bělé a na Melkově a odvažoval se až do Velenova, Vážan, Šebetova, Knínic, Sudic a dokonce i do Boskovic. Mnozí formani se často nevrátili domů, protože byli zabiti. Kupci proto raději přes Boskovice nejeli, nebo si brávali s sebou tlupy ozbrojenců. Žampach přepadal i lidi pracující na poli a všude šířil proti sobě nenávist a strach. Boskovičtí se proto rozhodli, že se loupeživého rytíře zbaví. V noci ho obklíčili, zajali a odsoudili k smrti. Byla mu sťata hlava a kat ji zahrabal do  země v Melkovském údolí na hranicích tří panství, vážanského, šebetovského a boskovického. Na hrob pak byl navalen veliký kámen. Pokoj však od Žampacha nenastal. Lidé od té doby vídali, jak rytíř chodí s uťatou  hlavou pod paždí, nakukuje s ní do chalup a straší. Proto  boskovičtí měšťané propíchli zahrabanou Žampachovu mrtvolu osikovým kůlem, ale nebylo to nic platné. Rytíř strašil dál. Až jednou přišel do Boskovic vandrovník, který se nabídl, že za dobrou odměnu město strašidla zbaví.           Obstaral si mnoho hřebíků ze starých rakví a ukoval si z nich ostrý rýč. Před hodinou duchů se vypravil do Melkovského údolí, svěcenou křídou udělal kolem sebe kruh a čekal. Když ponocný odtroubil v Boskovicích půlnoc, objevil se hrozný Žampach před pocestným. Ten do něho začal sekat rýčem, až se strašidlo rozplynulo a zmizelo. Vandrovník však vykročil z kruhu teprve až poté, co začali kokrhat kohouti. A od té doby se strašidelný rytíř již v kraji neobjevil.“

     Loupeživí však nebyli pouze rytíři, ale nepoctivci se našli i mezi prostým obyvatelstvem. Dokladem toho je také pověst o loupeživém mlynáři, kterou zachytil svým perem v knížce Šebetovských pověstí Rudolf Wilhelm:

   „Za starých časů měla skoro každá vesnice, kterou protékal nějaký potok, dva mlýny, horní a dolní, na horách pak bývaly větrňáky. Žila tu veselá mlynářská chasa, pan otec, prášek, mládek, stárek, sekerník a zastavovali se zde pocestní a potulní mlynářští krajánci, kteří chodili od mlýna ke mlýnu. Také v Šebetově  bývaly  dva mlýny. Pod Bělským kopcem byl nejdříve panský mlýn a na Melkově byl mlýn soukromý. Vrchnost však vyměnila svůj mlýn za mlýn melkovský a panský mlýn tak přišel do držení mlynářské rodiny Stěničkovy. V gruntovních knihách z roku 1656 je jako jeho majitel uváděn mlynář Jan Stěnička, v roce 1873 je v šebetovské matrice uváděn na mlýně Josef Stěnička s manželkou Annou a syny Janem, Josefem, Aloisem a dcerou Marií.

     Ke mlýnu vedla pěkná cesta olšinami podél potoka. Z jara pod olšemi vždy krásně voněly fialky, v létě zde byl milý chládek, protože od vody to vždy svěže vanulo. Na podzim byla cesta vyschlá sluncem a v zimě zavátá sněhem a závějemi. Střechu mlýna stínily dva veliké duby, které stály vzadu za mlýnem. Lidé sem rádi jezdívali na besedu a mleči z Kořence, Štěpánova, Okrouhlé i ze Šebetova se tu vždy zdržovali déle, než bylo třeba, protože ve mlýně bylo stále živo a veselo. A to tak, že mlýnské kolo zrovna zpívalo a vše kolem mlýna se smálo, i ty duby ve svém šumění a potok ve svém bublání. Panímáma neskrblila nikdy nějakou tou bílou buchtou do křupava vypečenou a pan otec přinesl vždy něco na zavdanou, protože míval ve skalním sklípku vždy nějakou bečičku piva nebo vína. Bylo také známo, že mlynáři na bělském mlýně měří vrchovatě. Avšak od jisté doby se začalo o bělském mlýně povídat všelicos. Mleči již neradi dlouho čekali  na zásep a besed také ubylo. Lidé se začali mlynáře stranit a za dlouhých zimních večerů, kdy za mrazů šindele praskaly na střechách, si vyprávěli nejen o hastrmanech a polednicích, ale také o loupeživém mlynáři. Florián z poctivého rodu Stěničkova se totiž stal přechovávačem a společníkem loupeživé bandy, která přepadávala formany a pocestné na císařské silnici na Melkově.

     Jednou se vracel pozdě večer z Boskovic do Kořence melkovským údolím mladý hospodář Jan Učeň. Ze Stěničkova mlýna uslyšel hlučný smích a hlasitý zpěv. Byl zvědav, co se tam oslavuje. Přistoupil  proto k osvětlenu oknu, ve kterém uviděl opravdu prazvláštní obraz. Několik vousatých a zarostlých mužů sedělo kolem stolu a popíjelo plnými doušky z přeplněných pohárů. Před sebou měli na stole hromádky grošů, které sypali do pytlíků a mlynář je v náručí odnášel. Vzadu za mlýnem se ukrývali osedlaní koně. Hospodář dostal strach, vzal nohy na ramena a raději pospíchal,  jak nejrychleji mohl, domů.

     Jiní očití svědkové vyprávěli, že ve mlýně občas nocovali také obchodníci, kteří jezdili s bohatým nákladem látek , sukna a jiného zboží krajinou. Ve mlýně však byli oloupeni a okradeni. Povídalo se, že z mlýnice prý vedlo dolů propadliště, kam spouštěl mlynář své bohaté návštěvníky a mleče třeba i s celým nákladem. Tam na ně již čekala další tlupa, která je obrala o všechen majetek, povraždila a těla zakopala v hlubokých lesích.“

     Tolik pověst. Jak pravdivý je její reálný základ, dá se dnes již jen těžce určit. Pravdou však je, že se v té době odehrávalo v lesích kolem Šebetova  mnoho loupežných přepadení a stejně jako i v jiných krajích Čech bylo možné ozbrojené a na vše odhodlané  tlupy  lupičů jen s velkými obtížemi polapit a zneškodnit.

      Avšak vraťme se zpátky k našemu povídání o nejstarších šebetovských dějinách. Z knihy J. Pilnáčka Staromoravští rodové se dozvídáme, že koncem 14. století žil  v Šebetově vladycký rod Foustků z Chrudichrom a Šebetova. V souvislosti s ním je k roku 138l uváděn Ješek Foustka z Chrudichrom, který držel roku 1406 Ponikev a v roce 1409 vlastnil Vážany. V erbu měl postavu s pozdviženýma rukama, zobrazenou do kyčlí. Jeho bratr Ješek držel roku 1381 Nosislav, 1392 Chrudichromy, 1398  Prčice a Šebetov, 1406 Ponikev u Blanska. V roce 1409 koupil Vážany. Jeho manželkou byla Perchta z Rechenberka, se kterou měl vedle jiných dětí, které dědily Vážany, dceru Dorotu, jež se v roce 1420 provdala za Bernarda ze Žerotína. Ješkova sestra Kunka je uváděna v roce 1376 jako manželka Bočka ze Želic.

    Dle všeho v té době býval asi v Šebetově svobodný dvůr, o jehož majitelích jsou zmínky v olomouckých zemských deskách a v půhonech.  Z nich  se dovídáme, že počátkem 15. století se psala podle Šebetova manželka Jindřicha Jana z Humburka Anna ze Šebetova a Lhoty, která se po manželově smrti znovu provdala za Ješka ze Lhoty, který držel v roce 1418 zboží v Senici a v Újezdě a v roce 1446 na Hůzové. V roce 1447 však již byl mrtev. Anna ze Šebetova byla jeho druhou manželkou. Poprvé se oženil v roce 1418 s jakousi Markétou. V zemských deskách je dále uváděno také jméno Anina syna Alberta. Z dalších dochovaných jmen se dočítáme ještě o Bartoloměji ze Šebetova a dále Ofce ze Šebetova, která byla manželkou Slávka Němce. 

     V olomouckých půhonech je k roku 1409 záznam, že Dorota ze Šebetova pohání (žaluje) pana Voka z Holštejna za to, že jí slíbil věno sedmdesát hřiven a že jí je nevyplácí. Dorotiným manželem byl Martin z Lukova. Z toho, že Vok z Holštejna dlužil Dorotě věno, můžeme soudit, že šebetovští vladykové byli příbuznými mocného šlechtického rodu pánů z Holštejna. V roce 1447 vznikl spor mezi Annou ze Šebetova a Eliškou ze Lhoty. Eliška si činila národ na dědictví na Lhotě Bílé, ale nepořídila. Z téhož roku pochází také zápis, že Anna ze Šebetova a ze Lhoty Bílé, vdova po Ješkovi ze Lhoty Bílé, bere svého syna Alberta do spolku na Lhotu Bílou. V roce  1448 pohání Anna ze Šebetova Víška ze Stříteže pro dluh dvaceti hřiven. Eva a Markéta ze Lhoty Bílé tomu odporují.  V roce 1464 však již byla Anna ze Šebetova mrtvá, protože k tomuto datu čteme v zemských deskách „post mortem Annae de Šebetov“  tj. po smrti Anny ze Šebetova. Další záznam z roku 1480 uvádí, že Jan, zeman šebetovský, pohání svého bratra Jindřicha za to, že ves   Šebetov byla s královským povolením připsána jim oběma, avšak bratr Jindřich jí užívá sám. Zde je však v půhonech určitá nepřesnost. Vladykům ze Šebetova nemohla ves náležet celá, protože její větší část vlastnil klášter.

      Posledním známým šebetovským vladykou byl Jan Křička, od něhož v roce 1549 koupil šebetovský dvůr hradišťský klášter. Stalo se tak za opata Benedikta Pocha (1549–1556). V análech hradišťského kláštera o tom zdejší kronikář Siebeneicher latinsky poznamenal: „Hic Dominus Benedictus emit praedium in Schebetow cum piscinis et tribus rusticich pro 600 marcis á Nobili Domino Joanne Krziczk,“ což v překladu znamená: „Tento pan Benedikt koupil dvůr v Šebetově s rybníky a třemi sedláky za 600 hřiven od urozeného pána Jana Křičky.“ Došlo k tomu zřejmě proto, že poslední šebetovský vladyka nemohl soutěžit s církevním velkostatkem, proto musil dvůr prodat a poklesl mezi poddané. Originál uvedené smlouvy není k dispozici, vyskytuje se však v seznamu důležitých listin hradišťského kláštera.

     Po koupi dvora byla  do Šebetova postupně přesunována správa  celého šebetovského panství, jehož středisko bylo dosud v Knínicích, kde sídlil jeho správce knínický probošt. Postupně jsou  budována také nová hospodářská zařízení a budovy. Z hradišťských análů se dozvídáme,  že opat Kašpar z Litovle  (1556 -1576)  připojil k pozemkům koupeného dvora další dva a půl lány polí, jež  odňal poddaným. V roce 1559 přikročil ke stavbě šebetovského pivovaru a v roce 1570 začal  budovat dvůr, vlastně starý zámek, který však byl dokončen teprve za opata Jiřího Pavorina z Pavorinu (1594-1608). Ten také nechal zazdít nad  vchody do obou objektů pamětní desky  s nápisy následujících znění:

     Pamětní nápis nad vchodem do pivovaru oznamoval: „Item R. D. Casparus praedii braxatorii Schebetoviensis fundamenta ac initia posuit, praediogue duos cum dimidio agrorum laneos adiecit, quae omnis postea á memorato Reverendissimo Domino Pavorino solenniter ad perfectionem fuerunt deducta.“ V překladu zní: „Týž nejdůstojnější pan Kašpar položil základy a počátky dvoru a pivovaru šebetovskému, ke dvoru pak přidal dva a půl lánu rolí, což všecko pak bylo nejdůstojnějším panem Pavorinem slavně a dokonale dokončeno.“

     Pamětní nápis nad vchodem do šebetovského dvora dále oznamoval: „Anno 1570 Reverendissimus in Christo D. D. Casparus, Abbas Gradicensis, istius praedii ac braxatorii fundamenta posuit. Reverendus autem D. D. Georgius Pavorinus á Paworin,    Abbas eiusdem loci, quadragesimus, infulatus vigesimus, nominis huius tertius, Anno Domini 1598 aedificiis, agris auxit et amplicavit. Orate pro eiis.“ V překladu zní: „V roce 1570 nejdůstojnější v Kristu P. P. Kašpar, opat hradišťský, položil základy tohoto dvora a pivovaru. Důstojný pak P. P. Jiří Pavorin  z Pavorinu, opat téhož místa čtyřicátý, korunovaný mitrou dvacátý, svého jména třetí, léta páně 1598 (tento dvůr a pivovar) o další budovy a role rozmnožil a rozšířil.

     Všechny pozemky náležející ke dvoru musely být obdělávány robotou. Poddaní byli nuceni dovážet materiál na stavbu pivovaru i zámku, i ke konání různých pomocných i řemesnických prací při jejich výstavbě. Tím začalo nemilosrdné zbídačovaní a vykořisťování poddaných, které se vystupňovalo zejména za  opata Jana Ponětovského z Ponětova  (1576 – 1587). O jeho vládě i vládě dalších jeho nástupců se nám dochovaly údaje v klášterních análech díky třem letopiscům. Prvním z nich byl Joannes  Tetzelius, klášterní kněz, který psal své zápisky za vlády již zmíněného opata Pavorina. Jeho rukopis se sice nedochoval, avšak jeho poznámek a zápisků využili ve svých kronikářských záznamech bohatě další dva klášterní kronikáři. A to Michael Siebeneicher, který začal se sepisováním událostí v klášteře v roce 1675, a Augustinius Gruber, který vedl klášterní kroniku v letech 1730 až 1741. Všichni tři byli německé národnosti, avšak  své zápisky psali latinsky. I když místy jsou některé kronikářské záznamy v popisování událostí a dějů nepřesné, zůstávají bohatým zdrojem informací nejen o životě mnichů v tehdejším klášteře, ale i o životě jejich poddaných. Nejspolehlivější jsou zprávy o událostech, které kronikáři sami zažili, a o osobách, které osobně a důvěrně znali. S úctou píší např. o opatech, kteří dokázali vyždímat ze svých poddaných co nejvíce, za úhlavní nepřátele naopak považují poddané, kteří se tomuto vykořisťování bránili.  

      Nejpravdivější  údaje nám přináší Augustinius Siebeneicher, který Šebetov i knínické probošství velmi dobře znal. Byl to také on, kdo zde objevil starý rukopisný materiál, v němž byla zaznamenána jména řady knínických proboštů a farářů ze druhé poloviny 16. století. Zde se také dočetl o tom, že probošt Martin Sekanina, který v Knínicích dlouho působil,  položil roku 1559 vlastníma rukama základní kámen k šebetovskému pivovaru. Od něho se také dozvídáme, že  Martin Sekanina byl po své smrti pohřben v kryptě pod větším oltářem knínického kostela. Mylně však uvádí, že nikdo z dalších knínických kněží již titul probošt nevlastnil. Zbytek uvedeného písemného materiálu, z něhož Siebeneicher vychází, se dochoval na vnitřní straně desek knínických svatebních smluv, kde byl nalepen. Je na něm i velmi poškozený a těžce čitelný podpis. Křestní jméno by mohlo být Martin, příjmení je zcela nečitelné. Psal je snad Martin Sekanina sám? To už  dnes zřejmě nikdo nezjistí. V uvedené písemnosti si můžeme přečíst i následující  zajímavou latinskou průpovídku: „Facile contemnit omnia, qui me minit, se moriturus.“ Vzhledem k tomu, že jsou zde určité odchylky od klasické latiny, není smysl věty zcela jasný. Možná by se dal přeložit jako: „Snadno bude zapomenuto, co mne uráží a ponižuje, jakmile zemřu.“ Uvedená slova by však více  ukazovala na olomouckého rodáka Pavla Grünwalda, který byl sice v roce 1576 zvolen hradišťským opatem, avšak jeho protivník Jan Ponětovský z Ponětova dosáhl u mocných  moravských pánů,  Hanuše Haugvice z Biskupic a Viléma z Perštejna, kteří měli spor z vůle císařovy  rozhodnout, podplácením toho, že na opatský stolec byl dosazen on. Za postoupení opatského úřadu slíbil Pavlu Grünwaldovi, že jej učiní knínickým proboštem a že mu bude každoročně vyplácet sto dukátů. Knínickým proboštem se sice Pavel Günwald stal, avšak slíbené dukáty nikdy neviděl.
 

Š e b e t o v   v   d o b á c h   o p a t a   J a n a     P o n ě t o v s k é h o
 z   P o n ě t o v a

     Jan Ponětovský z Ponětova  byl velmi zajímavou osobností. Jak ve svých zápiscích poznamenal kronikář Siebeneicher, byl to vysoký přihrblý muž nosící černý plnovous, který navíc nebyl ani knězem a mši se začal učit sloužit teprve ve třetím roce svého opatství. Jak již bylo uvedeno, proboštský úřad získal podvodem, uplácením a sliby, které však nikdy nesplnil.  Do opatského úřadu byl infulován za slavnostního troubení, bubnování a hlaholu všech klášterních zvonů. Během  jedenácti let svého úřadování sloužil mši pouze dvakrát a nikdy nečetl breviář. Pořádal každý týden hostinu, na níž se zkonzumovala dvě až tři vědra vzácných vín, a celkově žil životem nehodným preláta (vitam praesulae indignam vixisse). Ačkoliv o něm kronikář Siebeneicher napsal, že pečoval jen o břicho a hrdlo (ventri et gulae studuit), dosáhl několika významných církevních hodností, o kterých nás informuje spis Zřízení a Práva, který opat vydal v roce 1584 pro své poddané. Když pak  byl v roce 1581 jmenován papežským protonotářem, opět se to v klášteře neobešlo bez obrovské slavnosti, která byla ukončena slavným Te Deum laudamus (Bože chválíme Tebe). Byl také prvním opatem, který si po postavení tzv. starého zámku s kaplí zřídil v Šebetově své letní sídlo.

     Pod jeho vládou se klášterním poddaným velmi přitížilo. Nejenže museli vykonávat všechny práce na nově budovaných hospodářských budovách v Šebetově, ale museli také obdělávat církevní pole, sklízet úrodu a robotovat dle potřeb kláštera. A když jim posléze opat zakázal užívat také lesy, které jim odedávna patřily, začali se  poddaní z Knínic, Šebetova, Cetkovic a Uhřic  bouřit. Klášterní vrchnost však tvrdě hájila své zájmy, a poddaným proto nezbylo nic jiného, než podat stížnost císaři Rudolfu II. Své právo na uvedené pozemky dokazovali privilegiemi a svědky, mezi něž patřili i dva vysocí zemští úředníci podkomoří Mikuláš z Hrádku a Hanuš Haugvic z Biskupic, který jakožto bývalý majitel Vážan poměry na zdejším panství velmi dobře znal. Díky jejich svědectví vydal v roce 1579 císař Rudolf II. edikt (výnos), který byl ve všech bodech pro  poddané příznivý.

     Opat se však nevzdal. Jakých prostředků použil k tomu, aby u císaře dosáhl zlehčení výše uvedeného ediktu, kronikář Siebeneicher nezaznamenal. Jisté však je, že v roce 1584 vydal císař nový dekret, jímž dal za pravdu opatu Ponětovskému, který císaři žaloval, že poddaní se bouří a nechtějí konat své povinnosti, a povolil, aby opat sehnal buřiče neplnící si své poddanské povinnosti z gruntů a na ty pak dosadil jiné poddané, kteří byli ochotni respektovat a plnit příkazy i nařízení církevní vrchnosti.

      Nakonec  však byl nešlechetný opat donucen v roce 1587 k resignaci. Byl mu vyměřen roční důchod tisíc zlatých a přidělen byt v klášterním domě v Ostrově. Sesazený opat se však s uvedeným řešením nemínil spokojit, protože chtěl žít stejně nákladným a skvostným životem, jako před svou resignací. A proto aby se ho mniši zbavili, věnovali mu 80 zlatých na cestu do Polska. Odešel do Krakova, kde však žil ve velmi nuzných poměrech a kde také v roce 1598 zemřel. Byl pohřben v krakovském dominikánském kostele.

     Jak již bylo uvedeno, vydal v roce 1584 spisek právních nařízení, podle kterých se museli řídit nejen poddaní, ale též všichni vrchnostenští úředníci. V jeho záhlaví se pravilo:

    „Zřízení a Práva od Velebných Pánův Prelátův Opatův Hradiských zdávna nařízené y stvrzené, jak se mají všickni poddaní v městečkách y ve všech k Klášteru Hradišti blíž Holomúce náležejících vsí  říditi a  spravovati, tu jest všecko zjevně vypsáno a vysloveno. A nyní pro lepší to památku Urozený a Welebný Pan Prelát Kněz Jan Ponětovský z Ponětova, z Božího Smilování Opat téhož Kláštera Hradiště, a Jeho Svatosti Papežské Stolice Svaté Římské Apoštolské Prothonotarius, i s Konventem svým, jakožto Páni Dědični ten chvalitebný pořádek, tak jakž Předkové jejich činívali, nařídili  a toto zřízení wytisknouti dáti ráčili. Stalo se Létha MDLXXXIIII.“

     Originál uvedeného Zřízení  a Práva se dochoval v rodině Valentově. Je psán starou češtinou a některé listy chybějí. I přesto si však můžeme učinit velmi dobrou představu o tom, co všechno Jiří Pavoryn od svých poddaných vyžadoval. Ve Zřízení jsou uvedeny přesné formule přísah  rychtářů, konšelů, kostelníků a  řady dalších vrchnostenských zaměstnanců a úředníků. Vyskytuje se tu např. i název  osoby, která po proboštech řídila panství. Byl jí fojt, který zastával mimo jiné též úřad hájenský, tzn. byl představeným hajných.  Jako malou ukázku toho, jak taková vrchnostenská přísaha vypadala, uveďme přísahu rychtářskou:

     „Přísahám Pánu Bohu všemohúcýmu, Matce Boží y všem Božím Svatým, Urozenému a Welebnému Knězy a Pánu, Panu Janovi Ponětovskému z Ponětova,  Opatu Kláštera Hradiště, y Konventu jeho Pánům svým dědičným, že chcy v tomto auřadě rychtářském věrně a právě činiti, y všecku poddanost zachovati, Pánu svému Dědičnému, Jeho milosti cynže a všelijaké poplatky věrně a právě vybírati, a jich Jeho milosti donášeti. Vdovy a syrotky ochraňovati, křivdy jim nečiniti a jinejm nedopauštěti a všecknu spravedlnost činiti, přité spravedlnosti jednoho každého, chudého jak bohatého, přespolního jak domácího, duchovního y světského zachovati, nehledíc na přízeň, ani na nepřízeň, ani na žádné dary, potud, pokudž auřadu mému rychtářskému příslušeti bude. Toho mi dopomáhej Pán Buoh všemohaucí y všickni Boží Svatí. Amen.“  

     V další části Zřízení jsou podrobně uváděny všechny povinnosti poddaných i panských úředníků. Např.  mýtní měli vybírati mýto a odváděti je vrchnosti, plesníci měli na starosti řeky a potoky a měli pro vrchnost vybírat poplatky z pronájmu rybolovu, fišmejstr měl na starosti rybníky, péči o jejich údržbu a dohled  nad výlovem ryb. Hradský měl na starosti udržování pořádku v zámku, jeho úkolem bylo mimo jiné také  dohlížet na zámeckou čeládku. Krčmáři měli  prodávat panské pivo a pálenku a bylo jim přísně uloženo nepřechovávat v krčmách lupiče a nenechávat zde nocovat poddané. V případě neuposlechnutí nařízení byla stanovena pokuta velká bečka soli. Poddaní nesměli mlít oblí v jiných mlýnech než v těch, které patřily jejich vrchnosti. Každý řezník byl povinen odvést každý rok na sv. Václava vrchnosti kámen loje. Poddaným se přikazovalo, že bez opatova svolení nesmějí odprodat pole, louky ani stavení, prodávat či půjčovat obilí, pást v lesích dobytek, měli zakázáno  pytlačit a krást. Pokud by byl někdo přistižen, měl zaplatit pokutu pět kop českých grošů. Ve Zřízení byly podrobně stanoveny také podmínky vojenské hotovosti. Např. poddaný vlastnící lán polí měl být vyzbrojen „ručnicí dlauhau čtyř pídní a druhau krátkau a mečem hodným“, zahradník „cepem dobrým železným“. V závěru nařízení o vojenské hotovosti se pak uvádí: „A s takovou Zbrojí pěkně jak náleží vytřenou a ne zrezavělou na Klášter, aneb kdežkoliv jinde, kdyby toho potřeba nastala a byli byste obesláni, beze všech vejmluv vyšli.“  V další části Zřízeni jsou přesně vymezeny úřední dny k vyřizování poddanských záležitostí: „Žádný o žádnou potřebu svau v Nedělní ani v jiný den na Zámek  nechoďte, neb slyšáni nebudete, lečby kdo obeslán byl, anebože by potřeba nějaká pilná a kvapná y nenadála byla, jaktoby průtahuov míti nemohla.  Než komuž by toho jaká potřeba byla, tehdy v Středu a v Sobotu ty dni se vám k slyšení a potřebám vašich vykonávání pokládají. Protož v jiný den bezpotřebně na Klášter se netúlejte, než na ty Dni vám již teď oznámené.“

     Klášterním úředníkům pak bylo výslovně přikázáno: “Auředník klášterský, kterýž tu na klášteře v službě bejti chce, ziadneho poddaného klášterského bez vuole a vědomí mého a neb Konventu, z poddanosti na grunty jiných pánuov propauštěti nemá.“                                                                                                                                                                                                                                                                                                 

     Velká pozornost byla věnována činnosti hajných. V instrukcích pro ně se mimo jiné uvádělo aby: „dle přísahy a závazku svého Pánu Bohu y Jeho milosti Pána a Konventu učiněného se bedlivě chovali a žádnému bez jistého poručení a vuole dříví a lesu  velkého sekati na ssyndel ani komu nikdyž prodati nedopouštěli, neboť ku potřebě Jeho milosti Páně a Konventu ke Dvoru Ssebetovskému, Pivovaru a jiná stavení y k Klášteru Hradišťskému a dvorům toho nemálo se vypotřebuje. Jestliže by pak kdo svévolně z poddaných panských se toho čeho dopustil a takovou škodu činil, takovému hejní sekery bráti a jeho jako jiného zloděje do vězení vzíti a Jeho milosti na Klášter dáti dopraviti mají“.

     Součástí knížky je též  edikt císaře Rudolfa II. z roku 1584, na kterém  je však velmi zajímavé,  že se  nedochoval ani v klášterním archivu a ani klášterní kronikáři se o něm nezmiňují.     

„Privilegium Jeho Milosti Císařské

     Rudolf II. z Boží milosti volený římský císař, po všechny časy, Rozmnožitel říše a Uherský, Český, Dalmatský, Charvátský Král, Arcikníže Rakouské, Markrabě Moravské, Lucemburské a Slezské Kníže a Lužický Markrabě, oznamuje tímto Listem všem, že jest na nás velebený Jan Ponětovský z Ponětova, Opat Kláštera Hradišťského, blíž města našeho Olomouce i na místě Konventu svého, věrný náš milý poníženě vznesl, kterak by se někteří poddaní k témuž Klášteru a Konventu náležící,  jemu protiviti měli a povinnosti od starodávna náležité vykonávati a podle sebe také některé jiné osoby zbouřiti a pozdvihovati měli. V čemž jest nás týž Opat, i na místě Konventu svého za milostivé opatření poddaně prosil. Nechtějíce my, aby týmž Poddaným Klášterským takové pozdvižení a neposlušenství jejich trpěná býti měla, protož k tomu povolovati ráčíme, aby jmenovaný Opat Hradiský všecky předepsané Poddané Klášterské, kteříž by se  jemu a Konventu jeho sprotivili, jiných po sobě potahovali a náležitě povinnosti vykonávati se zbraňovali, z gruntuov klášterských podlé zřízení a pořádku zemského, týž svolení sněmovných vybyli. A takové grunty jinými lidmi poddanými, kteříž by náležité poslušenství zachovali, a to čímž povinni sau vykonávali, osaditi mohl. Dáno na Hradě našem Pražském, ve středu po Svatém Medardu, Létha Wosmdesátého  Čtvrtého a Království našich Římského Devátého, Uherského Dvanáctého, Českého též Devátého. Rudolf.

     Ad mandatgu Sacrae Caesareae Maiestatis proprium Osvald z Šenfeldu.“

V závěru  Zřízení a Práva se konstatuje:

    „Tyto Artykulové   napřed psané všickni k tomu chci konečně abyste zachovávali a jimi se spravovali, jináče nečiníc, neboť pro mé i vaše dobré zachovávati budete, dohlídati budu. Seznám-li v tom při vás pilnost a poslušenství, vděčně přijmu. Pakli shledáno bude při vás Foytích a Konšelích, aneb při komž koli jiným neposlušenství a napřed psané vuole mé přestaupení, ten ve mně nemilostivého a nelaskavého Pána míti bude a trestání i pokut tímto zřízením vyměřených  neujde.  Tolikéž  i o jiných věcech mých a Konventu mého, o čemž tuto zapsáno není, bylo-li by vám co na místě mém od auředníka mého rozkázáno, chci tomu, abyste při tom poslušenství zachovali. A já, poznajíce to, chci vás tak ochraňovati, aby se vám žádná křivda nedála. Pakli by kdo svévolný a neposlušný nalezen byl, milosti a lásky mé sobě nevážil a podlé tohoto naučení mého i také rozkazu auředníka chovati se nechtěl, Takový každý skutečně na Hrdle i Statku podlé zásluhy trestán bude. Protož o tom vědauc, i hleďte se poslušně chovati, milost a lásku mou držeti a Trestání i Pokut se uvarovati.“

     V době vlády opata   Jana Ponětovského z Ponětova byl olomouckým biskupem jezuitský odchovanec Stanislav Pavlovský,  který opatovi přikázal,   aby prověřil klášterní faráře. Opat poslal do Knínic pátera Haštoše a pátera Petra Zpovědníka s úkolem, aby vyzvěděli od rychtářů, konšelů, kostelníků i jiných poddaných, jak si poddaní i probošt Grünwald plní své povinnosti, protože se našli donašeči, kteří biskupovi žalovali, že probošt Pavel Grünwald  zpívá při mši česky epištolu, evangelium a prefaci, že farníkům dovoluje hlasitou zpověď ve skupinách a podává svátost pod obojí způsobou. Též ho obvinili z nějakého blíže nepopsaného hříchu. Na popud olomouckého biskupa napsal Ponětovský proboštovi  důrazný dopis,  v němž ho nabádal k přísnému dodržování církevních ustanovení   a  nařízení a zakazoval přijímání podobojí způsobou. Grünwald  odpověděl listem, ve kterém se mimo jiné obhajoval tím, že přijímání podobojí způsobou není žádný hřích,  protože jej  dovolil tridentský koncil, a také na další opatovy výtky našel velmi říznou odpověď. Zvlášť poučná  pro opata byla v tomto směru latinsky psaná věta: „Scit quidem Reverendissima Paternitas Vostra, qualis bit hic populus inobediens, tenens fidem lutheranorum et picarditarum.“ V překladu zní: „Vaše Nejdůstojnější Otcovstvo přece ví, jak je zdejší lid neposlušný, zachovávající věrnost luteránům a pikardům.“ Uvedený list je velmi důležitý pro poznání života prostých poddaných, protože opati je nejen nutili k neoprávněným platům, dávkám a robotám, ale snažili se je pronásledovat i v případě jejich odchylného náboženského vyznání.

     Situace poddaných se poněkud  zlepšila  v letech 1587 – 1593, kdy se stal  novým opatem hradišťského kláštera  konečně Pavel Grünwald. Uvedený stav však byl  pouze dočasný, protože poté, co se stal jeho nástupcem   Jiří Pavorin z Pavorina  (l594  -  1608), došlo opět k nebývalému utužení poddanství, protože jak sám opat poznamenal v klášterní kronice, převzal spolu se zpustlým  klášterem i  80 790 zlatých dluhů a některé nevýhodně směněné vesnice, a proto  odmítl přistoupit  na výhody udělené jeho předchůdcem. A začaly rebelie.
 

S e l s k é   b o u ř e   n a   š e b e t o v s k é m   p a n s t v í
 v  p r v n í   p o l o v i n ě   1 7.  s t o l e t í 

     V roce 1599 se postavili poddaní z Vážan  proti vymáhání sirotčích peněz. Spor se táhl do roku 1602. Vážanští jej však prohráli a navíc ztratili ještě i ta luka, která si neprávem  přivlastňovali. V roce 1599 odmítli poddaní ze Štěpánova sbírat žaludy. Roku 1601 se vzepřeli poddaní ze Štěpánova, Skřípova, Lhoty a Brodku a podali na opata žalobu pro tyranský útlak (de tyrannica opressione). Avšak u soudu    svou při rovněž prohráli.

     Nejstatečněji a nejvytrvaleji se nelítostnému vykořisťování bránily vesnice Knínice, Šebetov, Cetkovice a Uhřice. Odpíraly konat neoprávněné roboty a poslaly stížnost císaři. Opat viděl pramen všeho zla v instrumentu z roku 1579. Nazval jej výnosem klášteru velmi zhoubným a nebezpečným (edictum monasterio nostro multum perniciosum), i když věděl, že uvedený výnos je spravedlivý. Opat Pavorin však nehledal spravedlnost, nýbrž vlastní prospěch, bohatství a moc. Znal moc zlata a dovedl jí obratně využít. S měšcem dukátů se rozjel do Prahy, a jak správně předpokládal, císařovi rádci i císař sám nezůstali  k  lesku peněz lhostejní. Pak již stačilo  jen dodat, že neposlušní sedláci jsou kacíři a patřičná místa v Praze si rázem vzpomněla na jezuitské heslo: „Haereditis non est servanda fides.“ (Listina daná kacířům nezavazuje) a řešení bylo tu.

     Cisař vybral několik mužů pevných jezuitských zásad a poslal je na Moravu zjistit, zda-li ho proradní poddaní nepodvedli a neukázali mu falešná privilegia. Císařští vyslanci pochopili, co je přáním císaře, a zajeli přímo do hradišťského kláštera za  opatem Pavorinem, který je bohatě pohostil, věnoval jim pár zlaťáků a snadno se poté s nimi domluvil na znění zprávy pro císaře, ve které bylo konstatováno, že žalující poddaní jsou zloduši, protože mocnáři podstrčili falešné doklady. Rudolf II. poté vydal  20. prosince 1604 výnos, jímž zrušil instrument z roku 1579 a vydal výnos o poslušnosti klášteru. Sedláci  čtyř vzbouřených obcí byli povoláni do kláštera, kde jim byl  nový císařský edikt přečten a bylo jim pohroženo krutými tresty, opováží-li se nedbat císařských příkazů a budou-li v rebelii proti klášterní vrchnosti pokračovat i nadále. Současně byly v klášteře uspořádány děkovné bohoslužby a  velká hostina.     V citované listině císaře Rudolfa II. z  20. prosince 1604 se mimo jiné pravilo:

     „Poddaní z Knihnic, Šebetova, Cetkovic a Uhřic… předně a nejprve z strany lesu jménem Širokého, který tíž poddaní klášterní za svůj vlastní a obecní pokládají a Občinami jmenují. Ačkoli jmenovaná obec městečka Knihnic, dědin Šebetova, Cetkovic a Uhřic, že jsou téhož lesu od mnoha let a přes paměť lidskou sekáním dříví, pasením dobytkův i jinak užívali, ukazují, však poněvadž aby takový les jejich vlastní a dědičný byl a aby k užívání jeho jakýmžkoli způsobem kdy jaké právo měli, ničímž neprokazují. K tomu také z pruovodův se našlo a vyhledalo, že sou opatové kláštera hradišťského od drahně let jim užívání téhož lesu bránili.  A přesto všeckno jmenovaný kněz opat i s konventem svým listem slavné paměti Vladislava, markraběte moravského, jehožto datum v městě Olomouci léta Páně tisícího dvoustého měsíce září dostatečně pruovody ukázal, že týž les slove Široký anebo Prostranný při témž statku ležící od téhož markraběte klášteru nadán, v němž všeckny meze a hranice, jakž v svým způsobu sou i kdo jeho užívati má, světle vysloveno a obsaženo jest. Protož vejš psaný kněz opat a konvent kláštera hradištského nynější i budoucí k témuž lesu a k všelijakému jeho dědičnému užívání vedle téhož nadání jim spravedlivě náležitému právo mají. A nemají se jim vejš psaní poddaní jich v týž les žádným vymyšleným způsobem na budoucí časy vkládati. Však z hodných příčin Jeho Milost císařská za slušné uznávati ráčí, aby kněz, opat a konvent kláštera hradištského týmž lidem poddaným svým  pro zlepšení živnůstek jich pastvy v lesích těch a jistých místech, kdež by bez škody bejti mohlo, za slušnou a mírnou odměnu přál a v nich dobytkův pásti jim dopustil.

     Kdež jsou sobě pak tíž lidé klášterští z strany robot, v které by mimo jich povinnost a starodávný obyčej od kněze opata potahováni byli, stížili, ačkoliv jsou přednadepsané komisaře vejpověď mezi někdy knězem Janem Ponětovským, toho času opatem kláštera radištského, jakožto na onen čas pánem jich, s jedné a týmiž lidmi poddanými z městečka Knihnic, Šebetova, Cetkovic a Uhřic z strany druhé skrze někdy statečného Mikuláše z Hrádku, toho času podkomořího markrabství Moravského, učiněnou předložili, kteroužto vejpověď týmž lidem poddaným jisté roboty, které by vykonávati měli, vyměřené jsou, a kněz opat že je proti takové vejpovědi v jiné nesnesitedlné prve nikdy nebejvalé a jiné nemožné roboty, kterýmiž se praví nebýti povinni, potahuje. I poněvadž jest se to vyhledalo, že táž vejpověď dostatečná není, a se na nějakou jinou vějpověď  oustní někdy Jetřicha z Kunovic, o kteréž se neví, vztahuje, a od opatův a konventu kláštera hradištského jakožto komoře Jeho Milosti císařské na škodu a ublížení se vztahující, i také, že proti privilejím a nadáním klášterním čelí, nikdá přijata nebyla a není, a táž privilegia opatům kláštera Hradiště a konventu jich daná zřetelně jim toho propůjčují, aby mohli a moc měli na věčné časy lidé své a jich klášteru příslušející s ouředníky a služebníky svými říditi, souditi, spravovati, jim mocně rozkazovati a jimi jakožto jich páni dědiční vládnouti bez všelijakých lidí překážky. A přes to všeckno, aby tíž lidé klášterští poddaní od jakých robot osvobozeni bejti a na to jaké obdarování jmíti jměli, toho se od nich nic neukázalo a ničímž neprovedlo. Z těch ze všech příčin oni podddaní klášterští k témuž zboží knihnickému náležití takovými úplnými v markrabství Moravském obyčejnými robotami povinni jsou a mají je jak k stavení, tak i ke dvorům, pivovaru, palivu a jiným potřebám klášterským bez odpornosti vykonávati. Však toho on kněz opat s konventem svým šetřiti a na to pozor dávati má, aby jimi mimo náležité a jich možnost a obtěžováni nebyli a v tom křesťanskou slušnou mírnost aby k nim zachovávali.

     Dále jakož sobě tíž lidé klášterští stěžují, že by je on kněz opat pokutami nesnesitedlnými, vězením i jiným příkořím neslušně proti jich obdarování sužoval, poněvadž tomu  dostatečně vyrozumíno jsou do mlejnů cizích vobilí k mlení přes zápověď  a uložení na ně pokuty vozili a do mlýna klášterského voziti nechtěli, čímž podle starobylého obyčeje zemského povinni jsou, a roboty, na které osvobození žádného nemají, vykonávati se zpěčovali, pokutováni vězením trestáni byli. Protož sobě to sami přičítati a na potomní čas se poslušně a poddaně v takových příčinách i ve všem slušném a náležitém k knězi opatovi a konventu chovati a takových pokut a vězením trestání si uvarovati mají a kněz opat s konventem svým bude se k nim také laskavě a povlovně jakožto duchovní a křesťanská vrchnost jich chovati.

     Co se pak stížností předepsaných lidí, poddaných klášterských, že jest jim on kněz opat peníze sirotčí, nemaje k tomu žádného práva, pobral, a oni že odoumrti vykoupené mají, dotýče, ačkoliv jsou tíž lidé to listy a obdarováními, že odoumrti jim náležejí, prokázali, čemuž také kněz opat neodpíral, ale to oznamuje, že on s nimi vo odoumrti žádné rozepře nemá, než toliko sirotčí peníze, kteréž jemu, jakožto pánu jejich, podle práva a pořádku země k opatrování   náležejí, a že jim od něho a konventu jeho takové peníze sirotčí, které pro potřebu klášterskou k sobě přijal, dostatečně ujištěné i také časně placené jsou. I poněvadž jest se to z průvodův, jakž jedné, tak i druhé strany, že jest to vpravdě tak, vyhledalo, a našlo a oni poddaní lidé klášterští, aby jim tu, co proti právu a řádu země neobyčejného a jaké ublížení se stalo, neprovedli a neprokázali. Protož od  Jeho Milosti císařské při tom ujištění a opatrování peněz sirotčích tak, jakž v markrabství Moravském za právo jest, on kněz opat i s konventem svým se zůstavuje a oni povinni budou jemu opatovi a konventu jeho nebo služebníkuom jich k tomu nařízených, jak z týchž peněz sirotčích, tak i z kostelních, kdy jim koli rozkázáno bude, počty činiti a z nich právi býti.

     Když také tíž poddaní klášterští J. M. císařskou poníženě  prosí, poněvadž jest rod pánov z Boskovic, kteréhožto rodu jeden pán opravní jejich bejval, již dokonce sešel, aby jim z jiného rodu od J. M. C. nápravní pán, k kterému by se v svých potřebách o ochranu utíkati mohli, jakž prve bejvalo, volen a ustanoven byl. I poněvadž jest kněz opat vidimusem hodnověrným majestátu Jeho Milosti císařské slavné a svaté paměti císaře Ferdinanda, jakožto na ten čas krále českého a markrabě moravského, to dostatečně prokázal, že jest již před mnohými léty z takové opravy sešlo a ti lidé poddaní klášterští na tom Opatství všelijakou poddaností a poslušností jakožto dědiční poddaní k klášteru hraštskému přináležeti mají a přináležejí. A protož J. M. císařská, znajíce, že oprava téhož kláštera žádnému jinému než Jeho Milosti císařské, jakožto králi českému a markrabí Moravskému náleží, toho všeho při tom majestátu a privilegium kněze opata a konvent tolikéž milostivě zuostavovati ráčí.

     Strany pak stížnosti týchž poddaných klášterských, že by z desíti domů várečnejch při městečku Knihnicích, kde se piva předešle k jich užitku vařívaly, kteréžto várky piv že jim před mnoha léty odňaty a oni nemajíce z týchž várek žádného užitku, přece plat z nich zouplna zapravovati musili a musejí, to sobě též do kněze opata stěžujíc a v tom zaopatření poníženě prosíc. I poněvadž jsou toho ničímž neprovedli a neprokázali a nic toho se vyhledati nemohlo, než toliko holá zpráva od týchž lidí beze všeho původu o tom učiněna a slova toliko mluvena. Protož Jeho Milost císařská to při předešlém způsobu, aby platův se neulevovalo, zanechávati ráčí. Než, což jsou koliv prve platili, to aby zouplna i na časy věčné vyplňovati a platiti povinni byli.

     I jakož jsou sobě také tíž lidé klášterští do nadepsaného opata velice stížili, že jim rolí a louky s dovolením vrchností předešlých koupené a zaplacené a v ničemž nezávadné béře a oédjímá a zase znovu prodává, takže oni své vlastní od něho kupovati musejí, v tom tolikéž za spravedlivé opatření, aby jim zase peníze za to, což tak od něho kněze opata jim zabráno a co kteří od něho znovu kupovati a zaplatiti musili, nevrátil, prosíc. Ukázavši tíž lidé na to listovních dovolení od předešlých i nynějších ouředníkuov, proboštův, opatův, některé s konvente, jiné samých opatův bez konventu, což Jeho Milost císařská tolikéž ráčíl v bedlivém uvážení jmíti a o tom vyměření učiniti. Kteřížkoli lidé, jeho kněze opata poddaní, jaké roli a louky lidem sizopanským bez vůle a dovolení opata konsenzu nebo potvrzení Jeho Milosti prodali, v ty a takové všecky grunty se kněz opat a konvent uvázati a k klášteru zase připojiti mají. Než které by takové roli a louky s dovolením kněží opatův a konventův nebo ouředníkův jich od gruntův nebo domův, k kterýmž náležely, na ztenčení a škodu jich jiným též poddaným jeho klášterským pod plat prodány byly, nebo jsou, a ty chtěl zase k těm gruntům, k kterýmž prve náležely, připojiti, tehdy mají držiteluom jich ty peníze a sumy, za které koupeny byly, zase navráceny býti. A oni proti navrácení jim těch peněz budou povinni ty rolí nebo louky, komuž by náležely, zase postoupiti. Než  tak darmo jim jich kněz opat bráti a odjímati nemá, ani také, kterým je prve odjal, darmo je bráti neměl a slušně nemohl. –a proto aby těm, kterýmž se tou mírou jakého ublížení stalo, vedle tohoto vyměření našeho to napravil.

     A jelikož i toho sobě nahoře jmenovaní lidé poddaní klášterští na kněze opata stěžovali, že jim písaře jejich z gruntův klášterských vypověděl. I poněvadž jedna každá vrchnost může, koho chce na gruntech svých trpěti i také pro slušné příčiny netrpěti, Jeho Milost císařská uznávati ráčí, že jest totiž kněz opat učiniti mohl.

     Co se pak stížnosti týchž lidí poddaných klášterských v tom artikuli z strany přijímání velebné svátosti pod obojí způsobou, nicméně také pochovávání mrtvých těl, dotýče, poněvadž ty věci duchovní jsou a k jirisdicti duchovní vrchnosti náležejí, porotož mají-li, nebo budou-li jmenovaní poddaní klášterští v tom jakou stížnost jmíti, aby to na nnějšího nebo budoucího pana biskupa olomouckého jakožto loci ordinaria vznesli, který bude věděti je v tom náležitě opoatřiti.

     Nejposléze: Ačkoliv by Jeho Milost  císařská dostatečnou příčinu jmíti ráčila k často psaným lidem klášterským k zboží knihnickému příslušejícím pro jejich veliké neposlušenství a mnohé zpurné všetečné předsevzetí, kterýmž jsou netoliko pána svého, ale i ouřad podkomořský zlehčili, dostatečným a přístným trestáním přikročiti dáti, však Jeho Milost císařská z přirozené dobrotivosti své jim takové zasloužené trestání na ten čas prominouti, avšak vedle toho jim přístně a dostatečně poroučeti a přikazovati ráčí, aby se vedle tohoto jistého a spravedlivého vyměření Jeho Milosti, z něho nikoli nevykračujíc, k jmenovanému opatu a konventu kláštera Hradiště nynějším i budoucím jakožto k vrchnosti své ve všem a všelijak poddaně a poslušně chovali a takového zpurného předsevzetí na budoucí časy pod uvarováním skutečného a přístného na hrdle trestání se vystříhali, což když se od nich stane, mají se nahoře psaní kněz opat s konventem svým k nim náležitě, laskavě, otcovsky a ve všem vedle tohoto vměření Jeho Milosti císařské tolikéžachovati, jinak nikoli nečiníc…

Dáno na hradě našem pražském v pondělí u vigilií svatého Tomáše (21. 12.), apoštola Páně léta od narození syna Božího tisícího šestistého čtvrtého…

Rudolf                   Ad mandatum Sacrae Caesareae Maiestatis Sdenco Ad. Poppl                                ( z poručení svatého císařského majestátu)

de Lobcovicz,                                       Jindřich z Písnice

S. R. Bohemiae cancelarii                    Jan  Wenzel

     Sedláci čtyř postižených obcí se však proti nespravedlivému výnosu okamžitě odvolali a téhož roku dosáhli odročení platnosti ediktu. Podařilo se jim to díky tomu, že postavení Rudolfa II. bylo v té době již značně otřesené. Od roku 1600 trpěl záchvaty šílenství a žil v neustálém strachu, že se ho jeho příbuzní zbaví vraždou. Moravské stavy si pohněval zejména ostrou protireformační politikou, kterou zde jeho jménem prováděl kardinál František z Dietrichštejna. Vážný konflikt vypukl roku 1607 mezi císařem a jeho bratrem Matyášem, který se dal v Bratislavě korunovat  uherským králem a táhl na Moravu, kde se pro něho vyslovili moravští stavové na sněmu konaném v dubnu roku 1608. Během cesty se zastavil i v klášteře Hradisko u Olomouce, kde byl slavnostně přivítán a bohatě pohoštěn a obdarován. Mimo jiné obdržel stříbrnou pozlacenou sošku klášterního patrona svatého Štěpána, v níž byl zalit jeden z kamenů, jimiž byl tento světec ukamenován. Matyáš poté přitáhl do Prahy, kde přinutil Rudolfa II., aby mu odstoupil Uhry, Rakousy a Moravu. Rudolf poté zůstal jen císařem a českým králem. Po této zradě císaře se opat Pavorin nemohl příliš ohánět císařovým dekretem, přesto se  spory mezi ním a poddanými šebetovského panství táhly až do roku 1609, kdy Rudolf II. se svými úředníky rozhodl při ve prospěch opata  hradišťského kláštera. Z různých písemností z té doby se dozvídáme, že  opat Jiří Pavorin z Pavorina  se v uvedené záležitosti obrátil na císaře Rudolfa II., který postoupil celou záležitost České dvorské radě, která  listinou z 23. srpna 1609 rozhodla ve stížnostech městečka Knínice a vsí Šebetova, Cetkovic a Uhřic na opata Pavorina následujícím způsobem:

     1.) Na základě listiny markraběte Přemysla z l. 9. 1200 přisuzuje se klášterní les Široký nebo Prostranný, o němž klášterní poddaní tvrdili, že je jejich občinou, klášteru, avšak s tou výhradou, aby ten opět za slušnou a mírnou odměnu dovolil poddaným v lesích pást tam, kde by to beze škody mohlo být.

     2.) Poddaní jsou povinni úplnými a v Markrabství moravském obvyklými robotami. Tím se zamítá stížnost, že jsou přetěžováni robotami v rozporu s výpovědí podkomořího Markrabství moravského Mikuláše z Hrádku za opata Jana Ponětovského, protože tato nebyla dostatečná, neboť se odvolávala na ústní výpověď Jetřicha z Kunovic, „o kterém se neví“. Opat nemá poddané robotami zatěžovati a v tom křesťanskou slušnou mírnost zachovávat.

     3.) Zamítá se stížnost poddaných na nesnesitelné pokuty, vězení a jiná příkoří, protože se tak právem stalo pro jejich vzpouru a neposlušenství, když vozili do cizích mlýnů a odpírali roboty.

     4.) Zamítá se stížnost poddaných na pobrání sirotčích peněz opatem proti jejich vykoupenému odúmrtnímu právu, protože sirotčí peníze nemají nic společného s odúmrtním právem, které jim není popíráno. Tyto peníze náležejí opatu podle práva a řádu země.

     5.) Zamítá se prosba poddaných o jmenování  nového opravného pána po vymření rodu pánů z Boskovic, protože opat Pavorin prokázal majestátem krále Ferdinanda, že z této opravy před mnohými léty sešlo.

     6.) Zamítá se stížnost poddaných, že musejí platit z deseti várečných domů v Knínicích  pořád stejný plat, ačkoliv jim opat várku před mnoha léty odňal, protože poddaní svou stížnost neprokázali.

     7.) Částečně se vyhovuje stížnosti, že opat role a louky, s dovolením předešlých vrchností koupené a zaplacené, bere, odnímá a znovu prodává, takže oni své vlastnictví od něho kupovat musejí, avšak klášter se může uvázat v pozemky, které poddaní prodali cizopanským lidem bez dovolení kláštera. Jestliže by  poddaní chtěli navrátit role, pole a louky, které s dovolením opatů, konventu nebo jejich úředníků byly prodány od pozemků a domů, k nimž náležely, na jejich ztenčení a škodu pod plat, zaplatí novým nabyvatelům stejnou částku, za kterou  ji tito koupili. Zadarmo odňaté pozemky mají být vráceny.

     8.) Zamítá se stížnost poddaných, že opat vyhnal písaře, protože každá vrchnost může trpět a netrpět na svých pozemcích, koho chce.

     9.) Poddaní se se stížnostmi o přijímání podobojí a o pochovávání mrtvých odsouvají na olomouckého biskupa.

     10.) Císař odpouští poddaným tresty, které by si zasloužili za velké neposlušenství a vzpurné a všetečné předsevzetí, kterým zlehčili nejenom svého práva, ale i podkomořský úřad.

     Spory mezi poddanými a klášterní vrchností však tímto listem pouze na několik málo let utichly, avšak doutnaly pod povrchem stále a s plnou silou propukly znovu v době stavovského povstání, kdy se po Pavorinově nástupci Lucasi Tomiciusovi (1608 -1612) stal novým opatem hradišťského kláštera Jiří Leodegarius Vandalus (27. 2. 1612 - 21. 3. 1629). Opat Leodegarius byl vysoký tlustý muž. Na mnichy byl přísný, vůči poddaným  krutý. Jak je dovedl odírat, dosvědčuje to, že  již za čtyři roky svého úřadování mohl splatit dvacet tisíc klášterních dluhů. Tento opat byl do svého úřadu  dosazen přímo generálním vikářem premonstrátů a váženým strahovským opatem Kašparem z Questenbergu. Stalo se tak především díky zprávám, které  před nástupem Jiřího Leodegariuse přicházely z hradišťského kláštera i okolních far. Faráři velmi budili pohoršení svým rozmařilým životem, mniši zase tím, že chodili v přestrojení do nevěstinců a lázní s lehkou ženskou obsluhou a prováděli i  řadu dalších nepředložeností. Proto Questenberg  nařídil marnotratníkům, aby značnou část svých příjmů odváděli opatovi. Tak např. knínický, svitávecký a cetkovický farář museli každého čtvrt roku odevzdávat  opatovi po dvou stech moravských tolarů. Mnichům přikázal, aby stále nosili bílé premonstrátské kutny a pohrozil, že každé neuposlechnutí jeho rozkazů bude trestáno osmidenním vězením. Z výše uvedených důvodů si i nového hradišťského opata vybral sám. Na uvednenou volbu nejvíce doplatily opět poddaní  čtyř bouřících se osad, Šebetova, Cetkovic, Uhřic a  Knínic, proti nimž opat uplatňoval nespravedlivý císařský výnos z roku 1604. Útlak zde vzrostl tak, že byl již téměř nesnesitelný. Proto se nelze podivovat tomu, že  se nešťastní sedláci ze čtyř výše uvedených osad klášterního panství odhodlali k zoufalému činu.

     V době stavovského povstání v červnu 1619 byl hradišťský klášter obklíčen pěti sty ozbrojenými sedláky pod vedením protestantského hejtmana Buchheima. Některým mnichům se sice podařilo uprchnout, avšak opat Jiří Leodegarius Vandalus  byl spolu s převorem zajat a odvezen do Olomouce, kde byl přinucen postoupit za padesát tisíc dukátů šebetovský velkostatek na věčné časy vojenskému hejtmanovi Ladislavu Velenovi ze Žerotína. Uvedený akt však neměl dlouhého trvání. Válečné štěstí se obrátilo, čeští stavové byli na Bílé Hoře poraženi a poté, co císařský generál Buquoy obsadil počátkem roku 1621 Brno, Vyškov a Prostějov, vtrhl 11. ledna císařský plukovník Gebhard Stammer do Olomouce, a tehdy patrně došlo na louce před klášterem ke krvavé srážce mezi oddílem Stammerova vojska  a sedláky, kteří drželi klášter. Protože nebyli dostatečně ozbrojeni, byli na hlavu poraženi a pobyti.

     Opat, který se dostal na svobodu, začal pomýšlet na pomstu. Poté, co se stal zemským hejtmanem znovu kardinál František z Dietrichštejna, byl poslán na opatovu žádost na šebetovské panství oddíl vojáků. Čtyřem vzbouřeným obcím nastaly zlé časy. Velitel trestního oddílu se usadil v Knínicích, jeho zástupce v Uhřicích. Nastalo loupení, plenění a vypalování statků, znásilňování žen a dívek, zabíjení otců i jejich synů. V té době byly zřejmě též nařízeny popravy několika polapených vůdců povstání. Popravy z roku 1621 jsou uváděny bez data, jen zmínkou, že „někteří na hrdle ztrestáni byli“. Klášterní kronikář nezaznamenal ani jejich jména, ani jejich počet.  Násilně vynucené ujednání mezi Ladislavem Velenem ze Žerotína a opatem Jiřím Leodegariusem bylo zrušeno a klášterní vrchnost se znovu ujala správy svého někdejšího majetku. A tak není divu, že po krátké chvíli oddechu, kdy poddaní patřili pod světskou správu, se nechtěli znovu bývalé církevní vrchnosti  podřídit. Výsledkem byly nové nepokoje, které v roce 1627 opět vyvolali poddaní již výše zmíněných tří poddanských vesnic Šebetova, Cetkovic, Uhřic a městečka Knínice. Odboj dosáhl takových rozměrů, že na jeho potlačení musel být poslán olomouckým kardinálem Františkem z Dietrichštejna oddíl vojáků. Pět vůdců povstání bylo mučeno a poté popraveno na vrchu Hájku u Knínic. Hlavní vůdce povstání Tomáš Králíček z Knínic byl rozčtvrcen za živa a jeho hlava byla pro výstrahu upevněna na kůl před jeho rodným stavením. To se nacházelo v místech, kde je dnes usedlost čp. 79. Těla ostatních popravených, jejichž jména se nedochovala, byla pro výstrahu ponechána pověšená na šibenicích. Mnoho dalších účastníků povstání bylo zatčeno a uvězněno v klášteře Hradisko u Olomouce, kde mnozí z nich zemřeli hladem či na následky mučení. Rovněž tato rebelie je v klášterních materiálech připomenutra bez data s poznámkou, že poddaní se proti vrchnosti „i zbrojně stavěli“, a proto na ně kardinál Dietrichštejn „jistý počet soldatesky na pomoc poslati musel a zbrojnou rukou je k poslušnosti přivésti dopomáhati ráčil, a na to z jejich prostředku na kopci kynickém pět osob iustificirováno (tj. popraveno) bylo“.

     Brutálním potlačením vzpoury poddaných se však nepokoje na šebetovském panství znovu pouze dočasně utlumily. Drobné vzpoury a nepokoje se opakovaly i v letech následujících, a s plnou silou vypukly znovu v roce 1635. Příčiny, které k tomu vedly, nejsou uvedeny, a soud, jímž byli  poddaní v roce 1635 odsouzeni k odevzdání rolí k šebetovskému dvoru a k nově založenému dvoru v Uhřicích, není rovněž přesněji datován. To bylo v dobách, kdy se v opatské funkci vystřídali Maxmilián Pracher (21. 3. 1629 – 17. 5. 1635)  a  Helisaeus Henicke (1635 – 27. 1. 1641). Z dalších písemností se dozvídáme, že za opata Maxmiliána Prachera si kníničtí, cetkovičtí, šebetovští a uhřičtí poddaní stěžovali na svou vrchnost nejdříve u zemského soudu poté u kardinála. Opat však jejich žalobu hodnotil jako vzpouru a požadoval, aby všichni žalobci byli potrestáni na hrdle. Na přímluvu komisařů posléze od tohoto požadavku upustil s podmínkou, že žalobci zaplatí obrovskou pokutu a přidají k šebetovskému panskému dvoru tři lány rolí a k nově zřízenému dvoru v Uhřicích šet lánů. Pozemky byly poddaným ihned odňaty a dluh, který nemohli pro jeho obrovskou výši splatit, nad nimi stále visel jako Damoklův meč, protože mohli být kdykoliv pro jeho nezaplacení vsazeni do vězení. Tím, že vrchnosti přibylo devět lánů polí, přibylo poddaným robot. Vzhledem k tomu, že  nestačili všechny panské pozemky obdělat, byli vězněni pro neposlušnost a buřičství.

      Krvavě skončil také boj sedláků za jejich práva v roce 1643, kdy byli u Brna popraveni další dva vůdcové povstání vzbouřených vesnic Stanislav Crha z Knínic (z nynějšího čp. 83) a sedlák Piták z Cetkovic. Teprve až tyto popravy jsou v klášterních materiálech přesně datovány. Dozvídáme se z nich, že dne 6. října  1642  vydal  císař  Ferdinand III. v Ebersdorfu výnos, jímž stanovil, aby dva nebo tři vzbouřenci byli potrestáni smrtí a další  vězením či nucenými pracemi v okovech. Dále se pak dovídáme, že „v následujícím 1643 roku blíže královského města Brna na hrdle ztrestáni byli“. Ovšem  údaj, kolik vzbouřených sedláků bylo popraveno, a jak se jmenovali, opět chybí. Byli to již zmínění sedlák Crha z Knínic a sedlák Piták z Cetkovic. V polovině 20. století se nechal inspirovat jejich osudy ředitel Základní školy v Cetkovicích Bedřich Štrébl,  který o sedláku Pitákovi a bojích lidu na Malé Hané v letech 1626 - 1643 napsal divadelní hru Rebelantská svatba, která se u obecenstva setkala s velkým úspěchem. Jají premiéra se konala 26. června 1965 ve 20.00 hod. na návsi v Cetkovicích a zájemci z okolních vesnic byli na představení sváženi autobusy. Hra měla tři části, jejichž obsah byl následující:

     První jednání zavedlo diváky na statek rodiny Pitákových v Cetkovicích, jejíž příslušník Libor Piták, kterého velmi pěkně ztvárnil sám autor divadelní hry Bedřich Štrébl, byl jedním z vůdců rebelantů na Malé Hané. U Pitáků se právě připravovala svatba Pitákovy sestry Katynky, na kterou Libor pozval vůdce sedláků z okolních bouřících se vesnic a také pana vrchního ze Šebetova, kterému měla být při té příležitosti přednesena žádost o zmírnění roboty.

     Ve druhém jednání podezíravý vrchní na Pitákův statek opravdu zavítá, aby se osobně přesvědčil, zda-li se tu nesešla nějaká selská rebelie. Přišel však příliš brzy, protože vůdcové povstání se mají sejít teprve poté, až nastane noc. Tajná schůzka se koná v sadě pod jabloní a jejím výsledkem je odhodlání, vynutit si na vrchnosti ústupky třeba i násilím. Selský sněm je přerušen příchodem panských drábů, kteří však nikterak neodvrátili odhodlání sedláků bojovat proti vrchnosti.

     Třetí jednání je předznamenáno svatebním veselím. K Pitákům se scházejí rozjásaní svatebčané, se kterými přicházejí i vůdcové rebelantů z okolních vesnic. Když se všichni shromáždí ve statku, ujišťují se navzájem sedlák Piták z Cetkovic a Crha z Knínic, že ať se stane cokoliv, nikdo z nich nikdy nezradí. Jejich rozhovor vyslechne vrchní, který dá oba spoutat. Mezi svatebčany nastává zděšení. Přestože oba sedláci vědí, jaký je stihne osud, pronáší Piták prorocká slova: „Věřím, že přijde doba, kdy už lidé nebudou stát pod šibenicí v okovech. Bude to stát ještě hodně lidské krve, ale tato krev nebude marná.“

     Po této krátké odbočce do nedávné historie se však znovu vraťme do poloviny 17. století. Výše popsané nepokoje se odehrály v době, kdy se stal novým opatem  hradišťského  kláštera   Jakub   Göding (1641 – 20. 1. 1647) a naše země byly zmítány třicetiletou válkou. Co se týká válečných událostí, dá se celkově říci, že šebetovští sedláci, stejně jako ostatní obyvatelé šebetovského panství, byli od drancování cizími armádami poměrně dost ušetřeni, protože se zavázali odvádět Švédům pravidelnou kontribuci, za což obdrželi v Olomouci od švédského velitele Valentina Wientera  ochranný list Salva quardia, který je chránil před plenením švédských vojsk. Až do dnešních dnů se dochovaly dva z nich. Jeden ve Vážanech a druhý v Knínicích. I když se ochranné listy týkaly pouze švédských vojáků, zatímco vojska ostatních válčících armád mohla loupit dle libosti, přesto znamenaly pro zubožené a válkou pronásledované sedláky významnou ochranu. Z výkazu  ze 6. července 1677 se dovídáme, že po skončení válečných událostí bylo v Šebetově pouze 24 osedlých gruntů, 4 usedlosti byly pusté. Ve Světlé bylo 5 gruntů osedlých, 4 nově osedlé a 7 pustých.  Z doby švédského tažení Malou Hanou se nám dochovala i následující pověst, kterou ve sbírce  Šebetovských pověstí  zaznamenal  kronikář Rudolf Wilhelm.

     „Bylo to uprostřed třicetileté války. Švédové vpadli v červnu roku 1643 na Moravu. Dobyli Litovel, Prostějov, Kroměříž, Přerov a jiná města. Vedl je Linhart Torstenson. Byl úplný mrzák, ochrnutý na obě nohy, nemohl chodit a vojáci ho museli nosit na  nosítkách. Byl však  skvělý taktik a vojevůdce. Svým vojákům povoloval pálení a drancování.

     Šebetovské panství bylo od Švédů celkem dost ušetřeno. Muselo však platit pravidelnou  kontribuci, za což dostalo od švédského komandanta Valentina Wientera ochranný list Salva guardia. Co to bylo platné, když krajinou táhla jiná vojska, která nedbala na nic. Vojáci přepadali kdekoho. Nikdo si nebyl jist před jejich smělostí. Loupili obilí, dobytek, peníze i tkaniny a všechno, co se mohlo prodat nebo sníst. Všude byla nouze o zrno, vojáci sami sklízeli. Také mlýn na Bělé  se musel zastavit, neboť nebylo ani zrna mezi kameny.

     Bylo to na den sv. Prokopa, krátce po poledni, kdy se velký oddíl Švédů hnal od Knínic přes pole k Šebetovu. Již z dáli bylo slyšet víření bubnů a válečný pokřik. Lidé se křižovali a smutně pokyvovaly hlavami. Věděli, že zase bude kruté drancování. V Šebetově však byl hlad s nouzí. Již dávno bylo vše pobráno druhými vojenským bandami. Švédové podezírali Šebetovské, že před nimi potraviny a krmivo ukrývají a zatajují, že chtějí vojáky donutit, aby odtáhli. Přišly prohlídky, vojsko procházelo chalupami, ale opravdu se nic nenašlo. Celé okolí bylo úplně vydrancováno předešlými armádami, které se tudy prohnaly. Selská stavení byla bez oken, ploty byly spáleny a zarostlé divokým křovím a kopřivami. Některé domy vůbec neměly hospodáře, jiné dávno vyhořely. Chlévy byly prázdné, na sýpkách hospodařily jen myši, ale i ty měly hlad. Lidí bylo málo. Co nezdolaly vojny, skosil mor, neštovice a cholera. Nikdo se Švédům neodvážil postavit do cesty, každý se jich bál. Ženy naříkaly a plakaly, když jim vojáci vyváděli z chléva třeba poslední kus dobytka. Řádění učinil konec šebetovský purkmistr, který ukázal jejich veliteli ochranný list. Švédové však museli dostat jíst. Vtrhli do zámku, ale ten byl prázdný, mniši již dávno uprchli tajnou chodbou do lesů. Vojáci tedy začali hospodařit po svém. Ze sklepů vyvalili bečky vína a piva, na ohni upekli zabitý dobytek a drůbež a pustili se hlučně do velikého hodování. Přes celou  půlnoc byla okna zámku osvětlena a z jídelny zněl zpěv a smích. Ráno nasbírali na své vozy hojnost jídla a pití a zase odtáhli dále. Tajná chodba však zachránila řeholníky před nadávkami a před surovým bitím. I dnes se často najde v parku při různých pracích cihlová nebo kamenná klenba, o které se neví, zda patřila ke sklepení, nebo k tajné zámeckém chodbě.“

     O tom, že tajná chodba,  či rozsáhlé sklepení pod zámkem  skutečně existovalo, svědčí i další zápisky kronikáře Wilhelma:

     „Kolem šebetovského dvora bylo mnoho správních budov a hospodářských zařízení. Pod budovami byly vybudovány rozsáhlé sklepy, kde se uschovávaly zásoby potravin, piva a vína. Když od rodiny Mayů koupil šebetovský velkostatek vídeňský židovský velkoobchodník Königswarter, začal hned s rozsáhlými opravami. Aby nemusel platit daně z budov,  dával je bořit. Tak byl zbořen mlýn na Bělé, skleník v parku, pivovar a sladovna. Dal zasypat i velkou část zámeckých sklepů. Lidé se dověděli o tajné chodbě úplnou náhodou. Jednoho dne si prý děti hrály před zámkem a vběhly při honičce do otevřeného sklepa. Stanuly před těžkými železnými dveřmi. Otevřely je velkým klíčem, který našly pod starou bednou, a spatřily před sebou dlouhou chodbu. Byla tmavá a vlhká a táhl se z ní pach plísně. Děti se zalekly, dodávaly si odvahy mezi sebou, ale do tmy se přece jen nikomu nechtělo. Konečně jedna srdnatá holčička vešla první do chodby a ostatní děti vkročily bojácně za ní. Spatřily veliké bedny, veliké sudy, výklenky ve zdi a různé nástroje. Když jim přeběhla přes cestu veliká krysa, polekaly se a utekly domů a vše vyprávěly rodičům.“

     K uvedenému vyprávění o podzemí šebetovského zámku pan Wilhelm ještě dodává:

    „Mezi staršími lidmi se o šebetovské chodbě dodnes mnoho vypráví. Vedla prý ze zámku do knínického kostela přímo pod oltář a na faru, na druhé straně pak do lesů na Malý hrad. Po této cestě prý navštěvoval knínický farář večerní pobožnosti na zámku a různé slavnosti a hostiny. Doprovázel ho vždy ozbrojený čeledín se smolnou pochodní.“

 

Š e b e t o v  v e   d r u h é   p o l o v i n ě   1 7.  s t o l e t í

     Ze druhé poloviny 17. století již máme poněkud   podrobnější zprávy o životě poddaných na šebetovském panství. Z nich se např. dozvídáme, že v roce 1657 bylo na panství 74 pustých gruntů. V roce 1667  se na šebetovském panství konala zemská vizitace domů a usedlíků. Při té  příležitosti byl pořízen seznam domů a jejích obyvatel, který je dnes uložen v Moravském zemském archívu v Brně. V jeho záhlaví je uvedeno: „Anno 1667 Statku Klasstera Hradisstie Ssebetowského komisi  od Panuv Comisarźuv konana.“ Dále následuje soupis počtu domů a obyvatel v šestnácti vesnicích šebetovského panství. Ze soupisu se dovídáme, že v 16 obcích tohoto klášterního panství žilo 76 celoláníků, 23 třičtvrtěláníků, 130 pololáníků, 85,5  čtvrtláníků, 71 zahradníků, 41 chalupníků a 11 domkařů. Pustých usedlostí bylo 65. Podrobný přehled  všech usedlostí podává následující tabulka.

 

Vesnice     celý lán     ¾ lán         ½ lán       ¼  lán     zahradníci  chalupníci  domkaři   pusté     

 

Knínice

     2

     5

     16

29

-

14

3

11

Svitávka

-

-

9

12

20

3

-

8

Šebetov

-

-

11

5

10

2

-

-

Kořenec

-

-

-

6 ½

5

2

2

7

Benešov

3

-

-

-

3

-

-

7

Okrouhlá

-

-

-

9

2

2

2

4

Vážany

-

4

7

3

4

1

-

-

Štěpánov

16

-

8

-

3

5

-

6

Skřípov

24

-

12

-

5

-

-

-

Lhota

10

-

-

-

-

-

-

2

Deštná

9

1

6

-

1

-

-

2

Brodek

12

10

6

3

-

3

3

7

Cetkovice

-

3

34

7

2

6

-

2

Světlá

-

-

-

-

10

-

-

2

Uhřice

-

-

17

8

-

3

1

3

Úsobrno

-

-

4

3

6

-

-

4

Celkem

76

23

130

85 ½

71

41

11

65

 

     Z uvedeného materiálu se  dovídáme také jména nejstarších šebetovských obyvatel.  Bylo jich 28 a jejich jména jsou následující:

Čp. 4 Pavel Smejkal, podsedník

   5 Martin Bednář, podsedník

   6 Michal Pospíšil, podsedník

   7 Valouch Nebuchla, podsedník

   8 Tomáš Bartoněk, půlláník

   9 Adam Pelíšek, půlláník

  10 Bartoň Skácel, půlláník

  11 Matouš Kopečný, chalupník

  12 Prokop Lebka, půlláník

  13 Rosina Pidrova, podsedník

  14 Jan Hana, půlláník

  15 Václav Kraváček, podsedník

  16 Jan Lorenc, podsedník

  17 Havel Přichystal, půlláník

  21 Urban Zábranský, kovář

  37 Jan Navrátil, půlláník

  38 Jiřík Hrdý, půlláník

  39 Jiřík Kopal, podsedník

  40 Pavel Beneš, půlláník

  41 Marek Ryzý, čtvrtláník

  42 Pavel Pelíšek, čtvrtláník

  43 Jan Prchal, čtvrtláník

  44 Jiřík Holub, čtvrtláník

  45 Jíra Dračka, půlláník

  46 Matěj Adámek, podsedník

  47 Jan Matouš, půlláník

  48 Jan Oříšek, čtvrtláník

   ?   Ondra Dvořák, podsedník (zrušeno, aby mohl býti rozšířen park)

     O deset let později byla v roce 1677 prováděna v Rakousku tzv. lánová vizitace, tj. soupis půdy za účelem daňových poplatků. Jejím výsledkem byl lánový rejstřík, který obsahoval jméno usedlíka a počet kusů rolí  jednotlivých tříd. Správnost tohoto soupisu musela každá obec potvrdit svou pečetí. Která obec ji neměla, musela si ji pořídit. Pečeť byla uschovaná v obecní truhle, od níž měl klíče rychtář a první konšel. Nejstarší šebetovská pečeť je značně nezřetelná. Tvoří ji jakési cimbuří, pod  ním na dvou polích radlička nebo krojidlo, kolem pečeti je nápis Peczet – obecni diedini – Schebetova.

     Poté, co bylo přeneseno správní středisko z Knínic do Šebetova, byl pověřen dohledem nad panstvím tzv. inspektor, což byl vždy některý z řádových kněží, který sídlil na zámku v Šebetově. Panství se od této chvíle začalo říkat šebetovské, nebo též Horní panství. Jak uvádí Jaroslav Pinkava v publikaci Úsobrno, do roku 1700, kdy klášter přikoupil konické panství, k šebetovskému velkostatku patřil též Brodek, Deštná, Lhota a Skřípov, které však byly po této koupi přičleněny ke konickému panství. K 10. 3. 1744 tedy k šebetovskému panství náležely následující vsi a městečka, v nichž žil níže uvedený počet obyvatel: městečka Knínice (741) a Svitávka (483), vesnice Šebetov (358), Světlá (121), Cetkovice (520), Uhřice (379), Úsobrno (289) Štěpánov (461), Kořenec (307), Benešov (199), Okrouhlá (204), Benyška (91) a Vážany (236). Později přibyl ještě v roce 1762 nově založený Pavlov a v roce 1786 založená Pohora a Přívěsť.

     V té době měla každá obec dvě správní složky. Úřad rychtářský a úřad pudmistrovský. Rychtáře stanovila vrchnost za účelem ochrany a zastupování jejích zájmů, příslušela mu pravomoc soudní, naproti tomu pudmistr vedl obec po stránce správní a zastupoval poddané u vrchnosti. Jeho úkolem bylo dohlížet na řádné odvádění kontribuce a platů vrchnosti, proviantu pro vojáky apod. V jeho práci mu pomáhali dva konšelé. Všechny 4 funkce se každý rok obnovovaly, což bylo důvodem k řádnému zapití na obecní útraty. Ze starých písmáckých zápisků se dovídáme, že v roce 1734 vykonával v Šebetově rychtářský úřad Jan Sedlář, pudmistrem byl Jiří Slavíček. Konšely byli  Josef Lepka, Matouš Pospíšil a Tomáš Dračka. Součástí obecního úřadu byl také obecní písař, jemuž obec platila ročně kolem jednoho zlatého.

     Své vrchnosti byli Šebetovští i ostatní poddaní zavázáni různými platy a povinnostmi. Museli např. zajistit pravidelný odběr piva ze šebetovského klášterního pivovaru, museli pravidelně odebírat kořalku, panský sýr a syrečky. Od počátku 18. století bylo jejich povinností odvádět též do Brna na Špilberk z určitého počtu lánů jednoho vystrojeného vojáka.

    Každá obec vlastnila pastvisko, na kterém se pásl obecní dobytek. Na ten dohlíželi obecní pasáci, a to pasák kravský a pasák drobný. První měl na starosti hovězí dobytek, druhý ovce a kozy. Pasáci bydleli v obecní pastoušce. Vedle obecního pastviska vlastnila každá obec též obecní pozemky, na kterých se pěstovalo žito a oves. Měla také čihadlo na lapání ptáků, za něž každoročně odváděla vrchnosti plat ve výši 28 krejcarů. Vedle výdajů na různé návštěvy apod. měla každá obec též své vlastní příjmy, které jí plynuly převážně z nejrůznějších poplatků. Úkolem obce též bylo pečovat o sirotky. Starala se o tzv. sirotčí peníze, které byly získány prodejem majetku po smrti otce nezletilých dětí. Peníze byly uloženy v obecní pokladně do doby, než děti vyrostly, a aby neležely ladem, půjčovaly se zájemcům o půjčky na úrok, který patřil obci. Byly to tzv. sirotčí peníze.

 

H r d e l n í   p r á v o  n a   š e b e t o v s k é m   p a n s t v í

     Jedním z nejvýznamnějších pravomocí poddanských měst a městeček bylo ve středověku tzv. hrdelní právo, které však v průběhu 15. a 16. století postupně přecházelo na městskou či vesnickou samosprávu. Vrchnost ji však v různé míře ovlivňovala a omezovala. Podle nejrůznějších písemných dokladů působilo od 16. do poloviny 18. století na Blanensku nejméně 13 hrdelních soudů, z nichž jeden z nejvýznamnějších  byl právě na šebetovském panství v Knínicích, kde  je městský soud doložen již v polovině 14. století. V té době Knínice náležely do obvodu brněnského městského práva a nejstarší doklad hrdelního procesu v Knínicích pochází ze 3. února 1557, kdy purkmistr a rada městečka Knínic urgovaly v Brně čtyři ortely. Avšak hrdelní pravomoc tohoto soudu je zřejmě mnohem starší (někteří historikové ji kladou již do doby kolem roku 1200)  a podléhala jí většina vesnic církevního panství hradišťského kláštera.        V brněnském městském archívu i v Okresním archívu Blansko se dochovala řada smolných spisů. Z nich se např. dozvídáme, že 21. září 1561 předali kníničtí do Brna  spor vdovy Marty s Mikulášem Hořavou  o dluh. V letech 1598 až 1614  byly v Knínicích řešeny tři spory o pozůstalost, jeden případ krádeže a dva případy vraždy. V květnu 1610 byl projednáván spor o pozůstalost mezi Janem a Matějem Kulhánkovými, v březnu 1611 spor o pozůstalost po Anně Ondrouškové. O pozůstalost se přeli také příbuzní cetkovického rychtáře.

     Kníničtí měli také vlastní šatlavu. Vězení s mučírnou bylo umístěno v Knínicích na radnici, popraviště se šibenicí se nacházelo severně od městečka na kopci Hájek. Pranýř obnovený v roce 1684 stál asi na náměstí. Ve sbírce rukopisů brněnského zemského archivu je např. uveden případ z roku 1608, kdy byl v knínickém vězení držen pro krádež klisen jistý Bartoš Hole. Protože byl nedospělý, byl potrestán „dobrým pardusem v vězení šatlavním, kterýž jemu biřic dáti můž“. V tomto roce si odpykával trest v knínickém vězení i pastýř Lukeš. Z roku 1614 se dochovala zpráva, že z knínického vězení uprchl Tomáš Šetkovic.V září 1613 zde byl vězněn Michal Jokl z Uhřic pro krádež.

     Vězení se nacházelo v obecní budově pod zemí. K výslechu se používala mučidla, která byla přímo ve vězení. Tvořilo je 5 klád na svírání člověka, dřevěný špičatý a ostrý robotní osel, na kterého se musel neposlušný poddaný obkročmo posadit se svázanýma rukama a nohama. Vybavení šatlavy dále tvořilo 12 železných pout, která byla připevněna na dubových sloupech a vězni se připínala na krk a v půli těla, aby musel stát. Součástí šatlavní výbavy byla i železná hruška, která se otevřela, naplnila výkaly nebo pepřem, poté se vložila vězni do úst a vzadu zamkla za hlavou.  Ze železné nádoby na stropě kapala vězni na hlavu stále voda. Mučení mělo několik stupňů. A tak není divu, že se obviněný často přiznal k věcem, které vůbec nespáchal. Za příklad nám může posloužit zápis hrdelního soudu z roku 1569, kdy byla obviněna z čarodějnictví a krádeží  Marta Nyklíková z Knínic. Podle soudního spisu se přiznala k následujícím věcem:

      „Vyznala, že ukradla jednomu sedláku v Rájci l kopu grošů.

Vyznala, že ukradla na Bačově plášť, sukni a pět sýrů.

Vyznala, že v Kynicích ukradla tři plachty, mísu cínovú a konvici.

Vyznala, že ukradla Pavlovi Čikalovi z Vážan 4 zlaté.

Vyznala, že čarovala, vodu vařila, křížky dělala, do té vody metala.

Vyznala, že  Clupka, pastejřka v Vážanech, též ji učila čarovati.

Vyznala, že muže k sobě přičarovala, davši jemu muškátu, když byla při svý   chvíli, dala mu to vypíti.

Vyznala, že Volanů Jíra s ní přebýval a ona mu dala tři zlaté a hrnec másla kradený, a vo tom věděl.

Vyznala, že v Jaroměřicích plášť ukradla a prodala jej v Jevíčku.

Vyznala, že ukradla své vlastní sestře 4 zlaté.

Vyznala, že ukradla Krškovej 15 zlatých.

Vyznala, že mládence čarovala, k své vůli je připravovala, dávala jim z své hanby chlupy spálený píti.

Vyznala, že sušívala mládence a nějakýho Štěrbu z Mladkova, prachy jim dávala, pálila je z toho dítěte, co se Zlejm měla Pelantka Dorota.“

     Popravy se konaly na kopci Hájku, kterému se říkalo též  šibeniční vrch, protože zde stála šibenice. K největší popravě zde došlo, jak již bylo uvedeno, v roce 1627 za velkého selského povstání na šebetovském panství, kdy pět vůdců povstání bylo mučeno a poté popraveno. Jejich vůdce Tomáš Králíček z Knínic byl rozčtvrcen a jeho hlava vztyčena pro výstrahu na kůlu před jeho rodným statkem. Poslední poprava se na Hájku konala v roce 1772, kdy byl oběšen myslivecký mládenec. Kat byl k popravám volán z Brna. Za popravu mečem a oběšení dostával plat 2 hřivny, za utopení také 2 hřivny, za zakopání zaživa 4 hřivny a za čtvrcení 6 hřiven. O knínickém hrdelním právu se nám dochovalo také pěkné vypravování ve sbírce Šebetovských pověstí.

     „Uprostřed roviny mezi Knínicemi a Šebetovem leží kopec Hájek. V dávných dobách byl nazýván Šibeničním vrchem, protože tam byla postavena šibenice a  konaly se zde popravy a jiné ortele, které vynesl hrdelní soud v Knínicích.Vypráví se, že kopec prý byl navršen  uměle nad mrtvolou moravského knížete Hormidora, který tu  byl v roce  811 pohřben.

     O jedné z poprav se vypráví: Bylo to v sobotu před svatodušními svátky. Od Vážan se blížilo ke Knínicím poutnické procesí v čele s černým křížkem a s kostelními korouhvemi svatých. Poutníci,  unavení dlouhou cestou, uprášení a upocení, toužili po odpočinku. Starý předříkávač písní se těžce opíral o hůl a již dávno zavřel svůj kancionál. Lidé sami začali nějakou tu mariánskou píseň nebo se chvílemi polohlasně modlili. Všichni byli bosí. Obuv měli svázanou provázky a přehozenou přes ramena. Muži nesli na zádech plátěné pytle a rance, ve kterých bylo jídlo, ženy měly přes ruce slaměné  kabele. Bohatě květované šátky, hozené přes ramena, byly svázané vpředu pod krkem na lesklých, v pase upnutých kacabajkách. Nastával soumrak a schylovalo se k dešti. Temné veliké mračno viselo nad krajinou, povětří bylo teplé a vlhké, skoro dusné. Řadu dní již pálilo slunce, ani lísteček se nikde nehnul, země byla vyprahlá a suchá. Procesí přidalo do kroku, aby se brzy dostalo pod střechu.

     První kapky deště již dopadly na hlavy poutníků. Sotva došli a schovali se ve velké fortně zájezdního hostince v Knínicích, hustá dešťová přeháňka, která se přihnala, způsobila, že ve chvíli tekly po návsi špinavé potoky vody. Netrvalo to však dlouho a zase bylo pěkně. Svěží vzduch proudil vesnicí a všem se lépe dýchalo. Poutníci toho dne již toužili po odpočinku. Nezbývalo jim mnoho cesty, a proto chtěli  přespat v zájezdní hospodě. Bylo tam dost místa pro všechny. Šli na Kalvárii do Jaroměřic, kde se ve svatodušní svátky slavila veliká pouť. Chodili tam lidé zdaleka a všichni věřili, že si vyprosí nějaký ten dar lidského štěstí a lidské spokojenosti. Někteří chtěli lásku a věrné manželství, jiní zase zdraví a klidné stáří, hodné děti a bohatství. Mezi poutníky byl starý kovář se synem Vojtěchem. Pěkně urostlý hoch dělal v otcově kovárně a byl šťasten svým mládím, sílou a zdravím. Byl šťasten také svou láskou k Anežce, dceři bohatého sedláka. Co bylo platno, že Anežce se pracovitý a hodný Vojtěch také líbil, když její otec, hrdý a pánovitý sedlák, nechtěl o jejich lásce ani slyšet. Proto se Vojtěch vypravil na pouť, aby si Anežku vyprosil.

     Hostinský měl hezkou dceru Kristu. Snědá, černovlasá, s ohnivým pohledem se podobala cikánce.Však byla také tak divoká a prudká. Co si vzala do hlavy, to také musela provést. Tentokrát jí padl do oka klidný a vážný Vojtěch. Stále se kolem něho otáčela, až ji otec musel okřikovat. Sama zvala Vojtěcha, až bude mít po práci, na schůzku. Když ji však mladík mírně, ale rázně odmítl, jen zlostně zablýskala černýma očima.

     Ráno poutníci brzy vstali, skromně se nasnídali a vydali se na další cestu. Nedošli však daleko, když je za Šebetovem dohnal knínický policajt Škrabal. „Všichni se musí vrátit,“ nařizoval, „hostinskému se ztratily zlaté lžíce, bude provedena prohlídka. U koho budou nalezeny, bude přísně potrestán.“ Poutníci se proti tomu ohradili, že nikdo z nich nekrade, ale nic to nepomohlo. Musili nazpět do Knínic.

     Přišel rychtář a s ním i jeho pomocníci. A po chvíli vázali na řemen mladého Vojtěcha, neboť zlaté lžíce nalezli u něho v chudém ranečku. Vojtěch se marně zapřísahal, že lžíce neukradl. Pod rychtářovým dohledem jej odvedli do obecní šatlavy. Příští den zasedli páni konšelé k soudu nad zlodějem. A jak zapsal věrně obecní písař, soud nebyl dlouhý. Vina byla jasná a Vojtěch byl odsouzen k oběšení. Kat Jíra již na Šibeničním vrchu prohlédl řádně šibenici a namáčel ve vodě konopný provaz.

     Mezi soudci však byl jeden konšel, který nesouhlasil s rozsudkem. Viděl bledého Vojtěcha a zničeného otce, který celou svojí silou prosil a zápasil o život svého syna. Veliká byla láska otcovská a veliká byla také jeho víra v synovu nevinu. A proto tento soudce žádal slavný soud knínický, aby učinil pokus. Jestliže v tuto dobu kohouti třikrát zakokrhají, bude to znamení, že Vojtěch je nevinen. Bylo to velmi nepravděpodobné, neboť právě odbilo poledne. A ten zázrak se skutečně stal, spravedlnost zvítězila. Kohouti opravdu třikrát zakokrhali.

     Nyní byla přivedena Krista z hospody, která se pod krutým mučením v knínické šatlavě přiznala. Když ji Vojtěch odmítl, chtěla se mu pomstít a lžíce mu do jeho uzlíku sama podstrčila.

     Kat nečekal nadarmo a svoji práci dobře vykonal. Místo Vojtěcha pověsil krásnou a divokou Kristu. Když ji vyváděli za vesnici na Šibeniční vrch, lidé jí hrozili pěstmi, pokřikovali na ni a házeli po ní blátem a kameny. Svůj trest si plně zasloužila, neboť svojí mstivou a nenávistnou povahou málem přivedla na šibenici nevinného mládence.“

     Ve světelské kronice je uvedeno, že při selských bouřích bylo popraveno celkem 21 sedláků. Poslední selské povstání bylo v roce 1651 a jeho účastníci museli přestoupit ke katolictví. Z kroniky se také dozvídáme, že 18. března 1782 byl konán výslech světelských nekatolíků ve vrchnostenské kanceláři v Šebetově. Z výslechu vyšlo najevo, že vůdkyní evangelíků  byla Juliana Kostíková, matka Šimona Kostíka ze Světlé, šedesátipětiletá stařena, která náležela k nejuvědomělejším zdejším evangelíkům. Také o této události se nám  dochovalo pěkné povídání v Šebetovských pověstech. Má název Výslech a říká se v něm:

     „Hradišťský opat Pavel Václavík dostal z Horního panství zrávu, která ho velmi vzrušila. V obci Světlá se prý pravidelně schází skupina evangelíků, zpívá žalmy, čte bibli a přijímá podobojí. Vede je Juliana Kostíková, šedesátipětiletá stařena, matka Šimona Kostíka. Přípis obsahoval seznam osob, které chodí po obci, roznášejí kacířské knihy, smlouvají se a buntují na tajných schůzkách. Opat dlouho neotálel a poslal rychlého posla do Šebetova. Chtěl věc ihned vyšetřit. Nešlo mu o vyznání víry, měl pouze obavy z nějaké selské rebelie.

     Ve vybílené jizbě za zavřenými dřevěnými okenicemi se konalo zase ten večer modlení a čtení z bible. Kolem hrubého stolu sedělo několik postav a bedlivě poslouchalo vážný hlas stařeny, když se na dveře ozvaly silné rány. Soused Ženatý se zvedl a odstrčil pevnou závoru. Do světnice vkročil zámecký sluha a hlasitě vyřizoval, že Juliána Kostíková se má dostavit dne 18. března 1782 do zámku k výslechu. Všichni byli ustrašení, jen stařena zůstala klidná. Toho dne, kdy se konal výslech, se velmi pečlivě oblékala. Její vysoká vzpřímená  postava se nesla hrdě. Stará tvář, nepříliš vrásčitá a svěže zardělá, se jemně usmívala. Jarní vzduch vanul polem a kolem cesty již rozkvétal žlutý podběl. Doprovázel ji starý Ženatý, Vystavěl, Nechuta  a mladý Parolek. Ti již  nešli tak jistě. Tísnivé pocity se jim honily hlavou. Jak asi dopadne zámecký výslech.

     Když přecházeli přes prostorný dvůr, začali na ně štěkat psi. Oni se však nezalekli a hrdě se ubírali k vysoké verandě. Na širém prostrantví bylo jinak pusto a prázdno. Na schodech ležel stín košatých kaštanů. Na chodbě, jindy tak tiché a osmělé, se začaly rozléhat jejich kroky. Po bílých stěnách byly rozvěšeny obrazy květin, výjevy ze života svatých i lovecké příhody. Malý průvod vstoupil do velikého prázdného sálu, na jehož stěnách viselo několilk podobizen opatů v životní velikosti, malovaných na plátně. Prošli kolem jejich přísných tváří a minuli i krásnou Madonu s roztomilým děťátkem veselých čtveračivých očí a kučeravých vlásků. Pod obrazem Madony tiše hořelo ve skleněné lampičce světélko. Parketová podlaha byla pokryta zelenými koberci. Praskala pod kročeji nenadálých hostí. Sluha je vedl přes celý sál do zadní komnaty, která již  nebyla  tak prostorná. Strop byl ozdoben barevnými pozlacenými freskami a štukami. Těžké záclony na oknech dodávaly této místnosti ponurý ráz. Dlouhý stůl uprostřed byl pokryt bílým ubrusem, na kterém se třpytivě leskl mezi dvěma pozlacenými svícny veliký kříž. Kolem stolu byla rozestavena starobylá dřevěná křesla s červeným sametovým povlakem. V jednom rohu místnosti byl krb, ve druhém skleněná skříň s porcelánem. Na římse krbu stály sloupkové hodiny. Obraz nad krbem znázorňoval nějaký výjev z bible.

     Nečekali dlouho. Do komnaty vstoupil řeholník, instruktor, který v nepřítomnosti opata spravoval klášterní majetek. S ním přišel starý mnich a zámecký písař. Kadeřavá paruka, která mu splývala až na ramena, a veliké okuláry dodávaly jeho drobné suché postavě značnou důležitost. V ruce nesl jakási lejstra a veliký kalamář s brkem. Černý, po kolena dlouhý aksamitový kabátec, na rukávech oleštěný a odřený, byl bohatě vyšívaný. Vážným pomalým krokem došli ke stolu a posadili se do křesel. Mnich se zdál být starší, než ve skutečnosti vypadal. Černé vlasy na spáncích byly již prošedivělé, bledé vyholené tváře měly nezřetelný výraz. V tmavých očích se jevila pevná vůle a rozhodnost. Celý výslech vedl velmi opatrně a mírně. Dobře věděl, že touto cestou dojde mnohem dále, než přílišnou horlivostí. Znal případ z historie, když v roce 1576 knínický probošt Pavel Grünwald, aby vyhověl husitským farníkům, jim zpíval při mši česky, dovoloval jim hlasitou zpověď a  podával jim podobojí způsobou.

     Juliána se chovala důstojně. Odpovídala klidně, přiznala se ke své víře a se vší rozhodností odmítla nařčení ze spiknutí. Řeholník rozhodl spravedlivě. Ať si ponechá svou víru, avšak každá rebelie bude přísně potrestána. Musel učiniti toto rozhodnutí, neboť tehdejší císař Josef II. byl ve věcech náboženských velmi snášenlivý. Hned v prvních měsících svého panování vydal roku 1781 tzv. toleranční patent, kterým bylo povoleno vyznávat svobodně a veřejně své náboženství.

     V rodině Juliány Kostíkové došlo později k tragedii. Jeden z jejích potomků se přihlásil ke katotlické víře. Otec marně synovi domlouval a marně ho prosil, aby tak nečinil. A když nic nepomáhalo, jednoho dne svého syna v rozrušení mysli mezi Světlou a Cetkovicemi zavraždil.“

 

K r o n i k á ř s k é  z á p i s k y   z e    1 7 .  s t o l e t í

     Z druhé poloviny 17. století se nám také dochovala řada zpráv o dění v Šebetově a v jeho nejbližším okolí díky kronikářským zápiskům  starých vesnických písmáků. Např. ve staré gruntovní knize městečka Úsobrna z roku 1713 se nacházejí staré paměti, které sem byly zřejmě přepsány z nějaké starší knihy z roku 1642. Dovídáme se z nich následující zajímavosti:

1662 - Na Den Božího vstoupení byl velký mráz a napadl sníh. Žita pomrzla.

1681 -  Dne 25. prosince vycházela velká kometa na západ od slunce. Od ní ocas sahal až do půl nebe. Ukazovala se 20 dní. Příštího léta ukazovaly se dvě tej prvej podobné. Jedna vycházela z večera a druhá dvě hodiny po půlnoci.

1685 -  V měsíci dubnu přimašíroval lid vojenský Linderbonský ve velkém množství do Knínic. Odváděli jsme na ně proviant, a to oves, chléb, slámu a seno.

1690 -  Na den sv. Barbory, dne 4. prosince, stalo se velké zemětřesení v Moravské Třebové, Jevíčku a ve všech okolních osadách.

1693 -  Dne 4. července bylo velké krupobití, že Svitávku i Opatovice voda vytopila.V Kynicích všechno pobrala a ve Vážanech dvě ženy utopila (starou Valtošku a Dorotu). Pak bylo celé léto mokro, že obilí prorůstlo a byla ten rok velká drahota.

1694  -   Přišlo velké draho a hlad na lidi. Lidé jedli otruby a na mnohých místech i trávu.  Toho roku bylo moc myší. Dne 10. srpna přišel velký příval vody, hromobití a krupobití. Voda role pobrala.

1696  -   Když žita vymetala, přišly velké mrazy, že všechno pomrzlo, pak bylo velké mokro, a co na polích zůstalo, myši obraly.

1698  -   Nastaly třicátky z masa. Kdo zabil krávu, vola, prase nebo ovci, musel v penězích odvésti třicátek pod velkým trestem. Z menšího vola, který vážil tři centy (150 kg), se muselo dáti 5 rýnských.

1699  -   Bylo tak velké sucho, že obilí se vyvážet nedalo. Kdo měl pas na transport obilí, tomu všechno vzali, vůz i koně. To se mnoho stávalo. Také z kůží se v těchto časech  muselo platit. Z jedné kravské kůže se platilo 18 krejcarů, z uherskýho vola kůže 30 krejcarů, vlčí kůže 15 krejcarů, kuní kůže 12 krejcarů.

1701  -   Dne 13. srpna  přišlo tak velké povětří, že rovnýho jsme ještě neviděli a neslyšeli. Domnívali jsme se, že bude náš poslední den. V Blansku na zámku i v klášteře v Brně, všude velké škody byly, a kde bylo obilí ve snopech i na hrstech, všechno voda  odnesla.

1702  -   Bylo velké sucho, že lidé i slámu platili, jen když ji dostali. V tom času mnoho  dobytka padlo. Byl velký hlad, že v pátek i 30 žebráků do domu přišlo.

1708  -   Krupobití poškodilo úrodu, psal se tedy memoriál panu inspektorovi, aby slevil kontribuci.

1712  -   Dne 24. července velké povětří přišlo a všechno obilí rozházelo. Také u Uhřic ten velký kříž s Boží mukou na několik kusů rozlámalo. Dne 4. září k nám přiletělo moc kobylek. Létaly až do třetího dne, až od nich tma byla. Velkou škodu na obilí udělaly.

1713  -   V květnu přišly mrazy, že všechno obilí pomrzlo. Sníh prášil dva dny a dvě noci, že celou zimu tolik sněhu neleželo. Byla potom nouze velká o slámu. Stála kopa tři rýnské.

     Mezi nejhorlivější písmáky v Šebetově patřila rodina Valentova. Její příslušníci obývali grunt č. 8, na kterém se postupně v letech  1656 – 1800 vystřídali Václav, Libor, Josef, Josef a na gruntě  č. 42 ještě Václav a Isidor. Členové této rodiny byli velmi vzdělaní a sečtělí, a proto není divu, že někteří z nich zastávali i rychtářské funkce. O jednom z nich se nám dochovalo i následující vypravování:

     „Valenta  byl velmi chytrý a sečtělý. Přečetl všechno, co se mu dostalo do ruky, o všechno se zajímal a o všem také hluboce přemýšlel. Uměl také dobře psát, proto není divu, že byl dlouhá léta šebetovským rychtářem. Za starých časů bývalo na vesnicích málo knih. Jen v některé domácnosti měli bibli, nějaký ten zpěvník, nebo modlitby. Někde byl ještě schován domácí nebo hospodářský rádce. Málo rodin vlastnilo nějakou staročeskou legendu a Proroctví Sibyly, královny ze Sáby.Většina knih byla uschována v zámeckých a v klášterních knihovnách. Nikdo je nečetl, ani nepůjčoval, poněvadž vrchnost nechtěla mít na venkově mnoho vzdělaných lidí. Obávala se, aby nevznikla nějaká vzpoura, nebo rebelie.

     Když Valenta přečetl všechny staré knihy, které mohl po vesnici sehnat, začal vypůjčovat knihy ze  zámku. Bylo jich tam nashromážděno veliké množství. Udělal kdysi pro zámek jakousi službu a místo peněz si vyžádal půjčování knih. Zámečtí mu zpočátku knihy velmi ochotně půjčovali. A Valenta četl a četl, ale nenechával si nic pro sebe. O knihách hovořil se sousedy, ba dokonce jim z nich večer předčítal. Sám si mnohé věci opisoval a měl již plný stůl citátů a pečlivě uložených myšlenek.

     To se nelíbilo na zámku a chtěli se Valenty nějak šikovně zbavit.Věděli, že ho nemohou přímo odmítnout, ani mu knihy odepřít, když mu půjčování slíbili. Nakonec vymysleli podivný plán. Toho dne, kdy měl jít Valenta do zámku pro nové knihy, sázel na poli brambory. Naložil na vůz pytle, rádlo a vyjel s domácími na pole. Vůz jel polním úvozem zcela nehlučně. Život, který nebylo v polích celkem ještě vidět, neušel zkušenému oku sedláka. Ozimy, donedávna zažloutlé,  zezelenaly a jařiny byly již také venku. Ženy odložily svrchní sukně a kabátky, podkasaly si spodničky a nabraly brambory do košíků a do plachet. Hospodář vyoral první brázdu. Ženy začaly klást hlízy do pohnojených brázd. Měkká kyprá země dýchala tou tajemnou silou, která těší každého sedláka. Půda se hladce krájela a přesýpala přes brambory a přikrývala je. Valenta pospíchal, aby byl s prací hotov dříve, než se slunce přehoupne přes les. Táhly ho také silně nové knihy a nové vědomosti. Jen se doma trochu vodou opláchl, převlékl a spěchal do zámku.

     Bylo mu divné, že je všude ticho a pusto. Zatáhl za zámecký zvonec a čekal. Zprvu se ulekl, když mu přišel otevřít velký chlupatý čert. Hned však setřásl ze sebe všechen strach a rázně vykročil do chodby. Jen sukovici pevněji sevřel v ruce. Na chodbě ho také míjeli černí a červení čerti. Přišel do jídelny a podivil se. Na dlouhém stole bylo přichystáno jídlo a pití. V čele stolu seděl ve vysokém a bohatém křesle v rudém rouchu snad sám kníže ďáblů. Kdesi v koutě se objevil další satan a pokynul Valentovi, aby zasedl za stůl.

     Valenta se nedal dvakrát pobízet. Usedl na žídli a s chutí se dal do jídla. Byl prací na poli vyhladovělý a přišlo mu to tedy velmi vhod. Jídlo bohatě zapíjel vínem z velikého poháru, který stále doléval také nějaký černý pekelník. Při jídle dával dobrý pozor na každé hnutí a na svoji hůl, kterou tiskl mezi koleny. Valenta byl starý lišák a nadarmo mu lidé neříkali kmotr Rozuma. Věděl dobře, kolik uhodilo, a oč se jedná. Ale nedával to nijak najevo. Zatímco jedl, ze všech stran se ozýval pekelný hluk. Výkřiky, kvílení, chechtot, rachot a dunění. Valenta však byl velmi spokojen a pranic se nebál.

     Ještě poslední kousek pečeně vložil do úst, ještě poslední pohár vína pozvedl a hlučně se zasmál: „Na zdraví, vám všem, přátelé! Jsem dost chytrý, abych poznal, že se mne chcete zbavit a nepřejete si, abych si dále půjčoval vaše knihy. Ty šašky ze sebe jste nemuseli dělat. Stačilo jen říct: „Valento, už k nám dále nechoď. Děkuji vám za dobrou večeři a mějte se dobře.“

     Pak pozvolna odcházel ke dveřím, dále přes chodbu na dvůr a zámeckou branou na vesnici. V zámku bylo hluboké ticho, ani hlásek se nikde již neozval. Jen Valenta se smál. Smál se celou cestu hlasitě, vesele a rozjařeně. A lidé, kteří ho cestou potkávali, jen udiveně kroutili hlavami.“

     Také rodina Valentova si po celá desetiletí vedla zápisky o zajímavých a neobvyklých událostech v rodné obci i jejím okolí. Záznamy pořizovala do knížky, kterou nazvala Rádce. Ty nejzajímavější údaje nyní přetiskujeme i v našem povídání o Šebetově.

     L. P. 1786 přišla divná nemoc. Lidi byli celí od hnisu a vředů. Na těle měli fleky modré a škaredé. Pán Bůh trestá lidi zkažené a zvlčilé všecky. Šak se také ukázala záře na obloze nebeský. Doma se dělaly masti všelijaké a čaje. Lidi se koupali a mazali vším.

     13. januári l. p. 1788 přišel od Jewička flašinetist a štětkař Franz Kafka zlých očí. Vzali jsme štětku na líčení. Když odešel, dostal syn Josef zlou třesavku. Lojková ho kropila ve jménu božím svěcenou vodou. V tom dňu krávy zle dojily. Uhranutou štětku sme spálili v peci.

    7. juni 1795   zabil strom v lese Matěje Pelíška č. 42. Po něm zůstala žena a pět malých dětí. Toho roku ještě dvě neštěstí byla.

     L. P. 1799 velká ouroda obilí a všeho ostatního. Zima nebyla velká, ovoce mnoho. Zhynul nám grošovatý kůň Manda.

     L. P. 1802   zle velké kroupy nadělaly na polích. Byla bída a hlad. Lidé jedli řepu.

     Rok 1858 – 21. červenec. Na den svatýho Daniela přišla velká vichřice, která nadělala velkou a zlou škodu. Mnoho stromů vyvrátila a střechy u chalup poškodila. Toho roku přišly z oběhu šajnové papírové peníze v celé říši rakouské: 30 krejcaráky, staré 17 krejcaráky, 15 krejcaráky, 7 krejcaráky a měděné peníze kus po 6, 3, 2, 1, ½  krejcara vídeňského čísla.

      Rok 1859. Zima byla přerušovaná dobami teplými. Léto mělo bouřky časté, listopad a prosinec měly mnoho mlh a studena. Nové mince: dvoutolar spolkový, tolar spolkový. Dvouzlatník platí 200 krejcarů, zlatník 100 krejcarů, čtvrtina zlatníka 25 krejcarů, nový desetník 10 krejcarů, nový pětník 5 krejcarů, trojkrejcar 3 krejcary, nový krejcar 1 krejcar, půlkrejcar ½ krejcaru. Zrušeny jsou : grošiček, koruní tolar, koruní půltolar, koruní čtvrttolar, šestáček, měděný dvoukrejcar, měděný půlkrejcar.

     Roku 1866  nastala velká vojna u Hradce. Přijeli prušáci na koních, hledali naše vojáky všude po chalupách a polích. Vše drancovali a brali všechno a vařili pod širým nebem venku u potoka. Jenom u Hrazdirů  č. 14 nic nebrali. Potom vzali krávy a koně a táhli. Nastala cholera a mřelo moc lidí. Také u nás lidi padali.

     O tom, že rodina Valentova si lásku k vědění a dění ve své rodné vesnici udržela i v následujících stoletích, svědčí i Selský Otčenáš, který si ještě ve druhé polovině 20. století pamatovala Anna Valentová. Byla to také ona, která ho  nadiktovala  tehdejšímu šebetovskému  kronikáři Rudolfu Wilhelmovi. Je dokladem toho, jak těžce se poddaným v té době na šebetovském panství žilo a jak krutě byli odíráni církevní vrchností.


S e l s k ý  O t č e n á š

Pohleď, kterak jsme souženi, od karabáčníků sedřeni, Otče náš,

Ohlédni jen se sám na nás, císaři milý, pane náš, jenž jsi,

My víme, že toho nežádáš, ani milosrdný bůh náš, na nebesích,

Plačtivě na tě čekáme a za krále tebe žádáme, posvěť se,

Neb jest tuze povýšeno, ve všech zemích rozhlášeno jméno tvé,

Slibujeme ti věrni býti, až zde s námi žíti budeš, přiď království tvé,

Nebo více dřeni nebudem, tak v radosti živi budem, jako v nebi,

Vždyť nemůžeme už obstáti, neboť chtějí nám již bráti, chléb náš vezdejší,

Ani do zejtří čekat nechtějí, pořád karabáčem hrozejí, dej nám dnes,

My dost prosíme sice, ach pane, nebi nás více, a odpusť nám,

Na prosby naše nic nedají, na zádech karabáčem hledají, naše viny,

Jsouť rovně měšťané oddaní od těch dříčů sužovaní, jakož i my odpouštíme,

Císaři, pane náš milý! Zaporuč, by nás nesoužili, našim viníkům,

Ach, dej nějaké polehčení a sprosť nás toho soužení, a neuveď nás

Dej, dej prostředek malý, bysme všickni nezoufali v pokušení!

 

     Rodinné kroniky si však vedli i někteří další písmáci v okolních vesnicích a městečkách. K těm nejzajímavějším patřil např. podsedník Jan Okáč z městečka Svitávky, kde obýval grunt č. 123. Byl pátým Okáčem na rodovém statku, ke kterému původně náležel téměř půl lán polí, které  se však díky zásahům vrchnosti neustále zmenšovaly, až nakonec dosáhly jen zahradnické, tj. podsednické velikosti. První z Okáčových prapředků, praděd Tomáš, koupil uvedenou usedlost v roce l674 za 438 hřiven stříbra. Poté se v držení statku vystřídali: praděd Antonín (1724), děd Vincenc (1765), otec Jan (1788) a již zmíněný písmák Jan Okáč mladší (1822), který tu poté hospodařil do roku 1864, kdy předal stavení svému synovi Antonínovi a sám odešel na výměnek, kde 18. května 1871 zemřel ve věku 77 let. Byl to muž nadaný a sečtělý, který se zúčastnil hájení aboličního kontraktu proti hraběti Strachwitzovi, který koupil šebetovské panství v roce 1825 a který usiloval o to, aby aboliční smlouva, jíž byly po zrušení kláštera proměněny naturální roboty v dávky peněžní,  byla prohlášena za neplatnou a aby byly znovu zavedeny roboty. Tento spor se poté vlekl  až do roku 1848, kdy skončil vítězstvím poddaných.

     Jan Okáč začal psát svou kroniku, jak je uvedeno ve Vlastivědných listech Boskovicka č. 2 z roku 2001, po delších přípravných  pracích  ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století. Jedná se o velmi vzácnou památku, jejíž jednotlivé části nemají stejnou historickou hodnotu. To platí např. o prvních kapitolách, ve kterých je romanticky popisováno povídání o svitáveckém hradě a o počátcích městečka Svitávky, které nejsou historicky podloženy. Velmi cenné je naproti tomu vyprávění o oloupení městeček Svitávky a Knínic o jejich práva, protože věrně zaznamenává ústní lidovou tradici, která se shoduje velmi přesně s historickou zkutečnotí. Nese nadpis Jakými úklady přišly Svitávka a Knínice o svá stará dobře uschovaná privilegia a jak byly přivedeny do roboty. Přepis z Okáčovy kroniky pořídil pro Vlastivědné listy Boskovicka F. Ferulík.

     „Knínice a Svitávka byly od pradávna předními osadami šebetovského panství, které drželi do roku 1784 hradišťští premonstráti sídlící v Hradisku u Olomouce. Klášter vynikal bohatstvím. Šebetovští páni  premonstráti přinutili k robotám všechny osady Horního panství, ke kterému náležely obce na Malé Hané a na Drahanské vrchovině, a také Svitávka.  Jenom Knínice, Vážany a Svitávka se nechtěly poddati, spoléhajíce na svá privilegia. Když jejich odpor již dlouho trval, vsadili páni z každé obce šest sousedů v Olomouci do vězení. Když se obyvatelé těchto tří obcí do měsíce nepoddali, byli vězňové propuštěni a na jejich místo bylo uvězněno z každé obce po šesteru jiných sousedů, po dalším měsíci opět po šesti jiných, a tak to konečně obešlo všechny Knínické, Vážanské a Svitávecké avšak i přesto nebylo  naděje, že by se poddali. Ze žaláře slyšeli okolojdoucí úpěnlivé  volání o pomoc, neboť uvěznění sousedé tam byli biti a mučeni žízní a hladem. Když pak byli propuštěni, nemohli se slabostí udržet na nohou.

      Když tedy páni viděli, že věznění nepomůže, nastrojili na ně lstivě takový úklad:  Vyslali do Svitávky, do Vážan a Knínic podvodné lidi, kteří mluvili takové řeči: „Jak se ti vzpurní sedláci z těchto tří obcí nepoddají a své privilegie k prohlédnutí nevydají, bude všech osmnáct arestantů oběšeno.“ Nejvíce tím byly polekány a ustrašeny ženy vězňů. Lomíce rukama prosily o pomoc, aby jejich mužové byli propuštěni a zachráněni. Nemohouce toho nářku snésti, domluvili se Svitávečtí s Knínickými, že ta privilegia odešlou k prohlédnutí. I vyslali s nimi do Šebetova z každé obce osm silných mužů.

     Když tehdejší inspektor (klášterní kněz, jemuž bylo svěřeno hospodářské vedení) šebetovského panství listiny prohlédl, řekl: „ Vy blázni, necháte se sužovat, majíce v rukou takovou jistotu vaší svobody, že ji ani císař  pán nemůže zrušiti. Předložte  privileje panu prelátovi na Hradisku v klášteře. Jakmile si je prohlédne, hned vypustí ze žaláře vaše lidi a budete mít na věky pokoj, neboť nikdo neví, jak dokonale jste zajištěni a chráněni.“

     Vážanským se to však nepozdávalo, nelekli se ani oběšení a zůstali doma. Kníničtí a Svitávečtí se vydali s listinami do Olomouce. Když přišli do kláštera a odevzdali privilegia prelátovi, který se jmenoval Eliseus Hönig, řekl jim: „Blázínkové, což jsou ta vaše privilegia perníková? Bojíte se, abychom vám je nesnědli?“

     Když opat privilegia přehlédl, zasmál se, a tak se zatočil na špalíčku, které se tehdy nosily pod střevíci, že si jej vyvrátil. Hned podal sousedům stolice, aby se posadili, a  pravil, že dá zavolat krajského hejtmana, aby též o tom věděl, a také že dá propustiti jejich lidi a že bude věčný pokoj. I odešel a těch věcí nechal ležet na stole. Po chvíli se vrátil, jak pravil, s panem hejtmanem. Kdo ví, kdo to byl! Sousedé krajského hejtmana neznali. Když ten pán listiny prohlédl, pravil: „ Ty vaše pergameny jsou tak dobře utvrzené, že v nich ani císař pán nemůže nic změnit, leda to hrdelní právo, které vám beztoho neneslo žádný užitek. Ale chyba je, že ta vaše privilegia přes dvě stě let neviděla světla božího a že byla, jak je na nich vidět, zavřena v limbu. (Tím bylo míněno, že byla uložena v tajné skrýši ve zdi.) Podle zákonných předpisů však mají být takové věci  předloženy k obnovení po každé, když nastoupí na trůn nový císař pán. A vy, ač se již mnoho císařů v tomto čase vyměnilo, nikde jste s tím nebyli. Je tedy nyní zapotřebí, když se bojíte poslat ty pergameny k císařskému dvoru do Vídně, abyste dali pořídit jejich opisy. Jeden zůstane vaší vrchnosti, druhý musí být zaslán dvorské kanceláři. Pak si budete moci dát ty věci třeba navždy zazdít, neboť jich vícekrát nikdo nebude žádat. Poněvadž při potvrzovaní opisů, když bude prováděno zde a ne ve Vídni, bude muset být přítomen císařský úředník od tribunálu (zemského soudu v Brně) a nemůže se vědět, který den k tomu ustanoví a kdy sem přijede, mohou ty listiny zatím zůstati zde. Asi po osmi dnech si pro ně přijděte, dostanete je nazpátek potvrzené podpisy a pečetěmi. Ale abyste měli v rukou nějakou jistotu, dostanete od nás list, kterým vám potvrdíme, že jsme od vás ty pergameny na osm dní přijali, aby mohly být opatřeny jejich opisy.“

     I dali jim list napsaný v lati. Svitáveckým jeden a knínickým též jeden. Když se sousedé vrátili domů, dali si list přečíst. Zněl takto: „Svitávečtí obyvatelé darovali svá již zastaralá privilegia své vrchnosti, totiž klášteru hradišťskému a dobrovolně přijímají poddanství jako ostatní obce.“ V Olomouci byly tehdy vystaveny dva listy pro Knínice a dva listy pro Svitávku. Prelát s hejtmanem podepsali pro každou obec jeden list a dali jej vyslaným. Vyslaní se opět podepsali na druhé dva listy, jež si ponechal opat. A to byla pouta, která sobě Svitávečtí a Kníničtí připjali.

     Po osmi dnech přišli poslové z Knínic a ze Svitávky opět na Hradisko, kde jim bylo řečeno: „Císař pán sem přijel a ty věci vzal s sebou do Vídně k opsáni. Asi za měsíc přijdou nazpátek a budou vám pak odeslány skrze šebetovského pana inspektora.“ Po měsíci tam však ještě nebyly.

     I vidouce páni premonstráti, že Svitávečti a Kníničtí půjdou do Vídně, pěkně si to tam spravili. Když vyslaní přišli do Vídně, řekli jim tam: „Císař pán odjel do Inšpruku do Tyrol a ty opisy ještě nejsou hotové.“ Když tam podruhé přišli, dostali odpověď: „ Švédové nám do země táhnou, jiné starosti na nás naléhají. Vaše pergameny budou jistotně odeslány na klášter, kde zůstanou uschovány, dokud  se nezbavíme nepřítele. Pak je dostanete. Kdybyste se však opovážili do toho času činiti klášteru nějaké násilí, budete vojskem pochytáni a ty listiny vám budou jakožto rebelantům odebrány.“

     Když Švédové dobyli Olomouce, vypustili všechny arestanty, mezi nimiž byli také Vážanští. Tak se Vážanští také dostali na svobodu a zůstala jim privilegia, která je chránila až do tohoto času ode všeho poddanství a od robot a vždy platná zůstávala.“

     Tolik z kroniky písmáka Jana Okáče. Těžké postavení poddaných v té době zachycuje také povídání o železné krávě, které velmi pěkně ztvárnil v šebetovské obecní kronice  kronikář Rudolf Wilhelm.

     „V dřívějších dobách si mnoho chudých chalupníků nemohlo koupit krávu. Proto si vypůjčovali z farské stáje, kde mívali krav mnohem více, než mohli uživit. Za ni platili faráři roční poplatek. S každou takto vypůjčenou živou krávou dostali také malou železnou kravičku, aby jim pořád připomínala závazek odvádění  nájemného. Když si chalupník ušetřil tolik, aby si mohl koupit krávu vlastní a vypůjčenou vrátil faráři, vracel s ní i krávu  železnou. Když se však stalo, že živá kráva pošla, musel si  železnou ponechat a platit z ní stejný poplatek jako z krávy živé. A tento závazek zůstal na krku  i jeho potomkům, protože  byl zapsán do pozemkových knih právě tak, jako dluh na domku. A tak z krávy vypůjčené od faráře jeho pradědem, kterému pošla, platili nájemné ještě jeho děti, vnuci a pravnuci. Teprve od roku 1869 se mohli z tohoto závazku vyplatit penězi. Tak zaplatili chalupníci za ta léta mnohem více peněz, než mohla stát kráva živá. V upomínku na jejich starý závazek tak železná kráva vyjídala jejich stůl napořád. Jarošovský farář měl např. roku 1699 ve stáji jen 16 živých krav, ale nájem dostával ze 79 železných krav, které zůstaly na různých chalupách, kde z farářovy stáje vypůjčená živá kráva zašla dříve, než ji mohl vrátit s železnou. Tak je možno vysvětlit, proč se o někom, kdo má tíživý závazek a nemůže se ho zbavit,  říká, že má na krku železnou krávu.“

    O těžkém postavení našich prapředků svědčí i velice výmluvný dopis třinácti  poddaných šebetovského panství Moravskému zemskému sněmu v Brně. Nese datum 13. června 1848. Obsah listiny je následující:


P ř i p a m a t o v á n í

     poddaných k panství Šebetovu  přináležejících, jak na obecním, tak panském gruntu stojících domkařů, strany jejich je obtěžujících břemen k onomu sněmu do Brna.

     Bolestné a žalostné, pak k politování hodné jest to pro nás, ubohé a již tak ztrápené domkaře, na tom svrchu psaném panství, obzvláště ale pro ty, kteří s 3 až 5 i 6 dítkami stíženi se vidí, když požadují: musíš plat platit, je živit a šatit, a k temu všemu ještě i svojí vysoké vrchnosti 26 dnů roboty zadarmo a větším dílem hladem zadarmo dělati, pak plat Schutzgelt, a nemáme ani pod mírky pole, dej domovní daň, nes všechny vejlohy a břemena obecní a žáden se  nezmíní, odkud a jak k tomu přijdeš. Drží-li jeden nebo druhý z nás nějaké dobytče, ještě by svoje dítky drobet spokojiti mohl, tu má zamezeno jak k panskému, tak k obecnímu jíti, a ještě k temu ani stlaní jak bejvalo a tráva lesní nejní, a povinnost přece požaduje, kdy nějaké obdržeti se hledělo, musíme takové krvavé zaplatit, k tomu robotu konat, dříví dělati. Chceme-li to samé dobytče k pastvě, ač bídné, ven vyhnati, musíme obci plat  z něj, pak z domků též, jako i knězu robotu zadarmo a při pastvě konati. Jaké to obtížnosti pro nás, ubohé malé lidi, až do omdlení v krvavém potu naši živnost pohledávat musíme. K tomu ovšem žádných vejdělků nejni, poněvadž se vše mašinami zhotovuje, kde prve se rukama činilo. Pročež jak možem žít my ostatní? Jsme-li přinuceni některé panské paseky pachtovati na 3 léta, jak se při Pavlovskej obci případ stal, že je sobě nejprve z pustatin to v nejšpatnější půdu vypracovat musí, tu samou častej hnojit a pak z nich nesnesitedlný plat a na zrně sypání dávat, robotovat a i dříví dělat musíme, takže když ten užitek se vezme, který nám zvěř nesežere, ponechá, a z něj ten plat a sypání a jinší zpravíme, nám k další živnosti z naší familii nic nepozůstane, jedině s manželkou a dítkami žebrotou jíti. Taková tedy je živnost naše a krvavé lopotání v potu tváře naší. Jak ale když jedneho neb druhého z nás stáří zastihne, takže ve všech pracech neschopným se stane a žádnou práci k živnosti potřebnou provozovat u stavu nebude, temu nepozůstane nic jinýho, jako hladnou smrt svůj věk dokončiti. Pročež, o Bože, dobrý a lásky plný Bože, a to dobré od něj. K tomu cíli a konci zřízené pořízení, uslyš hlasy naše k tobě v naších též kostech volajících, zbuď nám laskavého a dobrotivého vůdce a přímluvce, skrz kterého by nás z naších obtížností osvobození a ulevení se stalo, abychom i my toho oučastni se stali, že bychom též 6 mír pole, kterej jsme již skrze tak mnohé léta to těžké břemeno nesouc sobě posloužili, jež jedenkráte k našemu a našich dítek k úlevě a potěšení obdrželi. V tobě svou naději samém máme, buď nám milostiv.

V Šebetově dne 13. června 1848

13 podpisů

     A tak není divu, že císařský dvůr ve Vídni přišel k názoru, že poměry poddaného lidu jsou neudržitelné a že s uvedeným stavem je třeba něco udělat  a robotnému lidu v jeho těžkém postavení ulehčit, aby byl schopen vůbec pro svou vrchnost pracovat. Za tím účelem byl v roce 1775 vydán tzv. Robotní patent, kterým sice roboty zrušeny nebyly, avšak alespoň byly pevně stanoveny a na polovici zmenšeny. Sedlákovi, který musel tři dny robotovat pro vrchnost, zbývaly rovněž tři dny pro práci na vlastních polích. Také Šebetov obdržel robotní patent uchovávaný dodnes v Moravském zemském archívu v Brně. Je psán švabachem a v jeho záhlaví  je poznamenáno:

      “Robotní Patent pro Margkrabství Morawské, vydaný sedmýho Dne Měsíce Září, Roku 1775 we Wídni, Wytisstený u Jána Tomásse z Trattnern, Cís. Král. Dworskýho Impressora 1775. Tento Pattent Náleží Pro Obecz Schebettowskau.“

     Šebetovský robotní patent je rozdělen na 8 článků, ve kterých jsou podrobně rozebírána práva a povinnosti poddaných.

     První článek se týká vyměření povinností u těch poddaných, kteří by při svých dosavadních povinnostech zůstati nechtěli. Dále se týká též vyměření stálých gruntovních úroků. Podle tohoto článku byl podruh, nemající movitého majetku, povinen pracovat na panském třináct dní v roce. Chalupník, který neplatil roční daně vyšší než 57 krejcarů, měl robotovat 26 dní v roce, ten který v platbách nepřesáhl roční hranici 2 zlatých a 51 krejcarů, měl robotovat jeden den v týdnu, ti co platili více než 4 zlaté a 45 krejcarů, měli pracovat jeden a půl dne v týdnu, atd. Sedláci, kteří dříve robotovali s potahem, měli i nadále tento způsob roboty vykonávat a to tak, že kdo platil daně vyšší než 14 zlatých a 15 krejcarů, měl robotovat s jedním dobytčetem tři dny v týdnu, kdo platil daně vyšší než 28 zlatých a 30 krejcarů ročně, měl robotovat po tři dny v týdnu se dvěma koňmi a k tomu od sv. Jana Křtitele do sv. Václava ještě vykonávat jeden den v týdnu pěší robotu atd. Za tyto  pěší roboty byla vrchnost povinna dávati robotníkům denně půldruhé libry chleba. Mimo to mohla vrchnost vyžadovat od poddaných, aby v případě potřeby vykonávali více robot, avšak ty měly být placeny, a to následujícím způsobem: v měsících říjnu, listopadu, prosinci, lednu a únoru měli poddaní dostávat 7 krejcarů denně, za robotu konanou v březnu, dubnu, květnu a červnu  10 krejcarů denně, v červenci, srpnu a září za denní mzdu 15 krejcarů. K tomu zůstala zachována robota tkalcovní, podle níž byli poddaní povinni pro svou vrchnost spřísti jistou míru plátna.

     Druhý článek se týkal vyměření robotních povinností. Každý grunt, kterému byla vyměřena určitá roční nebo týdenní robota, si mohl vybrat, zda-li chce robotovat podle nově vyměřených robotních povinností, nebo zda-li bude pro vrchnost pracovat podle dřívějších robotních povinností. Totéž se týkalo také obcí, které měly ke své vrchnosti různé pracovní povinnosti, jako např. obdělávat půdu, přivážet vrchnosti dříví, apod. V tomto článku se doslovně uvádělo: „Každý dům vlastněný poddaným, který až dosud buďto týdně nebo ročně k jistému počtu robotních dní neb k nějaké obzvláště jmenované práci zavázán byl, má sám pro sebe to právo míti, buďto k těm, dle tohoto patentu vyměřeným novým, neb ke svým dosavadním robotním povinnostem se prohlásiti.“

     Třetí článek se týkal přesného časového vymezení robot. Podle tohoto ustanovení neměl být žádný poddaný nucen svou vrchností k vykonávání robot o nedělích a církví určených svátečních dnech. Od října do března se mělo pracovat 8 hodin denně, přičemž mělo být pamatováno na jednohodinový odpočinek člověka a nakrmení zvířat. Od dubna do září měli poddaní robotovat 12 hodin denně, ale dvě hodiny měly  být opět věnovány odpočinku  robotníků a krmení zvířat.

     Čtvrtý článek se týkal osvobození poddaných od některých druhů robot. Určoval, že  poddaný nesmí být proti jeho vůli nucen k většímu počtu peších robot a robot s potahem, než má  určeno. Dále se zde určuje: „Všichni bídní, nuzní, neb šedesát let staří podruhové a podruhyně, všichni jak svobodní, tak ženatí, synové a dcery, kteří u svých rodičů, neb u svýho tchána, neb u své tchýně sloužejí, všichni bývalí hospodářové a hospodyně, kteří bez provinění o svý domy a grunty přišli, jakož taky všichni invalidové a z vojny propuštění vojáci, mají tak dlouho ode vší roboty osvobozeni zůstati, jak dlouho oni bez domu, jakožto pouzí podruhové budou, jak brzy ale oni dům neb nějaký robotní grunt obdržejí, tak rovněž takové robotě podrobeni býti mají, k jaké časný držitel takového domu neb gruntu zavázán jest.“

     Pátý článek přesně vymezoval konání tzv. dalekých fůr. Poddaní totiž museli pro vrchnost vykonávat i různé daleké cesty s koňským nebo volským potahem. Tento článek robotního patentu určoval, že platy, které při tom musí poddaný platit, jako mýto či poplatky u přívozů a mostů,  musí uhradit vrchnost, která je také povinna dáti poddaným na každého koně půl druhé rakouské mírky ovsa a na každého vola jednu rakouskou mírku šrotu. Navíc za  každé tažné zvíře měla zaplatit jeden krejcar a za každou k potahu patřící osobu 7 krejcarů. Mimo to mělo být při každém přenocování vyplaceno  robotníkům šest krejcarů.

     Šestý článek určoval přesně povinnosti poddaných majících v nájmu nějaký panský majetek, tj. mlýny, hospody, vinopalny, bělidla, krámy, domy, grunty apod. S nimi měly být sepsány smlouvy o nájemném a jiných povinnost, aby se žádná ze smluvních stran nemohla vykrucovat a svá práva a povinnosti jinak vykládat.

     Sedmý článek určoval, že všechny robotní povinnosti musejí být písemně zaznamenány, tj. počet pracovních dnů v týdnu a během roku, druh roboty (pěší či s potahem), odměny za práci apod., aby nedocházelo mezi poddanými a vrchností k rozepřím. Totéž se mělo týkat i robotních povinností obcí. Současně bylo stanoveno, aby uvedené písemnosti byly společně s robotním patentem uloženy do obecní truhly opatřené dvěma zámky, od nichž by měl jeden klíč v úschově rychtář, druhý klíč konšel. Jejich povinností bylo, dát  na požádání obce či poddaného robotní smlouvy  k nahlédnutí a poté okamžitě opět  uložit do truhly.

     Poslední článek přesně vymezoval tresty poddaných za nedodržení jednotlivých nařízení robotního patentu. Doslovně se v něm pravilo: „Takoví poddaní, kteří by od nynějšího času proti svým vrchnostem nepravé žaloby a stížnosti vedli, tudy ale čas marně tratili, neméně své jmění rozhazovali a posledně docela v zkázu přijíti mohli, mají s veřejnou prací, s arestem v železích a poutech, v kázním domě s šancovním dílem, s zhozenim z hospodářství a dle povahy okolostojičnosti ještě s ostřejším trestem stíhání býti.“

     Robotní patent končí slovy: „A v tom pozustává naše dokonalá a milostivá vůle.“

     Robotní patent  byl slavnostně vyhlášen opatem. Avšak jak podotýká hradišťská klášterní kronika, když byl zástupům poddaných čten císařský list, „tito  sklonili svý lotrovský hlavy dolů a nevelmi po přečtení děkovali“. Patent platil až do roku 1848, kdy byly roboty úplně zrušeny.

     Mnozí šlechtici a majitelé panství však nařízení patentu nedbali, a nutili lid ke stejným robotám jako dříve. Spoléhali na jeho nevědomost a ustrašenost. Mezi ně patřil i šebetovský hrabě Strachwitz, o němž si budeme vyprávět později.

 

Z r u š e n í   k l á š t e r a   a   p r o d e j  š e b e t o v s k é h o   p a n s t v í

     Období největšího rozkvětu  kláštera Hradisko u Olomouce ukončily a konec jeho vlády nad šebetovským panství učinily reformy císaře Josefa II. Ke zrušení kláštera došlo v červnu 1784 za  posledního hradišťského opata Pavla Ferdinanda Václavíka (5. 7. 1741 – 18. 8. 1784). 18. června 1784 dorazila do kláštera rušící komise včele se svobodným pánem Schwanenbergem. Protože opat Václavík byl nemocen a právě v tu dobu se nacházel na Svatém kopečku u Olomouce, musel se císařský posel obtěžovat v děvět hodin ráno za nemocným prelátem tam. Do kláštera se pan Schwanenberg znovu vrátil po jedenácté hodině. Je zajímavé, že formální dekret o zrušení kláštera však neexistuje. V roce 1788 totiž požádal olomoucký magistrát  gubernium o opis zrušovacího dekretu. Jeho vydání však bylo 27. 2. 1788 zakázáno s odůvodněním, že nejvyšší  rozhodnutí o zrušení kláštera z  20. června 1784 obsahuje řadu dalších nařízení, která nemají se záležitostí nic společného a nepředstavují tutíž právní listinu, která by byla určena k právní publicitě a jsou spíše návodem pro gubernium ve farních záležitostech.

     Společně s majetkem kláštera byl zabaven i veškerý jeho majetek ve venkovských lokalitách, tedy i v Šebetově. O tom, jak k tomu došlo, se nám zachovalo velmi pěkné vyprávění někdejšího šebetovského zámeckého kastelána pana Kavana. A jak už to tak v pověstech bývá, nesmí při tom chybět ani zmínka o zakopaném a dosud nenalezeném zámeckém pokladu.

     „Červnové odpoledne se již chýlilo k večeru. Lesklý sluneční kotouč zvolna přecházel k vanovickému obzoru. Od Kníhnic byl vidět na císařské silnici obláček prachu, který se přibližoval velmi rychle k Šebetovu. Za malou chvíli již bylo vidět koně v plném trysku. A blíže se objevil i jezdec zaprášený bílým prachem daleké cesty. Špinavě zpocený hnědák, pokrytý pěnou, nesl mladého muže snědých tváří a smělých očí, které byly zpola zakryty velkým kloboukem s chundelatým pérem. Na sedle visely dvě pistole, po boku se houpal lesklý kord.

Představený řeholníků na zámku právě dokončil večerní modlitby. Byl již starý a sešlý, seděl v lenošce a podřimoval. V komnatách se stmívalo, když před branou zazněla kopyta koně osamělého jezdce. Na dvoře zařinčely ostruhy a na schodech se ozvaly rychlé kroky. Na galerii se objevil vrátný Damian s mladým důstojníkem a podával svému představenému list opatřený pečetěmi: „Císařský posel z Vídně jej právě přinesl,“ dodal. „Doneste svícen, bratře Damiane,“ řekl představený a rozbaloval list pentličkou obtočený.

   Právě nastával večer. Do šera vystupovaly černé obrysy zámeckých budov, plamen svíce se chvěl a skotačil po lesklých předmětech v pokoji. Mnich četl a jeho hlava vrhala špičatý stín. Před ním stál mladý důstojník v pozoru, pod levou paží držel klobouk se širokou střechou a jeho hnědé, zkadeřené vlasy padaly na bílý límec světlého kabátce. Pojednou depeše vypadla představenému z třesoucích se rukou na zem. Sevřel v dlaních svoji stříbrem prokvetlou hlavu a chvíli zůstal nepohnutý a mlčenlivý. Pak rychle vstal a poručil: „Bratře Damiane, svolejte ihned všechny zámecké obyvatele na nádvoří.“

     Když dozněl zámecký zvonec, sešel s důstojníkem pomalým krokem se schodů. Pak před vysokým portálem přečetl celému shromáždění císařský dekret, kterým se ruší klášter na Hradisku a veškeré jeho jmění, statky, budovy, polnosti a ostatní zboží se zabavuje ve prospěch státu. Všechen personál, kněží i mniši řádu premonstrátského, se okamžitě vystěhují ze zámku a odeberou se do kláštera. Tam budou čekat na další rozhodnutí.

     Byla vlahá červnová noc. Nebe bylo pokryto tmavými mraky. V dáli se chvílemi zablýsklo. Noční  vítr přinášel do místnosti vůni zámecké zahrady. V košatých korunách stromů mezi potrhanými mraky prosvítalo světlo vycházejícího měsíce. Také v ostatních zámeckých pokojích, světničkách a komůrkách blikala mdlá světélka lojových kahánků a hořících pochodní. Všichni se chystali na cestu.

     Brzy ráno pak vykročili řeholníci cestou na Rychvald, kudy vedla císařská silnice směrem na Konici a dále do Olomouce. Kromě svých osobních věcí si nemohli nic odnést. Císařský dekret byl velmi přísný. Představený si však vyprosil od mladého kurýra velký zámecký kříž, který stál v čele chodby. Kurýr v tom neviděl nic špatného a žádosti vyhověl. Později se zjistilo, že kříž byl dutý a že v něm byl uschován zámecký poklad: peníze,  drahokamy a jiné cennosti.

     Tento kříž řeholníci po cestě zakopali na neznámém místě, neboť doufali, že se ještě do Šebetova vrátí a poklad znovu na zámek přinesou. Poněvadž se tak nestalo, čeká ještě dnes drahocenný zámecký poklad na svého objevitele.

     Než odešli premonstráti ze zámku, zavalili téže noci také tu část sklepů a chodeb, v nichž měli uschovány bečky se vzácným a drahým vínem. Na ty se dosud také nepřišlo.

     Za starých dob byl Šebetov uzavřen na západě i na východě branou. Z vesnice byla ještě jedna cesta, a to mezi selskými domy č. 8 a č. 9, která vedla na císařskou silnici. Byla také uzavřena brankou. Právě po této cestičce prý odešli mniši ze zámku i s pokladem. A protože zde byla postavena chaloupka, ve které bydlel Josef Kašpárek, říkalo se brance Kašpárkova. Dnes se tam říká V Mezírce.“

     Tolik šebetovská pověst. O tom, jaký byl skutečný stav klášterního jmění a majetku, se dovídáme z lejster a písemností uložených dnes v Moravském zemském archivu v Brně. Z nich vyplývá, že  v době zrušení kláštera čital  jeho celkový majetek 1 913 339 zlatých, 49 krejcarů 19/24 denáru. Pasiva činila 224728 zlatých 59 krejcarů 3 4/8 denáru.

     Čisté jmění bylo vyčísleno částkou 1 688 604 zlatých, 49 krejcarů a 7/21 denáru. V klášterní pokladně byl  zajištěn  zůstatek 51 622 zlatých, 7 krejcarů, 2 denáry, sirotčích peněz 28 920 zlatých 49 krejcarů, 2 denáry. Knihy v klášterní knihovně byly oceněny částkou 1 271 zlatých, 27 krejcarů, na Svatém Kopečku částkou 157 zlatých  16 krejcarů. Skutečná hodnota majetku však byla mnohem vyšší.V době zrušení kláštera náleželo do jeho majetku vedle  několika statků v Uhrách také:

     1/ Dolní panství, které sestávalo z 29 vesnic se 1325 usedlostmi a 8 poplužními dvory. Jeho       cena byla stanovena částkou 560 656 zl. 15 kr.

     2/ Statek Vřesovice, ke kterému náleželo 5 vesnic s 320 usedlostmi a 3 poplužními dvory. Cena 139 398 zl. 20 kr.

     3/ Statek Konice, který sestával z 12 vesnic se 795 usedlostmi a 4 poplužními dvory. Cena 129 989 zl.

     4/ Statek (Malé) Hradisko, který tvořilo 51 usedlostí a 1 poplužní dvůr. Cena 11 731 zl. 40 kr.

     5/ Panství Hrochův Týnec, které tvořilo 12 vesnic se 110 usedlostmi. Cena 156 250 zl.

     6/ Panství Šebetov, zvané též horní, jež tvořilo 12 vesnic s 817 usedlostmi, a 7 poplužními dvory, z nichž jmény byly uvedeny Pohora a Pavlov. Odhadní cena činila 220 252 zlaté 55 krejcarů. Celkový přehled tohoto panství udává následující tabulka:

 

obec

pololáníci

půldruhaláníci

čtvrtláníci

zahradníci

domkaři

podruzi

celkem

Šebetov

12

5

-

13

22

4

56

Knínice

23

34

-

27

29

12

125

Světlá

-

-

-

12

13

3

28

Cetkovice

40

-

-

14

19

15

88

Uhřice

24

4

-

6

20

10

64

Úsobrno

-

3

6

8

14

6

37

Kořenec

11

-

2

10

30

11

64

Benešov

8

-

4

7

42

3

64

Okrouhlá

-

8

-

8

29

6

51

Svitávka

19

-

-

34

20

10

83

Vážany

-

-

-

-

8

7

15

Hor.Štěpánov

10

37

2

4

76

13

142

CELKEM

147

91

14

143

322

100

817

 

     Majetek kláštera byl původně spravován  vrchním ředitelstvím komorních a státních statků, pak tzv. Náboženským fondem. Dolní panství koupil v červenci 1826 v dražbě za 410 000 zlatých Filip Ludvík hrabě Saint Genois, z uherských statků v Csorné a Turje se staly samostatné premonstránské instituce. Šebetovské, nebo též horní panství, koupil 5. června 1825 ve veřejné dražbě za 381 000 zlatých hrabě Karel Strachwitz z Kamenice.

V úřední vychlášce o prodeji šebetovského panství se uvádělo:


V y h l á š k a

     Oznámení o dražebním prodeji panství náboženského fondu nacházejícím se v Šebetově, kraj Olomouc.

    Před c.k. moravsko-slezskou komisí pro odprodej ze státních majetků bylo ke stávající již vyhlášce z 18. srpna 1824 Z 528 dále veřejně prohlášeno, že majetek náboženského založení nacházející se v Šebetově, tj. mezi Boskovicemi a Jevíčkem, v kraji Olomouc, bude 28. června  C.J. (tohoto roku) v 9 hodin dopoledne v c.k. guvernérské (místodržitelské) budově v Brně s výhradou nejvyššího schválení cestou veřejné dražby prodán.

     Vyvolávací cena tohoto panství, které pozůstává z vesnic: Šebetov, Světlá, Cetkovice, Uhřice, Úsobrno, Štěpánov, Kořenec, Benešov, Okrouhlá, Vážany, jakož i dvou obcí tržního práva Knihnice a Svitávka spolu s osadou Přívěstí s celkovým počtem duší 7 659 – obnáší 260 223 zlaté 57 2/4 kr. slovy dvě stě šedesát tisíc dvě stě dvacet tři zlaté, padesát sedm  dvě čtvrtiny krejcaru konvenčních peněz.

 Povinné zemědělské dávky obcí oddělených od robotaboličního systému:

a/ na poddanských dávkách 530 fr +9 ¼ kr

b/ naturální dávky, a to : kuřat 806 2/4 kusů, kohoutů 179 kusů, vajec 78 kop 54 kusy

c/ roční povinnost z těžby: dřeva 541 sáhů.

 

Od Šebetova a Kořence, obcí, které nejsou odděleny od robotaboličního     systému,  má  vrchnost právo na:

 

d/ práci s dvouspřežnými potahy během  1 560 dní

    na dělnou práci lidí 2 795 dní

e/ na sypaného ovsa 84 měřice 5 fr

f/ na peněžní náhradu v částce 5 349 f r24 kr a 4 fr konvenčních peněz

g/ má právo na sypaného ječmene 229 měřic

   sypaného ovsa 72 měřic

h/ nájemné z pastviny obce Zboněk  25 fr


Z několika, dříve vrchnostenských, nyní rozdělených dvorů:

i/   příjem z dědické daně 3 032 fr 44 ¼ kr

j/  v naturáliích, a to: sypaného žita 20 měřic, sypaného ječmene 191 měřic 28,               sypaného ovsa 114 měřic 14

k/  na dědičných daních z vrchnostenských domků 95 fr 30 kr

l/  a z nově postavených domků na vrchnostenském pozemku 257 fr 42  2/4  kr

m/ konečně pracovní povinnost vyplývající ze stavebních smluv: 390 dní


Vrchnost má právo na poplatek z prodaných dědičných realit:

n/  z mlýnů l 363 fr

l/     potom z rozřezání kmenů za odměnu 18 kusů, 6 krejcarů za kus a bezplatně 112 kusů

o/  z papíren 169 fr 15 kr a z polí k nim náležejících 7 fr 45 kr

p/  z hospod 554 fr 36 kr VV 5 fr

q/  kořalen – vinopalen  700 fr

r/  kováren 8 fr 30 kr

s/  z pil 12 fr  vedle bezplatného pořezání 10 kusů kmenů na desky

t/  z lisoven na olej 18 fr

u/ z cihelen  8 fr

v/ z hutí na ledek 180 fr

w/ z řeznictví 12 fr


Z dočasných nájmů má vrchnost následující:

x/  z nájemného  z vrchnostenských bytů  8 fr

y/  z říčního rybolovu  6 fr 8 kr

 

Na dávkách z pronajatých vrchnostenských nemovitostí:

aa/ 2 077 měřic  11 3/8 z polí

     8 měřic 11 ze zahrad

     588 měřic 17 1/8 z luk a

     305 měřic 3 7/8 z pastvin

     na vlastní dani 192 fr5 kr  SW Z a 8.886 fr 55 ¾ kr VV

     na uložené dani 1.669 fr 29 kr

     sypaného žita 43 míry 8

     sypaného ječmene 307 mír 16

     sypaného ovsa 973 mír 18 6/8

     žitné slámy 4 sch 58 2/8 otepí

     ovesné slámy 4 sch 58 2/8 otepí

     neplacených pracovních dnů  2 355

     placená povinnost dřevorubecká 10 kr VV za sáh 1 76l sáhů

 

bb/užitková dobytčí daň z každé krávy z šebetovského vrchnostenského dvora 52     fl, 20 lt  omastku

cc/na dani 110 pudů

dd/na výčepní dani vinné knihnický krčmář Libor Stříž

     z každého vědra starého vína 1 fr 30 kr CWZ

     z každého vědra mladého vína  l fr

 

 K zaplacení v rentách:

ee/konati na vrchnostenských lesích poddanské práce při kácení s přípřeží 376     dní a dělnickou prací 1 372 dní

ff/ na daních za zřízení vrchnostenského pivovaru dávajícího 30 sudů z jedné várky 3.400 fr CWZ

     Ve vesnici Šebetov se nachází kromě zámku také vrchnostenský dvůr s obytnými a hospodářskými budovami a pivovarem. Konečně vrchnostenský dvůr v Pohoře a onen v Pavlově, jehož pole však jsou v pronájmu, a je třeba je pojmout do shora uvedeného počtu vrchnostenských polí v pronájmu.

Naproti tomu šebetovský vrchnostenský dvůr vedený ve vlastní režii pojímá   následující:

gg/polí 594 míry 14 2/8 m

zahrad 11 měr 10

luk 197 měr 5 3/8

park 19 měr 6 7/8

pastvin 278 měr 9 5/8

 a jednu louku s právem společné pastvy pro obce Šebetov a Světlou 281 míra   2 m a pozemky v Pohoře: polí 166 měl 1 m, luk 101 míra 3 m, pustin 21 měr 12 m

 

hh/ Stav dobytka v obou panských dvorech v Šebetově a v Pohoře pozůstává ze:

skotu 52 kusů

ovcí 662 kusy

tažných koní 6 kusů

volů 2 kusy

 

ii/ Stav geometricky vyměřeného panského lesa obsahuje 6 634 jochy 1 347 5/6       čtverečních sáhů. Les je částečně listnatý a částečně jehličnatý.

jj/ Celý honební obvod panství je rovněž ve vlastní režii.

kk/Pro zvláštní potřeby panství ještě vlastní a má v Šebetově v provozu náležitě     zřízenou cihelnu a vápencový lom u Melkova.

ll/ Podle císařského patentu náleží vrchnosti právo justiční správy, vykonávání šlechtického soudního úřadu a vedení pozemkových knih za  poplatek zákonné taxy.

mm/ Rovněž pěti a deseti procentní důchod (laudemium) z vícero mlýnů, hospod a zvláštních budov,

nn/ Konečně vrchnost drží patronátní právo nad kostely, farami a školami v Knihnicích,   Svitávce, Cetkovicích, Štěpánově a Benešově.Toto právo přechází vesměs se všemi  s ním   spojenými zisky i břemeny na kupujícího.

Hlavní podmínky, za nichž je možno stát se vlastníkem tohoto panství jsou:

za 1.)

     Dražebním prodejem může se stát vlastníkem těchto realit každý, kromě Israelitů. Ten, kdo podle pravidla není podle zemských desek kupu schopen, jestliže panství v dražbě nabude, je stejně jako jeho přímým potomkům poshovění připuštěno.

za 2.)

     Kdo se zúčastní dražby, musí ještě před ní složit do rukou c.k. ohlašovací komise státních statků desetinu vyvolávací ceny, tedy 26 022 fr 23 ¾ CWZ, a to buď hotově, nebo nejčastěji v kovové měně a státních papírech (s výjimkou akcií rakouské státní banky) podle výše běžného kursu měny. Státní cenné papíry musí ovšem znít na jméno účastníka dražby. Je také možno, za účelem  ušetření času, předložit během dražebního výkonu osvědčenou záruku (směnku) ve výši této sumy, která musí být předběžně potvrzena c.k. daňovým úřadem.

za 3.)

     Kdyby někdo při licitaci chtěl vydražovat pro někoho jiného, je povinen předem se prokázat náležitě legalisovanou plnou mocí, formálně za tímto účelem vystavenou tím, koho zastupuje.

za 4.)

     Nový majitel panství musí zaplatit třetinu kupní ceny do čtyř týdnů po schválení kupu, a to ještě před převzetím majetku. Zbývající dvě třetiny naproti tomu však poněvadž budou muset být  na zakoupeném majetku přednostně zajištěny a zúročeny pěti procenty za rok v půlročních splátkách v konvenční měně, může zaplatit během pěti let, počítáno ode dne převzetí majetku, pěti rovnými ročními splátkami.

     Ostatní prodejní podmínky budou oznámeny během dražby a mohou být zjištěny i dříve z popisu panství. K jeho dostatečnému vyhodnocení je rovněž možno denně nahlédnout do výkazů c.k. administrativy státních majetků. Je možno zmíněné  panství ohodnotit i na vlastní oči osobně.

V Brně dne 18. května 1825

Dáno před c.k. moravsko-slezskou státní komisí pro prodej státních majetků.

Antonín Bedřich hrabě z Mitrovských,

místodržitel Moravy a Slezska


Antonín Schöfer,

c.k. místodržitelský rada

 

     Součástí šebetovského panství byly také rozsáhlé lesnaté porosty, které byly soustředěny do šesti revírů o celkové rozloze asi 6 634 jiter. A to: revír Šebetov (519 jiter), revír Okrouhlá (1 387 jiter), revír Pavlov (1 743 jiter), revír Pohora (1 592 jiter), revír Úsobrno (1 200 jiter) a revír Svitávka (191 jitro) lesů. (1 jitro = asi 57,55 arů,  1 jitro čítalo 1 600 sáhů.)  Seznam názvů i velikost všech lesních tratí a všech revírů šebetovského panství podávají následující tabulky:

Revír Šebetov:

Jméno

Jiter/  sáhů

Kančen

219/   219  3/6

Hrad

  33/   682

Rychvald

112/   342  1/6

Obora

117/   246  1/6

Záberdek

    9/   883

Běžnice

  24/   397

Skalka

    3/   1128

Celkem:            519/   698  5/6

 

Revír Okrouhlá:

Kozí hřbet

126/   513  1/6

Kořeňák

104/   1030  3/6

Osovec

  61/   1509  1/6

Pod Šarovetz

  21/   1509  1/6

Nad Šarovetz

  37/   655  1/6

Stádlisko

  77/   1108

Bůček

  43/   1222

Za skalkama

   2/    321  4/6

Dibová

149/    68  3/6

Trávníčková

112/   921  1/6

Kraslice

  50/   759  3/6

Černá kraslice

  51/   123  5/6

Příhon

  51/   424  2/6

Doubí

  62/   445  4/6

Chlum

135/   185

Jedlí

  47/   896  3/6

Boří

  34/   413

Skalka

   3/    214  5/6

Špilberk

    1/   802  4/6

Svarkov

  53/   804

Hluboky

150/   153  1/6

Celkem:         1 387/   798


Revír Pavlov:

Kostnice

  29/   1277

Hrad

241/   724  1/6

Drahoňov

163/   578  5/6

Komárkovo

103/   115  4/6

Horní les

165/   655  1/6

U červeného potoka

259/   1229  2/6

Javorník

  65/   861  ¾

Paprč

  93/   245  1/6

Pod rybníkem

  88/   1537  2/6

Kocourov

  83/   1531  1/6

Vedle staré aleje

  88/   1584  2/6

Vypálená

130/   256  1/6

Špice

  14/   992  1/6

Spálisko

  66/   1403  5/6

Vapky

149/   357  5/6

Celkem:                 1 743/   1001  3/6


Revír Pohora:

Kančen

197/   1428  5/6

U obrázku

208/   422  4/6

Vápenná

157/   1120

Bouda

243/   502  3/6

Dubovka

  91/   400  5/6

Voves

128/   1046  4/6

Kamenná

117/   515  5/6

Za pasekama

203/   1440  2/6

Vlahů kout

244/   145  3/6

Celkem :               1 592/   625  3/6

 

Revír Úsobrno:

Za Perlovem

  26/   776  4/6

Perlov

  49/   1113  3/6

Vrchovina

149/   189

Sýkorka

108/    27  1/6

Špilberk

  54/   656  1/6

Vysoký kopec

  69/   599  1/6

Durana

223/   806  1/6

Obručná

125/   818  3/6

Honzárkova

11/   1144

Hirschepfitz

155/   1274  1/6

Obršlany

111/   1022  3/6

Ochsenberk

  25/   211  1/6

Celkem:        1 200/    86

 

Revír Svitávka:

Hodiška

  50/   695  5/6

Křiby

141/   644  1/6

Celkem:        191/   1340

 

Lesů celkem: 6 634 jitra 1 347 a 5/6 sáhů.

Lesy v seznamu uvedené byly po obchůzce a výměně hraničníků Náboženským fondem odevzdány a kupujícím převzaty.

Potvrzeno v Šebetově 12. října 1825.


Franz Ritter von Schrökinger,

St. G. Administrationssekretär

Johann Eugen Heinrich, Oberamtmann

Philipp Scheibapfel, Oberförster

      První ze šlechtických majitelů  šebetovského panství  hrabě Karel Strachwitz  nechal postavit v roce 1827 na vrchu, kterému se říkalo Bělský kopec, dvůr, kterému začali panští úředníci říkat Karsberg. Les kolem dvora byl vymýcen a proměněn v pole. V té době dochází k nebývalému růstu dnešních Kapouňat, kde se nacházely v době vlastnictví Šebetova klášterem Hradisko pouze dvě chalupy. Jeho syn Mořic, který se ujal podle otcovy závěti správy panství 25. dubna 1837, pak nechal postavit další dvůr u Světlé, který rovněž obdržel jméno svého zakladatele, tedy Moritzhof.

     O starém hraběti se dochovala řada historek, které velmi pěkně ztvárnil v již několikráte cirtované knížce Šebetovských pověstí Rudolf Wilhelm. První z nich se týká hospodaření na  panství Karla Strachwitze, druhá vypráví o vzniku Zeleného kříže a třetí je o šebetovském hastrmanovi.

     „Starý hrabě byl tvrdý k lidem, nic nepovolil, všechno přísně trestal. Když se jednoho roku na panském hodně urodilo, zdálo se, že bude bohatá úroda. Pšenice měla klasy tlusté jako palec a žito také hodně slibovalo. Selská políčka však byla chudá, neboť byla špatně hnojená a obdělávaná. V neděli odpoledne po svaté Markétě chodil dráb s cedulí od domu k domu a všude pánovitě poroučel: „Každý gruntovník, sedlák, chalupník i podruh se dostaví zítra po východu slunce na žňovou robotu a vezme s sebou ještě dva členy své rodiny. Který hospodář má koně, dostaví se na robotu i s nimi.“

     Lidé sice proti robotě reptali, ale vždy poslechli, neboť věděli, že by bylo zle. Druhý den ráno dráb přepočítával občany a dotazoval se, kdo chybí. Nedostavil se jen Říha. Byl to takový rozuma sedlák. Věděl, že dnes není robotní den, protože to vyčetl v robotním patentu, který si vypůjčil z obecní truhly a dobře pročetl. Dráb proto poslal robotníky na pole a sám se vydal za Říhou. Ten sekl žito na svém Padělku. Dráb přišel k němu, zrudl ve tváři jako krocan a zahromoval: „Co že sis to dovolil proti vrchnosti? Milostivá vrchnost poroučí a ty poslechneš a půjdeš na robotu. Když to neuděláš, dostaneš pětadvacet.“  Při svém proslovu poskakoval zlostí na místě, nadával a vyhrožoval. Říha však klidně řekl, že nikam nepůjde. „Však tohle ti přijde draho! Počkej, já ti ukážu, zač je toho loket,“ zahrozil dráb a vztekle odešel.

     Za chvíli přišel na pole sám hrabě. „Pro neposlušnost a za ohavnou rebelii dostaneš pětadvacet ran, aby tě přešly roupy,“ křičel  na sedláka. Ten se jen klidně opřel o kosu a usmíval se. To rozzuřilo hraběte ještě víc. Zvedl lískovku, aby ho udeřil do hlavy. Říha se napřímil, lískovku hraběti vytrhl z ruky, pořádně ho vyplatil, zlomil ji přes koleno a odhodil do obilí. To se ještě hraběti nestalo, aby se mu poddaný vzepřel a dokonce ho uhodil. Zaskřípěl zuby, zbledl ve tváři a odešel beze slova pryč. Říha věděl, že tentokráte přestřelil a celý ustrašený čekal, co bude dál.

     Hrabě se však nemstil, obměkčil se a povolil roboty tak, jak bylo předepsáno. A dobře učinil. Lidé chodili pomáhat i ve dnech, kdy měli volno od robot, protože potřebovali peníze.“

     Další historka z dob panství Karla Strachwitze se váže ke vzniku Zeleného kříže.

     „ Martin byl pěkný urostlý mládenec, vysoký jako jedle. Všechno na světě ho těšilo. Pohled měl hrdý, sebevědomý, hlavu vysoko. Toužil po svobodném životě v lesích a ve volné přírodě. Tato jeho láska s ním rostla již od dětství. Jeho otec byl myslivec na boskovském panství. Byl vášnivý lovec a brával s sebou často malého Martina do lesa. Hoch se zatajeným dechem a zářícíma očima  poslouchal a pozoroval všechnu tu krásu a nádheru, kterou les v sobě choval. Když dorostl, ocitl se ve městě na studiích. Stále však měl svůj milovaný les před očima a nemohl na něj zapomenout. Nakonec se mu jeho touha splnila. Dostal se jako myslivec do Šebetova na panství hraběte Strachwitze. V té době byla právě dokončena stavba Karlova dvora, takže mu bylo umožněno bydlet přímo uprostřed lesa. Oddal se mu s plnou silou své dlouho potlačované touhy.

     Martin však měl mimo dobrých také několik špatných vlastností. Byl pyšný a lehkomyslný, rád se vychloubal, byl marnotratný a velmi rád měl kolem sebe veselou společnost, ve které se hodně popíjelo, uzavíraly se nesmyslné sázky a hrály hazardní hry.

     Jednoho dne si pozval Martina hrabě na zámek a řekl mu: „Martine, slyšel jsem, že umíš střílet jako čarostřelec, proto jsem tě dal zavolat, abys mi zastřelil na neděli jelena, který škodí ve zdejším porostu. Budu mít velikou společnost a doufám, že mne nezklameš. Když se ti úlovek podaří, bohatě se ti odměním.“     Martin se uctivě poklonil a slíbil, že rozkaz zcela určitě k hraběcí spokojenosti vykoná. Jeho pýcha tím vzrostla až do nebes. Dělalo mu dobře, že zámecký pán ho pochválil a k tak důležitému úkolu si vybral právě jeho osobu. Vždyť je ještě tak mladý a pán ho už považuje za lepšího střelce než  všechny panské myslivce. Proto se hned vydal do Zábranské hospody, kde byla shromážděná velmi veselá společnost. Přisedl ke kamarádům a  nechal si přinést láhev červeného vína.

     Přátelé si ho u stolu žertem dobírali a škádlili ho:“Martine, co se stalo, že jsi dnes tak štědrý? Buďto jsi vyhrál sázku, nebo ses vášnivě zamiloval?“ Martin se vesele pochlubil: „Ale kdepak. Mám jen zastřelit pro pana hraběte jelena.“

„Však ho stejně netrefíš,“ smáli se ostatní.“

     „A zastřelím, i kdyby měl mít mezi parohy kříž,“ vykřikl mladý myslivec a zaklínal se svatým Hubertem, patronem všech myslivců.

     Nakonec došlo k sázce, při které Martin slíbil, že pokud prohraje, zaplatí dva mázy piva. Starší návštěvníci kroutili nad tak bezbožnou sázkou hlavami a přemlouvali Maratina, aby svá rouhavá slova zrušil. Ale Martin jen pohrdavě pohodil hlavou a odešel. Celou noc poté nezamhouřil oka. Postel mu připadala horká jako vytopená pec. Potil se, a  když ho spánek na chvilenku ukolébal, měl divoké sny. Hodiny pomalu ubíhaly, až nakonec nemoha již v posteli vydržet, vstal, oblékl se a vyskočil oknem do lesa. Byly právě dvě hodiny po půlnoci, když se pustil na lov. Měsíc pozoroval osamělého poutníka, jak kráčí spícím lesem svižným krokem vstříc svému úlovku. Vzduch voněl, stromy tiše šuměly, na trávě se třpytila chladná  rosa. Kdesi v dálce zanaříkala na okraji lesa sova. Zeleným porostem se táhl průsvitný závoj utkaný z mlhy. V blízké rokli se dal do zpěvu malý potůček klopýtající přes větve a kamení. Netopýr  se zatřepotal nad vrcholky stromů, les zhluboka dýchal, listí osik se chvílemi zachvělo v neposedném vánku. Všude kolem ležela jakási radostná pohoda. Jen Martin byl napjatý a celý nedočkavý.

      Na mohutném buku byl připevněn posed. Martin se na něj vyšplhal a čekal. Seděl klidně, pušku na kolenou, dobře ukryt v koruně stromu. Najednou se v temném houští ozvalo lehké zapraskání, lehký dupot a mezi vysokými smrky se objevil statný jelen. Jako nějaký král se rozhlédl pyšně a majestátně kolem, pozvedl vysoko hlavu a zatroubil na pozdrav. Byl nedůvěřivý. Zastavil se a větřil. Sem tam uškubl netrpělivě sousto trávy a zase se podezíravě napřímil. Přicházel pomalu měkkým krokem k posedu. Měsíční světlo si pohrávalo s větvemi a hladilo pyšného paroháče něžně po lesklé šíji a ladných bocích. Martin dlouho neváhal. Zvednul pušku a zalícil. Levé oko se mu přimhouřilo a prstem se již téměř dotknul spouště. Tu se mu jaksi podivně zachvěla ruka. Jelen totiž právě vyšel  plavným krokem do plné záře měsíčních paprsků. Parohy na hlavě tvořily nádhernou korunu. Ale co to? Martin ztrnul. Mezi nimi zazářil zlatě skvoucí kříž. Martin se ulekl. Puška mu vypadla z třesoucích se rukou. Jelen vítězně zatroubil a hbitými skoky zmizel v šeru lesního porostu   A posed i mýtina se znovu pohroužily do tiché a zádumčivé tmy. Martin potichu spustil pušku, pověsil si ji na rameno a loudavě a téměř posvátně sestoupil z posedu. V srdci měl najednou štěstí a klid. Jakési teplo ho celého objalo. Právě si uvědomil, že ač měl jelena na ráně, přece nestiskl kohoutek. Věděl, že sázku prohrál, ale věděl i to, že již  nikdy žádnou jinou sázku v životě neuzavře. Úplně se polepšil. A v místech, kde se mu podivný jelen objevil, nechal na památku postavit dřevěný kříž, který natřel na zeleno, aby připomínal smaragdovou krásu lesního porostu.

     Od těch dob již byl kříž mnohokrát opraven a znovu postaven, aby stále připomínal onu pověst o mladém mysliveckém mládenci, který se díky jelenovi polepšil.“

     Své místo našla v historkách o hraběcí rodině Strachwitzů i pověst o šebetovském vodníkovi:

     „Stará paní hraběnka Antonie Strachwitzová byla již dlouho nemocná. Měla stále oteklé nohy a nemohla dýchat. Žádný doktor jí nedovedl poradit, ačkoli si zavolala jednoho profesora až z Vídně.

      Někdo jí poradil bylinářku. Ve vesnici bydlela jedna, jmenovala se Špačková. Paní hraběnka si ji tedy dala zavolat a prosila ji o pomoc. Špačková poradila vařit  kořen puškvorce a devětsilu ve víně a do varu přidat březové listí v prášku. Upozornila však, že vše musí být sebráno o půlnoci, když je měsíc v úplňku.

     Komorník Franc dostal rozkaz, aby vše podle rady bylinářky obstaral. Vyšel tedy o půlnoci při úplňku do parku a natrhal vše tak, jak mu bylo přikázáno. Když se vracel domů, spatřil, jak z okna panské spíže leze malý človíček držící v jedné ruce pečené kuře a v druhé láhev vína.

     Tak ty jsi ten zloděj, pomyslil si Franc, co nám krade ty dobroty. Však já tě pořádně potrestám, aby ti zašla na panská jídla chuť.

      Vrchní kuchař pana hraběte byl totiž celý nešťastný, neboť už delší dobu se ztrácely ze spíže různé věci, ačkoli klíče nosil stále u sebe. Pátralo se, hledalo se, ale nic se nenašlo. Až této noci se přišlo díky šťastné náhodě celé věci na kloub.

      Komorník si ulomil tlustou hůl a šel za mužíčkem. Byl zvědav, co se bude dále dít. Ten došel k hornímu rybníku, sedl si pod vrbu a počal hodovat.  Franc se přiblížil těsně k němu a již zvedal hůl, aby ho vyplatil. Najednou hop a mužíček mu zmizel v kořenech staré vrby. Voda se jen zavlnila v měsíčním světle. Komorník ještě uviděl, jak na něho dělá z vody dlouhý noc a hlasitě se mu pochechtává. Tak se v zámku všichni dověděli, že mají zloděje, šebetovského vodníka.“

 

R e v o l u c e   1 8 4 8 ,  z r u š e n í  p o d d a n s t v í

     Velké změny nastaly v životě šebetovských poddaných v roce 1848, kdy díky revolučnímu chaosu a po něm následujícím změnám, výnosům a nařízením, zejména výnosu o zrušení roboty, ztratila vrchnost nad poddanými někdejší svrchovanou moc. Její pravomoc převzaly okresní úřady, okresní soudy a četnictvo. Šebetov připadl pod Okresní úřad  v Jevíčku, který byl zřízen v roce 1850. C.k.  podkrajský úřad, později  okresní hejtmanství, bylo zřízeno v Moravské Třebové. Rychtářský úřad byl zrušen a zůstal pouze úřad pudmistrovský.

     Od roku 1848 dochází k vykupování  nebo vyprošťování z robot, desátků a dalších povinností, které do této doby měli poddaní vůči vrchnosti, faře a škole. Předcházelo jim několik  úředních nařízení, a to Císařský patent z 28. 3. 1848, který slíbil zrušit poddanství a stanovil termín plnění do 31. 8. 1849. Na něj navázalo Usnesení Moravského zemského sněmu z  9. 6. 1848 o zrušení robot. Poněkud pomaleji postupoval říšský sněm, který odhlasoval zrušení poddanství až 7. 9. 1848, což bylo vyjádřeno říšským zákonem.  4. 3. 1849  byl vydán vládní patent o vyvázání půdy, což prakticky znamenalo zrušení robot. Posledním spisem na nejvyšší úrovni bylo Prováděcí  ministerské nařízení z 26. června 1849. Avšak pro pomalost úřadů a pomalou práci jejích úředníků u nás došlo ke zrušení robot prakticky až koncem roku 1852, když hospodáři na nově zřízeném berním úřadě v Jevíčku zaplatili celou vyvazovací povinnost nebo alespoň první splátku.

     V Šebetově prakticky zrušení robot znamenalo jen finanční vypořádání, protože roboty byly už dávno předtím nahrazeny rentou peněžní, protože po zrušení kláštera Hradisko u Olomouce císařem Josefem II. v roce 1784, kdy panství spravoval Náboženský fond,  neměl tento dostatek odborných sil ke správě tak rozsáhlých statků, a proto mnoho hospodářských dvorů na svěřených panstvích zrušil. Robotní povinnosti usedlíků na gruntech byly převedeny na peněžní dávku, která byla ve vyvazovacích listinách zapsána  jako „reluice za robotu“.  Trvalý plat, který platili majitelé usedlostí  od dávných časů, se jmenoval gruntovní činže. Poté, co šebetovské panství koupil roku 1825 hrabě Karel Strachwitz, byly sice zřízeny nové dvory, a to Mořicův dvůr u Světlé a Karlův dvůr nad Šebetovem, ale poddané již k robotám přinutit nemohl. Místo toho se s nimi zapletl do dlouhých a vleklých sporů, v nichž  neúspěšně pokračoval i jeho syn.

     Vyvázání z roboty bylo vyčísleno na tiskopise Listina vyproštění, kterou dostal každý hospodář. Podpisem na ní a splněním platebních povinností se stával z nájemce vrchnostenské půdy jejím majitelem. V listinách je zajímavý zvláštní výpočet povinností, např. 2 a ¾  slepice, 5 a 2/4 vajec, 7/8 kapounů apod. Nešlo však o skutečné odevzdání např. ¾ slepice do vrchnostenské kuchyně, ale o peněžní přepočet. Co se týká majitelů usedlostí, byly  v Šebetově dvě hlavní skupiny, a to půlláníci, kteří hospodařili asi na 60  měřicích polí (5 měřic byl asi 1 ha), druhou velkou skupinu tvořili chalupníci, kterým se říkalo též zahradníci, kteří hospodařili na 10 až 20 mírách polí, střed tvořili podsedníci asi se 30 mírami poli. Výsledek ocenění robotních povinností za rok  činil u pololáníků 8 až 9 zlatých, u zahradníků 2 až 3 zlaté. Mimo to museli ještě platit další povinnosti, viz. výše (slepice aj.).

     V patentu  ze 4. 3. 1849 byla nařízena sleva jedné třetiny, tedy 3 zlaté a zbytek, tedy 6 zlatých, zůstal  pro další výpočty, které stanovily, že vrchnost dostane odškodnění za 20  let budoucích a mezi tím se musí naučit hospodařit bez poddaných, což činilo za 20 let asi 120 zlatých. Protože by rolníci najednou tolik peněz nesehnali, bylo jim povoleno zaplatit hotově polovici, tedy asi 60 zlatých a zbytek spláceli ročně po 2 a ½  zlatých. Kdo nemohl požadovanou částku zaplatit, byl mu připočítán úrok za nezaplacení. Většinou se však nestalo, že by hospodář nezaplatil, i když si musel vypůjčit, protože každý se hleděl od vrchnosti, jak mohl nejdříve, finančně odpoutat.

     Byla-li tedy např. hodnota vyvázání ohodnocena částkou 120 zlatých, tj. 60 hotově a zbytek ve splátkách, musel sedlák odprodati 3 až 4 krávy, nebo 80 měřic žita, nebo 25 až 30 měřic pšenice. Pro chalupníky však byla uvedená záležitost velmi tíživá, protože jejich hospodářství stačilo akorát tak k výživě, protože možnost přivýdělku byla velmi skromná. A tak se od této chvíle začalo chodit ve větší míře na žně do Rakous, a to až do roku 1866, kdy prusko-rakouská  válka učinila oněm cestám za výdělkem konec.

     Celou práci s vyproštěním z robot měla na starosti tzv. c.k. moravská vyprošťovací komise, která měla dílčí komisi v každém okrese. Šebetovská  měla sídlo v Jevíčku a měla číslo 18. Z doby jejího zasedání se nám dochovala následující instrukce  od c. k. moravské okresní vyprošťovací komise číslo 18 ze dne 8. ledna 1851:

Od c.k. moravské vyprošťovací a v okresu číslo 18 zřízené komise.

     C. k. zemská k vyproštění gruntů na Moravě z břemen ustanovená komise nařídila na odpověď pana hraběte Moritze Strachwitze pod 30. prosincem 1850, že se vyprošťování gruntů a vyšetřování náhrady, kterou  povinni v obcích Benešov, Cetkovice, Husobrno, Kninice, Kořenec, Okrouhlá, Šebetov, Štěpánov, Světlá, Svitávka, Uhřice a Vážany budou měti zapraviti, ke konci svému podle nejvyšších patentů od 7. září 1848 a 4. března 1849, pak podle nařízení ministeria záležitostí domácích, ke provedení jich na  nejvyšší schválení od 26. června 1849 vyšlého, přivésti má. Oznamuje se to všem stranám, jichž se to týče, s tím doložením, že podle §§ 117, 121 až 125 vysokého nařízení ministeriálního na každé povolání komise okresní v Jevíčku, kde práce sobě svěřené  vykonávati bude buď osobně, neb skrz dle práva platné plnomocníky, aneb skrz zákonní zástupce své se dostaviti, zprávy, jež se po nich žádati budou, dávati a komisi okresní nahlídnutí do výsad a jiných listin na vyšetření náhrady se vztahujících dovoliti povinny jsou mají tedy vlastníci zavázaných (povinných) gruntů smlouvy a úmluvy s oprávněnými uzavřené, rozhodnuti vysokých úřadů o dávkách jejich, archy, v nichž výnos gruntů jejich stojí a na každý pád své kontribuční knížky s sebou přinésti.

     Kdyby povinný navzdory obeslání svému bez dostatečné omluvy ke komisi se nedostavil, aneb listiny a pomůcky s sebou přinésti se zdráhal, vyšetří komise z povinnosti úřední věc, z které se má náhrada dáti, a vyměří náhradu bez dalších ohledů, avšak v mezích odpovědi učiněné a straně, která nepřišla, aneb listiny a pomůcky odepřela, nepřísluší proti tomu žádné obrany čili odvolání.

     Náleží-li statek povinný více osobám zároveň, mají ustanoviti vlastníci  plnomocníka společného. Neshodnou-li se o něj, považuje se to tak, jako by nebyli ani ke komisi okresní přišli, a přijde-li třeba jen jeden z nich, považuje se beze všeho dalšího výkazu za společného plnomocníka.

     Manžel nemá zapotřebí, by se vykazoval plnomocenstvím manželky své, leč by s ní byl právně rozveden.

     Soudem ustanovení poručníci, opatrovníci, správcové jmění a zástupcové massy konkursní mají dekrety, jimiž k tomu ustanoveni byli, s sebou přinésti.

     Patří-li konečně statek povinný nějaké obci, má se představený obce co zástupce její ke komisi dostaviti.

     Pořádek, dle kterýho v který den obce při komisi se vinajít dáti musejí, se obzvláštním předvoláním v známost uvede.


   C.k. vyprošťovací komise v okresu číslo 18.

   V Gevíčku dne 8. ledna 1851.

     Z této doby se dochovalo také několik vyprošťovacích listin ze šebetovského panství. Např. pro pololáníka Jana Burišku  z Cetkovic platila následující vyprošťovací listina:

 

Běžící číslo:  l                            Slušná náhrada

Právo mající statek: Šebetov     obec: Cetkovice

 

L i s t i n a   v y p r o š t ě n í

Burišek Jan, půlláník Nr. 1.

Proti listině této neponechal sobě žádné odvolání.

 

Č.povinnosti

Název na rok vypadajících povinností

Dny, míra, váha, kusy

   Počet

Cena jednotky

ve stříbře

zl.      kr.

Cena povinnosti ve stříbře zl.   kr.

1.

Kapouní činže

kusy

7/8

0      12

0     10

2.

Slepičí činže

kusy

2 ¾

0     12

0     33

3.

Vaječní činže

kusy

15

0     2/5

0      6

4.

Dělání dříví

sáhy

2

0     18

0     36

5.

Gruntovní činže

 

2

0     18

0     36

6.

Reluice za robotu

 

 

0     0

8     54 ¾

 

III. Vzájemné povinnosti neb obveselení      zl. -    kr.  -                                                                  

IX.     Po srážce kolony VIII. Od kolony VII. zůstává čistá cena     zl. 8     kr. 59 7/10

X. Od níž dle § 16 patentu od 4. března 1849 ouhrnkem odpadá třetina      zl. 2     kr. 59 9/10  

XI. a dvě třetiny dle § 17 patentu od 4. března 1849 právo majícímu co náhrada přísluší a sice

    Co důchod     zl. 5     kr. 59 8/10

    V kapitálu      zl. 119  kr. 56

XII.    Na tuto náhradu zaplatí povinný co výroční důchod : zl 2 kr. 59 9/10

V kapitálu     zl. 59     kr. 58  

XIII.  Poznamenání:

Důchod pro rok 1852 -----------------3 f

    Kapitál----------------------------------59 f     58 kr.

    Intres od toho kapitálu za ¼ roku                45 kr.

    Pospolu--------------------------------- 63 f     43 kr.

 

Dle desk 152 dne 22. října 1852 zaplaceny.

      

 (Razítko: Berní úřad Jevíčko a 2 podpisy)

 

     Jako ukázku cen v době vyvázání z robot si uveďme pro ilustraci mzdu některých řemeslníků. Např. zedník a tesař si vydělali 30 až 36 krejcarů, pomocník či nádeník měl týdenní mzdu 15 až 20 krejcarů. Kráva stála 30 až 50 zlatých, slepice 15 krejcarů, kopa vajec byla za 1 zlatý 30 krejcarů, měřice pšenice za 3 až 4 zlaté, měřice žita ze 1 zlatý 50 krejcarů. Od roku 1750 byla v platnosti Konvenční měna společná pro země rakouské i německé (kromě Pruska). Základem měny byla zlatá hřivna o 234 g zlata. Z ní se razilo 10 tolarů nebo  20 zlatníků, které byly oblíbenější. Zlatník – zlatý se dělil na 60 krejcarů, byl stříbrný a psal se buď gulden nebo florén. Také se říkalo dvaceti zlatníková měna. Dílčí peníze byly stříbrné (násobky krejcaru) a drobné peníze krejcar a jeho části byly měděné. Z nich byla nejoblíbenější grešle (3/4 krejcaru). Kovové peníze se psaly v listinách ve stříbře. V oběhu byly také papírové peníze, které měly jen polovinu ceny kovových peněz.

 

N e j s t a r š í   š e b e t o v s k é  h o s t i n c e

     V roce 1774 prodala klášterní vrchnost svému poddanému Matouši Valentovi za 250 rýnských v dědině Světlé panský ventýř se všemi k němu příslušejícími polnostmi a usedlostmi. V příslušné listině  bylo o tomto aktu uvedeno:

     “… jeho excelence důstojný, velebný, vysoceurozený a vysoceučený pán, pan Pavel Ferdinand,  osvobozeného kanovnického hradu premonstrátského slavného kláštera Hradiska, opat a prelát… prodává Matouši Valentovi, panství šebetovského poddanému v dědině Světlé stojící zahradnické místo, k tomu panský ventýř s příbytkem neb světnicí i dvorkem a se všemi věcmi k tomu přináležejícími i polnostmi za 250 rýnských  po 60 krejcarech.“

     Hospoda sice nebyla na první pohled až tak drahá, avšak uvedený kup byl omezen řadou ustanovení a dodatků ve smlouvě, které Matouši Valentovi jistě trochu kalily radost. Avšak  i přesto mu umožňovala žít mnohem lépe, než ostatním poddaným klášterní vrchnosti.

     Ve smlouvě bylo  např. stanoveno, že pro potřeby hospody musí hostinský odebírat pivo pouze z panského pivovaru v Šebetově a kořalku z knínické palírny za cenu, která  „dle obilnej ceny vypsána bude“. Ve smlouvě bylo dále stanoveno, že uvedené pivo i kořalka  se musejí „na štemplovaným cimentu bez všeho fortele nalívati, sklenice cejchovaný ze šebetovskýho panskýho ouřadu jak mázy, tak půlmázy brávati, na všechny v dědině pozůstávající sousedy v hospodě bedlivý pozor dávati, aby oni žádnej cizí truňk do osady nevozili, cizí zjištěný truňk konfiskovati a každého přestupníka k dalšímu vrchnostenskýmu trestu udati, dobrý a vystálý pivo a kořalku míti, za bečku piva zatím po osmi renských platiti, žádný rest větší za pivo a kořalku (nanévýše 12 renských) nemíti atd. a každotýdenně tři dny na panském robotovati.“

     Pokud by hostinský podmínky uvedené v kupní smlouvě neplnil, byly v téže smlouvě hned také vypočítány represálie a pokuty. A to: za nalévání cizího truňku pokuta ve výši 4 rýnské, což odpovídalo asi ceně hejna hus o 12 kusech nebo hejnu 30 slepic. Podobnou pokutu měl zaplatit také za neudání přestupku výše uvedeného rázu  svých spoluobčanů u vrchnosti. Současně bylo ve smlouvě stanoveno, že pokutu 4 rýnské bude platit také v tom případě, když bude zjištěno, že mu truňk došel, a on si včas neobjednal nový. V závěru listiny se musel Matouš Valenta zavázat, že nebude „pansky pivovy peníze k svému užitku potřebovati, nýbrž že bez všeho fortele na patřičny místo odváděti bude“.

     O století později byla v roce 1873 postavena tentokráte přímo v Šebetově zdejším usedlíkem Vlčkem další hospoda, kterou od něho koupil v roce 1902 za 29 tisíc zlatých Jan Odehnal, a v Šebetově je proto známa jako Odehnalova hospoda. Budova byla postavena z cihel a kamení a byla pokryta černým šifrem. Stodola byla došková. Součástí  usedlosti byla hostinská koncese a asi 15 měřic polí. O tom, jak se v té době v hostinci hospodařilo a jak hospoda v té době vypadala, nám zanechal svědectví Josef Odehnal který se v roce 1903 v této hospodě narodil. Z vyprávění se dovídáme následující zajímavosti:

     „Do šenkovny se vcházelo přes fortnu po třech kamenných schodech. Ze šenkovny vedly dveře do kuchyně a do světničky. Vedle nálevny byla lednice a kvelb, kde byly sudy s kořalkou. Šentošč byla v rohu v šenkovně. Odtud vedly schody do sklepa, kde byly sudy s pivem.  Před hospodou stály jesle, futrpanka, kde krmili formani koně. Někdy stálo před hospodou třeba 10 až 15 formanů, kteří jezdili se zbožím, v zimě pak s deskama a s dřívím. V létě se jezdilo do Rakous na žně.

     Uprostřed hostinské místnosti  byl velký dřevěný obdélníkový stůl pokrytý režným suknem. Dále v místnosti stály 4 menší stoly dřevěné, holé, bez ubrusu. U stolů byly těžké dřevěné židle s opěradly. Kolem zdí byly dřevěné lavice bez opěradel. U nepokrytých malých stolů seděli dělníci ze sladovny, tzv. slaďáci, pilaři, dělníci z cihelny, pacholci a jiní chudí občané. U velkého stolu sedával pravidelně každý den  heršoft, tj. honorace z dědiny, jako sedláci, starosta, radní, farář, poštmistr, hajný a četník, a také obecní policajt a konšel. Když večer zvonek na zámku zvonil klekání,  všichni vstali  a modlili se. Na zdi u dveří byl věšák na šaty, ale většinou se sedělo u stolu v čepicích.

     V šenkovně byla velká železná kamna a kouřové roury šly přes světnici. V kuchyni byla kachlová kamna. Topilo se pařezama, dřívím a uhlím.  Na stěnách visely různé obrázky, byly zde  velké hodiny a zrcadlo. O bálech se dávaly na zeď ještě dva obrázky, které se zdobily papírovými růžemi. Svítilo se petroplejovou lampou se stínidlem, která visela uprostřed místnosti. Byla pověšena na nízkém stropu. O zábavách se muselo dávat pozor, aby ji někdo při tančení hlavou neshodil. V koutě šenkýře byla almárka, do které se dávalo kouření, dále police na kořalky a sklenice a dřevěný pult. Na pivo se používalo sklenic, na kterých byla vyražena firma Jan Odehnal, hostinec. Na kořalky byly osminky a čtvrťáky, na lepší kořalky štamprle. Na měření kořalky se užívalo plechových nádobek. Potom byly ještě plechové tupláky dvoulitrové. Nádobí se umývalo ve dřevěných dřezech, později v plechových. Voda se nosila ze studny. Pivo se vedlo trubkami ze sklepa a točilo se u šenku nahoře v hospodě. Hosty obsluhoval šenkýř (hospodský), někdy jeho žena.

     Návštěva byla stálá. O výplatě, o pouti a v neděli se zvětšila. Otvíralo se třeba o čtvrté ráno, obyčejně pro slaďáky, kteří šli do práce a brali s sebou dva plechové džbánky kořalky. Zavíralo se po půlnoci, někdy i ve dvě až tři hodiny ráno.

     Do hospody chodili většinou jen muži, ženy někdy o výplatě. Mládež do dvaceti roků jen zřídka. Když  přišla na pivo nebo pro cigarety, hostinský je hned vyhazoval se slovy: „Běž  ven, všiváko. Vem si hosenec a ne cigareto.“

     V dědině byly čtyři hospody na 600 obyvatel, a všechny se uživily. Když nebylo peněz, dávalo se na dluh. Menší částky se psaly na futro, jinak se zapisovalo do knihy. A dluhy rostly. Tak se v Šebetově  propilo několik gruntů. Pilo se pivo, nejvíce však kořalka anýzka 20 %. Dále rum,  alaška a  fefrmintka. Denně se  prodala bečka kořalky. Kořalka se dělala každý den doma. Hospodský kupoval  v lihovaru v Rájci líh a tresť a míchal kořalky doma přímo do sudů. Voda se brala ze studny.

     Každý pátek se dělaly jitrnice, 600 až 800 kusů, a jelita. Každou sobotu jezdil uzenář Rovner z Jaroměřic u Jevíčka s párem koňí s uzeninama až do Boskovic. Od něho se kupoval točené královské buřt, cveke, párke s cergulátem. Jelita a jitrnice se opékaly na plechu v kuchyni a podávaly se také v hospodě na stůl.

     Karty se hrávaly u holých, nepokrytých stolů. Hrával se maryáš, prevranc, komando a taroky. Schůze v hospodě nebývaly. Taneční zábavy byly nejčastější hasičské, sousedské, ostatky a pouťová zábava. Hrávala venkovská lidová kapela, dechovka. Tancovalo se v šenkovně. Šenkovna  se vyzdobila papírovými věnci a řetězy, které se táhly přes místnost ze zdi na zeď. V jednom kótě bel šentoš, ve drohym bele mozekanti, ve třetím stále děvčata. Babke seděle ho zdi na lavkách, šoškale si a kritizovale, hdo s kym tancoje.  Chlapci se dívali ze dvěří z kuchyně, která byla o bále otevřená. Do sálu byla otevřená také světnička, ve které spalo 10 dětí. Tam seděl obyčejně  heršoft. Jak se děti v tom kouři a hluku vyspaly,  je samozřejmé.

     V hospodě pobíhal také někdy pes nebo kočka. Občas zavítal do vesnice nějaký potulný kejklíř nebo komediant a pořádal v hospodě své představení. Obecní policajt to vybubnoval, do šenkovny se daly lavice a židle a předstvení mohlo začít.“

     Tolik ze vzpomínek Josefa Odehnala. Ačkoliv ve vesnici byly ještě dalšlí tři hospody, a to Na Kocórko, U Mrvu a Nad Pivovárkem, všechny se zde v té době uživily. Odehnalova hospoda se však proslavila i tím, že v době pronikání filmové techniky do života měst i venkova se právě v šebetovském hostinci U Odehnalů konalo historicky první filmové představení cestujícího potulného filmaře. Podle svědectví Josefa Odehnala  prý filmař postavil svůj filmový přístroj umístěný na dřevěném podstavci na pivní sudy ve fortně, poté rozžal acetylénovou lampu a postupně promítnul shromážděným dospělým i mládeži, která se o všem dozvěděla díky vybubnování obecním bubeníkem,  tři veselé němé filmy. Uvedený zážitek byl natolik nový a převratný, že naplnil hostinec salvami smíchu, křiku a tleskání a o uvedeném zážitku se poté ve vesnici ještě velmi dlouho a živě povídalo.

     O šebetovských hostincích se nám dochovala také zajímavá zkazka, kterou opět zachytil svým perem bývalý šebetovský kronikář Rudolf Wilhelm. Nazval ji Válivý sud.

    „V Šebetově byly v dávných časech dvě hospody. Jedna byla panská s kovárnou v Zábraní, druhá v Kapouňatech. Zábraní byla část dědiny postavená za branou. Kapouňata  dostala  zase název od  panské usedlosti, kterou zde měla klášterní vrchnost, a ve které chovala vykleštěné kohoutky, kapouny. Lid jim říkal Kapóňata. V roce 1771 zde byly jen dva domky, a to čp. 49 a 50. V roce 1787 zde postavila vdova Palčíková další domek. V 19. století zde pak přibyl ještě hostinec.

     V té době měl každý hostinec ve svém štítě nějaký znak.  Kapouňatský hostinský si na hostinec připevnil lva. Byl to malý lvíček namalovaný na železném štítku. Maloval ho nějaký lidový umělec, proto  byla postavička lva na štitu této šelmě jen velmi málo podobná. Lidé se tomu smáli  a začali mu říkat kocórek a hospoda  od toho dostala jméno Na Kocórko.

     Byl konec léta. Lidé pracující pilně na polích byli od samé práce velmi unavení a vysílení, protože každý se snažil rychle dostat obilí do stodol a na mlat. Vždyť to byla obživa na celý rok. Už jen sem tam po kopcích se ještě bělal nějaký ten kousek ovsa.  Po strniskách pásly bosé děti houfy hus. Na opuštěné lány se slétali holubi, aby posbírali, co lidé nesebrali. Děvčata se vracela s hráběmi do dvora. Z vesnice bylo slyšet hukot osamělého fukaru a pravidelný tepot cepů: „Pátý do pekla, pátý do pekla, pátý do pekla.“ Navečer byla hospoda Na Kocórko plná. Hospodáři, čeledínové i nádeníci si zašli na skleničku. Museli si mezi sebou také popovídat o celodenní práci. Najednou se ve výčepu objevil malý Pavel Kavanů a již ve dveřích volal: „Všichni poslouchejte! Z Rychvaldu se přivalil do vesnice velký černý sud, tam se obrátil a valil se nazpět do lesa.“ Lidé se smáli, že Pavel fantazíruje, a ten se jen  marně dušoval, že je to pravda. Za chvíli však přišel sládek Jakub Slavíček, a ten potvrdil, že hoch mluví pravdu. On sám prý to také viděl. Lidé kroutili hlavami, debatovali o tom a stále jim to nešlo na rozum, co by to mohlo být.  Tento jev se opakoval. Vždy se sud přivalil sám s kopce dolů, obrátil se a znovu se valil nahoru. Bylo ještě mnoho pochybovačů, kteří nevěřili. A mezi nimi byl statný kovář Urban Zábranský  a stejně statný Ondřej Holub, který vlastnil podsedek. Založili se, že tajemství sudu vypátrají, i kdyby měli jít za ním třeba i do pekla k samotnému Belzebubovi.

     Nejprve se řádně posilnili, tentokráte v Zábranské hospodě a bystře vykročili na rozcestí. Tam již stálo mnoho lidí, neboť se dověděli, co Ondřej a Urban chtějí podniknout. A všichni čekali. Čekali i oba srdnatí mužové. V koženkách, plátěných halenkách a s čapkou frajersky posazenou na stranu, jak bylo u nich zvykem, a s těžkou sukovicí v ruce. Spatřili to oba najednou. Na kopci se objevilo něco černého a blížilo se to stále blíž a blíž. Černý ohromný sud se valil zvolna s vrchu. Nikdo u něj nebyl, sám se přivalil, sám se obrátil a nastoupil zpáteční cestu. Lidé stáli užaslí a oněmělí zároveň, ale oba chrabří bohatýři se nezalekli a pomalu vykročili za sudem. Postupovali za ním do kopce v uctivé vzdálenosti. Co kdyby se sud obrátil a valil se zase zpět, nebo vybuchl a rozthl se? Na světě jsou přece nevyzpytatelné síly.  Každou chvíli se ptal Zábranský tichým hlasem Ondřeje, zda  půjdou ještě dále. A Holub na to vždy odpověděl: „Ještě půjdeme!“ Obloha pomalu temněla, na západě se objevily červánky, přicházel rychle večer. A sud se klidně a pokojně valil dál a dál. Na kopci zmizel v temném lese. Jen  byl slyšet drnčivý, rachotivý a skákavý zvuk, jak se sud valil po nerovné cestě.

     Avšak Urban ani Ondřej už dále do lesa nepokračovali. Někde ve skalách zahoukal sýček a blízko nich přelétl divoký holub. Jejich roztřesená kolena to už dále nevydržela a bez silných sukovic  honem rychle pospíchala domů. Do hospody poté oba dlouho nemohli vkročit, neboť se jim lidé smáli, že chtěli jít za sudem až do pekla, a nedošli ani na okraj lesa. Ovšem jak to s tím sudem bylo doopravdy, se nikdo nikdy víc nedozvěděl.“

     Ostatně o tom, jak si lidé v minulosti ve své fantazii sami vytvářeli strašidla z úplně obyčejných věcí, svědčí i další pověst o Kapouňatském strašidle. Říká se v ní:

     „Kapóňatští měli konečně také svoje strašidlo. Všude o tom vyprávěli a každého zvali, aby se přišel večer podívat. Zvláště ty z dědiny, kteří byli s Kapóňatskéma na štíru, protože jim každý rok ukradli májku: „Jen se přijďte podívat,“ zvala panímáma Dvořáková v kvelbě u žida Holubovou. „Je to takové vysoké strašidlo,“ pokračovala Machátová, která tuto rozmluvu sledovala, „má to dlouhé ruce, které se kývají na všechny strany a přitahují  a zvou k sobě. Člověk, kdyby pevně nestál na nohou, jistě by ho přitáhly a kdo ví, co by se s ním pak dělo.“

     „Kdopak by se k tomu přibližoval,“ pokyvovala hlavou vdova Hrouzová. „S čertem a se zlými duchy nejsou žádné žerty.“ Ještě chvíli živě rozkládaly rukama, potom nakoupily a honem utíkaly vařit oběd. Muži přijdou v poledne hladoví domů a bylo by zle.

     Holubová sice ve strašidla nevěřila, přece však jí ženská zvědavost nedala, a tak slíbila, že večer dojde. Když se počalo smrákat, vypravila se do Kapouňat. Mužovi nic neřekla,  ten by se jí vysmál. Vymluvila se, že jde na besedu. Ženské již čekaly na lavičce před Hrouzovýma.  „Ještě je čas,“ řekla Machátová, „až bude úplná tma, muži také půjdou.“ A tak se pustily do řečí kolem vaření a práce na poli.

     „Pojďme, ženské,  muži už také jdou,“ zvolala Dvořáková. Rychle se zvedly a kráčely k lesu. Sotva přišly na kopec, již to spatřily. Cosi vysoké a tmavé stálo pod lesem, kývalo a mávalo to tenkými pažemi ze strany na stranu, šumělo a šustělo to. Diváci ani nedýchali. Jen hluboký vzdech se sem tam ozval v tichu. Najednou bylo slyšet z lesního houští praskot a lomoz.  Lidé se již chtěli rozprchnout, když tu dětský hlásek zavolal: „Lidé, nebojte se a neutíkejte, to není žádné strašidlo, to je jen naše stará smuteční vrba.“ Byl to malý Petr Machátů, který ráno vyslechl maminčinu rozmluvu v krámě a vypravil se večer tu háhadu vypátrat.

     Všichni si oddechli. Bylo po strašidle i po strachu. Dolní dědina i Zábraní se však ještě dlouho smáli Kapouňatským a škádlili je, kdy je zase pozvou a ukáží jim jejich strašidlo.“

  

Š e b e t o v   v e     d r u h é   p o l o v i n ě   1 9 .  s t o l e t í

     V roce 1860  prodal Mořic Strachwitz šebetovské panství hraběti Oktáviovi Lippe-Weisenfeldovi, avšak po pěti letech se velkostatek znovu vrací do správy Mořice Strachwitze, avšak pouze na krátko, protože v roce 1865 na něj uvalila královská saská finanční správa exekuci obnosem 100 tisíc tolarů, v důsledku čehož byl šebetovský velkostatek prodán 7. října 1865 ve veřejné dražbě  za jeden a půl milionů zlatých vídeňskému obchodníkovi se suknem Janu Mayovi.

      Za jeho vlastnictví došlo v Šebetově  k několika hospodářským změnám. Škrobárna, která stála v oboře pod kopcem,  byla přeměněna na čepkárnu. V roce 1873 byl přestavěn cukrovar na sladovnu.

     13. října 1874 uzavřel Jan Maya směnnou smlouvu  s 19 familienty z obce Přívěst. Ti podle ní ponechali panu velkostatkáři podíl na pastvisku  Posečná. (čítalo 19 jiter 970 sáhů) a továrník Maya jim ponechal a odevzdal tzv. Světelské panské louky o výměře 7 jiter 1342 sáhů a na věčné časy jim povolil „běžící vodu příkopem, kanálem neb troubami přes jeho pozemky až k silnici vésti a z jeho lomu Tatárku kámen na vodovod nalámati“. Současně také povolil  zaknihovat pojištění vodovodu na šebetovském panství v zemských deskách. Veškeré zápisy do gruntovních knih byly provedeny na jeho útraty. Uvedená směnná smlouva byla uzavřena na panských lukách za přítomnosti svědků, a to bývalého intendanta pana Ohnhausera a kontrolora šebetovského panství pana Nahsa. Součástí jednání byl společný oběd všech zúčastněných stran a zpropitné ½ vědra piva.

     Díky Janu Mayovi se hospodářství na šebetovském panství značně zlepšilo. Velkou péči věnoval zejména opravám a údržbě cest. Nově byla vystavěna Běloveská cesta vedoucí k Pohoře, cesta vedoucí ze Světlé ke dvoru byla zrušena a přeložena dále k šebetovským hranicím a obě byly spolu navzájem spojeny.

     Vlastnictví šebetovského panství v rodině Mayů však nemělo dlouhého trvání. Když Jan Maya roku 1875 ve Vídni zemřel, mění krátce na to panství znovu svého majitele. Jeho novým vlastníkem se stává  rodina barona Mořice Königswartera, který je koupil ze l 475 000 zlatých. Baron Königswarter začal s rozsáhlou přestavbou šebetovského zámku, kterému dal vpodstatě dnešní podobu. Podrobně se k ní vrátíme v dalších kapitolách našeho vypravování.

     V té době (v roce 1878) zemřel někde v cizině dřívější majitel panství hrabě Mořic Strachwitz. Po sedmi letech bylo jeho tělo exhumováno a převezeno do rodinné hrobky v Knínicích, kde bylo 11. května 1885 slavnostně pohřbeno.

     Z dalších zápisků druhé poloviny 19. století, které pořídila Anna Vojtěchovská, se dovídáme, že 1. ledna 1864 postihl Šebetov velký oheň, během něhož byly zničeny všechny domky směrem ke Knínicím. Ke značnému poničení vesnice došlo také 15. srpna 1882 večer, kdy došlo k obrovské průtrži mračen. Mohutné proudy vod se lily nepřetržitě po tři hodiny a způsobily, že zcela zničily park, který byl již tři roky usilovně budován kolem zámku baronem Königswarterem.

     V roce 1878 byly v panském dvoře zrušeny mlaty nacházející se naproti pivovaru, a na jejich místě byly vybudovány panské maštale. V září následujícího roku byla vybudována na Oboře v blízkosti  gloriety plynárna, jež měla sloužit k osvětlení zámku, a současně s ní byly položeny plynové roury do zámku. Potřebný stavební  materiál byl k tomuto účelu přivezen z Vídně. Na stavbě plynárny byli zaměstnání řemeslníci ze všech koutů Evropy. Jak uvádí kronikářka, pracovali tu Němci, Uhři, Italové i Rumuni. V roce 1879 byla od zámku postavena silnice směřující k Jevíčku a do Boskovic. Silnice byla stavěna  nákladem barona Königswartera a kamení ke stavbě bylo vzato z lomu Tatárkových u Světlé.

     Rok 1879 byl rokem velmi nepříznivého počasí. V zápiscích světelské kroniky  je o tom poznamenáno:

     „Rok 1879 byl rokem velkého mokra, neúrody a hladu, jakého u nás není pamětníka. Zima byla skoro beze sněhu a dosti mírná. Jaro ukázalo se nám dosti příznivé. Ku konci měsíce dubna počaly ustavičné deště. Pršelo skrz celý měsíc květen a červen. Na poli všechno vymoklo.“ 

     A zápisky dále pokračují:

      „ Den 25. červen 1879 zůstane nám v živé paměti. Toho samého dne vzneslo se k šesté hodině večer strašné mračno nad naší krajinou. Mračna táhla se od Opatovic přes naši rovinu a přes hory směrem ku Štěpánovu. Na počátku zdálo se, že to bude opět nějaká přecházející bouře s lijákem, avšak byl to klam. Mraky černé na obloze se stáhly v temnopološerý kruh, ozval se šustot a praskot, hrom zarachotil a spousta strašného krupobití počala svou žeň. Kroupy velikosti  vlašského ořecha začaly hustě k zemi padati, ba některé byly co do velikosti holubího vejce. Netrvalo to ani 10 minut. Vše, co mokrem nezhlnilo na poli, bylo zničeno. Po krupobití následovala ještě silná bouře s velkou povodní. Dědina Světlá až k dolní pazderni i s lukama podobala se jednomu velkému jezeru. Večer k osmé hodině bouře utichla. Není možno vylíčiti okamžik této strašné scény, která se odehrála, a vypsati onen srdce rozrývající pocit hospodářův. Bylo po žních a po sklizni. Tak např. sázel jsem téhož roku 16 pytlů zemáků a sklidil jsem 6 pytlů oříšků. Obilí se muselo vynášeti, práti vodou a za sucha se cepem mlátilo. Ze sena také nezbylo ničeho. Pamětihodno jest, že tenkráte Šebetov a i Knihnice zůstaly od krupobití docela uchráněny. Tehdy na žádost bylo nám uleveno na daních 151 zlatých. Zároveň poskytnuta půjčka splatná v pěti letech pro Světlou s Přívěstí 200 zlatých. Každý usedlý obdržel asi 10 zlatých a domkář 5 zlatých, za kteroužto částku sobě jeden každý zemáky k sázení nakoupil. Po neúrodném roce 1879 řádily u nás a v celém okolí hrubé neštovice a sice přede žněmi 1880.“

     Velmi špatné počasí bylo také v roce 1882.  Nejen o počasí v tomto roce, ale  i o dalších událostech  je ve světelské kronice opět poznamenáno:

     „Rok 1882. Žně byly špatné, deštivé, mokré. 15. srpna nastala velká průtrž mračen, která pobořila silniční mosty.  Domy při vodě a dobytek ve stájích byly zatopeny. Most v Knihnicích byl zbořen a nový za 7 000 vystavěn.

     Do konce roku 1882 byl velkostatek se dvorem Mořicovým i Karlsberg i se Šebetovem v pronájmu. V Šebetově byl nájemcem nějaký žid Biach z Vanovic pocházející z Letovic, měl i pivovar hned od pánů Mayů v držení. Ve světelském dvoře byl nájemcem dvora Mořicova jistý Ondřej Blábolil pocházející z Čech. Byl to šafář za pánů Mayů. Pole zvané Na Babě měl jistý Zemánek s Dračkou z Cetkovic v nájmu, jakož i dvůr Karlsberg, dvůr Karlův. Pole též Na Babě za cihelnou dolní měli najmuté sousedé světelští Tomáš Pospíšil z č. 27,  Alois Krchňák z č. 1 a Jan Vystavěl z č. 4. 

     Až teprve v měsíci dubnu 1883 seli páni šebetovští poprvé po pachtýřích. Správcem celé ekonomie byl jistý Němec Alois Zeidler, odkudsi přivandrovalý z Rakous, avšak neměl tu dlouhého pobytu. Špatně a nerozumně hospodařil, pročež byl ze služby sesasezen a roku 1885 dosazen za správce jistý František Franz přijitý z panství boskovického.

     Za dřívějšího správce Zeidlera zakoupena jest parní mlátička, na nížto roku 1885 poprve mláceno, jakož zřízena i stabilní lokomobila na paření píce pro dobytek, šrotování atd.

     Roku 1884 hledáno od pánů šebetovských na vícero místech kamenné uhlí, avšak bez výsledku. Vrtalo se u bývalého remízu pod Světlém, u Šebetova u dvora Mořicova a jinde.

Roku 1885 vyhořelo 5 domkařů v Kapouňatech.“

     Tolik ze světelské kroniky. Za zmínku stojí také neobvyklý počet chroustů, kterých se v roce 1884 vylíhlo obrovské množství. Jak uvádí ve svých zápiscích z té doby paní Vojtěchovská, nikdy dříve ani potom se již s tak velkým počtem těchto brouků nikdo v Šebetově nesetkal. Bylo naporučeno chrousty sbírat. Za jeden litr těchto brouků obdržel úspěšný sběratel 2 krejcary, takže kde byla početnější rodina, mohla si za jejich sběr vydělat 10 až 12 zlatých denně. Vzhledem k tomu, že v roce 1893 byla obec opět zachvácena velkým požárem, došlo za starostování Tomáše Valenty v roce 1895 k založení sboru dobrovolných hasičů, o jehož historii bude pojednáno později.

     O tom, že se Königswarterovi snažili svým chudým spoluobčanům kde mohli jejich těžké postavení alespoň trošku ulehčit, svědčí i zřízení opatrovny pro děti  zaměstnanců velkostatku v Kapouňatech. Stalo se tak díky iniciativě baronky Charlotty Königswarterové, která za tím účelem zřídila v červnu 1884 nadaci o 100 000 zlatých, z jejichž úroků byla školka vydržována.

     Velmi nepříznivě se zapsala ve druhé polovině 19. století do života šebetovských obyvatel   prusko-rakouská válka, během níž byla do vesnice zavlečena cholera. V zápiscích Anny Vojtěchové je o pobytu pruských vojáků ve vesnici poznamenáno:

      „Rok 1866. Bylo hezké léto, úroda pěkná, ale nic platno, přišla neočekávaná válka. Přijeli Němci-Prušáci a hledali rakouské vojsko v polích. Tím se úroda velmi zničila. Vojáci obtěžovali lid po domech. Brali, co se dalo. Jen grunt číslo 14 u Hrazdírů byl ušetřen jejich vpádů. Proč? Nechali otevřeno a vojáky vlídně přivítali a pohostili je. Čím? Chlebem a vodou. Na návsi si Prušáci vařili to, co po domech  ukradli. V naší obci byl umístěn trén. Zásoby měli, ale lepší bylo, co ukradli. Když odcházela poslední vojska, vyhnala dobytek ze chlévů a brala s sebou. Dobytek zůstal jen v čísle 14. Po jejich odchodu nastala cholera. Obec byla také postižena, ale úmrtí není známo. Kdežto v obci sousední – Knínicích, vymíraly celé rody.“

     Úplně první případ cholery na Moravě se však v té době udál  v nedalekých Cetkovicích, jež byly v minulosti také jednou z  vesnic šebetovského panství patřících hradišťskému klášteru. V rodinné kronice pana Špičky z Cetkovice je o tom poznamenáno:

     „V Cetkovicích se udál prvý případ cholery na Moravě. Totiž toho dne, kdy Prusové poprvé přitáhli (12. července), onemocněl v brodecké hospodě (č. 110) jeden Prušák. Byl hned dopraven do Jevíčka. Již téže noci roznemohla se hospodská a druhého dne zemřela. Od té chvíle počala se cholera v Cetkovicích šířiti a onemocnění končívalo v prvých třech nedělích téměř bez výjimky smrtí. Nákaza potom trvala ještě pět neděl, neměla však prvotní prudkosti. V Cetkovicích a Uhřicích zemřelo 60 osob strašnou tou nemocí a je s podivem, že obec Světlá jí zůstala prosta. Jednoho dne bylo oznámeno, že obec Cetkovice má do dvou hodin po poledni přichystat 6 měřic krup a 50 pecnů chleba. Zásoby měly být složeny na silnici mezi školní budovou a hospodou. Starosta, byl to tenkrát Tomáš Zemánek z č. 67, naříkal, věda, že již ničeho v obci není. Bylo to zrovna v neděli a toho dne mělo býti právě pět pohřbů. Tři z Uhřic a dva z Cetkovic. Tehdejší farář páter Josef Hrbáček, vyslechnuv tíseň starostovu, nařídil, aby rakve i s nebožtíky byly vyneseny na silnici, a až se budou od Jevíčka blížiti Prušáci, aby se s nimi dal průvod na cestu k Cetkovicím. Na dané znamení dal vyzvánět a také oba pohřby z Cetkovic hnuly se ke hřbitovu. To pomohlo. Prusové, uzřevše pět rakví najednou, dostali strach z cholery, už se neptali po kroupách, ani po chlebu a spěšně minuli školu i hospodu a vícekrát se již v obci neukázali.“

     O pruském tažení Malou Hanou se dochovala řada vyprávění. Jedno z nich zachytil i cetkovický kronikář J. Kincl v prvním díle cetkovické obecní kroniky. Jako pramen mu z větší části posloužilo vypravování již zmíněné Špičkovy kroniky:

     „Chodili jsme do uhřické školy. Jednou nás pan učitel propustil před polednem domů, neboť  se prý blíží pruská armáda. A skutečně bylo vidět, jak od Trnávky a Chornic se při panující jasné povětrnosti blyští kyrysnické krunýře a šišáky na piklhaubnách. Když jsme docházeli k Cetkovicím, tu pojednou vidíme, jak se ženou od Opatovic obilím jezdci s tasenými šavlemi. S pláčem jsme utíkali domů a doběhli jsme právě ve chvíli, když jiní jezdci od Opatovic vjížděli na náves. Můj otec jim před č. 24 odpovídal lámanou němčinou na jejich otázky. Vyptávali se, kde je rakouské vojsko. Když jezdci odjeli k Pohoře a ku Světlé, přijel hned ubytovací oddíl. Vojáci chodili od čísla k číslu a na vrata psali, kolik vojínů a koní se má kde ubytovat. U nás byl ubytován vyšší důstojník. Šedivý pán, velmi vlídný. Byl obchodníkem ve Štětíně. Když mne spatřil, zavolal mne, vzal mne do náručí, hladil a celoval, a pak jsem mu musel být stále na blízku. Říkal, že má doma též takového hocha a v náhradu za něj, že se chce potěšiti se mnou.

      Pruské vojsko bylo ve vesnici ubytováno jen přes noc, druhého dne přišlo zase jiné. Byli zde také ubytováni kyrysníci, kteří však nebyli vůbec přívětiví. I štáb byl u nás jednou ubytován, neboť jsme tenkrát u nás měli nejlepší pokoj. Na všech chodbách byly postaveny stráže, avšak domácím poskytovaly volný průchod. Když se Prusům nedostávalo proviantu, hlavně ovsa, byl dán po vsi rozkaz k jeho odvádění.  I když bylo odvedeno dost, došlo přece k rekvisicím. Kterýsi zrádce Prusům prozradil, že ve vsi jsou poschovávány ve značném množství různé věci. Rekvisiční komise proto začala obcházet dům od domu a vyhledávala skrýše. Můj otec otevřel  předtím zabedněnou komoru a dal, co po něm chtěli. Dost zásob nám proto ponechali. Jinde však ostře zakročili, zvláště tam, kde nic dobrovolně odvedeno nebylo. Tam zabrala komise mnohem více, než zprvu zamýšlela. Někde dokonce vzala i všechno nalezené obilí.

     Tažení pruských vojsk trvalo asi týden. Od rána do večera pochodovalo po celé šíři silnice nepřetržitě v osmistupu vojsko. Každý oddíl měl své bubeníky a pištce. Když přestali bubeníci bubnovat, spustili hned pištci, nebo vojsko zpívalo. Dobytek byl schován v lese Nad Maštalema blíže Úsobrna. Mléko se přinášelo domů za úsvitu.

      Po válce byly sepisovány válečné škody. Nepamatuji se přesně, jak při tom bylo postupováno, ale vím, že kvůli tomu nastalo v obci velké nepřátelství, protože ti občané, kteří tím byli pověřeni, byli později obviňováni, že při dělení náhrady nepostupovali správně.“

     O jedné z epizod pruského tažení oblastí Malé Hané se nám dochovalo vyprávění i v šebetovských pověstech. Má název Barborka  a svým perem je opět zachytil kronikář Rudolf Wilhelm:

     „Blízko vesnice Pohory  stojí vedle cesty vedoucí do Štěpánova socha sv. Barbory. Lidé jí krátce říkají Barborka. Byla sem přenesena ze zrušené zámecké kaple sv. Barbory ze Šebetova. Svatá Barbora bývala ochránkyní dělostřelců. V den jejího svátku, 4. prosince, mívali dělostřelci vždy velký svátek. Povídá se, že pod sochou je prý pochováno mnoho vojáků pruské a rakouské armády, kteří prý na uvedeném místě svedli velkou bitvu. A zde je o ní pověst.

     Den 3. červenec 1866 byl sychravý a nevlídný, chvílemi pršelo. Sotva se na východním obzoru objevil první šerý záblesk nově se rodícího dne, zaduněla první dělová rána. Bylo to znamení, že se počíná rozvíjet u Hradce Králové veliké historické drama. Brzy se na celé čáře rozpoutal boj. Na pruské straně byly sbory prince Fridricha Karla a v nich se zdržoval sám král Vilém s kancléřem Bismarkem. Straně rakouské velel Benedek.  O polednách již byla situace Prusů velmi povážlivá. Bismark ve svých pamětech napsal: „Moje pravice svírala v tu chvíli v kapse kabátce křečovitě ostře nabitý revolver, neboť jsem byl pevně odhodlán nepřežít svůj pád. Brzy po poledni se tam však objevil se svou armádou pruský korunní princ Fridrich Vilém a Rakušané byli poraženi.“ Po této bitvě  se rozptýlili vojáci poražené i vítězné armády po Čechách  i po Moravě a sváděli mezi sebou často šarvátky a potyčky.

     Také šebetovské lesy byly plné cizího vojska. Vítězní Prušáci si počínali všude opravdu jako vítězové. Řádilí a plenili vesnice, zapalovali stavení a  kradli obyvatelům všechno, co mělo jen nějakou  hodnotu. Vesnice, jimiž táhli, poskytovaly žalostný pohled, až srdce svíralo.Všude bylo vidět stále stejné obrazy. Před vraty nakládali lidé uprostřed zmatku na vozy  bez ladu a skladu svůj nábytek. Z hůry a z oken házely ženy peřiny a podávaly kolébku. Dítě v ní přivázaly, aby nespadlo, a naložili na fůru. Na jiném vozíku vzadu ležel nemocný stařec, kterého také stěhovali. Ti, co neměli vozy, odváželi svůj skrovný majetek na trakři a jiní jej odnášeli v náručí a na zádech. Celé rodiny utíkaly. Muž poháněl koně, žena vlekla za ním děti. Ustrašené tváře jejich se každou chvíli ohlížely, zda je vojáci nepronásledují.

     V Šebetově tábořili  přímo na vesnici pod širým nebem. Tam vařili nakradené jídlo, tam hodovali a spali.  Jen u Hrazdírů v čísle 14  prý nic násilím nevzali, neboť  ti prý je sami přivítali a pohostili. Jednoho odpoledne  tento oddíl rychle nasedl na koně a tryskem odjel přes Oboru do lesů ke Karlovu. Odtud byla slyšet prudká střelba. Zuřil tam pravidelný boj mezi Rakušany a Prušáky. Když  vojáci přijížděli na lesní cestu, slyšeli nejen žalostný nářek a bědování a zoufalé výkřiky umírajících, ale i zuřivé klení a nadávky a hlučný třesk pušek. První pruský útok Rakušané odrazili, druhý právě začínali odrážet, když se k němu připojil s tasenými šavlemi jezdecký oddíl ze Šebetova.

     Boj se odehrával kolem sochy sv. Barborky. Šarvátka byla právě nejprudší, když se ozvala dunivá, mocná rána. Válečný hluk jako na povel ustal. Vojáci spatřili mezi sebou vysoko stojící sochu sv. Barbory, která ve vztažené ruce držela nad jejich hlavami jako hrozbu veliký svítící meč. Boj skončil a již nepokračoval. Všude se válely čapky, kusy uniforem, polní láhve, šavle a tornistry. Mezi tím leželi padlí vojáci a koně.

     Obě strany svorně vykopali veliké jámy vedle sochy Barborky a vedle Zeleného kříže, do kterých pochovali své zbytečně zabité mrtvé  kamarády. Od té doby častokráte viděli pocestní v noci Barborku, která  je se vztaženým svítícím mečem ochraňovala. O boji kolem Barborky prý svědčí četné díry a nárazy po kulkách, které ještě dodnes jsou na soše vidět.“

 

Š e b e t o v   n a   p o č á t k u    2 0.   s t o l e t í

     Ve srovnání s předcházejícím obdobím máme o  dění v Šebetově na počátku 20. století již mnohem více zpráv. I když šebetovská obecní kronika začala být vedena teprve až po skončení l. světové války a  vytvoření samostané Československé republiky, dovídáme se o dění ve vesnici díky písemnostem a materiálům dochovaným v obecním archívu. Podle nich stál v roce 1904 v čele oce starosta Tomáš Valenta, radními byli Josef Kavan  a Josef Valenta, dalšími členy zastupitelstva byli František Hlavatý, Josef Mondorf, Josef Walenta, Cyril  Říha a Josef Říha. Z protokolu ze schůze obecního zastupitelstva ze dne 17. října 1904 se dále dovídáme, že policejním komisařem byl zvolen Josef Valenta. Na obecních písemnostech bývají v tomto roce vedle představitelů obce ještě podepsáni MUDr. Josef Novák, František Kvapil, František Mazal a Jan Sedlář.

     Rok 1905 je klasickou ukázkou toho, jak se počátkem 20. století na vesnicích úřadovalo. V tomto roce se konalo celkem 6 schůzí zastupitelstva, a to 27. ledna, 23. února, 19. března, 15. května, 18. června a 27. prosince. Řešily se takové záležitosti, jako udělování domovského práva, vysvědčení chudoby, chudinská podpora, volil se polní hlídač, jímž se stal Anton Procházka, pasákem hus byl ustanoven Josef Kopal. Dále se řešil prodej pozemku na stavbu domku apod. Z dalších zápisů se dovídáme, že v roce 1906 byl zakoupen za 300 korun obecní býk a v roce 1907 byla zřízena v Šebetově četnická stanice. Kdo byl jejím prvním velitelem se však bohužel v písemnostech nedochovalo.

     V únoru 1908 bylo rozhodnuto o stavbě obecní budovy. Zhotovením plánů byl pověřen F. Mackerle z Jaroměřic, stavbu prováděl stavitel Berka z Boskovic. Dle jeho propočtů  byla cena přízemní budovy včetně materiálu stanovena částkou 14 000 korun, v případě jednoposchoďové budovy částkou 18 000 korun. Na schůzi obecního zastupitelstva konané 1. srpna 1908 byly zadány zednické práce Ferdinandu Berkovi (4 801,14 K), práce zámečnické Františku Pánkovi (500 K), práce klempířské Rudolfu Růžičkovi (433,48 K) a sklenářské Štěpánu Knapovi (255,24 K). Za dovoz písku z Vanovic bylo za l m3 placeno 2,40 K, za kámen 2 K. Z této doby se nám  dochovaly také údaje o tom, jaké byly na počátku 20. století platy obecních funkcionářů. Starostovi příslušelo 100 korun, obecnímu písaři 80 korun, výběrčímu daní taktéž 80 korun, třem radním každému 48 korun, ponocnému 108 korun, obecnímu hospodáři 40 korun a obecnímu poslu 100 korun. Kancelářské výlohy činily 50 korun.

     17. května 1908 byla slavnostně zahájena první jízda místní železniční dráhy Skalice-Boskovice-Velké Opatovice. V uvedený den jezdili po celý den cestující zdarma.

     V roce 1909 tvořilo obecní výbor celkem 12 osob. Jeho složení bylo následující: starosta Josef Kavan, radní Josef Valenta, František Kvapil a Josef Říha, dalšími členy obecního úřadu byli Cyril Říha, Tomáš Valenta, Eduard Hrazdira, MUDr. Josef Novák, Josef Geršl, František Valenta, František Mazal a Josef Lojka. 1. ledna téhož roku se obecní zastupitelstvo usneslo zřídit v obci chudinský fond. Do jeho čela byl postaven František Kvapil, který obdržel titul otec chudých, pokladníkem se stal Josef Valenta. 6. listopadu 1909 založila Antonie Matoušková z Vídně chudinskou nadaci Matyáše a Kateřiny Matouškových. Jejím základem se stal  čtyřprocentní státní dluhopis o celkové hodnotě 10 000 zlatých, což bylo asi 20 tisíc korun.

     Po celý následující rok (1910) jednala obec o výstavbě nové školní budovy, protože dosavadní prostory již tak velkému náporu žactva nepostačovaly. Jednájí o školní budově zaměstnávalo obecní zastupitelsto i po celý následující rok. 16. února 1911 bylo rozhodnuto a schváleno odkoupení části zahrady od Antonína Kavana na čp. 29 a 17. dubna bylo zadáno vyhotovení plánů  školy Ing. Fišerovi z Brna. Členy stavební komise se stali: Josef Říha, Josef Geršl a Eduard Hrazdira. Veřejná soutěž na stavbu školní budovy byla vypsána v Lidových novinách. Z došlých nabídek byl nakonec vybrán stavitel Method Charous z Brna. S prvním výkopem se začalo l. března a 26. října téhož roku byla budova včetně úpravy celého jejího okolí dokončena. Stavební práce však v té době provázely značné problémy, jelikož stavitel Charouz zbankrotoval a z tohoto důvodu stavbu nedokončil. Proto ji převzala do své režie obec, a novým stavbyvedoucím se stal Josef Krejčíř.  V roce 1911 si stavba vyžádala částku 43 856,88 korun. V souvislosti se stavebními pracemi nebude zajisté bez zajímavosti uvést částky, za které tehdy stavební dělníci na stavbě pracovali. Zedník obdržel za pracovní den 4 koruny, učeň 2 koruny, nádeník 2,50.

     29. března 1913 byly schváleny konečné účty. Celková prostavěná částka činila 56 769,07 korun a byla hrazena následujícím způsobem:

Šebetovská záložna půjčila 31 250 K

Záložna v Cetkovicích 10 262 K

Záložna v Boskovicích 13 000 K

Pan Šura z Vídně daroval 100 K

Olomoucký biskup 20 K

Paní Pospíšilová ze Šebetova 30 K

Zemská subvence činila 2 000 K

     Úhrada dlužných částek  byla z rozhodnutí obecního úřadu stanovena splátkami z obecního rozpočtu po dobu 10 let.

     9. února 1912 probíhala volba nadučitele. Ze tří uchazečů získal největší počet hlasů členů obecního zastupitelstva, celkem 11, Antonín Cupal, druhý v pořadí Jan Slovák získal 7 hlasů a Antonín Tichý 3 hlasy. Do své funkce nastoupil A. Cupal l. listopadu  1912.

     Z roku 1911 se nám dochoval i kompletní seznam všech zaměstnanců velkostatku včetně jmen obecních úředníků. Jsou zaznamenána v Chytilově Úplném adresáři Moravy na str. 80. Starostou obce byl v té době Josef Kavan, radními Josef Valenta, Josef Říha a František Kvapil, dalšími členy obecního výboru byli Josef  Geršl, Josef Lujka, František Kvapil,  František Monhort, MUDr. Josef Novák, Josef Kavan, František Mazal, Cyril Říha, Eduard Hrazdira, Tomáš Valenta, Josef Říha a Josef Valenta. Jako šebetovský lékař je uváděn MUDr. Josef Novák, který byl nejen lékařem obvodním, ale také panským a pokladničním. Jako porodní babky fungovaly Marie Koutná a Josefa Knollová, c.k. poštovní a telegrafní úřad vedl  František Bienčokrt, nájemci sladovny byli L. A. Basch a synové z Boskovic, správcem šebetovského velkostatku byl Adolf Gottlieb, šebetovským nadlesním Bohuslav Novotný. Vápenka na Melkově byla ve správě lesního úřadu. Nájemcem Mořicova dvora nacházejícím se na katastrálním území obce Světlá, byla v té době akciová společnost cukrovaru v Drahanovicích, funkci pojezdného zde zastával Josef Krimel. V cihelně působil jako cihlář Tomáš Rosenberg, kamenné lomy byly ve správě lesního úřadu v Šebetově. Funkci pěstounky v dětské opatrovně zastávala Marie Škodová, vrátným na šebetovském zámku byl Hynek Dohnal, účetním na pile Karel Zimmer, dílovedoucím na pile František Axman, skladníkem František Humpolík.

      V Chytilově adresáři Moravy jsou podrobně zaznamenáni také všichni úředníci lesního úřadu a správy šebetovského velkostatku. Lesmistrem a správcem velkostatku byl v té době Gustav Dittrich, důchodním Josef Longer, lesním geometrem Hubert Ludwig, lesníkem Václav Trum. Správou revírů Šebetov a Melkov v katastrálním území obcí Šebetov, Světlá a Štěpánov byl pověřen Max Ullmann, který byl lesním správcem na Karlsbergu. Pro revíry Pohora a Úsobrno, katastrálního území  Horní Štěpánov, Uhřice a Cetkovice,  byl stanoven Viktor Slavík, lesní správce na Pohoře.  Pro revír Pavlov, katastrální území obcí Benešov, Okrouhlá a Kořenec, byl  ustanoven Viktor Hyen, lesní správce na Pavlově.  Pro revír Melkov, katastr obcí Šebetov, Knínice, Okrouhlá a Kořenec, Kašpar Brauner, lesní na Melkově.  Pro revír Úsobrno, katastr obcí Úsobrno a  Horní Štěpánov, Václav Říha, strážní lesní v Úsobrně.

     V roce 1911 byla v Šebetově založena také obecní knihovna. Prvním knihovníkem se stal František Monhort.  Následujícího roku (1912) byla zřízena občanská záložna a obecní úřad se začal zabývat výstavbou obecního vodovodu.

     V roce 1912 byly lesy na polesí Melkov napadeny mniškou, která velmi ničila lesní porosty. Z této doby pochází údaj  archívu Lesního závodu Boskovice, že z důvodů přemnožení hmyzu byl  na polesí Melkov prováděn sběr housenek a dalších lesních škůdců, a při tom bylo nasbíráno 764 kusů housenek,  472 kukel motýlů a 205 kusů mnišky.  S uvedenými škůdci se musel lesní personál potýkat i v dalších letech. Např. v roce 1921 bylo na velkostatku sebráno 45 housenek, 203 kukel a 523 186 motýlů.  V roce 1922 to již bylo 371 740 housenek, 247 082 kukel a 36 275 samčích a 42 632 samičích motýlů mnišky. Současně se z archivních materiálů dovídáme, že dalším postrachem lesních porostů byl v té době také nosatec. Škody na lesních porostech byly tak obrovské, že v některých polesích bylo nutno věnovat  sběru těchto škůdců  až 300 pracovních dnů v roce. Údaje říkají, že v roce 1920 bylo nasbíráno 7 087 kusů tohoto hmyzu, v následujcím roce 8 324 kusů  a v roce 1922 již 13 190 kusů.

     Koncem roku 1912, přesně 28. prosince, se konaly volby do obecního výboru a krátce na to, 8. ledna 1913, do obecního představenstva. Ve třech volebních obvodech bylo zapsáno 136 voličů, kteří měli za úkol zvolit v každém volebním obvodu 4 členy obecního výboru, tedy celkem 12 zastupitelů, a za každý obvod ještě dále 2 náhradníky, tedy celkem dalších 6 osob. Z uvedeného počtu voličů se jich však k volbám dostavilo pouze 54  a zbylých 82 se do volebních místností vůbec neobtěžovalo. Volby byly zahájeny v 8.15 hod. ve třetím obvodu a končily ve 12.00 hod v prvním obvodu. Starostou obce byl opět zvolen Josef Kavan,  prvním radním se stal Josef Vahuta, druhým radním Josef Geršl a třetím radním František Kvapil. Zapisovatelem byl Eduard Hrazdira. Dalšími členy obecního zastupitelstva byli zvoleni František Fučík, Josef Valenta, Josef Lejska, Tomáš Valenta, František Mazal, Josef Říha a MUDr. Josef Novák.

     V roce 1915 byla založena Pamětní kniha obce Šebetova. Na str. l je o celém aktu poznamenáno:

     „Založení kroniky usneseno bylo ve schůzi obecního výboru dne 16. února léta Páně 1915. Přítomni byli: Kavan Josef, starosta, Kvapil František, Valenta Tomáš, Lujka Josef, dr. Novák Josef, Valenta Josef, Hrazdira Eduard, Mazal František, členové výboru, Valenta Josef, Snášel František, náhradníci.“

      Součástí první strany byl také návod ke psaní pamětních knih. Zápisy však začaly být vedeny teprve až od l. ledna 1923, protože  v té době zuřila s plnou silou na všech frontách Evropy první světová válka a obecní zastupitelstvo i všichni muži z vesnice se museli zabývat mnohem složitějšími a náročnějšími úkoly, než bylo vedení obecní kroniky. Situace se o nic nezlepšila ani po skončení války, kdy bylo třeba řešit v prvé řadě řadu úkolů a problémů spojených s existencí a formováním nového státu a fungováním obecní samosprávy ve zcela nových podmínkách, a proto není divu, že obecní kronika se dostala na pořad jednání až s několikaletým zpožděním.

     Prvním kronikářem se stal podle usnesení obecního zastupitelstva z roku 1923  první ředitel  šebetovské základní školy Antonín Cupal, který v Šebetově působil jako učitel od l. listopadu 1912, kdy byla, jak jsme již uvedli, ve vesnici postavena a slavnostně předána svému účelu nová školní budova. Narodil se 13. června 1881 v sousedních Knínicích, kde jeho otec po čtvrt století působil jako ředitel tamní školy. Po vychození obecné školy v Knínicích a měšťanky v nedalekých Boskovicích pokračoval v dalším studiu na Ústavu pro vzdělávání učitelů v Příboře. Jeho prvním učitelským místem se stal Šubířov, pak Horní Štěpánov a posléze Knínec, odkud přišel na podzim roku 1912 do Šebetova. Na škole působil jako její ředitel až do 1. červene 1937, kdy odešel jako řídící učitel na pětitřídní obecnou školu do Jevíčka.

     Šebetovská kronika tedy začala být psána teprve až roku 1923, některými údaji se však vrací i do předcházejících období, čehož jsme v našem povídání o Šebetovu, kde to bylo možné, také využili.


P r v n í    s v ě t o v á   v á l k a    a    v z n i k    s a m o s t a t n é   Č S R

     Jak jsme již poznamenali v předcházející kapitole, zasáhla v roce 1914 do života šebetovských obyvatel s plnou silou l. světová válka. Již 31. července rukovali muži ve věku do 42 let, brzy následovalo rekvírování obilí a dobytka. Do vesnice začaly přicházt zprávy  o prvních  padlých, raněných a nezvěstných. Prvními oběťmi válečného šílenství se stali: Arnošt Axman, František Kopal, Alouis Roupa a František Stříž. Jsou vypisovány válečné půjčky, kterých se obec musí účastnit. Stříbrné a  niklové peníze byly staženy, tiskly se jen papírové a železné. Obec musela měsíčně dodávat  tři až pět kusů dobytka, zboží bylo na lístky.  Pro nákup potravin byly vydány moučenky, chlebenky, cukřenky, kávenky, tabačenky, atd.  2. září byly zavedeny tzv. bezmasé dny (pondělí, středa, pátek), byl omezen prodej piva.  O životě v Šebetově v té době je v obecní kronice na str. 254 – 255 uvedeno:

     „Poměry životní se velmi zhoršují. Vyrábí se kukuřičný chléb. Na chleba se stojí ve frontách a mnohdy se ani nedostane. Ceny za oděvy a obuv stoupají. Místo cukru se prodává sacharin. Pivo se vaří z jablek a pýru. Na školách se učí jen když je uhlí. Všeobecně se keťasí.“

     V době 1. světové války zastával starostenskou funkci Josef Kavan. Obec byla řízena dvanáctičlenným  zastupitelstvem, z jehož řad však záhy odešlo pět členů na frontu. V předposledním válečném roce dostával starosta odměnu 400 K, radní 60 K, obecní úředníci 250 K, zřízenci 460 K,  na kancelářské potřeby bylo v roce 1917 vynaloženo 60 K, na hasiče 50 K, na chudinskou péči 700 K, školní příspěvek činil 3 500 K.

     Konečně ve druhé polovině roku 1918 dochází k ukončení válečného konfliktu. Rakousko-uherká monarchie se rozpadá na řadu nástupnických států, jedním z nichž je 28. října 1918 také Československo. Vzhledem k tomu, že zápisy  o těchto převratných událostech byly pořizovány teprve až se zpětnou platností v roce 1956  tehdejší kronikářkou Marií Wilhelmovou, je tato, pro náš národ tak významná událost, okomentována v šebetovské kronice pouze jednou jedinou větou: „Státní převrat byl přijat v obci s velikou radostí.“ Samozřejmě, že ona věta nevypovídá naprosto  nic o prvním popřevratovém nadšení, ani o problémech a těžkostech, se kterými se musela mladá republika i  její státní správa potýkat. Avšak o tom je možné se dočíst v řadě publikací a článků, které se uvedenou problemtikou zabývají.  V podstatě se dá říci, že po skončení l. světové války a vyhlášení samostatné Československé republiky, se život v Šebetově stejně jako v ostatních dědinkách a městečkách postupně znovu vracel do starých kolejí. Přesto se z rakousko-uherských zákopů již nikdy nevrátilo do své rodné vesničky 14 šebetovských občanů. Jsou to:

Arnošt Axman

František Hirt

František Kopal

František Loučný

Karel Machein

Alois Roupa

Emanuel Sedlář

Josef Snášel

Josef Soukup

František Stříž

Jaroslav Valenta

Josef Valenta

František Vojtěch

Alois Žáček


     28. února 1919  dochází ke kolkování papírových peněz, byla provedena pozemková reforama. Během ní mohli získat nájemci od velkostatku půdu, kterou měli dlouho pronajatou.

     13. září 1919 došlo k volbě nového starosty. Stal se jím Antonín Cupal, jeho náměstkem byl zvolen Josef Kavan. Dalšími členy  obecního představenstva se stali: Alois Hrouz, František Fučík, František Humpolík, Alois Geršl, MUDr. Josef Novák, pan Holub, Jan Bílek, pan Veselý, Josef Valenta a pan Dragon. Jejich finanční odměny byly stanoven následovně: plat starosty činil 600 korun, radních 200 korun, tajemníka 300 korun, obecního slouhy 500 korun, pomocného slouhy 200 korun, diety činily 200 korun.

     Prvořadým bodem jednání poválečného obecního zastupitelstva se stala otázka elektrifikace obce, o níž bylo jednáno již před první světovou válkou v roce 1912, kdy bylo rozhodnuto, že obecní dům bude osvětlen deseti žárovkami o 16 svících a  4 žárovkami o 15 svících, škola 4 žárovkami o 16 svících a 2 žárovkami o 25 svících a obec 15 žárovkami o 15 svících. K elektrifikaci obce však došlo teprve až v roce 1927. Za tím účelem byla vynaložena částka 189 750 Kč, která byla získána půjčkou od Občanské záložny ve Vanovicích.

     V roce 1920 byl v Šebetově založen Osvětový svaz, jehož předsedou se stal Josef Kavan, jednatelem byl Jan Horák. V domě čp. 76 byla vybudována nákladem tří tisíc korun telefonní hovorna a zřízena  izolace. Ošetřovatelem se stal Ludvík Stříž. Jeho denní mzda činila 20 korun. Plat polního hlídače byl stanoven částkou 200 korun a náležela mu i polovina odevzdaných pokut.

     Dne 15. února 1921 probíhalo v republice sčítání lidu. K tomuto datu žilo v Šebetově 743 obyvatel, z nichž 3 se přihlásili k židovské národnosti.

 

Š e b e t o v   m e z i   d v ě m a   s v ě t o v ý m i   v á l k a m i

     V roce 1923 probíhala  na šebetovském velkostatku první pozemková reforma. V roce 1885  vlastnil velkostatek dle  údajů uložených v Moravském zemkém archívu v Brně 4 589,3 ha pozemků, z toho bylo 3 695 ha lesů. Součástí velkostatku byly dvě pily, mlýn, dvě cihelny, pivovar, sladovna a vápenka. Před první pozemkovou reformou obhospodařoval velkostatek 4 641 ha půdy, z toho 729 ha půdy zemědělské. Z průmyslových podniků zůstala na katastru obce pouze pila, sladovna a cihelna.  Při  první pozemkové reformě bylo z celkové výměry velkostatku odebráno 313 ha půdy, zbytek i s průmyslovými podniky zůstal  prakticky ve vlastnictví majitele barona Königswartera, protože 2 977 ha bylo ze záboru propuštěno a zbytek o rozloze 1 351 ha sice zůstal v záboru, ale jeho správou byl pověřen baron Königswarter. Parcelace pozemků se týkala Mořicova dvora. Při té příležitosti bylo rozděleno kolem 100 mír polí do parcel o velikosti  2,3 až 4 míry za přídělovou cenu 500 až 900 korun  za míru podle bonity půdy, což byla asi ¼ běžné ceny polností. Přídělový komisariát státního pozemkového úřadu byl zřízen v lednu téhož roku v Jevíčku.

     16. září roku 1923 bylo opět voleno obecní zastupitelstvo a 3. října starosta obce, jeho náměstek a obecní radní. O přízeň voličů se ucházeli kandidáti tří politických stran.  První kandidátku tvořili společně kandidáti Strany lidové a Strany dělnické, druhou kandidátku vytvořila  Strana dělníků, domkařů a malorolníků, třetí  kandidátku tvořila Strana lidová spojená  se sdruženými stranami národními. Voleb se zúčastnilo 393 voličů, platných hlasovacích lístků bylo odevzdáno 390. Kandidátka č. l obdržela  126 platných hlasů a získala 5 mandátů, kandidátka č. 2 obdržela 152 platných hlasů a 6 mandátů, kandidátka č. 3 získala 112 platných hlasů a 4 mandáty. Starostou obce byl zvolen rolník Josef Kavan z čp. 34, který  kandidoval za  kandidátku č. 3. Jeho náměstkem se stal malorolník František Monhort z čp. 105 kandidující za  kandidátku č. 2. Radními byli zvoleni: lesník Václav Říha z čp. 92, obchodník Eduard Hrazdira z čp. 6 a obuvník Alois Geršl z čp. 77.

     Jak již bylo uvedeno výše,  došlo v roce 1927 konečně k elektrifikaci obce a při té přílržitosti také k výstavbě vodovodu. Roční výše odměn obecních zastupitelů byla v té době následující: starosta  obdržel 1 100 Kč, radní 400 Kč, tajemník 800 Kč, pokladník 200 Kč, zřízenec 1 000 Kč, ponocný 600 Kč. Celkové příjmy obce v tomto roce činily 111 238,70 Kč, výdaje 132  041,13 Kč.

     V roce 1928 bylo zastaveno sladování ječmene na sladovně a budova byla zbořena. Zůstala pouze obytná část, část sklepů a skladovací kůlna. Současně začalo být uvažováno o přestavbě radnice, nástavbě zvonice a vybudování hasičského skladiště. Do dalších stavebních plánů šebetovských radních i života obce však zasáhla počátkem třicátých let velmi negativně světová hospodářská krize, která vypukla v roce 1929 zhroucením burzy v New Yorku. V důsledku  vzrůstající nezaměstnanosti se snížil počet obyvatel ze 733 v roce 1920 na 699 v roce 1930, protože  tehdejší majitel šebetovského velkostatku Jan Alexander Königswarter snižoval a omezoval počet svých zřízenců a zaměstnanců, takže mnoho rodin se v důsledku toho z vesnice odstěhovalo. V  roce 1930 bylo v Šebetově 130 domovních čísel, v nichž žilo již zmíněných 699 obyvatel. Z nich  685 se hlásilo k národnosti československé, zbytek tvořili Němci, vesměs zaměstnanci zdejšího velkostatku.  Převážná většina obyvatel se hlásila k církvi římskokatolické, nepatrné procento obyvatel k Českobratrské církvi evangelické, bez vyznání bylo 7 osob.

     V roce 1930 dostala od barona Königswartera  výpoveď  z nájmu úřadovna poštovního úřadu, který byl zřízen v Šebetově v roce 1890 přenesením z Knínic. Vzhledem k tomu, že hrozilo nebezpečí, že obyvatelé budou muset jezdit znovu vyřizovat přijímání a odesílání poštovních zásilek do Knínic, rozhodlo obecní zatupitelstvo vystavět pro poštovní úřad zbrusu novou budovu. Měla být umístěna na obecním pozemku při silnici k Vanovicím. Stavba byla zadána staviteli Františku Slámovi a zednickému mistru Josefu Hromkovi z Boskovic. Náklady na ni si vyžádaly částku 115 000 korun. V témže roce byla u poštovního úřadu zřízena nákladem 9 500 Kč také telefonní hovorna a nákladem dalších 12 000 korun prádelna a dřevník

     V tomto roce se začalo též se zlepšováním životního prostředí v obci. Část potůčku protékajícího dolními Kapouňaty byla od ohybu okresní silnice směrem k rybníčku zatrubněna cementovými rourami, čímž se zvýšila bezpečnost silničního provozu a zároveň se velmi zlepšil i celkový vzhled Kapouňat. Vzhledem k zásluhám prezidenta  T. G. Masaryka o národ a vlast byl pan prezident  v tomto roce jmenován jednomyslným usnesním obecního zastupitelstva čestným občanem Šebetova.

     15. září 1931 vzrušil celou vesnici požár teprve dva roky starého domku čp. 130 manželů Kopalových. Jeho příčinou byl rozžhavený popel, který hospodyně vysypala pod dřevěné schody vedoucí na půdu. Na hašení požáru  se podílely hasičské sbory nejen ze Šebetova, ale i z nedalekých Knínic a Vanovic. Za oběť ohni padly veškeré zásoby slámy a píce i drobnější dřevěné přístavby a  oheň doslova strávil i celou střechu domku.

     V tomto roce byla postavena vedle Odehnalova hostince na jižní straně silnice směřující k Vanovicím spolkem dřevodělníků, kteří si říkali čuříkovci, pod vedením správce parní pily Františka Humpolíka velká budova sloužící jako kino. Až do této doby se totiž filmy promítaly v hostinci u Odehnalů. Společně s kinem mělo být v části budovy zřízeno též několilk bytů a dvě obchodní místnosti. Náklady činily 400 tisíc korun a budova byla nazvána Lidovým domem. Zpočátku se zdálo, že celá stavba bude  probíhat bez problémů, záhy se však ukázalo, že finanční hotovost, kterou měli dřevodělníci k dispozici, stačit nebude. Nakonec se iniciátoři stavby dostali až před Krajský soud do Brna. Přelíčení se konalo 5. června 1933 a  o jeho průběhu obsáhle referoval brněnský deník Moravské noviny. Článek měl titulek „Být činitelem spolku je těžká věc“ a jeho obsah byl následující:

     „Brno 5. června. Senátu Krajského soudu v Brně se představil 65 letý správce pily v Šebetově František Humpolík a 55 letý František Axman, dílovedoucí na pile tamtéž. Že jsou funkce v různých spolcích spojeny s velikými nepříjemnostmi, pocítili na své kůži jmenovaní obžalovaní. Mnohdy člověk přijde do styku s paragrafy, ani neví jak.

     V roce 1927 se ustavil v Šebetově Spolek křestanský dřevodělníků pro stavbu Lidového domu. Na jaře 1931 se rozhodl spolek, že postaví spolkový dům, ačkoliv věděl, že celkový kapitál na hotovosti nebo záruky, nepřesahují 120 000 korun. Správce pily byl a je znám jako dobrý člověk, a proto mu byla svěřena  vedoucí funkce s Axmanem. Správce několikrát půjčil peníze do různých podniků, byl ochotný a v postavení domu viděl jen  sociální pomoc potřebným. Chtěl postavit dům, kde by za malé nájemné se dalo přebývat.

     Předsednictvo spolku se jedenkrát sešlo a kalkulovalo. Od Humpolíka slíbených 84 000 Kč a Hypoteční banky v Brně 240 000, to snad stačí, aby se mohlo začít se stavbou domu. K uvedeným částkám mělo přibýt ještě 40 000 Kč od Sdružení křesťanskosociálního v Brně, kde se spolek ucházel o půjčku.

     Byla prý zcela nejistá situace, kdy spolek se dal do stavby za vedení Humpolíka a Axmana. Jak to se stavbou vypadalo, je kapitola sama pro sebe. Odborové sdružení v Brně zklamalo, nepůjčilo a výpujčka u Hypoteční banky dosáhla  jen 150 000 Kč. Stavba byla přece provedena, ač spolek měl jen úvěr 120 000 Kč od Humpolíka a 150 000 Kč od Hypoteční banky, a náklad spojený se stavbou dosáhl částky 420 000 Kč.

     Po postavení domu naléhali věřitelé, aby spolek platil. Poněvadž to nemohl, žalovali. 28. dubna 1932  ohlásil spolek vyrovnání. Poněvadž se situace nezlepšila, pokud se týče platební schopnosti spolku, došlo v červenci 1932 ke konkursu, jenž skončil v říjnu téhož roku nuceným vyrovnáním na 30 %.

     Za uvedené  hospodářství spolku byli činěni odpovědnými Humpolík a Axman. Bylo jim kladeno za vinu, že spolek počal velmi nákladnou stavbu, ačkoliv věděl, že nemá k tomu potřebné úhrady. Státní zástupce dovozoval, že šlo o odvážný obchod, který byl ve velkém rozporu s majetkem spolku.

     Při líčení dokazoval správce Humpolík i Axman, že do situace se dostal spolek nezaviněně, poněvadž měl prý zaručené půjčky k provedení stavby, které mu byly pak odmítnuty.

     Soud nedospěl k přesvědčení, že oba jsou vinni z úpadku, který se dal předpokládati a oba osvobodil.“

     Vedoucí funkcionáři tedy potrestáni nebyli, kino zůstalo  Šebetovu zachováno a za zábavou a poučením do jeho prostor přicházejí zdejší občané doposud.  Další podrobnosti o tomto šebetovském kulturním stánku budou následovat v části věnované organizaci křesťanských dřevodělníků  na pile v Šebetově.

     V roce 1932 se v Šebetově opět konaly volby do obecního zastupitelstva. Zvítězila kandidátka vedená obuvníkem Aloisem Geršlem z osady Kapouňata, která porazila stranu velkostatku vedenou  správcem parní pily Františkem Humpolíkem, s níž se spojila strana lidová.  Proti výsledku voleb byla ze strany velkostatku vznesena námitka, kterou však nadřízené úřady nepřijaly, a proto nakonec došlo mezi oběmi skupinami kandidátů k dohodě, podle níž se stali členy obecního zastupitelstva následující občané: obuvník a domkař Alois Geršl, zedník a domkař Antonín Stříž, zedník a domkař František Janke, domkař Josef Geršl, domkař a dělník na dráze Alois Hrdý, rolník Josef Kavan, rolník Josef Valenta, rolník Antonín Holub, obchodník Eduard Hrazdira, domkař František Kroužílek, lesní správce Karel Kabelka, nadlesní František Krebs, nadlesní Antonín Kavan, domkař a zedník Jan Dvořák, soukromý zaměstnanec Leopold Schwarz  a  rolník Josef Říha. Starostou obce se stal Alois Geršl. V historii Šebetova to bylo poprvé, kdy byl zvolen starostou obce obyvatel osady Kapouňata. Mimo Františka Krebse a Leopolda Schwarze, kteří zastupovali velkostatek a byli německé národnosti, byli všichni ostatní členové zastupitelstva  národnosti  československé.

     V roce 1932  došlo u příležitosti 20. výročí trvání zdejší školy k opravě budovy a novému olíčení fasády. I v tomto roce vzrušil obyvatele vesnice požár, který vypukl 13. dubna na domku Františka Kopala, který se v té době právě nacházel v Brně  na vojenském cvičení. Protože panovalo přesvědčení, že požár byl založen úmyslně, byl majitel domku po návratu ze cvičení zatčen a spolu s ním i jeho bratr, jemuž shořelo stavení před rokem.  Protože však proti oběma sourozencům nebylo ze strany pojišťovny shromážděno dostatek důkazů, byli oba obvinění propuštěni na svobodu. Pojišťovna se však i přes  osvobozující rozsudek ze strany soudu zdráhala pojistnou částku vyplatit, takže asi čtvrt roku zelo  na místě, kde dříve stával domek Františka Kopala, jen černé spáleniště.

     Po celou dobu tvání předmnichovské republiky se obecní zastupitelvo muselo potýkat s problémem nedostatku pitné vody a s hledáním jejích nových zdrojů, protože stávající nedostačovaly. V důsledku toho voda musela být zastavována a zejména v dobách sucha pouštěna pouze v určité hodiny, protože prameny velmi zeslábly.V roce 1932 proto bylo zavedeno vybírání vodného, jehož výše závisela na spotřebě vody podle počtu osob domácnosti a na množství zvířectva v jednotlivých usedlostech. 

     V tomto roce zaznamenala změnu také tradiční šebetovská pouť, která se poprvé konala v místech, které byly k tomuto účelu díky již zmíněnému zatrubnění potoka upraveny v dolních Kapouňatech.

     Úspěšně se rozvíjela také ozdravovna pro děti státní policie, která byla adaptována z domku, který  odprodal pro tento účel baron Jan Königswarter. Krátce po koupi budovy odkoupila ještě její správa od domkaře Františka Monhorta také pole o výměře 40 arů, na kterém zřídila sad a hřiště s koupalištěm a postavila zde pavilon pro pobyt dětí v přírodě v době nepříznivého počasí. Celý areál byl dokončen během dvou let. V roce 1934 pak byl slavnostně otevřen a dán do užívání malým rekreantům. V roce 1937 byla Ozdravovna Policejního ředitelství v Brně přejmenována na Ozdravovnu zemského presidenta Jana Černého a během tohoto roku v ní byly  třikrát umístěny neduživé děti z různých krajů Moravy. Rekreovaly se tu vždy 6 týdnů. Za ony tři turnusy se jich zde tehdy vystřídalo na  tři sta.

     V roce 1935 bylo dle Místopisného slovníku Břetislava Chromce v Šebetově  123 domů, ve kterých žilo 743 obyvatel. Z nich bylo 698 Čechů, 18 Němců, 3 Židé a 14 cizinců. Na katastru obce se nacházela sladovna, parní pila, cihelna, byla zde pobočka Občanské záložny, lékař a četnická stanice, spojení se světem zajišťovala vedle autobusu také železniční doprava  na trase  Šebetov – Vanovice. Náboženský život zajišťovala římskokatolická fara v Knínicích a evangelická ve Vanovicích. V té době se nacházelo na šebetovském katastru 17314  jiter půdy, z toho šebetovští sedláci vlastnili 8 827 jiter, velkostatek 9087 jiter, z níž 6 665 jiter bylo lesů, zbytek tvořily pole a louky. (Jitro bylo asi 57,55 arů.) O uvedenou výměru  pečovaly čtyři dvory a šest polesí.

     Ve třicátých létech  se šebetovský obecní úřad  po mnoho let neúspěšně snažil o rozšíření prvního stupně zdejší základní školy na školu měšťanskou. Jeho plány se v tomto směru střetávaly se zájmy radních v Knínicích, takže všechny žádosti zasílané na Ministerstvo školství a národní osvěty do Prahy, či Školní zemskou radu do Brna nebo na Okresní úřad  a Okresní školní výbor do Boskovic, zůstávaly nevyslyšeny. Rok před vypuknutím nového válečného konfliku nakonec byla újezdní škola zřízena v Knínicích. Stalo se tak výnosem Ministerstva školství a národní osvěty ze dne 23. května 1938 čj. 66 011, jímž byla knínická obecní škola přeměna na újezdní, jejíž obvod tvořily obce Knínice, Šebetov, Světlá, Sudice a Vážany.

     l. července 1937 odchází ze Šebetova  do nového působiště, na pětitřídní obecnou školu v Jevíčku, první šebetovský řídící učitel a  kronikář obce Antonín Cupal. Jeho nástupcem v obou funkcích se stává Ladislav Žďárský, který na škole působil od l. září 1913. Jako zajímavost z jeho života lze uvést, že v době l. světové války  působil v jejích zákopech nejdříve jako voják rakousko-uherské armády a později jako štábní kapitán československých legií v Rusku. Kroniku vedl pouze do roku 1939, kdy vypukla nová světová válka  a kronikářské záznamy se nepořizovaly. Tento stav poté trval až do roku 1956, kdy se vedení  pamětní knihy ujala paní učitelka Marie Wilhelmová se svým manželem, která kroniku dále doplnila a zpracovala časové období 1904 – 1956 dle údajů a protokolů ze schůzí obecního zsatupitelstva.

     V roce 1937  se konaly v okolí Šebetova vojenské manévry, kterých se osobně zúčastnil také tehdejší prezident Československé republiky Edvard Beneš. Své stanoviště měl u Biskupic. V tomto roce byla zřízena v Šebetově zubní ambulance. Nákladem 3 500 korun si ji v čp. 111 vybudoval zubní technik Pavel Pistorius, který byl předtím zaměstnán u zubního lékaře MUDr. Munka v Boskovicích.

     V roce 1938 začalo být budováno pro školní děti a mládež nové koupaliště v Kapouňatech, protože dosavadní, vybudované  po skončení l. světové války na obecních pastvinách v Přídolí, nevyhovovalo již více velikostí ani polohou novým potřebám. Práce na koupališti byly zahájeny v květnu 1938 a prováděl je stavitel Fabiánek z Boskovic. Na stavbě se finačně podílelo také  brněnské policejní ředitelství, které pro tento účel uvolnilo částku 25 000 korun. Odvoz a dovoz materiálu pro stavbu zajistila zdarma  správa velkostatku.  Stavba však byla realizována v době, kdy se již nezadržitelně schylovalo k nové národní a světové tragédii. Byl totiž rok 1938, kdy za sebou velmi rychle následovala všeobecná mobilizace, pak Mnichov a odstoupení československého pohraničního území Hitlerovi. 15. března 1939 začala okupace zbytků okleštěného československého území  německými vojáky a 1. září byla po napadení Polska rozpoutána nová světová válka. Hospodářský, společenský a politický život v Šebetově se musel zcela přizpůsobita nově vzniklým podmínkám.

 

2.  s v ě t o v á   v á l k a

     Rozpoutání nového válečného konfliktu  bylo již jen smutným epilogem předchozího vývoje v Evropě. O počátcích druhé světové války a jejích důsledcích na život šebetovských občanů se ve zdejší obecní kronice příliš mniho nedovíme, protože jak jsme již uvedli, pamětní kniha obce Šebetova  nebyla od roku 1939 až do roku 1955 vedena. V době okupace musela být z rozkazu okresního úřadu zapečetěna a odevzdána Okresnímu úřadu v Boskovicích, po skončení války se zase nenalezl nikdo, kdo by v jejím psaní pokračoval.  Proto je těchto šest válečných a po nich následujících dalších deset poválečných let zachyceno pouze torzovitě na základě zápisků Anny Říhové, rozené Benešové, která od roku 1940 vyučovala na Mateřské škole v Šebetově a po válce slíbila šebetovským radním, že uvedenou mezeru v zápisech dle svých vzpomínek doplní. Její torzovité zápisky doplnily vzpomínky Rudolfa Wilhelma, který si zapsal řadu zajímavých postřehů z období protektorátu. Díky jim oběma se podařilo poskládat následující mozaiku dění v Šebetově v dobách, pro náš národ tak tragických.

    Počátek tohoto smutného období v našich národních dějinách  je v šetovské pamětní knize zachycen následujícími slovy:

     „Dne 14. března 1939 prezident Hácha a Chvalkovský odjeli zvláštním vlakem o 16. hodině do Berlína. Nikdo nevěděl, co bude. Němci však začali vyvěšovat prapory s hákovým křížem. Ti dobře věděli, co se chystá a co přijde. Z Ostravy přicházely zprávy, že německé tanky vjely do Ostravy. K ránu se najednou ozve signál naší stanice Vyšehrad. V zápětí čte mužský hlas tento rozkaz hlavního štábu:

Všem velitelstvím!

     Z příkazu ministra národní obrany dejte ihned všem podřízeným velitelstvím tento rozkaz prezidenta republiky.

     Německé vojsko, a to jak pěchota, tak i letectvo, zahájí obsazení území republiky dne 15. března o šesté hodině ranní. Tomuto postupu nesmí být nikde kladen odpor, protože nejmenší incident bude mít nedozírné následky a bude proti nám zakročeno se vší brutalitou. Všichni velitelé očekávají příchod německého vojska u svých jednotek a podrobí se všem pokynům, které jim budou dány. Jednotky budou odzbrojeny. Vojenské i civilní letectvo musí zůstat na místech a protiletadlová obrana nebude aktivována. Žádné letadlo nesmí být ostřelováno. Žádné naše letadlo, ani vojenské, ani civilní, nesmí opustit letiště.

     Třeseme se. Mráz nám přechází po těle. Pijeme kávu, abychom se uklidnili a potom seznamujeme všechny naše známé s tímto strašným příkazem.

Už se rozednívá  Je 15. březen 1939. Všechny naše obce obdržely tento přípis Okresního úřadu v Boskovicích č. 395 ze dne 15. března 1939:

Všem obecním radám!

     Dle telefonického sdělení zemského úřadu v Brně obsadí dne 15. března 1939 o 6. hodině ráno německé vojsko všemi směry naše území, aby odzbrojilo naši armádu. Nesetká-li se nikde s odporem, bude obsazení jen přechodné a bude nám dána  možnost  autonomie. Setká-li se vojsko se sebemenším odporem, bude to míti v zápětí nejkrutější následky. Vyrozumte ihned všechny orgány, aby vojsku nekladly odpor nebo překážky. Všem nařízením německého vojska vyhovte bez jakýchkoliv výhrad a zdráhání.

     Působte v témto směru na obyvatelstvo. Vyrozumte místní vlivné osobnosti, ať za všech okolností se přičiní, aby postupujícímu německému vojsku se nikdo neprotivil a aby se ani skutkem nebo slovem nezasahovalo.

     Bude-li německé vojsko chtíti odzbrojiti policii a četnictvo, budiž  vyhověno a zbraně vydány.

     Civilní úřady zůstanou na svých místech, uřadují dále, pokud veliteství německých vojsk neučiní jiné opatření.

Okresní hejtman
 

     O tom, jak ono smutné březnové ráno prožívali prostí šebetovští občané, vypráví Rudoflf Wilhelm následovně: 

     „Je ráno. Musíme do práce. Obloha je zatažena, sněhový poprašek leží na polích a silnicích. Němci se srocovali na výpadních silnicích, jásavě vítali německá vojska. Hned se všude začalo jezdit vpravo. Stálo to mnoho životů  a těžkých nehod, ale nesmělo se o nich nic psát. Češi se raději mnoho neukazovali, chodili s hlavami svěšenými, smutnými a spěchali po své práci. Němci k sobě zvali důstojníky, německá děvčata chodila zavěšena s vojáky, heilovalo se a vítalo. Německá mládež chodila v průvodech sem a tam, slyšeli jsme poprvé bubnování při pochodu, při kterém se nám vkrádala do celého myšlení zvláštní tíseň a úzkost. Když nebylo slyšet bubeníky, spustili němečtí pištci germánskou píseň. Jeden z nich šel vpředu a dirigoval. Člověk se divil, kde se vzalo tolilk hnědých košil a odznaků, tolik standart a praporů. Brno bylo v tu chvíli tak německé, jak ho už nikdo nikdy neuvidí.  Zdálo se, že po ulicích chodí jenom lidé s odznaky. Nebylo slyšet ani slova českého. Schylovalo se k večeru. Kavárny, cukrárny a bufety byly naplněny do posledního místa. Ale jenom německými vojáky. To jsou  kobylky. Pojídají hory a popíjejí hrnce bílé kávy, smetany, másla, masa, cukroví, bábovek a rohlíků. Myslím, že už to dlouho neviděli. A je to pro ně směšně laciné. Za jednu marku dostanou deset korun.

     Následující dny se to opakovalo. Všude plno, obchody, některé podniky už mají vyprodáno. Všude se nakupuje, bláznivě se nakupuje. Zatím vydal Hitler na Hradě výnos o Protektorátu Čechy a Morava. Věděli jsem, co to je. V každém naučném slovníku se čte, že protektorát je zastřená anexe. Bylo nám jasno, co se s námi stalo. Bylo nám velmi úzko, když jsme slyšeli, že Hitler vydal tu proklamaci v sídle našich slavných králů, panovníků a presidentů.“

     Z dalších kusých zápisků  šebetovské obecní kroniky se dozvídáme, že  starostou obce byl po celou dobu trvání protektorátu Alois Geršl, zásobování vedl  obecní tajemník Josef Lucký, hospodářskou agendu Vavřin  Lemon. Dalšími členy zastupitelstva byli: Antonín Kuba, Antonín Rozenberg, Josef Geršl čp. 144, František Janek, Stanislav Parolek, Antonín Lujka, Josef Minx, Miroslav Geršl  čp. 77, Alois Geršl čp. 80, Josef Ševčík, Otakar Ambros, František Toman, František Tlamka a František Axman.

     V té době žilo v obci trvale 20 obyvatel německé  národnosti. Byli to: Josef Barta, Antonín Jakobe, Jan Krčál, František Krebs, Karel Kabelka, František Humpolík, Gustav Marek, Leopold Schwarz, Hynek Trž, Aloisie Bartová, Cecilie Fitzová, Anna Grenarová, Anna Humpolíková, Irena Königswarterová, Eliška Krebsová, Julie Krčálová, Štěpánka Langerová, Vilemína Marková,  Anna Schwarzová a Jana Vojtěchová. Je však třeba říci, že žádný Čech od nich nikdy nebyl udán ani pronásledován. Měli však zvláštní výhody. Větší příděl potravin, zvláštní vánoční příděly, vyšší plat a ve všem přednostní právo.

     Hned v prvních dnech existence protektorátu zažil Šebetov řadu převratných změn. Obec dostala německé označení Schebetau, škola  byla od této chvíle Volksschule, radnice byla přejmenována na Rathaus, poštovní úřad na Postamt a četnická stanice na Gendarmerieposten. Firemní nápisy musely být dvojjazyčné, stejně jako razítka úřadů, rodné listy, domovské listy, školní správy a jiné písemnosti.  V obci byla  ustavena zemědělská komise, která prováděla rozpisy  osevu a dodávek. Pravidelně každého půl roku byly konány soupisy zvířectva.   Od 15. prosince 1939 byly vydávány  lístky na oděv a obuv, od září 1941 lístky na brambory a objevily se i první tabačenky. Byla zavedena pracovní povinnost mužů od 17 do 65 let, žen od 18 do 50 roků. České národní svátky byly zrušeny a místo nich byly zavedeny svátky německé. V tyto dny musely být ve škole a na obecním úřadě vyvěšeny protektorátní a německé vlajky. Poprvé se tak stalo ve čtvrtek 20. dubna 1939 u příležitosti oslav  padesátých narozenin Adolfa Hitlera. V předvečer oslav rozeslal Okresní úřad v Boskovicích na všechny městské a obecní rady oběžník  č. 509  ze dne 18. dubna 1939, v němž bylo  ohledně vlajkové výzdoby uvedeno:

Všem městským a obecním radám!

     V ministerské radě konané dne 14. dubna 1939 bylo vzato na vědomí ohledně vlajkové výzdoby u příležitosti 50. narozenin Vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera v den 20. dubna 1939 toto:

     Na všech státních a veřejných budovách celého Protektorátu buďtež vztyčeny ve čtvrtek dne 20. dubna 1939 vlajky Protektorátu spolu s vlajkami s hákovým křížem, a to od 8. hod. ranní do 10. hod. večerní.

Vlajky buďtež vyvěšeny takto:

  1. jsou-li 2 žerdě, tedy vlajka Protektorátu vlevo od východu z budovy,
  2. je-li 1 žerď, budiž vyvěšena na ní vlajka s hákovým křížem a vlajka Protektorátu budiž vhodně umístěna  na frontě budovy,
  3. kde jsou 3 žerdě, budiž uprostřed vyvěšena vlajka Protektorátu a po obou stranách vlajky s hákovým křížem.

Vedle toho byly vzaty na vědomí tyto disposice:

Ve školách bude v uvedený den prázdno bez projevů.

     Rozhlas zařadí při této příležitosti jednu hodinu programu z Wagnerových děl.

     O tom se dává věděti podle noty předsednictva ministerské rady ze dne 15. dubna 1939 čís. 1776/851/39 S m. r.

Okresní hejtman : Kabela v. r.

 

     Celou tehdejší zoufalou situaci dále popisuje šebetovský kronikář Rudolf Wilhelm následujícími slovy:

     Dějepis se ve škole neučil, knihy obecní a školní knihovny, které svým obsahem nevyhovovaly německé ideologii  nebo jejichž autoři byli členy národů, které vedly proti Německu válku, musely být  z obou knihoven vyřazeny. V tramvajích, ve vlaku se vyvolávalo napřed německy, potom česky. V Brně s oblibou vyvolávali průvodčí na náměstí Tivoli napřed německy Tivoli, potom česky Ti voli. I za tak nepatrný žert jsme byli velmi vděčni. V úřadech se začalo úřadovat německy, musela se dělat zkouška z němčiny. Bylo utvořeno Národní souručenstvíí a Kuratorium mládeže. České vysoké školy byly zavřeny, byly zakázány koncerty, začalo řádit gestapo. A potom začalo zatýkání, pronásledování Židů, koncentrční tábory, mučení, střílení a popravy. Byli jsme na hlavu poraženi bez války, byli jsme smazáni z mapy Evropy bez jediného výstřelu. Trpěli jsme politicky i lidsky.  Začaly však také všude hospodářské potíže. Potraviny se dávaly na potravinové lístky. Bylo zakázáno poslouchat zahraniční rozhlas, za porušení příkazu hrozila smrt. Lidé, kteří měli rádio, se scházeli u sousedů a poslouchali. Každý den se referovalo, co je nového. Každá maličkost potěšila. Nejvíce se chytal Londýn, potom Moskva. Němci však rozhlas co nejvíce rušili.

     Kulturní život obce se příliš nerozvíjel, ale také ani nezanikl. Hlavní zásluhu na tom měli především šebetovští ochotníci, kteří nacvičili a sehráli několik divadelních představení, z nichž se s velkým ohlasem setkala zejména divadla: Není zajíček jako zajíček, Vojáci rodné hroudy, Mámy, naše zlaté české mámy, Její pastrokyňa, Václav Hrobčický z Hrobčic, Poslední muži a operetu Madlenka z kovárny. Moravské lidové divadlo  zahrálo Tři ledové muže, Vdanou  ženu a Dívku z nebe.  V době okupace vystupoval v Šebetově i ochotnický kroužek z Vanovic, který zde uspořádal Kmochův večer. Šebetovská mládež se zase představila  ve Večeru lidové hudby a poezie. Pohostinsky v Šebetově vystupoval také stréček Křópal s tetičkó Křópalkó a Jozéfkem. Text divadel, které ochotníci hráli, byl přísně kontrolován. Hojně bylo navštěvováno kino, filmy však byly většinou německé.  Plesy a taneční zábavy se po celou dobu okupace nekonaly.

     Výchovu  mládeže obstarávalo Kuratorium, členství v němž bylo pro všechny mladé lidi povinné. Jeho vedení, stejně jako správa velkostatku, bylo v německých rukou. Když došlo k rozpuštění Sokola v Knínicích, jehož členy byli také šebetovští cvičenci, a zabavení sokolského majetku, začala šebetovská mládež navštěvovat  nově založený sportovní klub.

     Ihned počátkem okupace byl na Babě zřízen letecký pozorovací bod, jehož obsluhu zajišťovala asi dvacetičlenná německá vojenská jednotka, která byla ubytována na šebetovském zámku, odkud denně docházela na Babu do služby. Majitel panství baron Jan Königswarter se většinou po celou válku zdržoval ve Vídni a správou svého majetku v Šebetově pověřil lesmistra Františka Krebse, kterého později vystřídal v této funkci lesmistr  Karel Kabelka a říšský Němec Kolbe, který byl pověřen politickým a hospdářským dozorem. Zámek se stal útočištěm několika Němců, kteří se do Šebetova přistěhovali z říše a získali zaměstnání u zdejší lesní správy. Přibývalo přeběhlíků do německého tábora. Někteří to dělali ze strachu, jiní zase z prospěchu. V Šebetově se dal k Němcům správce pily Humpolík, pan Schwartz, Gustav Marek, paní Langerová, Rosenkranzová a pan Trž.

    V roce 1940 se majitel panství baron Jan Königswarter oženil a přivezl si s sebou do Šebetova svou novomanželku Irenu Königswarterovou, rozenou  Strzbenou, švýcarskou státní příslušnici, která se narodila 8. října 1912 ve švýcarském St. Gallenu.

     Dne  1. září 1940 byla v Šebetově zřízena mateřská škola, která byla umístěna v budově národní školy. První učitelkou a pozdější ředitelkou se v ní stala již vzpomínaná Anna Říhová.  Koncem roku 1943 bylo zřízeno v budově dnešního Obecního úřadu  zařízení pro německou mládež KLV Schebetau. Bylo to zařízení pro děti, které sem byly přesunuty po bombardování Essenu, a šebetovská škola pro jejich potřeby musela uvolnit jednu ze svých místností.   

     V tomto roce vzrušil život ve vesnici požár kůlny u Monhortů, což  vedlo  na jaře 1941 místní hasičský sbor ke koupi motorové stříkačky.

     Okupace však zasáhla do života šebetovských občanů i jiným způsobem. Bezprostředně po obsazení Čech a Moravy německou armádou začali Němci zřizovat u Vyškova rozsáhlou vojenskou střelnici, pro jejíž potřeby bylo vysídleno 33 vesnic z nynějšících okresů Vyškov, Blansko a Prostějov. Někteří vysídlenci našli dočasný domov také v Šebetově. U Lemonů bydlela babička Zouharová, u Pešků mladí Zouharovi, na kopci u Klimešů Vašíčkovi. Po osvobzení se Zouharovi vrátili zpět do rodné vesnice a Vašíčkovi přesídlili do pohraničí.

     Válka zasáhla s plnou silou také do života několika zdejších občanů. Pro studentské demonstrace v Praze byl vězněn vysokoškolák Rudolf Kavan, peklem koncentračního tábora prošel Miroslav Geršl, který se domů vrátil se značně podlomeným zdravím a brzy zemřel. Jan Minx uprchl do Anglie, kde poté působil v řadách  RAF ( Anglického královského letectva). Pro přebytek samozásobitelských dávek zjištěných kontrolou byly zabaveny usedlosti Františka Mazala a Antonína Holuba. Trval zákaz poslechu zahraničního rozhlasu, a aby uvedené nařízení nemohlo být porušováno, byly ze všech radiopřijímačů vymontávány součástky, které tento poslech umožňovaly. Na každém přístroji navíc visela cedulka s následující výstrahou: „Pamatuj,  že poslouchání zahraničního rozhlasu je zakázáno a trestá se káznicí nebo i smrtí.“

     Zvlášť složitá a těžká situace nastala v květnu 1942 po spáchání atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Probíhaly tvrdé domovní prohlídky a pronásledování osob. Na jednu z těžkých chvil svého života v té době vzpomíná i Rudolf Wilhelm. Dal jí název Hrdinství.

     „Nejsem hrdina a ani jsem se nenarodil jako hrdina nebo bojovník. A nestydím se to říci. Nikdy jsem v sobě nenašel například tolik síly a odvahy, abych za protektorátu zavraždil K. H. Franka, nebo Heydricha, který dal popravit tolik českých lidí, který zbavil tolik českých matek a dětí živitelů rodin a milujících otců, něžných milenců a dělníků práce, vědy a umění.

     Styděl jsem se a cítil jsem se pokořen svými obavami, když se objevilo v ulici gestapácké  auto a sebralo třeba našeho souseda. Byl jsem rád, že to o mně nikdo nevěděl. Věděl jsem však zcela jistě, že mnozí lidé na venkově, kteří vyměňovali mouku, vajíčka, mléko, sádlo a jiné zemědělské produkty za látky, ložní prádlo, nebo prodávali za neslýchané peníze, nejsou takoví  hrdinové. A děti měly hlad. A tito lidé se považovali za hrdiny a zdálo se jim, že to konají pro vlast, když něco na černo prodají. Ukázali své tvrdé srdce vůči těm, kteří hladověli a ještě to po válce uváděli v dotaznících jako zásluhu  a hrdinství. Jak bolestný zjev takových hrdinů, kteří se nebáli provozovati černý obchod ke svému zbohatnutí. Hanbil jsem se před mnohými svými známými, kteří prodali zboží zcela neznámým lidem, protože ode mne se stydělil žádat vysoké peníze nebo jiné zboží.  A přece jsou lidé, kteří se narodili jako hrdinové.Tak jako se rodí básníci, hudebníci, malíři a vědci, tak jsou lidé povolání k velkým činům hrdinství, sebeobětování a nebojácnosti.

     Když Hitler napadl 22. června 1941 Sovětský svaz, musel do českých zemí přijít někdo, kdo by u nás udělal krutý pořádek, aby nevznikla vzpoura. A tak nastoupil 27. září 1941 jako protektor generál SS Reinhard Heydrich. A potom noviny denně přinášely mezi dvěma černými čarami jména těch, kteří byli popraveni v Brně nebo v Praze. Tehdy v květnu 1942 jsme se dověděli, že byl na Heydricha spáchán v Praze atentát a že byl těžce zraněn. Našli se hrdinové, kteří se nebáli svého života. A našli se další hrdinové, kteří se nebáli skrývat tyto české vlastence. V Kounicových kolejích v Brně se střílelo a věšelo každý den.       Střílelo se dopoledne i odpoledne, střílelo se i večer. Tři šibenice byly skoro stále ověšeny českými oběťmi. Byl to nejzběsilejší sen, o kterém se nikdy nikomu nezdálo. 10. června přišly Lidice, 18. června Nové Město Pražské zažilo přestřelku  mezi našimi vlastenci, kteří vykonali národní rozsudek a popravu nad vrahem našeho lidu, a německými oddíly SS. Naši hrdinové parašutisté se sami zastřelili, když vystříleli všechny náboje proti německým útočníkům.

     Nenarodil jsem se takovým hrdinou, abych mohl provést to, co provedli tito národní hrdinové. Ani jsem nebyl hrdinou, když po zavraždění Heydricha bylo vyhlášeno stanné právo a byly prováděny domovní prohlídky v každé vesnici a v každé chalupě. Od půdy až po sklep se hledalo a pátralo po zbraních, letácích, černých zásobách a nedovolených věcech. S napřaženýma zbraněma přišli koncem května 1942 do Knínic němečtí vojáci a prohledávali dům od domu. Bylo vyhlášeno, že nikdo nesmí ani z domu ani z vesnice. Přišli k nám dva SS, pušky v rukou, bajonety nasazené. A začala prohlídka. Na půdě jsem musel zotevírat všechny kufry a bedny, všechno vyházet a prohrabat. Dívali se do komína, za trámy, do starých hadrů. Pak došlo ve světnici na skříně. Šaty musely ven, kapsy obrátit, krabice otevřít. Na skříni našli staré cyklostylované přednášky ze státního účetnictví. Was ist da? Říkal jsem, že přednášky. Ne, to prý jsou rozmnožené protiněmecké letáky. Jeden z nich však byl z pohraničí a rozuměl česky. Když se o tom přesvědčil, šli jsme do kuchyně. Napřed však byly rozházeny a promakány postele a slamníky. V kuchyni šlo všechno nádobí, talíře, příbory, kastroly a hrnce z příborníku ven. Nyní sklep. Zde měli strach. Byla tma, svítil jsem jen svíčkou. Brambory přehazovat nechtěli, také si nevšimli nově zazděné příčky, kde jsme měli schované dva kufry sádla a šatů.

     V kůlně jsme vylezli na patro, kde bylo seno a sláma. To probodali a přeházeli vidlemi a bajonety. A nyní přišla ta nejhorší chvíle mého života a celé prohlídky.  Pod kůlnou v koutě dřevníku stál starý tatínkův psací stůl. Tatínek byl četníkem a vyřazený stůl z kanceláře si vzal domů a používal jej na úschovu různých věcí potřebných při opravách. Uprostřed měl velikou zásuvku a po levé i pravé straně bylo několik zásuvek menších. Jeden SS  se šťáral a prohlížel staré a odložené věci v jednom koutě kůlny a druhý přistoupil ke stolu. Otevřel nejprve prostřední zásuvku a viděl tam kladívka, kleště, hřebíky, šroubky. Přehodil to, zásuvku zase zavřel a otevíral jednu zásuvku po druhé na pravé straně stolu. Byly tam věci často nepotřebné, které tatínek sbíral a ukládal, jako zrezivělé zámky, klíče, skoby, dráty, dláta a jiné. Zásuvky tedy nechal, zavřel a ty na levé straně již neotvíral. Odešel ke dřevu a uhlí, které tam bylo složeno. Druhý SS však přistoupil ke stolu a chtěl se podívat do levé půlky. Dřívější voják, který od stolu právě odstoupil, však na něho zavolal: „Das ist gut. Komm her!“  Říká se tomu v životě všelijak. Mnohý řekne štěstí, náhoda, osud nebo tak podobně. Takového něco to bylo i v mém případě, neboť na levé straně starého kancelářského stolu ve druhé zásuvce zhora ležel tatínkův četnický bubínkový revolver se dvěma krabičkami ostrých nábojů. Byl ještě dobrý a použivatelný.  Střílel jsem s ním vždycky na vánoční svátky s kamrády štědrovečerní salvy. Prohlídka tedy dopadla dobře. Manželka všechno věděla, stála nede mnou bledá a opírala se o ten osudný stůl. Snad tatínek tehdy sám mi držel palce. Když vojáci odešli, vzal jsem revolver i náboje a zahodil vše do potoka před naší chalupou.

     Nejsem hrdina. A nikdy jsem hrdinou nebyl. Což jsem nemohl v té chvíli, kdy esesák přistupoval, aby prohledal levou půlku stolu, popadnout sekeru, která tam volně ležela na špalku u dříví, a seknout ho do skloněné hlavy? Ale ani mi to nepřišlo na rozum. Měl jsem šílený strach.“

     Celá složitost tehdejší situace je v šebetovské obecní kronice popsána následujícími slovy: 

     „Začínal pomalu hlad. Nebylo chleba, nebylo tuků, nebylo masa. Němečtí občané dostávali zvláštní příděly. Začalo se s černým obchodem. Výdělky však nebyly veliké. Lidé se vyčerpali z peněz. Kdo neměl příbuzné na venkově, měl skutečný hlad. A venkovští lidé nebyli všichni hodní. Mnozí viděli v této  chvíli příležitost ke zbohatnutí. Prodávali vajíčka, mléko, máslo, mouku za neslýchané peníze, nebo za látky, prádlo a jiné zboží.  Před svými někdejšími přáteli se hanbili říci velikou cenu, a proto jim raději  jakoukoli dodávku odřekli. Zjev to bolestný a zarmucující.

     Začalo totální nasazení obyvatel. Pracovní úřad zvaný pracák byl postrachem pro každého. Totálně nasazený člověk byl člověk nešťastný, totálně nasazená žena byla mučednice. Práce v továrně, v domácnosti, stávat ve frontách a pokoušet se koupit pro kuchyň nějaké potraviny, zašívat díry v šatech, na prádle, na punčochách, protože všechny ty věci se rozpadaly, a bylo je třeba udržovat pohromadě jen novými a novými stehy.  Lidé platili mnoho peněz, aby jejich evidenční lístek z pracáku zmizel. Byli lékaři, kteří neuznávali, byli listonoši, kteří předvolání z pracáku zahazovali. Někeří lidé šli dobrovolně do Německa, poněvadž si mysleli, že vydělají mnoho peněz, ale tam byl větší hlad než u nás, proto zase utíkali domů a schovávali se. Tak se začaly tvořit partyzánské oddíly. Výdělky na pile byly malé. Dělnice si vydělala za týden stopět korun, tj. vyjádřeno v cigaretách deset cigaret. Nedostatek lihovin vedl k pálení lavorovice zvané samohonka. Lidé zabíjeli na černo. Mlýny v Sudicích a v Knínicích mlely na černo. Na zahrádkách se pěstoval tabák, dělala se dímovina. Kouřila se také náhražka čaje  zvaná dymča.

     V roce 1942 bylo zřízeno povinné hlášení policejní pro všechny občany, kteří přišli do obce jen přechodně. Každý host musel být policejně hlášen. Začal se vybírat poplatek 1 K z každé vstupenky v kině na německý Červený kříž.  Byla sestavena textilní komise, která rozdělovala textil.

     Rok 1943. Pracovní povinnost byla rozšiřována pod heslem Vše pro vítěžství říše. Rostl  černý trh. 1 kg mouky stál 25 K, 1 kg vepřového masa 450 K, 1 kg sádla 1 000 až 1 500 K, 1 kg másla 800 K, 1 vejce 10 – 12 K, litr mléka 10 K, 1 cigareta 5 – 10 K. Byla provedena sbírka starého šactva, botů, prádla pro říši.      V obci řádila slintavka a kulhavka.

    Rok 1944. Starostou byl Alois Geršl, obecním tajemníkem Josef Lucký, který vedl zásobování. Hospodářskou agendu vedl Vavřin Lemon.  Do Říše odešli na práci: Antonín Kuba, Antonín Rosenberag, Josef Geršl z č. 144, František Janek, Stanislav Parolek, Antonín Lujka, Josef Minx, Miroslav Geršl z č. 77, Alois Geršl z č. 80, Josef Ševčík, Ambroz, Toman, František Tlamka, František Axman. Na kopání zákopů byl povolán František Holub, Bohuslav Snášel, Ladislav Stříž, Stanislav Kopal, Zdeněk Tlamka, Josef Lujka.

     V únoru 1945 obsadili školu němečtí uprchlíci ze Slezska. Vyučování bylo přerušeno, děti si chodily pro úkoly do hostince U Mrvů.  V březnu byl umístěn ve škole oddíl vlasovců, kteří stavěli protitankové překážky. Byla vyhlášena pracovní povinnost. Rolníci museli vozit kamení a ostatní občané dělali zákopy, překážky a zábrany.

     Ve středu 9. 5. 1945 ve 4 hodiny odpoledne přijeli do Horního Štěpánova první sovětší vojáci. Před nimi ustupovali a utíkali Němci k Vanovicím. Šebetovští občané vítali sovětskou armádu na křižovatce. Šebetov byl osvobozen a protektorátní trápení bylo skončeno.“

     Tolik šebetovská kronika. S pomalu se měnící situací na frontách se postupně uvolňovala také kázeň a politický život v protektorátu. Zvláště výrazně se to začalo  projevovat v podzimních měsících roku 1944, kdy lesy kolem Šebetova ožily. Staly se místem seskoku a operačním prostorem několika výsadkových skupin organizátorského a zpravodajského charakteru, vysílaných do této oblasti jak vedením jednotlivých frontů ruské armády, tak také naší emigrační vládou v Londýně. V bezprostřední blízkosti Šebetova se totiž křižovaly důležité silniční a železniční tratě, nedaleko se rozkládala průmyslová metropole jižní Moravy město Brno, průmyslové Blansko  a již vzpomenutý německý vojenský výcvikový prostor u Vyškova.

     Koncem října byla vytvořena přímo v Šebetově na zdejší pile z iniciativy Josefa Ševčíka odbojová skupina, jejímiž členy byli František Grulich, Josef Komárek, Josef Zemánek, Josef Lucký a Josef Dobeš, kteří zajišťovali spojení se skupinou ruských parašutistů ze skupiny Jermak. V pekárně na čp. 42 byl u Josefa Zemánka vybudován úkryt pro zbraně i partyzány pro případ nebezpečí  a přes Josefa Zemánka a Františka Grulicha byly ruským partyzánům předávány důležité informace o průmyslové výrobě v okolí, o pohybech německých vojáků, ale též potraviny, šatstvo, obuv a cigarety. Vzpomínky dvou členů této organizace Františka Grulicha z čp. 84 a Josefa Komárka z čp. 90 zpracoval Rudolf Wilhelm v šebetovské kronice následujícm způsobem:

     „Odboj proti nacismu a fašismu se počal na Malé Hané a na Drahanské vysočině tvořit jako lidové hnutí odporu v celém českém národě. Nevznikl najednou, ale postupně. Tehdy každý uvědomělý člověk zapomněl na svou osobu, na svou politickou či náboženskou příslušnost a viděl jen zájem celku, svobodu českého národa. Přesto však se velmi těžko získávali obětaví a hlavně málomluvní a stoprocentně spolehliví spolupracovníci. Mnozí si nedovedou dobře představit, co členství v odbojové skupině vyžadovalo sebezapření a sebeobětování a mnohdy strádání celých rodin. Kolik dní a nocí bylo nutno přežít v nejištotě, v napětí a odříkání a kolik obětí na životech bylo přineseno. Bez boje však není zaslouženého vítězství. V podzemním hnutí pracovali vedle sebe lidé různého přesvědčení. Nenapadlo jim, že budou někdy odměněni nebo pochváleni. Většina z nich se  se svými činy ani nevychloubala. Bez jejich práce a bez narušování týlu ustupující německé armády mohla se válka ještě protáhnout a přes naši krásnou Malou Hanou se mohly boje přehnat se vší hrůzou a krutostí.

     Již koncem roku 1939 byla utvořena ilegální organizace  z dělníků, kteří pracovali v Černé Hoře na stavbě baráků a ubikací při dálnici Vratislav-Vídeň u firmy Paul Heuschel Neubrandenburg. Jejím hlavním úkolem bylo organizovat peněžité sbírky pro rodiny zatčených a rozšiřovat ilegální tisk. Ze Světlé mezi nimi byli dělníci Jaroslav  Veselý a Ludvík Horák.

     Na šebetovské pile pracoval v roce 1944 Josef Ševčík z Pavlova. Koncem září 1944 byl na Drahanské vysočině shozen parašutistický výsadek skupiny Jermak ze Sovětského svazu. Lidé z Pavlova s touto skupinou navázali spojení. Starý Slezák a jeho syn Karel utvořili partyzánskou skupinu, ve které byl také Josef Ševčík. S tímto pracoval na pile František Grulich ze Šebetova. Josef Ševčík dostal za úkol sehnat v Šebetově věrohodné a spolehlivé lidi a současně najít úkryt, kde by  byly uloženy zbraně pro partyzánské hnutí. Obrátil se proto na Františka Grulicha, zda by tento úkryt nemohl v Šebetově zajistit. K tomuto účelu a zároveň k podpoře partyzánského hnutí, které se v té době na Drahanské vysočině utvářelo, byla v Šebetově utvořena skupina z následujících občanů: František Grulich, Josef Komárek, Josef Zemánek, Josef Lucký a Josef Dobeš. Skupina  byla utvořena koncem října 1944.Vhodný úkryt byl vyhlédnut v Šebetově v čísle 42, kde v té době byla pekárna Josefa Zemánka. Josef Ševčík oznámil ruským partyzánům, že úkryt v Šebetově je zajištěn a sovětští partyzáni tento úkryt osobně navštívili a prověřili. Byl vhodný nejen pro zbraně, ale také pro partyzány v případě potřeby a v době nebezpečí.

     Od té chvíle navštívili partyzáni Šebetov několikrát a scházeli se se členy šebetovské skupiny buď u Josefa Zemánka nebo u Františka Grulicha na čísle  84, kde získávali různé zprávy a předávali různé instrukce. Při těchto setkáních byly současně partyzánům předávány potrviny, šatstvo, obuv, cigarety a jiné potřeby, ale také zprávy o rozmístění a početním stavu a výzbroji německé posádky, která byla umístěna v šebetovském zámku. Také o hlídce na Babě, o Hitlerjugend v zámecké vile, o zásobování, boskovické posádce a jiných důležitých věcech.

     Dne 11. ledna 1945 se celá skupina sešla u Josefa Zemánka, kam se dostavili i ruští partyzáni poručík Saša a kapitán Timofej.  Za  jejich přítomnosti byla provedena a podepsána partyzánská přísaha. V první polovině února  došlo k navázání spojení  skupiny Jermak Šebetov se skupinou  Plíhala a Jaroslava Kouřila z Borotína, která působila na Opatovicku,  Jevíčsku a Letovicku, čímž došlo ke koordinování odbojové činnosti na Drahanské vysočině a na Malé Hané. Současně šebetovská skupina dostala za úkol vytvořit odbojovou orgnizaci v Knínicích. K této činnosti zde byl získán jako vedoucí Antonín Pulec. Dalšími členy byli: Antonín Grepl, Bohuslav Ševčík a učitel Macura František. Mezi šebetovskou a borotínskou skupinou dělala spojku  Plíhalova dcera Květoslava, tehdy studentka. Ta také tiskla a rozmnožovala ilegální letáky na českobratrské faře ve Vanovicích.

     V té době došlo na Pavlově k veliké tragedii. Byl prozrazen a zatčen gestapem jeden z vedoucích činitelů odboje pan Opálka, bývalý ruský legionář a válečný invalida, který byl umučen bestiálním způsobem na koupališti v Letovicích. Šebetovská skupina po tomto činu dostala za úkol varovat člena partyzánské skupiny Jermak z Horního Štěpánova Josefa Abraháma. Úkol úspěšně splnil František Grulich.

     V rámci odbojové činnosti skupina provedla z příkazu partyzánů přerušení telefonního vedení mezi Šebetovem a Boskovicemi, čímž ztratila místní vojenská posádka  spojení se svým velením v Brně, a to muselo být zajištěno na čas motospojkami.Ve Ždárné měla být likvidována na příkaz partyzánů vojenská německá posádka  za účelem získání zbraní a střeliva, k čemuž však nakonec  pro silné německé posily z Boskovic nedošlo. Skupina se však zúčastnila přepadové akce  obce Kořenec, kde byl likvidován vojenský povoz a ukořistěny zbraně a střelivo.  Tuto akci provedl oddíl kapitána Juraje, který měl stanoviště na Kořenci. Měla  také v úmyslu provést téhož dne přepadení vojenské posádky v Šebetově. Tato posádka byla však velmi silně vyzbrojena kulomety a jinými těžkými zbraněmi, navíc oddíl kapitána Juraje neměl dostatečné znalosti o její síle, a protože mohla mít negativní důsledky pro celý Šebetov, bylo po zvážení situace od ní upuštěno. Poté se oddíl kapitána Juraje přemístil na Pohoru.

     Koncem  dubna 1945 přišel cestař Metoděj Rozman ze Šebetova za tajemníkem Luckým, že se má skupina dostavit na Pohoru. Tam se strhla pravidelná přestřelka mezi německým Jagdkomandem a partyzány. Na straně Němců bylo asi 16 mrtvých. Mezi příslušníky partyzánů bylo několik zraněných, které ošetřil Dr. Mikula ze Šebetova. Mimo to skupina odzbrojila místní skupinu Volkssturmu v počtu 12 mužů, kteří byli ozbrojeni puškami a pistolemi. Tak získali zbraně pro svou potřebu. Jinak od počátku své činnosti byla skupina ozbrojena svými zbraněmi, pistolemi. Mimo těchto akcí dostala odbojová skupina za úkol připravit ozbrojené povstání zdejšího obyvatelstva na podporu vojenských akcí Rudé armády, k čemuž však  nedošlo, protože konec bojových akcí v našem kraji proběhl velmi rychlým tempem a zhroucením německé fronty.

     Dalším úkolem skupiny v dubnu 1945 bylo utvoření revolučního národního výboru, jehož členy byli všichni příslušníci odbojové skupiny. Prvním předsedou v ustavujícím dekretu Okreního národního revolučního výboru byl pověřen Ladislav Žďárský.“

     Tolik ze vzpomínke tehdejších odbojářů.

     Počátkem roku 1945 začalo být všem jasné, že válka již nebude mít dlouhého trvání. V únoru obsadili místní školu němečtí uprchlíci ze Slezska. Vyučování bylo přerušeno a děti si chodily pro úkoly do hostince U Mrvů. V březnu se nastěhoval do školy oddíl vlasovců, kteří stavěli protitankové zátarasy. Na kopání zákopů byl povolán František Holub, Bohuslav Snášel, Ladislav Stříž, Stanislav Kopal, Zdeněk Tlamka a Josef Lujka. Rolníci muselil vozit kamení a ostatní občané dělali zákopy a překážky. 9. větna se objevili ve čtyři hodiny odpoledne ve vesnici první ruští vojáci. Přijížděli od Horního Štěpánova. Němci před nimi ustupovali k Vanovicím. Při osvobozování vesnice zde nedošlo k žádným významným událostem, přesto se dochoval zajímavý příběh, který po  skončení války zachytil svým perem šebetovský kronikář Rudolf Wilhelm. Dal mu název Můj příběh z osvobození.

     „Byl začátek května 1945. Blížil se konec války, která byla pro celý náš národ tak krutá a bolestná. Poslouchali jsme s obavou a úzkostí dunění děl, které se tále více blížilo k naší vesnic. Zprávy z Moskvy oznamovaly, že Němci už horlivě vyjednávají o mír. Tehdy začínal  krásný slunečný den. Nikoho však nenapadlo se usmívat do svěžího jarního rána. Nad unaveným zchátralým průvodem, který se pomalu šinul po silnici do Horního Štěpánova, se vířil prach z rozbité vozovky. Usedal na ohnutá záda německých vojáků a uprchlíků, kteří na rozmanitých vozech,  kárách a koních spěchali směrem na západ. Do zuboženého zástupu a jednotvárného vrzání vozů a vozíků čas od času zazněl drsný křik a hlučné nadávky některého oddílu Wehrmachtu a hukot motorů jednotek SS. Běda, když potom zástup na silnici dost rychle neuskočil do příkopu. Silný neměl slitování se slabším, Zběsilý strach hnal kupředu muže SS, strach před tretem za strašné činy, kterých se dopouštěli v celé Evropě. Vojska za sebou zanechávala v příkopech celé výstroje a plná auta naloupeného zboží.

     Byla středa 9. května dopoledne. Už jsme to věděli zcela určitě. Válka skončila, bezpodmínečná kapitulace byla podepsána. Vypravili jsme se s několika kamarády do Šebetova k lesu, odkud po silnici ve zmatku ustupovali Němci. Vyprávělo se, jaké množství cigaret, látek, vojenských dalekohledů a jiného zboží se povaluje všude kolem. Nebylo by špatné získat nějaké cigarety nebo dalekohled, říkali jsem si. Do lesa však nebylo možné se dostat. Zastavili jsme se v blízké třešňové aleji a pozorovali, co se děje na silnici. Znenadání z jednoho vozu, na kterém jeli němečtí vojáci, zazněl hlučný smích.  Jeden voják vytáhl z kapsy malou krabičku, vytrhl její víko a  hodil ji na místo, kde jsme stáli. Z krabičky se vyvalil  hustý růžový sloup dýmu, který stoupal vzhůru. Lekli jsme se a začali ustupovat pod stromy, protože jsem si mysleli, že je to nějaká rozbuška nebo třaskavina. Pojednou od silnice zazněl křik a volání: „Stát, ruce vzhůru!“ a proti nám běželi dva SS s napřaženými pistolemi. Zůstal jsem osamocen s jedním kamarádem. Ostatní již mezitím utekli. Dali jsme  tedy ruce nahoru a čekali jsme. Zuřivě přiběhli, začali nám vztekle nadávat, strkat do nás a kopat. Přiložili nám pistole na prsa a křičeli, že jsme partyzáni a že jsme dávali znamení sovětské armádě. Německy neumím ani já, ani můj kamarád, ale v tom strachu jsme oba použili všechna německá slovíčka, která jsme si zapamatovali ze školy. Nic platné to však nebylo, kdyby nás nezachránil jeden rakouský voják, který všechno pozoroval. Vysvětlil, že opravdu všechno zavinili vojáci ze silnice. SS divoce zakleli, zastrčili pitole do pouzder a odešli. Myslím, že jsme  tomu Rakušanu, co nám zachránil život, ani nepoděkovali a rychle odešli domů.

     Odpoledne ve 4 hodiny již byla situace radostnější. V Šebetově na křižovatce u školy jsme vítali první sovětské vojáky. Plni nadšení, s kytičkami v rukou a slzami v očích jsme tiskli ruce těch, kteří nám přinesli pokoj, radost a mír. S mým přítelem jsme si byli vědomi toho, jak málo odpoledne chybělo, abychom tyto chvíle nikdy neprožili a nespatřili. Jaký krásný okamžik. Kolik úsměvů, díků a květů toho krátkého odpoledne lidé dávali celým svým srdcem a plnýma rukama. A přece se všichni neradovali. Opřen o plot školní zahrady stál mladičký sovětský voják. Byl smutný a vážný. Zpozoroval jsem ho, přistoupil jsem k němu a ptal jsem se ho, proč se také neraduje s námi. Říkal mi něco, ale nerozuměl jsem mu. Náš ředitel školy k nám přišel a dělal tlumočníka. Mladý hoch řekl. „Zůstal jsem sám. Vracím se domů a nemám tam nikoho. Celou naši rodinu vyvraždili Němci.“ Když jsem to uslyšel, něco se mi zadrhlo v krku. Nemohl jsem promluvit. Jenom jsem mu mlčky stiskl ruku a objal ho kolem ramen.“

 

Š e b e t o v    v e   d r u h é   p o l o v i n ě   2 0 .   s t o l e t í

     Nadšení prvních dnů konce druhé světové války začalo pomalu ustupovat jiným a mnohem závažnějším a důležitějším úkolům, které s sebou konec války přinesl. Již 10. května 1945 se v dest hodin dopoledn konala v Šebetově v Obecním domě první schůze Místního revolučního národního výboru. Přítomni byli: Ladislav Žďárský, František Grulich, Josef Zemánek, Josef Lucký, Josef Komárek, Josef Dobeš, Alois Janků, Maxmilián Kaluža, František Vích, Vladimír Sázavský a Antonín Rosenberg. Prvním předsedou revolučního národního výboru byl zvolen Ladislav Žďárský, místopředsedou František Grulich, tajemníkem František Vích, pokladníkem Antonín Stříž. Vedle rozdělení funkcí  bylo předmětem tohoto jednání také pořízení soupisu osob, které kolaborovaly nebo  spolupracovaly s Němci, a jejich zajištění. To měli provést Alois Janků a František Vích za pomoci dvou strážných. Zadržené osoby měly být přechodně umístěny v bytě Františka Humpolíka na čp. 134. Byli to: František a Anna Humpolíkovi, Gustav a Vilma Markovi, Žofie Langerová, Hynek Trž starší i mladší a Františka Rosenkranzová.

     Na další schůzi konané dne 18. května 1945 v Obecním domě bylo jednáno o sestavení kandidátky pro volby do nového Místního národního výboru, ktera se konaly 20. května 1945 ve 14.00 hod. odpoledne. Zvoleni byli všichni kandidáti i náhradníci tak, jak byli navrženi na kandidátní lilstině. Dne 11. června 1945 byly rozděleny funkce MNV následujícím způsobem: předsedou byl zvolen opět Ladislav Žďárský, mísdtopředsedou František Grulich, jednatelem František Vích, pokladníkem Antonín Stříž. Dalšími členy MNV byli všichni ti,  kteří byli členy předcházejícího Revolučního místního národního výboru. Ladislav Žďárský však vykonával předsednickou funkci pouze měsíc, protože v té době již byl pověřen jinými úkoly. Proto 14. července na předsednickou funkci rezignoval a novým předsedou  se stal František Grulich, místopředsedou byl zvolen Maxmilián Kaluža.

    Z celé řady dalších poválečných událostí uveďme alespoň ty nejdůležitější. Bezprostředně po skončení války byla budova zdejšího zámku přidělena Zemské péči o mládež, došlo k parcelaci bývalého velkostatku. Regulační plán vypracoval Ing. Kouba z Boskovic.Ve volbách konaných 4. srpna 1946 byla provedena volba složek MNV. V roce 1947 byl zřízen místní rozhlas. Jeho instalaci provaedla firma Chaloupka z Boskovic. Byl založen Svaz brannosti a zřízeno telefonní spojení s nádražím.

     O dalším dění v Šebetově před a po politickém převratu v roce 1948 a po něm následujícím období tvrdé persekuce, se nám nedochovaly žádné údaje, protože, jak již bylo uvedeno, zápisy  o dění v obci v tomto složitém období nebyly pořizovány a nikým také nebyly až do roku 1956, kdy se stala obecní kronikářkou paní učitelka Marie Wilhelmová, rozená Vendolská,  zaznamenány.   Paní Wilhelmová se narodila 22. července 1914 ve Zbýšově u Brna. Po absolvování základní a měšťanské školy, učitelského ústavu  a několika přechodných učitelských působišť, nastoupila v roce 1949 jako učitelka do Národní školy v Šebetově.  V době, kdy se ujala vedení kroniky (1957), bylo v Šebetově 162 popisných čísel, ve kterých žilo 685 obyvatel.

     Ze zápisků paní Wilhelmové se dále dozvídáme, že v roce  1953 byl dán šebetovský zámek k dispozici charitě, která pečovala o 140 hluchoněmých dívek a žen, o něž se staraly řádové sestry.  V roce 1957 obdržel šebetovský MNV od KNV v Brně vilu čp. 108, která dříve sloužila jako krajské učiliště požární ochrany,  čímž byly získány prostorné místnosti nejen pro činnost MNV, ale také pro knihovnu, jednatelství místní spořitelny, kancelář člena Sboru národní bezpečnosti, dále kulturní místnost  a zasedací síň. Ve  druhém poschodí byly zřízeny dvě bytové jednotky, do přízemí se 30. září přestěhovala mateřská škola, která byla dosud umístěna v budově školy národní. Díky tomuto přestěhování získala šatnu, učebnu, hernu, jídelnu, umývárnu a velkou kuchyň, čímž se zařadila mezi nejmodernější MŠ na Blanensku. Pavilonek, který k vile patřil, byl dán do  užívání členům Sokola, kteří až do této doby cvičili zatím v propůjčené tělocvičně národní školy.

    V roce 1957 byla MNV předána také budova kina, která do té doby patřila státnímu filmu a MNV v ní začal promítat ve vlastní režii. Obec obdržela také lom  a v budově čp. 117 zřídila v tomto roce zdravotní středisko. Vedle ambulance lékaře a zubního technika byly součástí objektu i dvě bytové jednotky. V národní škole byly provedeny různé opravy, např. ve dvou třídách byly položeny parkety, pro jednu třídu byly zakoupeny nové lavice, byl upraven kabinet a sborovna. Ředitelem národní školy byl J. Kejík

    Dne 1. října 1959 byl rozšířen provoz mateřské školy na školku s celodenním provozem. Za tím účelem sem přišla  další učitelka a 1. listopadu byla v MŠ zřízena vyvařovna pro 22 dětí.

     Dne 19. května se konaly místní, okresní a krajské volby do národních výborů. Obec byla rozdělena do dvou volebních okrsků (charita a vesnice), a ty dále ještě na 15 volebních obvodů. Každý obvod měl svého kandidáta:

l. Dvořák Rudolf

2. Kavan Anton

3. Janek Ladislav

4. Geršl Jan

5. Žižlavský Alois

6. Kuba Alois

7. Geršl František

8. Axman Vladimír

9.  Hrdý Zdeněk

l0. Tlamka Rudolf

11. Mazal František

12. Šmeral Jaroslav

13. Přikrylová Františka

14. Dobeš Ludvík

15. Veselý Josef

    

     Voleb se zúčastnilo 530 voličů. Předsedou MNV se stal Rudolf Tlamka. V roce 1960 je však uváděn jako předseda šebetovského MNV Josef Minx. Předsedou KSČ byl v té době Josef Komárek.

     V roce 1959 byla zahájena úprava  kanalizace a chodníků při hlavní silnici ve směru na Boskovice a Jevíčko. Bylo položeno 147 metrů kanalizace v hodnotě 42 114,66 Kč. V témže roce zřídil MNV tzv. provozovny drobných řemesel, do kterých se museli zapojit všichni řemeslníci v obci. Stalo se tak na základě vyhlášky vydané radou ONV o potírání a stíhání  provozovaného fušerství. Za první rok své existence měly provozovny příjem 58 632,64 Kč, vydání 46 800,98 Kč, čistý zisk činil 11 831,66 Kč. Majetek MNV činil v roce 1959 celkem 3 824 625 Kč. V tomto roce začala projíždět vesnicí nová autobusová linka Moravská Třebová-Brno.

     Velkou událostí se pro většinu šebetovských obyvatel staly 10. října 1959 oslavy 100. výročí narození babičky Střížové.

     Do dalšího života Šebetova zasáhlo významnou měrou v roce 1960 sloučení  se Světlou v jednu obec. Stalo se tak 8. dubna 1960. Krátce na to, 16. července 1960, se konaly historicky první volby nově vzniklého celku  do Místního národního výboru. Spojené obce byly rozděleny do 19 volebních obvodů, z toho Šebetov do 14, Světlá do 5, ve kterých kandidovali následující kandidáti.

l. Šterc Petr

2. Minx Josef

3. Grulich František

4. Polák Antonín

5. Říha Cyril ml. čp.45

6. Kejík Josef

7. Kuba Alois

8. Šmeral Jaroslav

9. Axman Vladimír

10.Peřinková Marie

11. Jančíková Vlasta

12. Páteček Josef

13. Dobeš Ludvík

14. Geršl Jan

15. Cigánek Vladimír

16. Ambroz František

17. Dufka Alois

18. Koutný František

19. Kubín Josef

 

     Voleb se zúčastnilo 686 občanů. Prvním přesedou sloučených obcí se stal Josef Minx, tajemníkem Jan Geršl, členy rady byli: František Grulich, Ludvík Dobeš, Jaroslav Šmeral, Vladimír Cigánek a František Ambroz.

     V roce 1960 začaly také vycházet 4 x ročně Šebetovské noviny, které vydávala místní Osvětová beseda vedená v té době Josefem Kejíkem. Následujícího roku byla vybudována na zastávce autobusů krytá čekárna, v domě čp. 121 byla dočasně upravena jedna místnost pro holičskou provozovnu, která byla po dokončení adaptace domku čp. 21  přestěhována tam. V nově zřízené provozovně bylo zřízeno dámské a pánské kadeřnictví a sběrna prádla.

     Z  velkého množství dalších  událostí  vyberme  alespoň  ty  nejzajímavější. V kronice se např. můžeme dočíst, že v roce 1960 bylo v obci 25 televizorů a 230 rozhlasových přijímačů. Během roku se počet televizorů více než zdvojnásobil (56), rozhlasový přijímač však byl zakoupen pouze jediný. Zajímavý je také údaj, že v roce 1963 žilo v Šebetově 599 občanů, ve Světlé 240.  Ústav sociální péče na šebetovském zámku poskytoval útulek 134 chovankám. Celkový počet obyvatel obou sloučených obcí tedy dosáhl počtu 973.

     12. března 1964 zemřel dlouholetý šebetovský lékař MUDr. Josef Mikula, který tu obětavě vykonával lékařskou praxi po mnoho let. 14. června 1964 se opět konaly volby do MNV. Obec byla rozdělena na 3 volební obvody, ve kterých volilo 665 oprávněných voličů 27 poslanců. Předsedou MNV obou sločených obcí se stal Josef Mixa, tajemníkem Jaroslav Jančík 

     Rozšiřuje se autobusové spojení s okolními městy a městečky. Od této chvíle je možné se bez problémů dostat do Jevíčka, Moravské Třebové, Velkých Opatovic, Horního Štěpánova, Boskovic, Brna, Vanovic a Letovic. Stranou zájmu obecních funkcionářů nezůstává ani snaha o zlepšování životního prostředí. V roce 1964 je prováďěna oprava cest a kanalizace ve Světlé, výdaje si vyžádaly částku 42 750 Kč. Následujícího roku je prováděna kanalizace v Šebetově před MNV od pavilonku až po Kapouňata a občané u silnice směrem ke Světlé se konečně dočkali vodovodní přípojky. Došlo také ke změně ve funkci předsedy MNV, jímž se stal Antonín Polák. V Mořicově dvoře byla dokončena rekonstrukce nájemního domu se čtyřmi byty, dvěma svobodárnami a sociálním zařízením pro pracovníky živočišné výroby.

     Rozsáhlou akcí se stala v roce 1966 přestavba šebetovského kina na širokoúhlé, o čemž bude dále podrobněji hovořeno v samostatné kapitole věnované zdejšímu kinu. V roce 1968 došlo i na veřejné osvětlení, které bylo vybaveno moderními zářivkami.V tomto roce bylo v Šebetově 5 obchodů, a to: na čp. 186, vedoucím byl pan Svoboda, na čp. 237, vedoucí paní Veselá, na čp. 318, vedoucí paní Dvořáková, na čp. 349, vedoucí paní Valentová a na čp. 626, který vedl pan Procházka. Jejich roční tržba činila 4 487 000 korun.

     V roce 1970 byla schválena stavba požární zbrojnice ve Světlé a velkého nákupního střediska v Šebetově, jehož součástí měla být vedle prodejny potravin také  masna, prodejna textilu a  mlékárna.    Rozpočet  byl    stanoven    částkou 1 955 000 korun. K  slavnostnímu otevření střediska  došlo 19. ledna 1973. Po oficiální části následovala taneční zábava v sále místního kulturního domu.

     Rok 1970 byl ve znamení generálních oprav několika zdejších budov a zařízení. Rozsáhlou rekonstrukcí prošlo pohostinství a pošta, velká péče byla věnována zejména generální opravě šebetovské národní školy, kterou prováděla stavební četa  složená z místních důchodců a občanů vedená Františkem Jankem. Při té příležitosti došlo na opravu fasády budovy, ústředního topení, oken, dveří a parket ve třídách. Na budově školy byly prováděny rozsáhlé  klempířské a elektroinstalační práce  a při té příležitosti došlo i na vodovod. Členy pracovní skupiny byli: František Grulich, Josef Dobeš, Alois Zemánek, Josef Kopal, Jaroslav Šmeral, Antonín Kavan, František Mazal a pan Dvořák.

     Následujícho roku  byla zahájena rekonstrukce koupaliště. Především se jednalo o provedení betonáže dna, současně také probíhala oprava kaple sv. Anny. Byla dokončena rekonstrukce veřejného osvětlení, rozšířena vodovodní síť. Vzhledem k tomu že se znovu vyskytla stará bolest Šebetova, jíž byl nedostatek pitné vody, byla podchycena nová prameniště na Oboře.  Zvlášť katastrofální situace byla v létě roku 1973, kdy se vodovod  na tři dny v týdnu uzavíral, a po ostatní dny se otevíral pouze na několik hodin. Práce na rozšíření vodovodu byly zahájeny v roce 1973 a pokračoavaly až do roku 1975, kdy byly úspěšně ukončeny. Náklady si vyžádaly částku 306 000 korun. Stavba vodovodu ve Světlé byla poněkud nákladnější. Činila 599 000 korun.

     Na vedení obce se v té době podílelo 21 poslanců zvolených ve volbách konaných 26. a 27. listopadu 1971. Předsedou MNV se stal Antonín Polák, tajemníkem Jaroslav Jančík, členy rady byli: František Ambroz, Marie Axmanová, Ing. Bohuslav Dokoupil, Čestmír Kalandra, Marie Kejíková, Jan Krchňák a Alois Letfus. 1. listopadu 1973  však tajemník Jaroslav Jančík odešel do důchodu a na jeho místo nastoupil Michael Zeman. V tomto roce došlo také ke změně knihovníka, jímž se stal František Vích.

     22. prosince 1975 byl v sále zdejšího kulturního domu slavnostně zahájen provoz nové farmy na výkrm vepřů  budované od roku 1974 mezi Světlou a Šebetovem. Ředitelem nového podniku se stal J. Marek. Podrobně bude o stavbě farmy hovořeno v kapitole věnované hospodaření  šebetovského JZD, které v obci vzniklo v roce 1951 přeměnou strojního a prádelního družstva v JZD tzv. druhého typu.

    Z řady dalších akcí 70. a 80. let stojí za zmínku oslavy 100. výročí založení knihovny ve Světlé, kterých se 11. března osobně zúčastnil známý český spisovatel Jaromír Tomeček a výstavba nové Mateřské školy v Šebetově, k jejímuž slavnostnímu otevření došlo v roce 1976. Byla prováděna v akci Z. Vedoucím stavby byl František Kopal, montáž prováděly Rudné doly Jeseník. Byla budována pro kapacitu 60 dětí, hodnota díla činila 5 milionů korun.

     O tom, že obyvatelé Šebetova se cítili ve své obci velmi dobře, svědčil i ten fakt, že během deseti let nedošlo k žádnému odlivu obyvatelstva, jehož počet dokonce i poněkud vzrostl. Zatímco k 31. 12. 1974 žilo ve sloučených obcích Šebetov-Světlá 1048 obyvatel, k 31. 12. 1985 se jejich počet zvýšil na 1079. V tomto roce bylo definitivně vyřešeno zásobování Šebetova pitnou vodou  propojením šebetovského vodovodu s knínickým. Byl oplocen celý areál koupaliště, na kterém bylo zřízeno také sociální zařízení, a oploceno dopravní hřiště MŠ.

     V 80. letech se doba plánovitého budování socialismu začala pomalými krůčky nezadržitelně blížit ke svému konci. Nebyli bychom však objektivní, kdybychom neviděli i pozitivní důsledky změn, kterými obec za socialistické éry prošla. Ať již z opravdového nadšení, či z donucení, byly v Šebetově, stejně jako v jiných obcích, vytvořeny obrovské hodnoty. Za ony čtyři desítky let se tvář obce změnila více, než kdykoliv předtím.  Bydlení na venkově se pro řadu šebetovských obyvatel stalo vybavením domů i pohodlím srovnatelné se životem ve městech, byla kompletně realizována kanalizace, vodovod, zrekonstruovány vozovky, chodníky, přebudovány elektrické rozvody, postaveno nové koupaliště v Kapouňatech, generální rekonstrukcí prošla budova školy a kina, ke kterému byla nově přistavena přístavba pro pořádání tanečních zábav, kulturních pořadů a sportovních utkání. Na druhou stranu však v této době došlo k úplné likvidaci živnostníků a drobných soukromníků, kteří nesměli provozovat svou řemeslnickou činnost či služby jinak než v rámci nějaké socialistické organizace. Jedním z několika  typů provozoven byl Podnik služeb. Možnosti výdělku pod jeho hlavičkou však nebyly nijak skvělé.

     Tento stav se začal rapidně měnit  po listopadové revoluci v roce 1989, která přinesla do života šebetovských občanů převratné změny. Zkoncovala  se starým způsobem života a přinesla nové a pokrokovější formy a metody práce do činnosti obecního zastupitelstva i rozvoje obce.

 

Š e b e t o v   n a   k o n c i  2 0.  s t o l e t í

     Revoluční události roku 1989 do povědomí zdejších obyvatel pronikaly, stejně jako v mnoha jiných obcích a městečkách tehdejšího Československa, jen velmi pomalu a váhavě, avšak i zde se daly věci postupně do pohybu. 24. listopadu 1990 se v Šebetově konaly první svobodné volby do obecního zastupitelstva. 

  Od roku 1990 postupně  rostl zájem  občanů o soukromé podnikání, zakládání či obnovování živností. Ke známým závodům pracujícím již  po řadu let  na katastru obce, jako byly Jihomoravské dřevařské závody Brno, či Agropodnik Skalice nad Svitavou, postupně příbývaly další, jako např. Pilařská výroba pana Petra Hirta, Plastová okna Karla Katzmaira, či pálenice Magdalény Sedlákové.Vzrostl počet soukromých obchodů a obchůdků a pohostinských zařízení. Ve čtvrtek 7. září 2000 byla předána obci čistírna odpadních vod, k jejíž kolaudaci došlo 6. října téhož roku. Prvním subjektem, který byl na novou čistírnu napojen, se stal koncem října Ústav sociální péče. Dodavatelem stavby byla firma Matoušek Jevíčko. V témže roce došlo k rekonstrukci osvětlení v Kapouňatech, zastávka autobusu na hlavní křižovatce se začala pyšnit zbrusu novými elektronickými hodinami  ukazujícími spolu s časem na dodatkovém panelu také teplotu a datum. V části obce zvané Kopec byla zbudována odstavná plocha pro 6 až 8 vozidel, zbrusu nové střechy se dočkalo zdravotní středisko, obec se zapojila do projektu cyklostezek. Šebetovem prochází stezka s pracovním označením cyklotrasa B, jež vede ze Slavkova u Brna přes území okresu Blansko až do Hradce Králové s plánovaným prodloužením do Polska. Šebetovem prochází v místech zvaných Na Křižných.

     Poněkud méně radostný vývoj vykazuje v poslední době pouze takzvaná demokrafická křivka obyvatelstva, tj. počet a složení obyvatel v obci, který ve srovnání s rokem 1990 poněkud poklesl. Jeho důvodem není  jen všeobecně nízká porodnost, ale také obecná migrace obyvatelstva. Každoročně se sice několik lidí do obce přistěhuje, ale počet odstěhovaných bývá vyšší. V magickém roce 2000 zde žilo celkem 954 obyvatel. I přes tento negtivní rys ve vývoji je však  jasně vidět, že celkově se Šebetov stále více a více mění k lepšímu a díky velmi dobrému vedení obce se umisťuje i v oblastech, kde se daří  většinou pouze městům, a do kterých se odváží zapojit jen málokterá vesnice. Svědčí o tom např. to, že Šebetov se stal první obcí v České republice, která se prostřednictvím internetu představila v digitální letecké podobě, či udělení  Zlatého erbu v oblasti prezentace obce na Internetu, kde se jí podařilo ve velmi silné konkurenci 64 obcí zvítězit. O to, že na přelomu 20. a 21. století a současně nového tisíciletí v obci  vše velmi dobře funguje, se stará sedmičlenné obecní zastupitelstvo zvolené v komunálních volbách konaných na podzim roku 1998. V jeho čele stojí jako starosta Zdeněk Čížek, funkci místostarosty vykonává Rudolf Šín. Dalšími členy zastupitelstva byly v době psání této publikace, tj. v roce 2002 ještě Tamara Markusová, Petr Hirt, Magdaléna Sedláková, Evžen Randula, a Jiřina Vybíhalová.

   A tak nezbývá, než si ze srdce přát, aby i v dalších letech měl tento slibný vývoj v Šebetově neustále vzestupnou tendenci.