Významní šebetovští rodáci

Když  srdce nechce vydat píseň,
a přece k písni tíhne,
tu volám k smrti zarmoucen:
Můj život za píseň!
(M. Strachwitz)

Dionysius Strauss

     V době budování šebetovského zámku mnichy  kláštera Hradisko u Olomouce pobýval v Šebetově velmi často známý barokní umělec a malíř Dionysius Strauss. Podle  záznamů  klášterních letopisců se zdá, že se nejen podílel na výzdobě kaple sv. Barbory v budově šebetovského zámku, ale zřejmě byl pověřen i dohledem nad uměleckou výzdobou zámečku.

      Dionysius Strauss se narodil 17. února 1660 v Moravské Třebové v rodině malíře. Při křtu dostal jméno Friedrich. Během studií na semináři v Olomouci vystupoval jako herec v náboženských hrách. Při jednom z představení, kde ztělesňoval sv. Norberta, upoutal svým výkonem tehdejšího opata hradišťského kláštera Norberta Želeckého, který se mladého studenta ujal a poslal ho na zkušenou do Itálie. V Benátkách získal přístup do dílen A. Molinariho a proslulého A. Bellucciho. Když se na podzim roku 1694 vrátil  zpět na Hradisko, byl již uznávaným malířem. Své italské zkušenosti a nevšední píli poté věnoval nově budovanému klášteru a jeho venkovským lokalitám, mezi něž patřil také Šebetov, kam poprvé odcestoval l. června 1695 s klášterním provisorem a od této chvíle zde velmi často pobýval.

      Do Šebetova se vrátil těžce nemocen ještě v roce 1710, aby zde pracoval na větších obrazech a štětcem vykouzlil obrazy, jež však nedokážeme blíže identifikovat.

Moritz Karl Wilhelm hrabě Strachwitz

     Málokterá vesnice se může pochlubit tím, že by byla uváděna v řadě  domácích i světových encyklopedií jako místo pobytu a tvorby nějakého velkého světového básníka. Šebetov ano. Je jím jeden  z největších německých romantických básníků 19. století hrabě Mořic Strachwitz. Ačkoliv mu bylo vyměřeno pouhých 26 let života, získal svou tvorbou stálé místo  mezi německými spisovateli 19. století. Pro celé jeho dílo je totiž charakteristická bohatá fantazie, mohutně rozvinuté výrazové a jazykové prostředky, nadšení pro krásu, umění, mužnou píli a čest, láska k vlasti a rytířský boj za nejvyšší ideály, který však mohl vést pouze svými verši, protože zemřel nečekaně brzy. I když se za svého života  uznání svých veršů nedočkal, protože krutá smrt  jej skosila právě tehdy, když jeho verše začaly pronikat do širšího povědomí a srdcí mnoha lidí, přesto se svou tvorbou stal nesmrtelným.

      V souvislosti s jeho osobou však musíme nejdříve poněkud  poopravit až do této chvíle v řadě publikací mylně uváděné tvrzení, že tento velký německý romantický básník byl vlastníkem šebetovského panství. Ve skutečnosti tomu tak nikdy nebylo, a důvody, které nás k tomuto tvrzení vedou, jsme již uvedlil výše. Je však velmi pravděpodobné, že vzhledem ke svým příbuzenským svazkům se stejnejnojmenným majitelem šebetovkého panství Mořicem Strachwitzem, zde občas pobýval, aby ve zdejší čarokrásné romantické krajině čerpal náměty ke své tvorbě. Přinejmenším tomu tak mohlo být při jeho poslední cestě do Itálie, ze které se bohužel již nikdy domů nevrátil. Vzhledem k tomu, že jeho dílo nebylo ještě nikdy přeloženo do češtiny a jeho osobnost je se Šebetovem velmi úzce spojována, věnujme mu v následujících řádcích malouvzpomínku, kterou si zcela určitě zaslouží, také my.

     Jak jsme již uvedli, básník Mořic Strachwitz pocházel  z velmi starobylé a značně rozvětvené hornoslezské šlechtické rodiny, jejíž členové byli povýšeni roku 1630 císařem Ferdinandem II. do šlechtického stavu.  Roku 1797 obdržela jedna z jejích  linií od pruského krále Friedricha Wilhelma III. hraběcí titul. Stejně jako většina hornoslezských šlechtických katolických rodin i Strachwitzové se prosadili službou u dvora i v rakouské císařské armádě. Touto cestou prošel také otec básníka, který sloužil nejdříve jako důstojník u rakouského jezdectva, a později vykonával funkci pruského zemského rady. Ve Slezsku vlastnil několik statků, mezi nimi také Petrovice u Frankensteinu,  kde se také jeho mladé a krásné  manželce Luise, rozené Schimonské, narodil 13. března 1822 budoucí mladý a nadějný básník. Vesnice se nacházela v malebné a úrodné krajině, jejíž obyvatelé měli velmi silné katolické cítění a odedávna se živili převážně zemědělstvím. Zámek, kde malý Mořic spatřil světlo světa, byla velmi stará malebná budova, obehnaná ze tří stran mohutnými  hradbami a jezerem,  ze kterého zámek vykukoval zastíněn a chráněn vysokými buky a lípami jako pohádková vodní pevnost, která velmi rozvíjela a podněcovala fantazii a představivost tohoto milého a zvídavého hocha. Dokladem toho jsou   jeho první básnické pokusy. Ostatně nevšední básnické nadání se u Mořice projevilo velmi brzy. Již v osmi letech složil u příležitosti narozenin krále Friedricha Wilhelma III. báseň, kterou poté přednesl před hosty pozvanými rodiči na malou oslavu. Tehdy také poprvé vystoupil do popředí i jeho  nesporný recitační talent.

     Když otec s matkou rozpoznali Mořicovo nevšední nadání a zjistili, že domácí výuka je pro chlapce i jeho mladšího bratra již nedostatečná, rozhodli se celou věc vyřešit radikálním způsobem. Otec zůstal kvůli svému úřadu v Petrovicích a matka odjela s oběma syny v roce 1834 do Glatzu, kde chlapci začali navštěvovat gymnázium. Její láskyplná něha však neměla dlouhého trvání, protože krátce na to v roce 1835 zemřela. Obrovskou bolest a lítost nad její ztrátou  později Mořic vyzpíval v básni Das Christkind in der Fremde, ve které vylíčil  svůj hluboký zármutek nad ztrátou matky, a obrovskou  samotu a bol pociťovaný o vánocích trávených v Berlíně:

Bylo mi, jako bych snil
a už víc nebyl sám,
neb z větví stromů hovořil,
líbezný matčin  stín…

     V roce 1838 se hrabě Strachwitz rozhodl vzít oba syny z Gymnázia v Glatzu a  přesunout je do Gymnázia ve Schweidnitz. Na této škole se v létě roku 1840 Mořic seznámil s o něco mladším Karlem Weinholdem,  ke kterému ho brzy začalo vázat velmi silné pouto přátelství. Byl to také on, kdo se po Mořicově smrti ujal jeho památky a snažil se přiblížit Mořicovy verše co nejširšímu okruhu čtenářů. V té době stál v čele gymnázia Dr. Julius Held, který vedl ústav od roku 1834. Ke svým svěřencům byl velmi přísný, nic jim neodpustil. Avšak oni ho i přes tuto přísnost velmi milovali a ctili, protože je uváděl do světa antické literatury a filozofie a svými překlady starověkých autorů je získával pro krásu klasického starověku stejně jako pro klasickou literaturu německou. O jejich vzájemném vztahu později Karel Weinhold  napsal:

     „Všude jsme pociťovali otcovskou ruku tohoto duševně bohatého humanisty. Milovali jsme ho a ctili i přes to, že  zavedl velmi přísný režim a  naše mladické nerozvážnosti a jakékoliv přestupky proti řádu tvrdě trestal. Lásku k německé literatuře, kterou v sobě vypěstoval, přenášel i na nás, jeho svěřence. Upozorňoval nás na své oblíbené básníky. Založil žákovskou knihovnu, která obsahovala i nejnovější literaturu a v zimním čase pořádal pro studenty řadu hudebních a recitačních  večerních setkání, na která byli zváni také rodiče a příbuzní primánů, pokud to velmi omezené prostory umožňovaly. Chlapce tyto večery velmi přitahovaly. Nejobdivovanějším recitátorem na nich býval právě Strachwitz, který s oblibou přednášel balady. Ani své velké rozechvění na sobě  nikdy nedal znát sebemenším zajíknutím či zakoktáním. Byli jsme  idealističtí chlapci, nezralí snílci a touživci, přinášeli jsme do našich duší čisté nadšení a poetický vzruch, o kterém jiní chlapci našeho věku  jen pramálo věděli. Psaní a básnění patřilo ke Strachwitzovu životu. Byl středem nás všech, kteří jsme se kolem něho sdružili. Svůj talent a umění přenášel na nás, na všechny.“

     O tom, že Strachwitzův básnický talent byl vskutku mimořádný, svědčí i básnické vyznání v próze, kterému dal název Můj život za píseň:

     „Často listuji křížem krážem v knize velkých Britů.  Činím tak dnes, stejně  jako dříve, čtouc Richarda III. Ha! Meč vpravo a meč vlevo, zkáza tam i zde! Král volá:  Koně, koně, mé království za něho!

     Když v nitru  mém, zmučeném, zuří básnický boj, však žádné slovo, žádný rým a žádná píseň nevzniká, když  srdce nechce vydat píseň a přece k písni tíhne, tu volám k smrti zarmoucen: „Můj život za píseň!“

     Po maturitě se chtěl Mořic Strachwitz plně věnovat své literární tvorbě, otec si však přál, aby se věnoval státní službě. To bylo přáním i jeho babičky baronky Saurmy, která se po smrti své dcery mateřsky ujala vnukovy výchovy.  Strachwitz jejich přání podlehl a odešel studovat práva. Nejdříve na univerzitu do Vratislavi, kde se ocitl uprostřed hnutí studentů tzv. buršenšaftu s jeho nadšením pro vlast a slavnou minulost německého národa.  To vše, spolu se stále se vracející velkou touhou po svobodě a mladickým nadšením a zápalem pro vše ušlechtilé a čisté, se dále prohloubilo  na univerzitě v Berlíně, kam po třech semestrech strávených ve Vratislavi odjel na podzim roku 1842, aby zde na přání otce pokračoval v právnických studiích. Zpočátku se mu zde naprosto nelíbilo. Srovnával jej s Vídní, a také lidé se mu nezamlouvali. Díky Písním procitnuvšího však zde velmi brzy dosáhl společenského úspěchu, což podpořil i jeho šlechtický původ, protože mnohým imponovalo právě to, že byl hrabě.

     V Berlíně se stal brzy středem kruhu soustředěného kolem Bruno Bauera a Maxe Stirnera. Obdivoval Eichendorfa a z domácích  autorů na něj velmi silně působila zejména poezie  Heinricha Heineho,  z cizích literatur pak filozofie  Sofokla, tvorba Williema Shakespeara, severské ságy a pověsti. Z německé literatury jej pak velmi silně přitahovala Píseň Nibelungů. V létě roku 1840 kolem sebe seskupil básnický kroužek, který se scházel o volných středečních odpolednech v jeho pokoji. Jeho členové tam předčítali svoje básnické výtvory, posuzovali je a hodnotili a Strachwitz v těchto debatních kroužcích postupně hledal a nacházel svůj životní cíl – poezii. Již tehdy hodně psal a svému otci věnoval k narozeninám sbírku 27 básní, kterou nazval Knospen  (Poupata). Upoutávala bohatostí obsahu i formy. V té době začal psát také první balady, ve kterých se již zřetelně rýsovaly prvky i  častý námět jeho  pozdějších vrcholných uměleckých děl – smrt.

      Na přelomu roku 1841/1842 začaly jeho verše dobývat srdce posluchačů i čtenářů. Na podzim roku 1842 vyšly jeho Písně procitnuvšího, které ve Vratislavi vydal Johan Urban Kuna. O pět let později pak vydává nové básně, jejichž myšlenky ho táhnou k neobvyklým vizím vzdoru a dobrodružství, které divoce pulsují jeho tepem. Touží bojovat s námahou, nebezpečím a starostmi, což vyjádřil slovy: „Ukaž  mi nepřítele, abych ho  usmrtil. Ukaž mi smrt, abych jí zpřerážel hnáty. Přines mi vítězství neb porážku. Jen ať je brzy po boji.“

      12. října 1844 složil před státní komisí právnické zkoušky a na jaře odjíždí na přání otce a babičky do malebného hornoslezského městečka Grottkau, kde zahajuje svou právnickou praxi. Často pobývá v Petrovicích, aby se zde ve stínu lip věnoval svému básnění. V roce 1845 se mu splnilo jeho dávné přání. Podniká cestu do Skandinávie, vlasti pověstí a mýtů, které od časného mládí tak podněcovaly, rozvíjely a vzrušovaly jeho fantazii. Tichá krása Islandu a Švédska a horami obklopené hluboké fjordy Norska ho velmi nadchly a měly vliv i na část jeho norských písní. Zde ho však také zachvátil hluboký stesk po vlasti, který se při jeho zpáteční cestě ještě více prohloubil a umocnil a který poté vyjádřil v básni Heimkehr (Návrat domů):

Buď pozdraven , můj starý kameni.
Vracím se do vlasti, po které tak horoucně toužím.
Jak jsi zelená a nádherná, ty země, po které kráčím,
ty vzduchu, ve kterém žiji a trpím.
Jak trudný a zasmušilý je tvůj bol,
ty proude, na kterém se moje plachta nadouvá.

Jak hoříš barvami, ty lese, ve kterém roh můj zaznívá.
Jak zvoní tvoje tiché šumění,
ty poklad jsi srdce mého,
tak bolný a tak sladký.
A všechno zas na starém místě nalézám,
jak ponechal jsem kdysi.

     O tomto novém období jeho tvorby Weinhold uvádí: „Tyto roky pro něj byly v každém směru novými. Jeho nový popis přírody byl silnější, jeho oči se osvobodily od jarní mlhy mládí, jeho ruka zjistěla a dala šíp jeho písni. Žádal pevnou pěst, věděl, že po čase křiklounů musí přijít čas hrdinů.“ V této době skládal krásné písně, nechtěl nic slyšet o právnických spisech. Jeho budoucnost závisela jen na něm. Ale otec ani babička nechtěli nic slyšet o jeho touze a horoucně si přáli, aby naplnil svá právnická studia. Ale on o tom nechtěl nic vědět. Toužil podniknout cestu do Itálie. Ale ještě před tím uspořádal pro vytištění svou sbírku Nové básně. V srpnu 1847 předal rukopis do tiskárny Eduarda Trewendta ve Vratislavi a odjel na cesty.

     Jeho zdraví se začalo horšit, a to byl také jeden z důvodů, proč chtěl na jih, o němž se domníval, že mu pomůže. Jeho nálada byla často hořká a prchlivá, trpěl v boji, zmítal se v boji mezi touhou, povinností a bolestí nad beznadějnou láskou. Jeho cesta vedla zřejmě do Šebetova, pak přes Vídeň do Terstu a odtud do Benátek, kde byl uchvácen kouzelným půvabem staré mořské královny. Poté pokračoval do Milána, avšak další cestu do Říma musel kvůli propuknuvší nemoci přerušit. Vrátil se do Benátek nemocen a unaven, trpící marnou láskou a trápen  neodbytně doléhajícími myšlenkami na smrt. Píše benátské terciny a rozhoduje se pro návrat do vlasti. Avšak ve Vídni ho nemoc zachvátila natolik, že musel ulehnout.  Vypukl u něj s plnou silou břišní tyf. V době jeho nemoci o něj obětavě pečovala jeho šlechtická příbuzná Viktorie baronesa Strachwitzová, za což jí s vděčnosti poděkoval v poslední básni.

     Počátkem listopadu se zdálo, že nemoc ustupuje a koncem měsíce  to dokonce vypadalo, že je opět zdráv. Jako dítě, těšící se na oblíbenou hračku, se těšil na setkání s otcem, kterému zaslal své náčrtky a skicy z cest, a připravoval se na cestu domů. Ve Vídni také obdržel první osmerkový exemplář své sbírky, který věnoval své krásné a věrné ošetřovatelce. Ale zlepšení stavu bylo jen přechodné. Nemoc opět začala plíživými kroky útočit na jeho zesláblé tělo. Sil ubývalo a pomalými plíživými kroky přicházela smrt.

     5. prosince mu byla udělena svátost posledního pomazání. Jeho divoký nepokoj pominul a zcela klidný a smířený s osudem vyslovil své poslední přání. Být pohřben po boku své matky na hřbitově v Petrovicích  a na jeho hrobě nechat zasadit strom, který by svými větvemi strážil a stínil jeho hrob. 11. prosince  1847  podlehlo jeho  zmučené a nemocí ztrhané tělo chorobě.  V rozporu s jeho přáním však byl pohřben na starém hřbitově nedaleko Vídně ve Wahringu. Místo jeho posledního odpočinku bylo označeno náhrobním kamenem s jeho jménem a  lyrou. A jak si přál, mohutný strom zastínil jeho hrob. Když pak byl v roce 1885 hřbitov ve Wahringu zrušen, nechala rodina básníkovu kovovou rakev s jeho ostatky vyzvednou a převést do Slezska. 20. července 1885 dorazily básníkovy ostatky do Frankensteinu, aby byly krátce nato uloženy do rodinné hrobky v kostele v Petrovicích, kde spočinuly po boku otce a jeho milované matky.

     Zůstaly po něm formálně dokonalé básně dokazující jeho neobyčejný básnický talent a mužnou individualitu, která se projevila stejně silně okouzlením pro vše ušlechtilé, jako bojem proti obyčejnosti.  Zůstaly po něm dvě sbírky básní. První s názvem Lieder eines Erwachenden (Písně procitnuvšího), vyšla roku 1842 ve Vratislavi. I s prologem obsahuje 62 básní, které dvacetiletý autor rozdělil do 11 částí, přičemž název první básně je titulem knihy. Na svou dobu byly jeho lyricko-epické básně pokrokové, protože nemilosrdně tepou maloměšťácké šosáctví,  což je nejlépe patrné na veršované básni Slavnostní protest, která je plná vzdoru. Velký ohlas měla balada Douglasovo srdce, která byla i vokálně zhudebněna.  Druhá sbírka Neue Gedichte (Nové básně), vyšla až po autorově smrti v roce 1848. Obsahuje 70 básní a stejně jako jeho předešlá sbírka, i tato přináší do německé poezie bujarý a ohnivý tón. Jeho dílo se stalo vzorem  pro německé básníky Liliencrona a Fontanu. O oblibě Strachwitzových veršů svědčí i několik posmrtných vydání jeho sbírek. Písně procitnuvšího vyšly v pěti vydáních, Nové básně ve druhém vydání v roce 1849 a obě společně  pak byly v roce 1850 vydány souborně pod názvem Básně. V roce 1891 vyšlo již  osmé vydání jeho básní se Strachwitzovým životopisem z pera jeho přítele ze studií Karla Weinholda. V roce 1912  pak vyšla kompletní sbírka  celé jeho poezie pod názvem Písně a balady. Smrtí Mořice Strachwitze odešel z německé literatury mimořádný talent. Maně se při tom vybaví osud Máchův a Wolkerův.

     O velikosti jeho osobnosti svědčí i jeho životopisné údaje uveřejněné v různých naučných slovnících, lexikonech a příručkách. Jsou to: Mayers Konversations Lexikon, sv. 19 z roku 1897, Brockhauslexikon, sv. 15, str. 391 z roku 1903, Ottův slovník naučný rok 1903, str. 184, Masarykův slovník naučný z roku 1932 str. 983, Böttcherův Lexikon Deutschprachiger Schriftsteller z roku 1968 str. 554 až 555  a  Biographisches Lexicon des Kaissertums Oesterreich, díl 39, str. 202 – 203.

     Na závěr uveďme alespoň jednu z jeho básní nazvanou Slavnostní protest, která plně vystihuje  hloubku a velikost jeho tvorby. Bohužel pouze v mém poněkud neumělém překladu, protože jeho verše nebyly dosud do češtiny nikým přeloženy.

O smyslu života žvaníte mi mnoho,
o cíli jeho, o poklidných dnech.
Pracně snad chcete vysedět z toho,
abych tu s vámi dřepěl v těchto zdech.

Klidného štěstí, mnohé blaženosti,
všichni si zdlouha ze široka cení.
A tak mne chtějí vésti toužebností,
po cestě šosácké v domácnosti zalíbení.

V ní měl bych konečně od bouří jarních,
blahého klidu ve svěžím mládí dojíti.
Ženu si vzít, vědět, jak dětí zní smích,
a kliďounce, zbožně i domácky žít.

Zde měl bych len i vlnu česat křepce,
obilí, snopy, kopy vajec sečítat.
Vykrmovat stáda hus a hřebce
s voly, a ovce s kozami chovat.

Zatím však mysl divoká a měnná,
mne k všemu nezvyklému pudí.
Mám snad v županu a bezstarostně
u kávy dívat se, jak dýmka mi voní?

Však říkám vám: spíše tu mysl mou
v řítícím vodopádu navždy zruším,
než se vám podaří spoutat mne tmou
v tom vašem úzkém údolí husím.

A znovu vám říkám: líp se vám povede
ve snaze sokola proměnit v husu,
nežli z vás kdo mne podrobit dovede
svého domáckého Elysia vkusu.

Ba, věru, nemohu vkročit, byť jenom letem,
kde hlahol denní vás blaženě jistí.
Sám raději vzdorně si půjdu světem,
se svojí láskou i nenávistí.

A proto dost s tou vaší zvětšelou písní,
že jednou radostné přec touhy zajdou,
i touhy mé po činech, po dobrodružství,
jež v žilách mých stále divoce planou.

A kdyby přece víc jiné konce nebyly,
už nemluvte, prosím, mi o tom dnes,
když zatím i přes všechny omyly,
zde ve mně jinak mluví každý hlas.

Vždyť hnědé kadeře kol hlavy zatím
plně se vinoucí o síle hlásají.
I oko jasné ohněm svým planoucí
a nespoutaný duch svou svěžest neztají.

Pěst zatím stále pevně ocelová,
po peru sahá stejně jako po meči,
krev zatím stejně divoce činná,
ze srdce na jazyk se dere jako ve zteči.

Mluvte mi o tom všem, až ochablý, malátný
můj jazyk a ruka i srdce budou.
Potom se ponořím v klid váš posvátný,
potom mi o střídmém ať životě hudou.

Teď ale hlavně, prosím, dejte mi pokoj,
šosák je šosákem od hlavy k patě.
K tomu já nezrozen. Teď mne, ty, živote, opoj,
pak chci být šosákem, slibuje svatě.

Ať přijde nepřítel, abych ho udeřil
a s jeho bolestí dejte mi smrt.
Vítězství, porážku všech mojích sil,
jen ať už konec je. Všechno jsem škrt.

Wilhelm Stiasstny

     Dnešní podobu šebetovskému zámku  vtisknul na sklonku 19. století známý vídeňský architekt židovského původu Wilhelm Stiasstny, který býval velmi častým hostem barona Mořice Königswartera. Tento bohatý vídeňský obchodník a bankéř si totiž přál učinit ze Šebetova reprezentativní rodinné sídlo, čemuž architekt Stiasstny po všech stránkách vyhověl.

     Narodil se 15. října 1842 v Bratislavě v rodině židovského obchodníka Abrahama Stiassneho a jeho manželky Josefiny rozené Breslauerové. Po získání  základního  vzdělání pokračoval v dalším studiu na vídeňské polytechnice a poté na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Jeho učiteli byli tak slavní a významní profesoři a umělci té doby, jako byl např. Van der Nüll, Siccardsburg, Ignatz Reisler či stavitel Schmidt. Svá studia završil řadou studijních cest, na kterých se seznamoval s nejvýznamnějšími evropskými i světovými architektonickými památkami.

     27. prosince 1868 vstoupil do svazku manželského s Julií Taussigovou z maďarského městečka Stuhlweissenburgu. Mladí manželé se usadili ve Vídni, kde se jim 5. července 1873 narodil syn Sigmund. Právě zde, ve Vídni, se stal Stiassny také záhy  velmi vyhledávaným a uznávaným architektem.

      O tom, že byl vídeňskou společností uznáván nejen jako významný architekt, ale i jako představitel židovské kulturí obce, svědčí i jeho členství v celé řadě vídeňských spolků a institucí. Např. v roce 1862 založil  známou Wiener Bauhütte, od roku 1879 byl jedním z čelných představitelů vídeňské židovské obce a spoluzakladatelem společnosti pro sbírání a uchovávání židovských uměleckých památek ve Vídni, byl stavebním radou města Vídně, předsedou spolku živnostníků dolního Rakouska, stál v čele israelské kulturní obce města Vídně, v roce 1893 se stal zakládajícím presidentem vídeňského židovského muzea, v roce 1895 založil židovské muzeum ve Vídni II, na Malzgasse 16. Mimo to byl členem celé řady dalších spolků a židovských společenských organizací.V letech 1878 – 1900 a opětovně v letech 1904 – 1919 byl členem obecního zastupitelstva jedné z vídeňských městských částí a v létech 1894 – 1895 také státním radou.    

     Během svého velmi plodného života projektoval řadu zajímavých staveb. Vedle synagog, obytných domů a  továrních  budov to byla např. v letech 1872 /75 Hermannstrasse ve vídeňském Oberdeblingu, v roce 1875 vytvořil plány pro Rotschildovu nemocnici ve Smyrně, v letech 1878/79 vytvořil plány ke stavbě židovské obřadní síně u první brány Centrálního hřibitova ve Vídni, v roce 1879 následovaly plány pro přestavbu šebetovského zámku ve stylu francouzské renesance, v roce 1879 následovaly plány pro výstavbu židovských synagog na Leopoldgasse ve Vídni, Weinbergu u Prahy a polském Czaslau. V letech 1886/87 následovala synagoga v Malackách na Slovensku, v roce 1895 restaurování vídeňské městské modlitebny, 1897 další výstavaba institutu pro nevidomé  Baronin Hirsch, na přelomu století 1899/1900 pokračoval ve výstavbě opatrovny pro přestárlé a výstavbě mauzolea rodiny Rothschildů. Stranou jeho pozornosti nezůstaly ani nadační domy pro ženské obročí  (Franziska-Jeitelessche Stiftungshaus) a nadační dům pro osiřelé dívky ve Vídni (Meroressche Stiftungshaus). V roce 1902 byla podle jeho plánů vystavěna maurská synagoga ve Vídeňském Novém Městě, v roce 1908  nástin zahradního předměstí v Jaffe  Achuzat Beit v Tel Avivu. Jeho dílem je i řada náhrobků  židovských rodin, z nichž nejznámější jsou náhrobky rodiny Ephrussi a Przibram na Centrálním hřbitově ve Vídni.

      Během svého pobytu ve Vídni bydlel Stiassny nejdříve  na Lichtenfelsgasse 7, pak Krugerstrasse 8. Zemřel 11. července 1910 v lázních Bad Ischl na srdeční chorobu.  Posledním místem jeho odpočinsku se stalo židovské oddělení vídeňskémho Centrálního hřbitova., kam jej v roce 1916 následovala i jeho manželka  a 22. února 1941 také syn Sigmund.

Mons. ThDr. Mořic Pícha

     Jen málokdo ví, že 18. dubna 1869 se narodil v Šebetově  22. biskup Římskokatolického biskupství v Hradci Králové  ThDr. Mořic Pícha. Jeho otec Jan Křtitel Pícha byl správcem zdejšího velkostatku. Protože zemřel velmi mlád, bylo mu pouhých 45 let,  odstěhovala se matka se čtyřmi sirotky k příbuzným do Kolína, kde mladý Mořic  začal studovat na místním gymnáziu. Zde si pilného a nadaného studenta všiml tamní gymnaziální katecheta a spisovatel František Sylaba, který ho po maturitě v roce 1888 doporučil  na bohoslovecká studia do Prahy. Odsud byl krátce na to poslán na studia do české koleje v Římě. Zde byl také 25. února 1893 vysvěcen v lateránské basilice na kněze.

     Po návratu do vlasti působil Mořic Pícha nejdříve po čtyři roky v pohraniční části pražské arcidiecéze a v roce 1897 byl jmenován sekretářem arcibiskupa kardinála Schönborna. O dva roky později ho v této funkci potvrdil také pražský arcibiskup kardinál Skrbenský, kterého  Pícha doprovázel při jeho cestě na konkláve do Říma, na němž byl zvolen novým papežem Pius X. Volba papeže se stala také tématem Píchovy rigorozní práce, jež byla součástí doktorátu, který získal l. dubna 1911. V následujícím roce byl jmenován metropolitním kanovníkem u sv. Víta v Praze, později se jako kancléř, pak generální a posléze kapitulní vikář  podílel také na řízení pražského arcibiskupství. Mimo to byl členem řady důležitých církevních institucí, z nichž namátkově jmenujme např. instituci pro podporu misií, kněžského dorostu a charitativních ústavů. Zvlášť významné byly práce Mořice Píchy na poli církevního práva, jehož byl vynikajícím znalcem. Z oboru  práva také pochází celá řada jeho vědeckých písemných pojednání.

     V roce 1931 byl jmenován královéhradecký biskup Karel Kašpar pražským arcibiskupem a na uprázdněný biskupský stolec byl  dne 22. října  1931 dosazen papežem Piem XI. Mořic Pícha, který pokračoval v započatém díle svých předchůdců. Konsekrován (vysvěcen) byl dne 22. listopadu 1931 v Praze v katedrále sv. Víta. Dne 5. prosince téhož roku přibyl do Hradce Králové, kde byl následující den slavnostně intronizován (uveden do biskupského úřadu). Při té příležitosti prohlásil: „Přicházím v důvěře v Boha a jeho pomoc, spoléhaje na vaši spolupráci a na své vlastní síly. Jsem již ve věku pokročilejším, zato mám větší zkušenosti a více vědomostí, které mi dávají naději, že budu jich moci plně využíti ve svém novém úřadě. Přináším dobrou vůli a snahu a přeji si jen vaší lásky. Bude-li mezi námi panovat mír, pochopení a vzájemná láska, bude Hradec opravdovým hradem míru a pokoje.“ Tento apoštolský program pak shrnul i následujícího dne při intronizaci.

     Biskup Mořic Pícha příkladně spravoval svěřenou diecézi, sledoval vývoj charitativní i misionářské činnosti, pečoval o opravy chrámů a jiných církevních historicko-uměleckých památek. Jeho heslem byla slova svatého Pavla k Titovi (2,12) „Sobrie, iuste, pie.“ (V sebekázni, spravedlivě, zbožně.)  Tato slova naplňoval nejen ve své arcipastýřské činnosti, ale jejich plnění vyžadoval i od svých podřízených. V roce 1937 se konal v Hradci Králové z jeho iniciativy diecézní eucharistický sjezd, jehož se zúčastnily tisíce věřících.

     Velkou pozornost věnoval Mořic Pícha charitativním otázkám a podpoře institucí, které se zabývaly sociální péčí.  Podobně jako biskup Doubrava i on se intenzivně zajímal o opravy církevních památek. Jeho úsilí v tomto směru vyvrcholilo generální obnovou vnitřku královéhradecké katedrály Svatého Ducha, při níž byly upraveny krypty jako důstojné místo posledního odpočinku nejen královéhradeckých biskupů, ale i zde pohřbených osob laických, tj. bohatých měšťanů a šlechty. Do nového oltáře získal ostatky zemských patronů a světců a významně se zasloužil i o celkovou obnovu celého vnitřku katedrály.

     V době, kdy byl uveden do svého úřadu, se diecéze potýkala se zvláště bolestivou otázkou nedostatku kněžského dorostu. Pan biskup se s velkou pílí začal věnovat této velmi tíživé skutečnosti, a to nejen získáváním mladých a perspektivních kněží do semináře, který zel téměř prázdnotou, ale také tím, že věnoval velkou pozornost jeho vybavení a zajištění, což se mu s úspěchem zdařilo.

     Mnohem náročnější se však ukázala břemena, jež s sebou přinášela politická situace té doby. Po roce 1938 vznikl na území diecéze generální vikariát pro zabranou část pohraničí se sídlem v Trutnově, který trval až do roku 1945. V rámci dekretů presidenta republiky o konfiskaci majetku zrádců, kolaborantů a Němců byl zahrnut do této sféry i církevní majetek institucí ležících v pohraničí.  V hradecké diecézi se tato konfiskace majetku dotkla broumovského kláštera. Proti jeho záboru protestoval biskup Pícha dopisem ze dne 25. března 1946. Citelné ztráty způsobil biskupství také zákon o revizi pozemkové reformy z roku 1947.

     Významnou událostí se v dějinách diecéze staly oslavy 950. výročí mučednické smrti sv. Vojtěcha, které se konaly v dubnu 1947. Ostatky sv. Vojtěcha absolvovaly cestu z Prahy do Libice nad Cidlinou, kde je biskup Pícha převzal z rukou pražského arcibiskupa Berana.  Po cestě diecézí je pak v Hradci Králové  znovu uvítal na prahu katedrály s kanovníky, duchovními a věřícími. Ve slavnostním průvodu byly poté ostatky přeneseny do katedrály, kde se konala slavná pontifikální mše.  K poslednímu vystoupení zdejších věřících na poli politickém patřila demonstrace proti školským zákonům uspořádaná na jaře roku 1947 v Hradci Králové.

     Těžké chvíle přinesl panu biskupovi únorový převrat v roce 1948 a po něm následující těžká doba padesátých let spojená s pronásledováním církví, církevních spolků, organizací, církevního tisku i věřících.Tato nelehká doba u něj byla znásobena ještě obtížemi spojenými s vysokým věkem a těžkou chorobou. Vzdor těmto těžkostem a problémům dokončil vše, co si v životě předsevzal. Jeho životní pouť se uzavřela  12. listopadu 1956 v Hradci Králové. Místem jeho posledního odpočinku se stala vesnička Chrast u Chrudimi, kde byla v roce 1716 vystavěna biskupská rezidence, která se stala letním sídlem  královéhradeckých biskupů a zdejší hřbitov posledním místem spočinutí řady z nich.

Karel Müller

     Za zajímavé zprávy, o kterých bychom se jinak jen ztěží dozvěděli, vděčíme  dnes především starým písmákům a kronikářům. Svoje zápisky vedli nejen v soukromých kronikách, ale především ve starých  domácích knížkách, hospodářských rádcích a kalendářích. Pro zachycení historie Šebetova a okolních vesnic učinil velmi mnoho vesnický písmák a světelský hospodář Karel Müller. Narodil se v roce 1851 ve Světlé, která  byla ve druhé polovině 20. století po několik roků součástí Šebetova.  1. ledna 1877, tedy ve svých 26 letech, začal psát kroniku, kterou nadepsal slovy: Pamětní kniha obce Přívěstí, věnovaná počestným občanům – familiantům obce Přívěstí. ( Přívěst byla  zpočátku samostatnou  osadou, která byla v roce 1848 sloučená se Světlou.) Své zápisky uvedl  vstupní větou psanou latinsky Quidquid hoc libro scriptum manet monumentum aere perenius, která v překladu zní: Cokoliv je v této knize napsáno, bude pomníkem trvalejším mědi. A tak se i stalo, neboť jeho historické a časové zápisky byly použity kronikáři okolních obcí při založení obecních a školních kronik, a protože měl zřejmě přístup do šebetovského archivu, jsou i nepřebernou pokladnicí zpráv a údajů o historii šebetovského panství i života jeho obyvatel.

     Svou kroniku začal psát Karel Müller zřejmě pod vlivem stěhování řady rolníků za hranice do Slavonie a na Volyň. Dálo se tak postupně od roku 1876, kdy také ze Světlé i sousedních Cetkovic opustilo několik rodin své vlídné domovy, aby v daleké a neznámé cizině hledaly snadnější a lehčí živobytí. Psaní mělo zřejmě panu Müllerovi kompenzovat nedokončená studia v Brně, kam ho jeho otec poslal za vzděláním, které však vzhledem k řadě problémů, které se postupně doma nakupily, nemohl s úspěchem završit. Svou kroniku psal pouze devět let, avšak i za tak krátkou dobu se mu v ní podařilo nashromáždit takové množství poznatků a záznamů, že by vydaly na objemnou knihu.

     Větší část zápisků je věnována světovým událostem a přepisu zpráv z tisku, protože pan Müller byl  vášnivým čtenářem knih, novin i časopisů, člověkem velmi přemýšlivým a hloubavým.  Přitom jeho záměrem nebylo pouze vypsání historie obce Přívěsti, která byla v té době ještě velmi mladá, takže místních událostí bylo jen velmi poskrovnu,  ale svou kroniku pojal mnohem šířeji, protože jeho životním krédem bylo, a to poznamenal  i na třetí stránce své kroniky: „Doba naše je dobou velkého pokroku a čas, v němž žijeme, je časem velkých převratů a přechodů, na něž s podivením budou hleděti potomci naši. Nám se ale zdá celá doba více méně lhostejnou.“ Je pozoruhodné, jak těmito slovy předběhl svou dobu, protože dnes je takovéto hodnocení historie v řadě publikací zcela běžné.  Pozoruhodný je také jeho pohled a názor na 19. století, který si můžeme přečíst na str. 79, kde je uvedeno: „Zkažený svět devatenáctého století. Samé vraždy, krádeže, loupeže, darebáctví, zlodějství, švindl, zákeřnictví a jiné podobné věci jsou nyní na denním pořádku…“ Na str. 80. potom jeho úvahy pokračují následujícím způsobem: “Proč rolnictvo naše hospodářsky klesá? Z odpovědi a úvahy vyvstávají hlavní důvody: kořalečný mor, lichváři, snaha po zbohatnutí aj.“

     O tom, že život v této době nebyl na vesnici ničím záviděníhodným svědčí nejen zápisky v kronice, ale i naše předcházející povídání. A proto není divu, že pro člověka tak širokého rozhledu, jakým  Karel Müller bezesporu byl, se život nestal čekáním na štěstěnu, ale že si ho snažil vyřešit sám. Proto když se mu naskytla možnost dobrého zaměstnání a zaopatření rodiny jinde, neváhal. Roku 1886  se  s ní odstěhoval do Stillfriedu v Rakousku, kde až do roku 1919 působil jako správce cihelny. Do Přívěsti, v té době již sloučené se Světlou v jednu obec, se vrátil po první světové válce již téměř jako sedmdesátiletý penzista. Vyzvedl si u souseda svou  kroniku, která tu na něho čekala v úschově 33 let, a okamžitě se za pomoci pamětníků  a sousedů, kteří ochotně vzpomínali na léta, kdy tu nebyl,  znovu pustil s chutí do práce. Plamínek života, který mu  byl vyměřen, však v té době již pomalu dohoříval. Zemřel 11. ledna 1924 a poslední místo svého odpočinku nalezl na tichém cetkovickém hřbitůvku.

Rudolf  Wilhelm

     Při psaní o zajímavých šebetovských osobnostech bychom neměli zapomenout ani na dlouholetého šebetovského kronikáře Rudolfa Wilhelma. I když není přímo šetovským rodákem, o historii vesnice se vždy velmi živě zajímal a díky tomu nám zanechal řadu zajímavých informací a zpráv z jejíchobce.

     Narodil se 8. června 1913 v Knínicích u Boskovic, kde absolvoval základní školu, a poté pokračoval v dalším studiu na Gymnáziu v Boskovicích. Zde ho hluboce zasáhla rána v podobě smrti jeho milované maminky. O tomto smutném okamžiku svého života později napsal: „jednou odpoledne jsem přijel domů a již mne nepřivítala a neusmála se na mne. A já jí věnoval vzpomínku, vzpomínku nejkrásnější.“ Byla jí něžná báseň, ve které  se vyznává ze své hluboké lásky k tomuto blízkému člověku a z toho, co pro něj všechno v životě znamenala. Dal jí název Vzpomínka na maminku.

Vzpomínám na malou světničku,
na rodnou chaloupku u hráze,
dřevěnou klec s bílou hrdličkou,
zelené květiny ve váze.

Vzpomínám na školu, odřené lavice,
na písně matčiny domovem znějící,
na máslem a medem mazané krajíce,
na pilné ruce s vlnou a přeslicí.

Maminka se mnou je v těchto snech,
bere mne za ruku a tiskne polibek,
je se mnou v radosti, ve smutných dnech,
povídá pohádku a srdci dává lék.

Před sebou  její tvář vidím zas,
vzpomínám na vlasy svázané ve stužku,
večer když uléhám, vidím zas,
jak pod hlavou rovná mi podušku.

V mé mysli honí se vzpomínky,
na domov, chaloupku, na oči maminky.
Držím ji za ruku, a když mne políbí,
srdce mi zaplaví láska  s vděčností.

     Druhou báseň věnoval později, po přesídlení do  Šebetova, právě této vesničce, která se mu stala druhým domovem.  Také ona má v názvu slovíčko vzpomínka. Tentokráte na Šebetov.

Na Šebetov vzpomínáme, vzpomínáme rádi,
jaký býval kdysi, za našeho mládí.
Šebetove, Šebetove, vesničko naše rodná,
ležíš jak na dlani, kol pole úrodná, plodná.

V zahradách zelených, chaloupky milé, bílé,
ve kterých jsme prožili radostné chvíle.
V čele návsi zámek, občanům vypravuje,
co bývalo kdysi z bohaté historie.

Na malém kopečku bělostná, pěkná  škola je,
ta denně vítá děti a jejich duši pěstuje.
Na starou sladovnu čas vryl svou vrásku,
snad tam kdys vyznával Francek Maryši lásku.

Co bývalo kdysi, to dávno teď není,
čas, ten zlý hospodář, ten všechno mění.
Koně i kravičky z polí vozili fůry jak hory,
dnes po lánech scelených lomozí traktory.

Zmizela úzká políčka, už nezní zpěvy ženců,
na dožínkách nespatříš z klásků pletených věnců.
Dnes také ženy a děvčata jinak se strojí,
žádnou z nich nevidíš o hodech v bohatém kroji.

Den ode dne, rok co rok, Šebetov mění se,
ke svému prospěchu, ke chvále, ke kráse.
Nás jedna myšlenka všechny dnes pojí,
na milý Šebetov, dědinku svoji.

     Po příchodu do Šebetova zde působil jako poštmistr. Každou volnou chvilku však věnoval rozhovorům se starými šebetovskými občany a zapisování a shromažďování jejich vzpomínek a zážitků. Této činnosti se věnoval zejména od roku 1954, kdy se ujala vedení šebetovské kroniky jeho manželka Marie, povoláním učitelka, a pan Wilhelm jí začal v její nelehké práci pomáhat.  Kronika totiž nebyla od počátku druhé světové války až do roku 1956 vedena, a proto bylo nutné zpětně zachycovat a zaznamenávat z různých útržků a vypravování téměř patnáctiletou nezaznamenanou historii vesnice. Údaje, které se mu podařilo shromáždit, poté shrnul do kronikářského svazku nazvaného Paměti občanů Šebetova a Světlé a do útlé a neobyčejně živě a čtivě napsané knížečky Šebetovských pověstí, kterou velmi citlivě ilustrovala Ctirada Lukášová. Všechny pověsti jsou zde přesně lokalizovány do Šebetova  a jeho nejbližšího okolí, děj velké většiny z nich se odehrává v 18. a 19. století. Vystupují v nich nejrůznější šebetovští občané, ale také nadpřirozené bytosti jako např. vodník, hastrman, čarodějnice a další pohádkové bytosti. Avšak i přes toto tajemné jádro, základ všech pověstí je reálný. Vychází z objektivní skutečnosti, kterou vysvětluje poeticky svérázným způsobem. Jako příklad nám může posloužit jedna ze tří pověstí o šebetovském hastrmanovi.

      „Terezka Valentová byla hezká dívčina jako obrázek. Její bohaté vlasy spletené v dlouhý cop hrály na slunci dozlatova. Oči měla hluboké, modré jako chrpy v obilí. Byla veselá, nikoho nezarmoutila. Když se zasmála, dvě řady krásných zubů zasvítily jí mezi zdravě červenými rty. Doma jí bylo všude plno, od rána do večera byla na nohou. Ačkoli musela těžce pracovat, nikdy nereptala, veselou písničkou si ulevovala ve svém těžkém životě. Doma se uskrovňovali, aby mohli snesitelně žít. Chalupu však měli čistou jako klícku, ve chlévě dobře živenou kravku, mouku na chleba i brambory na živobytí. Všeobecně se o ní říkalo: To je zlaté děvče. Kdo ji dostane, udělá s ní štěstí. Mládenci  za ní běhali nejen šebetovští, ale i přespolní. Všichni zkoušeli štěstí. Ona však všechny odmítala. A když jí rodiče říkali, že má čas na vdávání, jen se vesele smála.

     Jednou šla po cestě kolem zámecké zahrady. Tehdy tam nebyla ještě postavena vysoká zeď, byl tam jen nízký obyčejný plot. Když přišla k hornímu rybníku, zastavila se a dívala se na bílé labutě, které tam měli zámečtí páni pro ozdobu a pro potěšení. Terezka se ráda dívala na tyto sněhobílé a ušlechtilé ptáky. Chtěla již několikrát přeskočit přes nízký plot a pohladit jejich hebké peří. Také dnes jen těžko odolávala. Byl krásný sluneční den. Modré nebe s drobnými stády bělavých beránků hřálo celou zem. Ptáci zpívali o závod, květy voněly, trávníky byly plné zeleně. A což teprve zámecká zahrada! Hrabě nechal přivést mnoho cizokrajných květin a stromů pro své potěšení. Alej kaštanů bílých i růžových vedla k rybníku. Rozložité platany, vysoké buky, javory a lípy rostly v parku snad několik století. Horní rybníček měl uprostřed malý ostrůvek s bílými břízkami, ve kterých byl uschován malý altánek. Labutě a velké květy leknínů se kolébaly na hladině. Keře šeříků objímaly mramorové sochy starých bohů podél  pískových cest. Stráň se ztrácela vzadu v černém lese. Několik štíhlých laní se objevilo mezi kmeny.

     Terezka se nemohla vynadívat na všechnu tu krásu. Najednou na hrázi u rybníka uviděla pěkného mládence, který se na ni usmíval a kýval, aby šla dále do parku. Byl oblečen v zelenou kamizolu jako myslivec. Na hlavě měl zelený klobouk s dlouhým perem a na nohách se mu leskly červené boty s třásněmi. V ruce držel pestré barevné pentle, které nabízel Terezce. Již chtěla uposlechnout a doběhnout si pro nějakou stuhu, neboť měla svoje dlouhé vlasy spletené jen obyčejnými tkanicemi. Pojednou se zarazila, pokřižovala se a utíkala domů. Viděla ještě, jak to v rybníku žbluňklo. Mládenec i s krásnými stuhami v něm zmizel. Byl to vodník „šebetovské hastrman“,  jak mu lidé říkali.

     Terezka nebyla jediná, která ho viděla. Někteří ho spatřili, jak sedí pod vrbou, nebo si hraje s labutěmi. Nikdo se však nedal zlákat, aby ho poslechl. Také Terezka dobře udělala. Kdyby ho poslechla, nikdy by se domů již nevrátila.“

     Tato krásná knížečka se dočkala celkem dvojího vydání. Poprvé vyšla v roce 1969, podruhé na žádost četných občanů z iniciativy obecního úřadu po rovných třiceti letech znovu v roce 1999. Na 77 stranách textu je vytříbeným stylem, živě a čtivě zachyceno 27 pověstí a vyprávění nejstarších obyvatel obce, z nichž řadu jsme pro zpestření textu použili i v našem povídání o historii Šebetova.

     Vedle práce na shromažďování nejrůznějšího materiálu a údajů z historie obce napsal pan Wilhelm i řadu drobných i větších článků o Šebetovu a jeho okolí, které byly porůznu uveřejňovány v týdeníku Nový život a v časopise Za novou vesnici Boskovicka. Zde byla zveřejňována i jeho básnická tvorba, ze které uveďme ještě alespoň báseň nazvanou Píseň o blanenském rohlíku. Napsal ji 26. 3. 1976 a ironicky si  v ní vzal  na paškál jakost blanenských rohlíků.

Když se na tě dívám z dálky, ty rohlíku blanenský,
vypadáš tak svůdný, krásný, hebký skoro panenský.
Leskneš se jak malovaný, když jdu ráno z nákupu,
myslím si jak potěším dnes celou naši chalupu.

Běda však jen kousnout do tě, člověka to hned zchladí,
vybíráš pak ve slovníku slova, která nehladí.
Koušeš, žvýkáš a polykáš, všechno v tvrdé námaze,
nakonec pak lituješ se, žes dal za ně peníze.

Náš dědeček s babičkou se v potěšní velikém
radovali, že k svačině posilní se rohlíkem.
Dnes v čekárně u zubařky, oba sedět musí,
neb se jim chrup nasazený, rozlámal v tři kusy.

Jen kojencům rohlíky se hodí přímo krásně,
protože se jimi v puse brousí jejich dásně.
Nač je toto schůzování? Připomínky, verše?
Vše to skončí velmi rychle. Hází se do koše.

Nakonec už nepomohou, což nás mrzí velice,
žádné vzdechy, žádné prosby, jenom vládní petice.
Všechněm našim družstevníkům, pracovníkům v obchodě,
přeji, ať se mají dobře, rozejdou se v náladě.

     Spolu se svou manželkou vedl pan Wilhelm kroniku velmi obětavě až do roku 1987, kdy velmi vážně onemocněl a krátce nato zemřel. 31. prosince 1987 po manželech Wilhelmových převzal kronikářskou štafetu Josef Kejík.

Josef Kincl

     16. února 1881 se v Šebetově narodil pozdější učitel a známý malohanácký hudebník a kapelník Josef Kincl. I když v Šebetově prožil jen kratičkou část svého života, protože brzy poté se s rodiči odstěhoval do Velkých Opatovic, kde prožil  celé dětství a část svého mládí, neměli bychom ho v našem povídání o Šebetovu opomenout, protože díky svým hudebním i dalším aktivitám se stal  jednou z významných osobností malohanáckého regionu.

     Po absolvování obecné školy a tří tříd měšťanky v Brně pokračoval v dalším studiu  na učitelském ústavu v Brně, kde byl jedním z jeho učitelů i pozdější slavný hudební skladatel Leoš Janáček, který ho učil hře na housle, varhany a zpěvu. Své hudební vzdělání si poté  Josef Kincl doplnil ještě studiem harmonie u profesora Arnošta Černého v Praze.  Po skončení studií přichází l. září 1902 jako učitel do Cetkovic, kde se pak v roce 1924 stává ředitelem zdejší školy. V této funkci zde poté setrval až do svého penzionování l. března 1938.

     Po svém příchodu do Cetkovic se Kincl stal brzy duší kulturního a společenského dění nejen v obci, ale i v jejím okolí.  Záhy po nástupu do cetkovické školy se totiž ujal hry na varhany v místním kostele, v roce 1923 založil, a poté obětavě po mnoho let vedl obecní kroniku a začal vyučovat hudbě chlapce z Cetkovic i blízkého okolí. Po čase se mu z nich podařilo vytvořit vlastní dechovou kapelu, která pod názvem Malohanácká hudba koncertovala po vzoru Kmochovy kolínské kapely v širokém dalekém okolí. S velkým úspěchem se dokonce představila i v Praze. Za dlouhá léta své pedagogické činnosti vychoval Kincl v Cetkovicích celkem tři generace hudebníků. V této práci pokračoval i poté, když odešel na zasloužený odpočinek, a svou hudební a výchovnou činnost přenesl do Velkých Opatovic.  Zde v krátké době uvedl do života dětský orchestr, pro nějž upravoval a komponoval různé skladby a o prázdninách s ním koncertoval pro lázeňské hosty ve Velké Roudce. Ve Velkých Opatovicích mimo to založil i jazzový orchestr, který účinkoval na různých tanečních zábavách. Stranou zájmu však neponechal ani svoji cetkovickou dechovku. Koncertoval s ní ještě v roce 1956 na zámeckém podiu ve Velkých Opatovicích. Jeho životní cesta se uzavřela 21. listopadu 1958 v Moravské Třebové.

Alois Ferulík

     Při psaní této kapitoly bychom neměli zapomenout také na několik zajímavých osobností, které se sice v Šebetově nenarodily, ale které se o historii Šebetova a jeho okolí živě zajímaly. První  z nich je Alois Ferulík, který  krátce v Šebetově působil jako učitel. Ve svém volném čase se živě zajímal o historii, genealogii a archeologii Drahanské vrchoviny a především Malé Hané. Jemu vděčí obec za řadu  zajímavostí a historických zpráv.

     Narodil se 17. května 1895 v Sebranicích jako deváté a poslední dítě nadučitele Aloise Ferulíka, zaníceného vlastence a hudeníka, který se zapsal do historie Blanenska jako spoluzakladatel a první dirigent blanenského spolku Rastislav. Životní dráhu malého Aloise  ovlivnil vedle otce  ještě učitel obecné školy v Sebranicích Ladislav Ryšavý, který byl velkým přítelem Ruska a ruské literatury, a jeho starší bratr Bohuslav, absolvent studijního oboru českého a německého jazyka a literatury na Karlově univerzitě v Praze.

     Situace se pro hocha velmi ztížila poté, co mu v roce 1905 zemřel otec. Avšak i v tak složitých podmínkách nejen že ukončil v roce 1910 úspěšně Gymnázium v Boskovicích, ale začal pokračovat v dalším studiu na učitelském ústavu v Brně. Jeho  přáním bylo věnovat se hudbě, hře na klavír, dirigování a skladbě. A proto se nelze podivovat tomu, že se hned v prvním ročníku stal členem Filharmonické besedy brněnské a ve třetím ročníku založil studentský mužský pěvecký sbor.

     Jeho další životní osudy velmi silně poznamenala první světová válka. Po dokončení učitelských studií sice v  roce 1914 nastoupil jako učitel na své první místo v Šebetově, avšak jako tisíce jiných chlapců habsburské monarchie, i on musel odejít bojovat do válečných zákopů. Nejdříve na ruskou frontu, kde byl vážně raněn, pak do Itálie, kde u Piavy utrpěl další zranění.  I přesto se však na konci války přihlásil jako dobrovolník do řad nově vznikající Československé armády, aby pomohl zajišťovat bezpečnost mladé republiky. Brzy však vyvstaly další úkoly. Bylo třeba obnovit mírový život, což se projevilo i ve školství, kde bylo třeba dobrých a vysoce kvalifikovaných učitelů. Proto krátce nastupuje jako učitel v Sudicích, avšak  bytostně ho to stále víc a víc táhne do Knínic, kde se v roce 1925 stává definitivním odborným učitelem a zástupcem ředitele školy. 

      Zde začíná rozvíjet bohatou kulturní činnost. Nacvičuje divadla, pořádá koncerty a začíná se také věnovat vlastivědné práci. Studuje a zaznamenává, jak se mluví v Knínicích, Šebetově i v dalších okolních vsích a poskytuje v tomto směru cenné informace univerzitnímu  profesorovi Františku Trávníčkovi, s nímž se velmi dobře znal. V roce 1934 ho osud zavál na ředitelské místo do Újezdní měšťanské školy v Protivanově, odkud přechází uprostřed výstřelů nové světové války na uvolněné místo ředitele škol v Knínicích. Ač je velmi zaneprázdněn povinnostmi vyplývajícími z nové funkce a sužován nepříjemnou nervovou chorobou, vždy si našel čas i pro oblíbenou vlastivědnou činnost. Stal se předsedou Okresního názvoslovného sboru v Boskovicích, zakladatelem a předsedou Okresního vlastivědného kroužku v Boskovicích, spolupracovníkem Vlastivědných listů Boskovicka, spolupracoval s Vlastivědným věstníkem moravským a dalšími vlastivědnými periodiky a časopisy.  Jeho široké dějepisné znalosti byly využívány ve velké míře také ke vzdělávání začínajících vlastivěných pracovníků  a kronikářů. Např. v roce 1946 přednesl na školení obecních kronikářů a vlativědných pracovníků ve Skalici nad Svitavou přednášku na téma „Jak mohou kronikáři a vlastivědní pracovníci těžit z místních listinných pramenů, zejména pak z farních kronik“, která se setkala s velkým ohlasem. Přednášel také na školeních moravských obecních kronikářů a vlastivědných pracovníků v Brně, Olomouci, Uherském Hradišti i jinde. Na přírodovědecké fakultě v Brně hovořil o květeně Boskovické brázdy, kterou prozkoumal od Brna a Tišnova až po Svitavy a Moravskou Třebovou. Při svých výzkumech totiž bjevil mnoho důležitých botanických lokalit, o nichž se dříve nevědělo.

     Jako člen moravského archeologického klubu sledoval výkopové práce v Knínicích i okolních vsích a zachránil tak množství pravěkých památek, které věnoval buď boskovickému muzeu nebo Moravskému zemskému muzeu v Brně. Nálezová zpráva ke sbírce pravěkých nástrojů odevzdaných boskovickému muzeu byla uveřejněna  v roce 1950 v časopise Z dávných věků. Moravskému zemskému muzeu daroval polotovar kamenné motyky z mladší doby kamenné a další nálezy z Knínic, Šebetova a Pamětic, brněnský archeologický ústav upozornil na hroby z období únětické kultury, které objevil v okolí svého obydlí.

     Jak je tedy z výše uvedeného patrné, s jeho jménem je spojeno regionálně historické úsilí o poznání Drahanské vrchoviny, a to hned v několika disciplinách, především pak v toponymii, genealogii a všeobecné historii.

       Od roku 1946 patří také Alois Ferulík k horlivým přispěvatelům Vlastivědného věstníku moravského, píše do Vlastivědných listů Boskovicka a opravuje  některé dosud  mylně uváděné názory. Všímá si zejména poddanských bouří na šebetovském panství a činnosti starých skláren u Horního Štěpánova, Benešova, Velenova, v Úsobrně a jinde. Zajímá se o dělnické hnutí na Boskovicku před založením  komunistické strany v této oblasti. Výsledkem jeho pečlivé historické práce, výzkumů a studia archívů je několik historických studií, z nichž vynikají Selské bouře na opatství, Jakými úklady přišla Svitávka a Knínice o svá privilegia a jak byly přivedeny do robot, Selské bouře na Drahanské vysočině v letech 1766 – 1769. Jeho práci Sklárny na Drahanské vrchovině otiskl v roce 1958 sborník Rodné zemi. Pro Ústav pro jazyk český Československé akademie věd, pobočku Brno, pořizoval rozsáhlé soupisy pomístních jmen Drahanské vrchoviny. Rozsáhlá byla i jeho činnost vlastivědně sběratelská. Jak jsme již uvedli, odevzdal boskovickému muzeu řadu archeologických nálezů z Knínic, Šebetova a jejich okolí. Známé jsou především jeho nálezy hrobů únětické kultury na katastru Šebetova. Rostlinné sběry z této oblasti věnoval botanickému Ústavu ČSAV. Když se 8. května 1986 svíčka jeho života zlomila, přišla se s ním rozloučit na jeho poslední cestě životem nejen řada občanů z Knínic, Šebetova a okolí, ale také čelní představitelé vědeckého, kulturního i společenského života a řada  jeho bývalých žáků a studentů, které s takovou láskou učil a připravoval  do  života.

Ladislav Müller - Žďárský

     Významnou šebetovskou osobností byl také dlouholetý ředitel zdejší školy Ladislav Müller-Žďárský. Narodil se 6. června 1893 ve Žďáru u Sloupa, kde absolvoval obecnou školu, po které pokračoval v dalším studiu na vyšší reálce v Jevíčku. Zde také v červenci 1911 úspěšně odmaturoval. Protože si vždy velmi přál věnovat se dětem a školní mládeži, začal jako externista navštěvovat brněnský Ústav ku vzdělávání učitelů, kde 9. července 1912 získal kýžené osvědčení pro vyučování na obecných školách. Jeho prvním učitelským působištěm se stal Sloup. Zde byl  ve školním roce 1912/1913 zaměstnán jako výpomocný učitel. 

     V létě 1913 byl přeložen na  Obecnou školu do Šebetova, kde se svědomitě začal připravoval k vykonání dalších potřebných zkoušek učitelské způsobilosti k vyučování na obecných školách. Po jejich úspěšném zvládnutí obdržel vysvědčení č. 18 s datem 26. listopadu 1913.

     Jeho další životní osudy významně ovlivnilo vypuknutí 1. světové války. 25. srpna 1914  je povolán do zbraně a poté poslán jako voják rakouské armády do zákopů v Haliči, kde do 16. září 1915, kdy byl při bojích v oblasti  u Mačulky a Caricinu na Volze zajat, působí v hodnosti kadeta jako velitel čety. Když začaly být v Rusku formovány ze zajatců československé legie, přihlásil se v červenci 1917 také on do jejích řad.

     31. srpna 1917 byl zařazen z rozkazu formující se Československé vojenské části v Kyjevském okruhu  k 6. střeleckému Hanáckému pluku. Současně je vyslán do kursu pro československé důstojníky, který byl pořádán 5. střeleckým Pražským plukem v Borispolu. Po absolvování kurzu je povýšen velením 6. střeleckého Hanáckého pluku rozkazem č. 160 do hodnosti praporčíka. 13. října následuje jmenování mladším důstojníkem 10. roty tohoto pluku a 5. prosince převelení  rozkazem č. 204 do řad 2. záložního pluku, jehož příslušníkem se stává 29. ledna 1918. V sestavě tohoto pluku se poté účastní jako mladší důstojník bojů na severouralské frontě u Mezovky.  Bojových střetů s nepřítelem však byl světkem i v řadách  jiných vojenských jednotek. V sestavě 10. pluku to bylo např. tažení u jezera Changa, v sestavě 2. záložního pluku bojů o Druhou Rječku u Vladivostoku apod.

     Vzhledem k tomu, že se mu jeho jméno zdálo příliš německé, rozhodl se požádat o změnu příjmení, která mu byla  3. srpna 1918  na schůzi Kolegia  OČSNR povolena. Stalo se tak  přípisem č. 413, který mění příjmení Müller na Žďárský. Krátce nato následuje převelení k 5. střeleckému Pražskému pluku, kam přibyl 5. září 1918. V jeho řadách se poté účastnil tažení proti sovětským vojskům v oblasti Samary, Uskrugu, Krugu, Vydrjanky a Tatarské Birmy na Sibiři. Poté následuje ještě převelení k 5. brigádě a 24. listopadu k 7. střeleckému Tatranskému pluku. Zde je 27. března povýšen na návrh velitele československého vojska na Rusi do hodnosti podporučíka a 29. dubna 1920 do hodnosti poručíka s platností od 1. dubna 1920.

     To má  již za sebou tažení na kungurské frontě, kde se jako velitel čety účastnil v době od 21. července 1918 do 26. ledna 1919 bojů u Krest-Vozdviženského a Ključiky. Po rozpadu Rakouska-Uherska na řadu nástupnických států, mezi nimiž bylo i Československo, je poslán s transportem označeným jako Tweer do vlasti. Vzhledem k velmi rozháraným a neuspořádaným poměrům, které tehdy v Rusku panovaly, to ovšem byla cesta velmi složitá a namáhavá. Na jejím počátku bylo nalodění ve Vladivostoku, na jejím konci pak po mnoha měsících strastiplného putování kýžený návrat do vlasti. Do Šebetova dorazil v srpnu 1920 v hodnosti nadporučíka.     Bezprostředně po návratu byl s účinností od 1. září 1920 znovu přidělen jako učitel na šebetovskou obecnou školu, avšak vzhledem k přestálým útrapám a nemocem mu byla brněnskou Zemskou školní radou udělena do 1. prosince 1920 zdravotní dovolená. Protože šebetovská obecná škola se v té době právě potýkala s nedostatkem kvalifikovaných učitelů,  zdravotní dovolenou přerušil a do učebního procesu nastoupil již l. listopadu 1920. Následujícího roku se podrobil nové zkoušce učitelské způsobilosti, která mu přinesla získání tzv. definitivy.

     V roce 1922 byl jeho pobyt v Šebetově na několik roků přerušen přeložením na Občanskou školu do Knínic, kde poté setrval do roku 1927, kdy se znovu vrací jako učitel do Šebetova.  Od této chvíle zde  působí do roku 1938 jako učitel a po odchodu šebetovského řídícího Antonína Cupala na pětitřídní školu do Jevíčka se 1. srpna 1938 stává úředně jmenovaným řídícím učitelem. Stává se tak výnosem Zemské školní rady v Brně ze dne 23. května 1938 čj. 26 543.

     Do funkce ředitele je jmenován v době, kdy se nad Evropou začínají stahovat mraky nového světového válečného požáru, který po anšlusu Rakouska, odtržení československého pohraničního území, vytvoření Protektorátu Čechy a Moravy a napadení Polska 1. září 1939 skutečně vypukne. Vzhledem ke své legionářské minulosti je 1. dubna 1941 předčasně penzionován a přinucen  ze školy odejít. Toto smutné období  našich národních dějin prožívá nejdříve jako neplacený zaměstnanec Obecního úřadu v Šebetově, od roku 1943 pak jako dělník v závodě Ing. Veka ve Vanovicích, kam byl nasazen pracovním úřadem.

      Uvedený stav  trvá do července 1945, kdy je  dekretem Okresní školní rady v Boskovicích č. 653/1  znovu povolán do činné učitelské služby s účinnosti od 1. června 1945. Vzhledem k tomu, že v té době zastával funkci předsedy nejdříve revolučního, pak nově utvořeného Místního národního výboru v Šebetově, vrátil se zpět do školy teprve až 12. října 1945, a to opět jako její ředitel. Na základě dekretu presidenta reubliky č. 53  a výnosu Zemské školní rady v Brně ze dne 8. března 1946 č. 24 930/46 byl totiž posuzován tak, jako kdyby k jeho nucenému odchodu do důchodu v roce 1941 vůbec nedošlo. Funkci ředitele šebetovské národní školy poté zastával do 1. května 1953, kdy vzhledem ke své dlouhodobé nemoci odešel do důchodu.

Prof. RNDr. Josef Sekanina, DrSc.

     Do Šebetova v době svého dětství a mládí a později i v dospělém věku velmi často a rád chodíval také knínický rodák a člen korespondent ČSAV  prof. RNDr. Josef Sekanina, který se významně zapsal do dějin československé mineralogiie a petrografie. Narodil se 4. září 1901 v sousedních Knínicích jako první dítě rodičů Sekaninových, kteří zde krátce předtím zakoupili menší zanedbanou usedlost, na kterém se rozhodli hospodařit. Malý Josef vychodil v letech 1907 – 1913 v Knínicích obecnou školu, a poté měl převzít po otci hospodářství.  Tehdejší řídící učitel Antonín Cupal však velmi brzy poznal chlapco nevšední nadání a přemluvil tatínka, aby dal syna studovat na Gymnázium do Boskovic. Vžadyť hospodařit na rodném statku mohl i některý z jeho čtyř sourozenců. Na gymnáziu se mladý Sekanina seznámil s pozdějším věhlasným paleontologem Josefem Augustou a poznal zde také Marii Novotnou, která se později stala jeho manželkou. Když v roce 1921 úspěšně odmaturoval, nechal se zapsast společně se svým kamarádem Augustou na nově zřízenou Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Zatímco Augustu zaujala paleontologie, Sekanina se začal věnovat mineralogii. V té době zde vyučoval prof. Vojtěch Rosický, který nasměroval mladého studenta na krystalografický výzkum turmalínů a západomoravských pegmatitů, díky čemuž  obhájil v roce 1926 úspěšně disertační práci „Nerosty moravských pegmatitů“ a dosáhl titulu doktora přírodních věd. Ten mu také umožnilo stát se Rosického asistentem. V roce 1927 se oženil s Marií Novotnou a rok poté se šťastným manželům narodil syn Jiří. Rok 1928 však byl pro Sekaninu i jinak významný. Tiskem mu totiž vychází jeho první vědecká publikace Nerosty moravských pegmatitů, která byla zároveň i první soubornou studií věnovanou moravským minerálům.

     Řadu prací o moravských pegmatitech a jejich nerostech publikoval také v následujících letech a dokonce popsal i dva zcela nové minerály, monoklinickou síru z křídového uhlí od Havírny u Letovic, kterou pojmenoval po svém učiteli Vojtěchu Rosickém rosickýitem, a letovicit, který nalezl u Písečné na  Letovicku. Na Kunštátsku objevil baryt a jarosit, v Bítově na Znojemsku brushit. Vydává  monografii o moravské síře a s ní sdružených nerostech.

     V roce 1935 získává studijní pobyt v Paříži. Na proslulé pařížské Sorboně pobývá po dva roky u proslulého krystalografa Ch. Mauguina a společně s J. Wyartem zpracovává a publikuje strukturně krystalografické a krystalochemické studie tří zeolitů – desminu, heulanditu a harmotomu. V Muzeu d Histoire naturélle se seznamuje se studiemi prof. A. Lacroixe o madagaskarských pegmatitových minerálech a u prof. J. Orcela s odrazovou mikroskopií. Touto metodou poté zpracoval rudní minerály z Příbrami.  Na podzim roku 1938 se RNDr. Sekanina habilitoval na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity  spisem Étude metallographigue des minerais de Příbram a přednáškou Nerosty jako indikátory stáří a teploty Země.

     Přišel však rok 1939 a s ním i smutný 17. listopad, který vedl k uzavření českých vysokých škol a na šest dlouhých let přerušil také Sekaninovu vědeckou činnost. V té době nachází útočiště jako středoškolský profesor na gymnáziu v Brně-Židenicích, odkud v roce 1941 přechází na Půdoznalecký ústav Vysoké školy zemědělské v Brně, kde působí až do konce války jako asistent  prof. V. Nováka. Děje se tak v době, kdy je jeho oblíbený profesor Vojtěch Rosický 12. prosince zatčen gestapem, aby zanedlouho nato (9. února 1942) zahynul v koncentračním táboře Mauthausen. V této tak tragické a pohnuté době píše Sekanina petrografickou studii o saussuritickém gabru z Kamenného vrchu u Brna.  Po skončení války se v květnu 1945 znovu vrací na fakultu a společně s prof. B. Zahálkou začíná znovu rozvíjet vědeckou a pedagogickou činnost. Při té jim významně pomáhají další kolegové, např. pozdější profesor Palackého univerzity v Olomouci  F. Němec, dále F. Jašek a A. Weber, díky čemuž může byl výuka opět již v srpu 1945 zahájena. 1. října 1945 byl jmenován mimořádným profesorem, v červenci 1948 pak řádným profesorem  přírodovědecké fakulty. V roce 1953 získal RNDr. Sekanina titul doktor geologicko-mineralogických věd a byl přijat za člena korespondenta ĆSAV. 1. března téhož roku se stal vedoucím katedry mineralogie a petrogerafie na této fakultě a pro potřeby studentů píše dvoudílná skripta Mineralogie všeobecná. První díl pojednává o morfologické krystalografii, druhý je věnován  krystalografii fyzikální.

     Během své pedagogické dráhy vychoval řadu studentů, kteří na něho po celý život s láskou a vděčností vzpomínali. Jeden z nich např. na své první setkání s tímto zajímavým a vzdělaným mužem vzpomíná následovně:

     “V dubnu 1948 jsem se poprvé setkal jako oktaván s prof. Sekaninou.  Udělal na mne velký dojem. Byl to vysoký, dobře urostlý, krásný a ušlechtilý člověk, na vrcholu svých fyzických i tvůrčích sil. Byl oblečen v černém glotovém pracovním plášti, působil na mne dojmem velmože, zkrátka sekáč, jak byl studenty také přezdíván. Jeho pracovna byla v bývalé ředitelně prof. Rosického v prvním poschodí, dnešní optické laboratoři. Vedle ní byla ještě malá temná komora, v níž měl goniometry na měření krystalů, jež patřily k nejlepším v celém ústavu. Když jsem v září přišel studovat na fakultu, poznal jsem prof. Sekaninu důkladněji. Zjistil jsem, že žije pro vědu a výuku a v práci je náročný a kritický nejen ke druhým, ale předevščím sám k sobě. Je precizní v mluveném i psaném slově. Nepotrpí si na oslavy, žije jen prací, jíž navykl už jako student v rodných Knínicích. Byl nekuřák, abstinent, nepil ani kávu, občas se na jeho stole objevilo jablko. Nadchl mne svými přednáškami a cvičeními, patřil k nejlepším učitelům fakulty.“

     Tak a podobně popisují první setkání s tímto nevšedním mužem i další studenti fakulty.V pohnutých padesátých létech 20. století se však díky svým demokratickým zásadám a masarykovskému postoji stává stále více a více nepohodlným tehdejšímu režimu. Je mu znesnadňována jeho práce a vyčítáno, že se zastává nábožensky založeného asistenta Ing. Dušana Němce a neusiluje o jeho odchod z fakulty. Současně ho postihuje i krutá rána osudu, když mu 21. března 1956 umírá ve věku nedožitých 28 let jeho jediný syn, nadějný inženýr. Krutou bolest nad ztrátou milované bytosti se snaží prof. Sekanina zmírňovat úmornou a vyčerpávající prací nad publikací Lazurit z Nitry. Avšak jeho nepřátelé se nezastavují ani před tímto krutým neštěstím a v červenci 1957 jej zbavují vedení katedry a vyřazují z pedagogického procesu.  Prof. Sekanina  nese svůj úděl statečně. Ví, že pravda je na jeho straně. Naštěstí je mu alespoň dovoleno zůstat na fakultě a věnovat se i nadále vědecké činnosti, zejména terminologickým otázkám  a publikační činnosti. 30. září 1962 přichází další rána. Fakulta s ním rozvazuje pracovní poměr a posílá Sekaninu do důchodu. Avšak ani tehdy na svou alma mater nezanevřel.  Pilně na fakultu stále dochází a i nadále se věnujé své oblíbené vědecké činnosti.

     Publikuje zevrubnou studii o mineralogických a petrografických poměrech v okolí Štramberka, monografii o štramberském kalcitu s přihlédnutím k jeho ontogenezi, popisuje nový druh pleochroismu, který nazval interferenčním na rozdíl od dosud známého absorpčního, píše o hořečnatém skarnu od Číchova na Třebíčsku, vermikulitu od Prosetína na Olešnicku a nově objevuje železný meteorit ve Vícenicích u Náměště nad Oslavou. Několik let se intenzivně zabývá horninami a minerály svratecké klenby.

     A přichází tzv. pražské jaro roku 1968, kdy se prof. Sekanina znovu může vrátit jako vědecký pracovník na fakultu a dokonce je mu umožněno zapojit se i do výuky studentů. U příležitosti jeho sedmdesátých narozenin je 1. října 1971 na fakultě uspořádán slavnostní seminář a vydán sborník ve Foliích fakuty. 1. října 1971 pak definitivně odchází do důchodu, avšak i nadále vědecky pracuje a publikuje. Píše článek o kosmické mineralogii, do učebnice Mineralogie kapitolu Odrazová mikroskopie, a zveřejňuje článek o langitu a posnjakitu.

      V dubnu 1978 ho postihuje další rána osudu v podobě smrti jeho milované manželky, která se dlouhá léta velmi špatně pohybovala a o niž  po celou tu dobu velmi obětavě a vzorně a s velkou láskou pečoval. V té době se začínají projevovat podobné zdravotní problémy také u něho. Počátkem roku 1986 se jeho zdravotní stav zhoršil natolik, že musel být přemístěn do léčebného ústavu v Letovicích, kde 28. listopadu téhož roku dokončil svou bolestnou, ale i neobyčejně vědecky plodnou životní pouť.

      Během svého života vychoval stovky studentů  a řadu pokračovatlů svého díla.  Byl členem Moravskoslezské akademie přírodních věd, Královské české společnosti nauk a Národní rady badatelské, od roku 1953 byl členem korespondentem ČSAV. Dostalo se mu uznání a poct z mnoha stran. Byl nositelem Stříbrné pamětní medaile Univerzity J. E. Purkyně v Brně, zlaté plakety ČSAV F. Pošepného Za zásluhy v geologickýůh vědách, byl čestným členem Československé společnosti pro mineralogii a geologii při ČSAV a stejné pocty se mu dostalo i od Všesvazové mineralogické společnosti SSSR. Měl řadu přátel doma i v zahraničí. Na jeho počest byl pojmenován nový minerál sekaninaitem.

     Ani rodná obec Knínice na svého velkého rodáka nezapomněla  a u příležitosti jeho stého výročí narození mu odhalila ve spolupráci s Přírodovědeckou fakultou Masarykovy univerzity v Brně na jeho rodném domku pamětní desku.

Bruno  Zwicker

     Velkým milovníkem a obdivovatelem krajiny kolem Knínic a Šebetova byl i další knínický rodák a známý sociolog Bruno Zwicker, který pocházel z nepříliš zámožné židovské rodiny. Narodil se 17. února 1907 v nedalekých Knínicích v rodině obchodníka se smíšeným zbožím. Po absolvování základní školy v rodné vesnici  pokračoaval v dalším studiu na reálném gymnáziu v Boskovicích a poté na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde studoval dějepis, zeměpis a filozofii. Zde také po složení předepsaných státních zkoušek z těchto předmětů získal v roce 1934 doktorát, a poté začal vyučovat jako středoškolský profesor na dívčím reálném gymnáziu na Mendlově náměstí v Brně. Jeho dalším působištěm se později stává klasické gymnázium na Legionářské, dnešní Jarošově  ulici, a posléze židovské spolkové gymnáziu na dnešní Hybešově ulici.

     Vedle své učitelské práce se ve volných chvílích věnoval sociologii, jíž se zabýval již v době studií jako asistent u významného brněnského sociologa prof. I. A. Bláhy. Podílel se na vydávání významného domácího sociologického časopisu Sociologická revue, jeho práce byly zveřejňovány nejen v tomto časopise, ale přispíval též do časopisů zahraničních, zejména amerických, což mu umožňovalo  jeho vynikající jazykové vzdělání. Ovládal velmi dobře němčinu, angličtinu, francouzštinu a ruštinu.

     Vrcholem jeho tvůrčí činnosti v oboru sociologie bylo napsání studie nazvané K sociologii nezaměstnanosti, kterou vydal tiskem v roce 1935 v Brně. Zpracoval v ní výsledky dotazníkové akce, kterou se 198 nezaměstnanými  provádělo v roce 1933 sociální oddělení Masarykovy univerzity v Brně. Souviselo to  i s jeho silným sociálním cítěním a porozuměním pro prosté a obyčejné lidi a jeho výrazným  levicovým smýšlením Velmi silně se identifikoval také s českou kulturou i československým státem.

      Přišel však rok 1939 a s ním rozpoutání světového válečného konfliktu, který se tak tragicky zapsal do života mnoha židovských rodin. Počátkem 40. let odchází do ilegality. Po zatčení rodičů a sestry, kteří byli odtransportováni do Terezína, se také on sám dobrovolně přihlašuje do transportu. V Terezíně se poté věnuje výuce židovských dětí a dodává sílu a  útěchu svým spoluvězňům v jejich těžkém a tragickém údělu.

     Další přestupní stanicí jeho pohnutého života se stává v noci z 29. na 30. září koncentrační tábor  Osvietim. Všichni práceneschopní vězňové, mezi nimiž byl také  Bruno Zwicker,  jsou posláni z nádražní rampy přímo do plynové komory. Zde se životní osudy tohoto  vynikajícího sociologa, který zůstal po celý život sám, nikdy se neoženil, uzavřely. Ve zdech koncentračního tábora zahynuli také ostatní příslušníci jeho rodiny. Jeho hrůzy přežila pouze sestra.

      15. prosince 1945 byl Bruno Zwickerovi udělen prezidentem republiky Československý válečný kříž 1939 in memoriam s matričním číslem 14 956. I nadále však zůstal žít v myslích svých studentů, přátel i kamaradů. Jeden z nich, Rudolf Wilhem, o něm po válce napsal také následující malou vzpomínku:

     „Bruno Zwickera jsem znal ze studií na boskovickém gymnáziu. Byl jsem o šest roků mladší než on a někdy jsem chodíval nakupovat do malého obchůdku jeho otce v Knínicích. S Brunem jsem jezdil často do školy do Boskovic naší lokálkou. Byl velmi dobrým studentem, dobrým kmarádem a člověkem hluboce cítícím se sociálně slabšími. Pamatuji se dobře na jeho přednášku v době, kdy nezaměstnanost začala klepat na naše dvéře. Věcně a logicky odhaloval její příčiny a uváděl praktické příklady a rady, jak by bylo možno tomuto jevu čelit. Škoda tohoto dobrého člověka.“

ThDr. Alois  Krchňák

     Dá se říci,  že  ze Šebetova pocházel  do určité míry také pan farář ThDr. Alois Krchňák, žijící toho času ve Spolkové republice Německo. Narodil se totiž v nedaleké  Světlé, která  se v roce 1960  stala na několik let součástí Šebetova.

     Světlo světa spatřil poprvé 6. prosince 1922. Obecnou školu absolvoval v Cetkovicích, poté pokračoval v dalším studiu na měšťance a Gymnáziu v Boskovicích, kde také v roce 1942 maturoval. Jeho snem bylo studovat bohosloví, a proto téhož roku nastoupil do biskupského semináře v Brně, kde se věnoval studiu filosofie a teologie. V té době zuřila v Evropě s plnou silou druhá světová válka. Německo bylo právě na vrcholu své vojenské, hospodářské i politické moci a pro jeho válečnou mašinérii pracovaly tisíce mladých lidí ze všech koutů Evropy. Nástup na nucené práce se nevyhnul ani Aloisi Krchňákovi. Protektorátní úřady jej poslaly pracovat do rakouského St. Valentinu u Lince, odkud se  vrátil teprve po osvobození naší vlasti vojsky spojeneckých armád v roce 1945.

     Po návratu domů pokračoval v přerušených bohosloveckých studiích v Brně. Zde si v roce 1946 všiml pilného a nadaného studenta biskup Karel Skoupý, který jej téhož roku poslal na teologická studia do Říma. V tomto krásném městě na řece Tibeře jej zastihl únorový převrat roku 1948, který se stal osudným pro řadu lidí v poválečném Československu. Změna politického klimatu v ČSR se bolestně dotkala také pátera Krchňáka. Československé velvyslanectví v Římě mu odnímá československý pas, čímž mu znemožňuje návrat do vlasti. O to horlivěji se proto Alois Krchňák věnuje studiu teologie. V roce 1950 zde přijímá kněžské svěcení a současně ukončuje licenciátem základní teologické vzdělání.  V roce 1951 odjíždí na přání svých  představených do jihotyrolské diecéze Brixen, která se od této chvíle stává prvním místem jeho kněžského působení. Poté následuje německá farnost Mühlwald, aby posléze zakotvil na tři roky v Cortině d Ampezzo. Všude se setkává s milým přijetím a vřelým porozuměním věřících, kteří si svého pana faráře velmi oblíbili.

     V roce 1957 se páter Krchňák vrací zpět do Říma, kde během následujících čtyř let studuje obojí právo na zdejší lateránské univerzitě. V roce 1958 dokončuje a obhajuje disertační práci na téma Pojetí církve v dílech Jana Stojkoviče z Dubrovníka a své vzdělání si dále rozšiřuje studiem paleografie a školením pro advokáty a soudce na nejvyšším církevním soudu Rota Romana v Římě. V roce 1961 završuje právnická studia dosažením licenciátu z kanonického, římského, středověkého a moderního srovnávacího práva. Poté působí dva roky jako odborný asistent na Cusames Institutu na univerzitě v Mohuči a od roku 1962 stojí po sedm let v čele italské katolické misie v Mohuči, kde současně působí také jako duchovní správce italsky mluvících věřících. Zároveň pečuje i o italsky mluvící věřící v Rheinhessenu.

      Počátkem sedmdesátých let přechází pod německou duchovní správu a téměř dvacet roků působí jako páter v Raunheimu u Frankfurtu. Po celou tuto dobu současně vykonává také advokátní praxi při diecézním soudu v Mohuči. Je spolupracovníkem Cyrilometodějské knihovny, která byla významným střediskem náboženského a kulturního života Čechů v Hessensku. Je činný i literárně. Svými odbornými články a studiemi přispívá do řady církevních časopisů a sám je také autorem několika obsáhlejších publikací, podklady k nimž získává studiem v předních evropských archívech a knihovnách. Nechybí mezi nimi archívy v Římě, Vatikánu, Basileji, Paříži, Londýně, Oxfordu, Benátkách i jinde. Z jeho prací vynikají zejména publikace: De vita et operibus Joannis de Ragusio (Řím 1960), Joannis de Ragusio Tractatus de ecclesia (Záhřeb 1983) a Čechové na basilejském sněmu (Řím 1967), jež vyšla v roce 1997 v rozšířeném vydání také ve Svitavách v České republice. V několika odborných studiích se věnoval také osobnosti kardinála Mikuláše Kusánského.

     Po odchodu na zasloužený odpočinek si sice zvolil jako místo svého dalšího života Rockenberg v Německu, avšak stále udržoval aktivní styky  s farností, ve které se narodil a na kterou po celou dobu pobytu v cizině s láskou a  rád vzpomínal. A proto není divu, že když se dozvěděl o sbírce pořádané na rekonstrukci kostela v Cetkovicích, tedy ve farnosti, ve které se narodil a ke které ho po celý život poutal velmi vřelý vztah, rozhodl se věnovat  k tomuto účelu finanční dar ve výši 10 tisíc německých marek, čímž se významnou měrou zasloužil o záchranu této krásné cetkovické památky. Byl též přítomen vzpomínkovým akcím  u příležitosti 300. výročí vysvěcení cetkovického kostela a při té příležitosti byl také jmenován čestným občanem vesničky Cetkovice.