Dřevařské závody

Jihomoravské dřevařské závody, závod Šebetov

     V minulosti mělo v hospodaření šebetovského velkostatku vždy velmi významnou roli lesní hospodářství. Vzhledem k tomu, že lesy kolem Šebetova byly řadu století v majetku církve, a poté  často měnily své majitele, došlo k plnému využití jejich hospodářského potenciálu teprve až poté, kdy se stala majitelem velkostatku vídeňská rodina Königswarterů. Již první z jeho majitelů baron Mořic Königswarter, který získal  šebetovské panství v roce 1877 koupí od továrníka Jana Mayi, si velmi brzy uvědomil, jak obrovské bohatství v sobě šebetovské lesy skrývají, a také se je rozhodl patřičně využít.

     O to se snažili neúspěšně již jeho předchůdci. Protože si však s tak obrovským majetkem nevěděli rady, orientovali se většinou převážně na zemědělství. První primitivní pokusy  s využitím zdejšího obrovského lesního potenciálu byly činěny již v polovině 19. století, avšak podrobnější údaje z tohoto období jsou velmi kusé, nebo úplně chybějí. Z toho, co zůstalo zachováno v archívu  Lesního závodu v Boskovicích, který byl vytvořen po roce 1948, se dovídáme, že  o první zaměření lesa  a jeho rozdělení na tratě se pokusil již v roce 1759, tedy ještě za vlastnictví šebetovského panství klášterem Hradisko u Olomouce, moravský stavovský zeměměřič Jan Isidor Jelínek, který tak učinil z příkazu posledního opata hradišťského kláštera Pavla Ferdinanda Václavíka. Jeho podoba  se nám dochovala na mapě, která zachycuje rozsah lesů v době držení šebetovského panství klášterní vrchností. Zda byl v té době pořízen také nějaký popis lesů, nelze s určitostí zjistit. Ví se pouze, že les byl v té době rozdělen do 42 tratí. V letech 1795 – 1797 probíhalo na šebetovském polesí  nové zaměřování lesa, které prováděli tři civilní a tři vojenští inženýři, avšak žádné další podrobnosti z té doby se opět nedochovaly.

     První zprávy o pokusu vypočítat odhad dřevní hmoty a peněžitý výnos z lesů pochází z roku 1798, kdy na panství působil lesník Josef Alois Helm, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších lesnických odborníků té doby. Lesy upravil tak, že je rozdělil na jednotlivé trati, které označil pevnými sloupky, na nichž nechal umístit římské číslice. Trati poté vyměřil a na zkusných itrech se pokusil vypočítat odhad dřevní hmoty. Současně také na ploše 40 x 40 sáhů změřil krychlový objem pokácených stromů a vypočítal jejich peněžitý výnos. Díky němu se také o správu lesa začal starat vyškolený lesnický personál.

     Kolem roku 1802 prováděli další zaměřování Max Watz a Josef Böhm, avšak jakékoliv písemnosti z této doby opět chybějí. Až do roku 1848 se totiž státní dozor nad lesy omezoval pouze na jejich prohlídky za účelem povolení vývozu dříví do zahraničí a na zákroky zamezující přílišné kácení a pustošení lesa a jeho přeměněu na pole, což bylo uplatňováno na šebetovském panství ve velké míře právě v letech 1776 – 1840. Důkladný soupis lesů pochází teprve až z roku 1874. Pořídil jej lesník J. Bernhart. V archivu Lesního závodu Boskovice se však z té doby dochovaly pouze mapy. Od tohoto roku dohlíželo na lesy celého panství 5 revírníků, kterým podléhal dostatečný počet hajných a lesních dělníků.  Přesto v té době bylo dřevo většinou těženo pouze pro vlastní potřebu a zásobování okolních vesnic palivem. Situace se podstatně změnila teprve až po nástupu nového vlastníka šebetovského velkostatku  Mořice Königswartera a zejména jeho vnuka Jana, který po smrti svého dědečka zahájil na panství rozsáhlé hospodářské reformy.

     V roce 1898 nechal postavit v místech, kde dnes stojí šebetovský dřevařský závod, parní pilu, ze které vyrostl během následujících let přední závod tohoto druhu na zpracování dřeva v habsburské monarchii a po vytvoření samostatného československého státu  i v nově vzniklé republice. Jím zpracovávané výrobky byly ve druhé polovině 20. století dodávány  do mnoha států Evropy a dokonce i do zámoří. O počátcích tohoto dřevařského závodu nám zanechal zajímavé vzpomínky  Josef Krenar, který na pile pracoval jako dělník od roku 1905 do roku 1945, tedy plných 40 let. Narodil se 16. dubna 1886 v Šebetově, kde také vychodil obecnou školu. Protože počátkem 20. století  byla nejbližší možná práce právě na parní pile v Šebetově, vrátil se po vyučení v roce 1905 zpět do rodné vesnice, kde začal  pracovat jako dělník na pile. Ve svých vzpomínkách se však vrací o mnoho let zpátky, kdy katr v Šebetově ještě neexistoval a první kmeny byly ze zdejších lesů zpracovávány stařičkou vodní jednorámovkou v údolí potoka Bělá.

    „Šebetovské panství vlastnili po mnoho let kněží. Když je císař Josef ze Šebetova vypudil, koupil tento majetek hrabě Strachwitz. Dle kupní smlouvy musel zaplatit za každý strom v lese 10 krejcarů, tj. 20 haléřů.  To bylo první sčítání stromů v lese, které na zdejším panství proběhlo. Hrabě Strachwitz se však o les příliš nestaral, protože nevěděl, co s ním, a orientoval se pouze na polní hospodářství. Měl tři syny, kterým nechal založit dvory. Mořicovi dvůr Moritzdorf ve Světlé, druhému Pavlov a třetímu Karlov. Situace se rapidně změnila teprve až poté, kdy panství získal koupí baron Mořic Königswarter, který byl bohatstvím a krásou zdejších lesů velmi nadšen a podřídil jim také své hospodářské plány. Na panství si pozval lesního inženýra Dietricha, kterého učinil lesmistrem a dal mu ve všem volnou ruku. První, co lesmistr Dietrich udělal, byla oprava všech cest na panství a stavba nových, aby po nich lesní dělníci mohli pohodlně dopravovat klády k pořezu. Stromy tu byly v té době opravdu obrovské, některé měly i přes metr v průměru. A aby je mohl katr pořezat, musely být nejdříve řádně osekány. Byla to velmi těžká práce, sám jsem ji v té době prováděl. Ještě před Dietrichovým příchodem stávala v údolí potoka Bělá vodní jednorámovka, která však byla pro pořez dřeva velmi nepohodlná. Uřezala totiž vždy pouze jedno prkno a starý Dosedla, který jednorámovku obsluhoval, musel vždy kládu vrátit zpět, aby mohlo být uřezáno další prkno. Po příchodu lesmistra Dietricha byla postavena na Melkově druhá pila, tentokráte již na parní pohon, která již měla cirgulu a tři katry, z nichž každý byl schopen pořezat během hodiny čtyři klády šest metrů dlouhé. Každý katr obsluhovali dva muži. Řezaly se zde latě, prkna a trámy na stavby, šindele na střechy. Hotové výrobky se poté vozily koňmo na nádraží do Skalice.“

     Vzhledem k tomu, že zakázky se utěšeně hrnuly a doprava dřeva a hotových výrobků koňmo  ku dráze byla velmi zdlouhavá, rozhodl se baron Königswarter na doporučení lesmistra Dietricha pilu na Melkově zrušit a postavit větší přímo v Šebetově. Jeho rozhodnutí uspíšilo  započetí vyměřovacích prací pro železniční dráhu Skalice-Opatovice. Svůj provoz zahájila v roce 1898 a záhy se stala jedním z největších podniků v okolí Boskovic. Práce zde byla velmi těžká a namáhavá, a to nejen v důsledku nedokonalých strojů a zařízení, ale také dlouhé pracovní doby. V prvních letech se zde totiž pracovalo pouze na dřevěných  a velmi nedokonalých strojích a vybaveních. Tvořilo je několik cirgul, nutovaček a zařezovaček. Litinové byly pouze dvě hoblovačky a dva bubny na řezání beček. Rovněž pracovní doba byla velmi vysilující. Pracovalo se od 6 hodin od rána do 6 hodin do večera s jednohodinovou přestávkou v poledne na oběd a dvěma kratšími přestávkami k dopolední a odpolední svačině. Řezaly se války jako prvosurovina pro výrobu papíru. Válečky se musely pozorně přebrat, aby v nich nezůstávaly součky. Přebraná surovina se poté pěchovala do velkých pytlů, a ty byly poté odváženy do papíren k dalšímu zpracování.

     Pro Maloměřice se řezaly dýhy, ze kterých se vyráběly bečky,  ve kterých se přepravoval cement, vyráběly se dřevěné špelky, které se balily do kotoučů na podpal. Po modernizaci strojového parku a nákupu nových strojů se přešlo na výrobu beden pro cukrovary v Hrušovanech, Břeclavi, Přerově, Bedihošti, Chropyni, Čelákovicích, Skřivanech, Čakovicích, Uherské Nové Vsi i jinde, ve kterých se přepravoval ve 30 kg balení cukr. Ovšem výroba těchto dřevěných krabic pro cukrovary se rozvíjela postupně. Zpočátku byly zásobovány pouze dva cukrovary, jejich počet se však záhy rozšířil natolik, že před vypuknutím l. světové války již byly vyráběny  tyto bedny  také pro cukrovar v Hrušovanech a jinde.

     Jednotlivé kmeny zpracovával zpočátku pouze jeden dospělý dělník, který měl k ruce chlapa či děvče, kteří si chtěli přivydělat nějakou tu korunu. Práce byla dost složitá, protože  kládu bylo nutné nejdříve přeřezat na délku 73 cm, poté ořezat okraje, ostošovat prostředek a pak jednotlivá prkénka roztřídit a složit do beden. Nejdříve se skládala dna šířky 42 cm, poté čela výšky 21 cm. Každý  parťák musel vyrobit 50 beden. Na závěr musela projít každá z beden pečlivou kontrolou starého dělníka Axmana, který je za pomoci dvou dalších dělníků svazoval po 10 kusech  k sobě drátem a připravoval k expedování. Na těchto zakázkách pracovalo asi 20 skupin. Když bylo v kupě 2 tisíce beden, tj. jeden vagón, byly odvezeny koňmo do Skalice na dráhu, a tam naloženy do vagónu a poslány k zákazníkovi. Konečná úprava a lištování se muselo provádět ručně, protože lištovka v té době na pile nebyla. Většinou se lištovalo v neděli a za 100 beden bylo 7 korun. Přes týden lištovali pouze dva pracovníci, kteří udělali 300 beden.

     Objednávky se jen hrnuly, a protože tři katry přivezené z melkovské pily nestačily řezat dřevo pro množící se zakázky, byly přikoupeny ještě dva další katry, malý a velký, na války, ze kterých se řezala prkna na bedny. Katry sousedily se stolárnou, která od nich byla oddělena zdí. Ve stolárně byly umístěny 4 cirguly pro řezání klád na délku 73 cm, dále omykovačka na dlouhá prkna  a cirgula sloužící k řezání odpadu na palivové dříví. Součástí stolárny byly také 4 sušárny, ve kterých se sušila mokrá prkna pro výrobu beden. Každou z nich obsluhovaly dvě ženy, které zde rovnaly prkna. Kouřit se zde nesmělo a z obavy z vypuknutí požáru sem neměli muži přístup. Přesto v roce 1912 vypukl na pile ve 13 hod. 15 min. požár, který záhy zachvátil celou bednárnu a někteří zde pracující dělníci si dokonce nestačili sebrat s sebou ani své odložené svršky. K hašení požáru byly přivolány hasičské sbory ze širokého okolí. K hašení sloužila i voda z rybníků na Oboře a u zámku. K tomuto účelu byla otevřena jejich stavidla, aby mohla rychle téci potrubím na pilu. Bednárnu se však zachránit nepodařilo. Lehla celá popelem a jen katry se díky židovskému sboru, který v té době měl parní stříkačku, zachránily.

     To však již bylo v době, kdy se  poměry na pile začínaly díky četným objednávkám beden radikálně měnit. Dřevěné a již nevyhovující stroje byly nahrazeny novými a moderními, malé party dělníků byly zrušeny a začaly být nahrazovány novými, početnějšími. Každá z nich měla 10 dělníků. Jako první nový moderní stroj byla zakoupena lištovka a samoúčinná řezačka na čela beden a nové stroje na jejich ořezávání. Pak následovaly dvě nové rychloběrné zařezovačky a nová rychloběrná hoblovačka. S tím se již v pohodě zvládlo 600 beden denně. Jako novum přistoupilo vypalování jmen cukrovarů na víka a čela beden, což se  provádělo ve zvláštní místnosti,  kde k tomuto účelu byly postaveny dvě pece.

     Protože poptávky po bednách neustále vzrůstaly, přistoupil baron Königswarter k objednávce moderní linderky, která byla přivezena až z Ameriky. Byl to velký pokrok ve způsobu práce, a to nejen co se týká jejího ulehčení, ale i zvýšení její produktivity, protože  pomocí linderky se zvládlo za den vyrobit 730 beden a za nepřetržité práce dokázaly čtyři dělnické party vyrobit za dva dny celý vagón beden v množství  2 000 kusů. Vzhledem k tomu, že šebetovské katry nestíhaly pro takové množství  beden zajistit dostatek řeziva, začala být nakupována prkna z okolních pil, tj. z Boskovic, Poličky, Moravské Třebové, ze Svitav, Golčova Jeníkova i odjinud. Byla 5 m dlouhá a 11 m silná. Začaly být také objednávány balíky po 20 kusech ořezaných prkének  o šířce 10 až 20 cm. Ty zase přicházely z Bolechova a daleké Moldavice a Stryje. K objednávkám beden na cukr přibyly také objednávky beden na přepravu sladu ze sladoven v Sokolnicích a Chrudimi, který byl expedován do Ameriky. Tyto bedny se nenutovaly, ale všechny jejich části se stloukaly dohromady hřebíky. Sto kusů těchto beden bylo honorováno částkou 36 korun a jeden dělník  je byl schopen vyrobit během 12 dnů.

     Pracovní podmínky byly velmi špatné a životní prostředí mizerné. Před první světovou válkou neexistovala na pile jídelna ani kuřárna. V bednárně byla velká zima, zejména když hodně mrzlo. Ruce zábly, ale pracovat se muselo. Pracovalo se v úkole, mzdy  byly vypláceny 1x za 14 dnů a denní mzda činila 3 koruny.

     Těžce  dopadla na zdejší dělníky l. světová válka. Velká většina z nich musela narukovat do rakousko-uherských zákopů.  Z původní sestavy zůstal pouze předák a dílovedoucí J. Krenar a několik starých dělníků. Zbytek tvořily ženy, které musely vykonávat mužské práce včetně řezání na katrech a cirkulárkách. Na místa těch, kteří odešli do války, nastoupilo 30 Italů a stejně velký počet Židů  a Dalmatinců. Pracovní úkoly a zatížení se zvyšovaly, mzdy však  zůstávaly mizivé, a proto v roce 1917 vstoupili dělníci do stávky. Vedení závodu na ni odpovědělo vyhláškou, že kdo nepodepíše, že opět nastoupí do práce, bude propuštěn. Vzhledem k tomu, že dělníci  nebyli ve svém postoji jednotní, byli ti,  kteří nepodepsali, z pily opravdu propuštěni. Byli to: František Prchal, Tomáš Sedlák, Tomáš Látal, Josef Dobeš, Rudolf Dosedla, Alois Látal a Josef Janda.

     Po skončení války se téměř všichni muži, poslaní do  jejích zákopů, opět vrátili a výroba se začala vlivem poválečné konjunktury znovu rozvíjet a každým rokem  zvyšovat. Mzdy však byly stále nízké a pracovní zatížení tak vysoké, že pro ochranu svých zájmů založili zdejší dělníci v roce 1918 Sociálně demokratickou stranu, do které téměř všichni také vstoupili. Jejím prostřednictvím se poté snažili dosáhnout zvýšení mezd a zkrácení pracovní doby na 8 hodin. V té době se totiž pracovalo  na tři směny a nebylo výjimkou, že dělníci, kteří pracovali u strojů, měli týdně až 60 hodin přesčasů, které se však proplácely jen  padesáti procenty. Hlavní náplní těchto hodin bývalo vázání odřezků do otýpek, v neděli pak nakládání vagónů, které tvořilo až 100 % práci přesčas.

     Pro ukrácení volných chvil a povznesení kulturnosti kraje vytvořili v roce 1920 zdejší dělníci divadelní ochotnický kroužek, který  nastudoval řadu divadelních her, např. Jánošíka, Naše furianty, Cikánčinu pomstu aj., s nimiž vystupoval nejen v Šebetově, ale i v okolních vesnicích. Zvlášť oblíbené byly tyto hry v období protektorátu, kdy  jich kroužek sehrál kolem 120. Velmi oblíbené byly také pilařské plesy, maškarní plesy a benátské noci pořádané na rybníku v Oboře. Z jejich výtěžků byl zakoupen promítací přístroj, projekční plátno a lavice, vše v hodnotě 13 tisíc korun, a v hostinci u Odehnalů bylo zřízeno první provizorní kino. Filmy byly v té době ještě neozvučené, a proto funkci zvuku musela zastoupit živá hudba. Protože místnost u Odehnalů záhy přestala pro velký zájem diváků svému účelu stačit, rozhodli se dělníci postavit v roce 1931 nové kino, které již bylo zvukové. Zakládající členové Haupt, Dosedla, Varha, Humpolík, Axman a Krenar, vložili do podniku každý 300 Kč, ostatní dělníci po 50 korunách.

     V té době působili v kanceláři jako kancelářské síly pánové Axman, Cimr a Humpolík, vedoucím na katrech byl dělník Bušina, v horním placu pan Bílek a v bednárně pan Krenar. V polovině dvacátých let však většina z nich odešla do důchodu a zůstal pouze František Humpolík, který byl jmenován správcem pily, a Josef Krenar, který se stal vedoucím pily. Ze Solnice přišel Axmanův syn, který byl jmenován vedoucím strojírny. Vedoucím horního placu se stal pan Varha, dolního Antonín Dosedla. Vedoucím katrů byl pan Šrůbek a vedoucím pily již zmíněný Josef Krenar. Zatímco za pana Bílka se klády řezaly ručně na sochůrkách a pořezané se  poté vynášely na vozíky, po první světové válce se situace značně změnila a výroba se zmodernizovala. Přičinili se o to zejména čtyři noví zaměstnanci, jež sem přišli z Podkarpatské Rusi, kteří místo sochoru zavedli pilu na motorek a na přepravu pořezaného řeziva transportéry. Nebyly to ovšem v té době ještě transportéry v pravém slova smyslu, ale lihy na válečkách, které však práci velmi ulehčovaly.

     V té době se výroba bedniček  neustále zvyšovala, avšak platy zůstávaly stále na stejné úrovni. Proto v roce 1925 došlo k další stávce. Vedení závodu však nechtělo na zvýšení mezd přistoupit, a proto opět vydalo vyhlášku, že  kdo nepodepíše, že znovu nastoupí do práce, bude ze zaměstnání natrvalo propuštěn. Vzhledem k tomu, že dělníci opět nebyli jednotní, a skoro všichni pod touto pohrůžkou podepsali, vytrvali ve stávce pouze František Prchal, Tomáš Sedlák, Tomáš Látal, Florian Krenar, Josef Dobeš, Rudolf Dosedla, Alois Látal a Josef Janda, čímž jejich práce na pile opravdu skončila. Protože v té době bylo práce všude velmi málo, nezbylo jim pak nic jiného, než jít rubat do lesa za velmi nízkou mzdu dříví. Platy na pile byly v té době opravdu velmi nízké. Dělník vydělával měsíčně 360 korun, ženy o polovinu méně. Pracovalo se od 6 hodin od rána do 6 hodin do večera.  To vše vedlo ke zvýšené radikalizaci dělníků, což se projevilo  i v tom, že řada z nich postupně přecházela  do KSČ. Řada z nich se také zúčastnila průvodu do Boskovic, kde se manifestovalo za osmihodinovou pracovní dobu a  důchodové zabezpečení.

     Velmi svízelná situace nastala v roce 1929 a letech následujících, kdy byla šebetovská pila stejně jako ostatní podniky a závody v naší republice zachvácena světovou hospodářskou krizí. Práce na pile se téměř zastavila, muži byli posláni na práce do lesa, kde dostávali plat 5 korun na den. Tím pádem nedostali žebračenky. Jedna byla na týden a měla cenu 10 korun. Katry řezaly prkna na bedny, které 36 žen skládalo venku na uschnutí. Když krize pominula, rozjely se práce na pile opět na plné obrátky. Pracovalo se na tři směny, a kdo chtěl, mohl pracovat i přesčas. Za přesčasy bylo ve všední dny propláceno 50 % mzdy, o nedělích, kdy se nakládaly vagóny, dostávali dělníci 100 % mzdy.

     Nová situace nastala koncem třicátých let, kdy po okupaci Československa a vypuknutí nové světové války musel být provoz na pile přizpůsoben válečným podmínkám. Byl zaveden tuhý pracovní režim. Úderem osmé hodiny museli všichni zahájit práci, pokud se někdo opozdil, musel platit pokutu. Z původních pěti východů z pily zůstal pouze jediný, ostatní čtyři byly zabedněny. Výroba se velmi zvýšila. Při jedné pracovní směně musely být vyrobeny dva až dva a půl tisíce beden, takže každou neděli se poté nakládalo až 7 vagónů. Aby se tohoto množství dosáhlo, řezala se prkna o tloušťce 25 cm, tzv. tupláky, které  se potom na linderkách zdvojenými noži řezaly dále. Pece na vypalování se zrušily, a místo toho se koupila tiskařka na barvu, která nahradila plně celodenní výkon dvou vypalovačů. Zatímco dříve oba dva vypálili jeden vagón denně, nyní jeden dělník stihnul vytisknout jména zákaznických firem na víka krabic za tři hodiny.  Dříví bylo na pilu z lesa dopravováno koňmi a nákladními automobily. Velkostatek sám v té době vlastnil dva nákladní automobily a pět párů koní. Ostatní dopravu zajišťovali selští povozníci.

     Správním zaměstnancům bylo v té době nařízeno, že se mají přihlásit o německé státní občanství. K Němcům se tak postupně dali pánové Kabelka, Švarc, Humpolík a někteří hajní, kterým poté z toho plynuly určité výhody. Dostávali dvojnásobné příděly a i jinak se měli dobře. Němci se na pile chovali jako její majitelé, a protože baron Königswarter nebyl čistý árijec, odjel nakonec v roce 1944 do Švýcarska a do vesnice se již více nevrátil. Koncem války se řada dělníků na pile zapojila do odbojové činnosti, o které jsme podrobněji hovořili již v předcházejících kapitolách. S postupující frontou byla postupně práce na pile přerušována, až posléze koncem dubna ustala úplně.  Po osvobození obce byli okamžitě zajištěni všichni zaměstnanci pily, kteří se dali k Němcům. Byli to: Kabelka, Švarc, Bárta, Krčál a Humpolík. Byli zatčeni, uvězněni ve sladovně a poté předáni soudu

     Po skončení války byl ustanoven vedoucím závodu Miroslav Pelíšek z Borotína, který v době druhé světové války ukončil studium na reálném gymnáziu v Jevíčku, a poté přišel pracovat jako dělník na pilu. Vzhledem k tomu, že v závěrečné fázi bojů odešli někteří úředníci na frontu, byl díky svému vzdělání zaměstnán v kanceláři, kde se seznámil s provozem pily, takže po osvobození se bez problémů mohl ujmout jejího vedení. Pracovat se opět začalo 20. května 1945. Ve vedení mu pomáhala Revoluční závodní rada, která byla založena  bezprostředně po osvobození. Jejím předsedou se stal František Grulich, dalšími členy byli Josef Komárek, Josef Čížek a František Zemánek. 1. srpna byl ještě utvořen Závodní výbor Revolučního odborového hnutí. Po únorovém převratu byla na pile založena také závodní organizace KSČ, která měla 32 členů. Jejím prvním předsedou se stal pan Grulich. Závodní rada měla spolu s Miroslavem Pelíškem na starosti hospodářské záležitosti, ZV ROH věci sociální  a další záležitosti.

     První  dny a měsíce činnosti podniku však byly velmi obtížné, protože se nakupila řada těžkostí a problémů, které bylo nutné vyřešit. Vzhledem k tomu, že pila pracovala na transmisní pohon, tj. na řemeny, které byly Němci odvezeny, museli je dělníci i závodní rada složitě shánět  po celé republice a provoz na pile kvůli tomu dlouho stál. Posléze byly řemeny po složitých jednáních a hledání získány v továrně Mstišov v severních Čechách. Do Šebetova je přivezl obchodník Zdražil z Cetkovic nákladním automobilem.  Když byly opatřeny řemeny, nastal zase problém se vstupem do závodu, protože na vedlejší koleji byly odstaveny vagóny s municí a zbraněmi, které bylo třeba nejdříve zabezpečit. Po zahájení výroby však zase nastaly problémy s odbytem, protože jak vzpomíná pan Krenar, bedny byly vyráběny z nevysušených prken, což způsobilo, že byly velmi nekvalitní, takže cukrovary od jejich objednávek ustupovaly. Vedení se muselo potýkat také s nedostatkem odborných kádrů, protože v září 1946 Miroslav Pelíšek tragicky zahynul  při nehodě na motocyklu a jeho nástupce Ing.Vratislav Cvrkal (1. 11. 1946) byl po únorovém převratu v roce 1948  ze své funkce v listopadu odvolán. Další vedoucí, kterým se stal František Vích (pilu vedl do srpna 1951), skončil stejně. Po skončení druhé světové války byl totiž velkostatek Šebetov jako německý majetek zkonfiskován podle dekretu prezidenta republiky Edvarda Beneše a jeho správou, včetně správy pily,  byly pověřeny Státní lesy se sídlem v Olomouci, kde však na vedoucích funkcích zůstali lidé, kteří byli zvyklí na staré byrokratické způsoby  vedení a o zlepšení strojního vybavení či  zlepšení životního prostředí dělníků se nezajímali.

     Tento stav trval do 1. ledna  1950, kdy došlo v rámci celé republiky k reorganizaci dřevařského průmyslu.  Pily byly ze státních lesů vyčleněny a zařazeny do pilařských závodů. V Brně vznikl závod Středomoravské pily, kam byla začleněna i pila šebetovská. Z podnětu jeho vedení byla v srpnu 195l provedena změna ve funkci vedoucího závodu, jímž byl pověřen  Josef Čížek z Knínic, který na závodě pracoval od roku 1934, takže byl podrobně obeznámen s problematikou výroby, jejími těžkostmi i možnostmi. Pod jeho vedením došlo k mohutnému rozvoji závodu. Zvýšil se počet dělníků z poválečných 120 na 208. Aby se uspokojil hlad národního hospodářství po dřevu a dřevěných obalech, byla zahájena rozsáhlá přestavba  závodu, který se nebývale rozrostl. Byla rozšířena pilnice, zřízena další nová pila, k dosavadní bednárenské hale přibyla nová další hala. Bedny se dodávaly do velkých strojírenských závodů jako byly Zbrojovka Brno, traktorka Zetor Líšeň, Minerva Boskovice i jinde. Vyrábělo se i na export, zejména po dostavění závodu ve Žďáru nad Sázavou, pro který se začaly vyrábět speciální bedny, jichž se stal šebetovský závod jediných výhradním dodavatelem.

     V letech 1952 – 1956 byl postaven generátor na výrobu elektrické energie, byla provedena generální oprava elektrické instalace v celém závodu, byly zřízeny šatny pro zaměstnance a do všech hal se postupně zavádělo topení. Později bylo v Šebetově zřízeno závodní ředitelství, ke kterému byly přičleněny provozovny v Boskovicích a v Protivanově. Pořádaly se různé společenské a kulturní akce a zájezdy, na závodě byla zřízena též závodní knihovna, která čítala kolem tisíce svazků. Jejím prvním knihovníkem se stal Karel Křivinka z Borotína. Pan Čížek vedl závod  do roku 1973, kdy vážně onemocněl. Jeho nástupcem se stal Josef Urbánek. V roce 1978 byla dána do provozu nová závodní kuchyně s jídelnou a moderním sociálním zařízením.

     Po provedení mechanizace a po rekonstrukci pilařské výroby se v závodě v roce 1975 zpracovávalo 40 tisíc m3 kulatiny, kterou dodávaly lesní závody Rájec, Moravská Třebová a Prostějov. Její zpracování probíhalo na třech rámových pilách. Vyrábělo se zde 8 tisíc metrů beden. V tomto roce byl také zaveden nový způsob výroby průmyslových odřezků pro celulózky, a to balíky o čtyřmetrových délkách. V té době jich bylo svázáno asi 13 000. V přidružené výrobě se vyráběly bedny celodřevěné (hoblované a speciální), dále bedny z tzv. JIKO-desek, které se používaly ke speciálním zásilkám, zejména na export, a ve velké míře se vyráběly palety pro přepravu ČSD. Průměrný výdělek na jednoho pracovníka činil v té době  2 147 Kč. Do státního rozpočtu bylo odvedeno 4 800 000 korun. Bylo zlepšeno životní prostředí, protože v tomto roce (1975) se pokračovalo ve výstavbě sociálního zařízení (šaten, sprch, nové jídelny a kantýny), později byla vybudována sušárna dřeva pro export. V celém závodu byly budovány cesty. V 70. a 80. letech 20. století patřil závod k nejlepším svého druhu v republice a v celopodnikových soutěžích se umisťoval na prvních místech.

     Novou etapu jeho vývoje přinesl rok 1989. O ní zase něco až někdy příště.