Šebetov za Strachwitzů

             Strachwitzové přebírají šebetovské panství ve stavu po čtyřicetileté provizorní údržbě a zahajují ihned jeho celkovou rehabilitaci. Krátce po převzetí statku bylo zjištěno, že stav dvorů nedostačuje potřebám a z tohoto důvodu jsou zakládány nové dvory, situované v těsné blízkosti Šebetova.

              Na severním okraji územního katastru Šebetova, již na samé hranici se vsí Světlou, vzniká dvůr, nesoucí podle syna svého zakladatele pojmenování Mořicův. Tento zvyk nazývat hospodářské provozy jmény majitele panství a členů jeho rodiny je zejména v průběhu devatenáctého století poměrně běžný. Dvůr byl řešen na trojkřídlém půdorysu na čtvercové parcele, kdy jednotlivá křídla nejsou vzájemně propojena. Prostřední křídlo, obrácené k východu, obsahovalo uprostřed patrovou obytnou budovu, řešenou v podobě menšího zámečku, s půlkruhově zakončenými okenními nikami v přízemí a s věžičkou uprostřed sedlové střechy. Na jedné straně přiléhalo k budově přízemní obydlí zaměstnanců dvora, na druhé straně stáj. Jako stáje a sýpky sloužila také obě postranní křídla.

              Vystavění Mořicova dvora datuje Dagmar Stryjová do roku 1837, tedy do doby, kdy se stal správcem panství Karlův syn Mořic Strachwitz. Toto tvrzení však koliduje s přítomností dvora na katastrální mapě obce z roku 1835, kde je dvůr zachycen v dokončeném  a zprovozněném stavu. 

              Současně s Mořicovým dvorem vzniká na výšině v lesích východně od Šebetova další dvůr, který získal své jméno „Karlsberg“ podle majitele panství Karla Strachwitze. Jeho vznik je datován do roku 1827, tedy krátce po koupi šebetovského statku. Vznik dvora byla spojen s dílčím vymýcením části lesního komplexu. Současně vzniká východně od zámku nová kolonie, která dostala název Kapouňata. Tato kolonie byla založena ve dvou řadách na mírném svahu jižně od výšiny s někdejší kaplí sv. Anny.

              Dvůr Karlov, Karlsberg, byl vystavěn na půdoryse protáhlého šestiúhelníka, se symetricky řazenými stavbami po jeho obvodu. Všechny budovy, s výjimkou velké stavby v severovýchodní části dvora, byly dřevěné, pouze tato jediná byla konstruována ve zděné podobě. Uprostřed dvora stála menší čtvercová stavbička, podle zbarvení na mapě rovněž dřevěná. Snad šlo o přístřešek nad studnou objektu.

              Stav nejen vlastního zámeckého areálu, ale i celé obce, po desetileté držbě Šebetova rodem Strachwitzů ukazuje názorně tzv. indikační skica, podle jejíchž údajů byla vzápětí vypracována již zmíněná mapa stabilního katastru. Oba grafické prameny pocházejí z roku 1835 a spolehlivě zachycují budovy dvora a vsi v dispozici, jakou získaly před tímto datem.

              Zástavbu Šebetova tvořily převážně dřevěné budovy, z nichž se z tohoto období dosud zachovaly dvě stavby. Nově se rozšiřovala rozptýlená zástavba v dolní části obce v okolí hospody a při silnici ke Knínicím. Tyto domy, přestože nevelkého rozsahu, byly již zčásti zděné.

              Před zámkem směrem k návsi byl umístěn menší parčík, jehož tvar však nebyl oproti současnosti pravidelný, ale respektoval dosud parcelu domu čp. 4, ukončující severní řadu zástavby. Tento dům se již roku 1835 nalézal v nové poloze při křižovatce silnic v západní části intravilánu, jeho původní parcela však dosud nebyla zahrnuta do zámeckého předpolí. K tom,u dochází teprve krátce poté. Je tak pravděpodobné, že přesun domu byl realizován nedlouho před rokem 1835.  

              Zámecký areál tehdy dosud přežíval v podobě a rozsahu, které mu dali hradišťští premonstráti. V budově zámku je zvýrazněna existence věžičky nad vstupní křídlem a hmota zámecké kaple, která tak stvořila jakýsi specifický subjekt. Zmatečně působící organismus hospodářského dvora u zámku s úřednickou budovou a pivovarskými provozy rovněž dosud čekal na příští úpravy podle nových klasicistních idejí. Většina jeho budov byla v celém svém rozsahu zděná, pouze malé stavby v areálu samostatně vyčleněného zahradnického domku a poblíž pivovaru byla dřevěné. V těsném sousedství zahradnického domku byl umístěn menší rybníček, dosud setrvávající za objekty zámku a nového pavilonu.

              Rovněž parková úprava do tohoto roku již doznala určitých změn. V těsném okolí rybníčka směrem k zámku zůstalo ještě původní členění na geometrické plochy, připomínající barokní dispozici, zatímco další část zahrady východně již nabyla podobu volné přírodně krajinářské plochy, s nepravidelným obrazcem cest, doplněných křovinami a listnatým či jehličnatým stromovím. Dřívější systém rybníků, které tvořily osu parku, byl redukován na rybník pod bývalým letohrádkem a zmíněný rybníček u zámku. Prostřední rybník byl omezen na malou nádrž pravidelnějšího tvaru. Na kopci nad ním již zcela chybí stavba bývalé kaple sv. Anny, která není uvedena ani v podobě parcely a její areál je zalesněn. Jižně pod kopcem se nově rozvíjí zástavba kolonie Kapouňata s cihelnou ve svém těsném sousedství.

              Je zřejmé, že do roku 1835, tedy během prvních deseti let držby Šebetova kromě výstavby obou osamocených dvorů Karel Strachwitz do organizmu zámeckého areálu dosud nijak výrazněji nezasáhl. Určité změny na své zahájení teprve čekaly. Přestože nejsou z tohoto období dochovány patřičné doklady, jsou úpravy dvorských budov zřejmé z podrobných popisů vrchnostenských budov, realizovaných již za nového majitele hraběte Karla Oktavia Leppe-Wiesenfeld, kterému patřil Šebetov od roku 1860. Do tohoto roku dochází rovněž k jiným zřetelným aktivitám: na kopci za zámkem, v místech již dříve zbořené barokní kaple sv. Anny vzniká roku 1842 nová kaple stejného zasvěcení, ovšem budovaná podle zcela jiného stylu – v novogotické podobě.

              Nová kaple sv. Anny byla zbudována z cihel s použitím nově zhotovených architektonických článků gotizujících tvarů z pískovce. Obsahuje obdélnou loď, zakončenou polygonálním presbytářem s nárožními opěráky. Opěrnými pilíři jsou opatřena také boční průčelí lodi. Osvětlení zajišťují vysoká lomeně ukončená okna. Vstup v hlavním průčelí je řešen bohatě provedeným pískovcovým portálem, provedeným v hybridním stylu se znaky vladislavské gotiky. Vlastní otvor vstupu je řešen v jakési kombinaci sedlového portálu s oslím obloukem. Pruty profilace se protínají, stejně jako profilace pravoúhlého rámování portálu s gotizujícím vlysem. Vyrůstají z polygonálních soklíků. Portál je ukončen rovnou římsou spíše renesančního ztvárnění, kolidující z ostatním provedením. Po stranách portálu jsou prolomena dvě užší okna s cihelnými špaletami a vloženými jeptiškami. Přízemí vstupního průčelí kaple je od patra odděleno podžlabenou římsou, v patře je plocha průčelí prolomena velkým kruhovým oknem s rozetou.

              Velké okenní otvory presbytáře s prožlabenými cihelnými špaletami jsou vyplněna nestejnými gotizujícími ostěními s rozličným provedeným kružeb. Hustě rozmístěné opěrné pilíře po stranách lodi jsou zakončena pískovcovými krycími deskami, pískovcové jsou i podžlabené římsy v úrovni ústupků opěráků. Z vrcholu štítu vstupního průčelí vyrůstá malá zvonička, vysazená na kamenné konzole, rovněž s gotizujícími okénky a podžlabenými římsami. Podobně posazený zvonicový nástavec je dochován například na rovněž novogotickém kostele sv. Barbory v Adamově, vystavěném v roce 1857 podle projektu Josefa Hiesera.

              Interiér kaple sv. Anny byl po její výstavbě vyzdoben řezbami z dílny řezbáře Pendla, na hlavním oltáři byl umístěn obraz apoštolů od K. Mayera.

              Jinou stavbou z doby Strachwitzů je také objekt cukrovaru, postavený při silnici ke Knínicím v jihozápadní části Šebetova. Původní půdorysné řešení cukrovaru udává indikační skica z roku 1835, do níž byl jeho objekt dodatečně zakreslen. Podoba stavby je pak známa z jeho vyobrazení z roku 1858 při pohledu od východu. V kresbě se rýsuje doba jejího vzniku romanticky pojatým pozadím, zatímco vlastní budovy jsou zachyceny s detailní věrností. Pouze plochá krajina na obzoru nepřipadala kreslíři dost atraktivní, a tak umístil do polohy dnešních Vanovic vysoké pohoří s členitými štíty.

              Zmíněné popisy budov byly vyhotoveny v letech 1861 a poté opět 1863. Popisují všechny vrchnostenské stavby, zřejmý důraz kladou zejména na stavební vybavení prostor, na charakter zastropení a podlah, majících zřejmý vliv na následné ocenění panských realit. Z rozsáhlého textu, který není možno v této souvislosti přesněji citovat, je důležitý zejména popis zámku, v případě úřednického domu je možno se pouze okrajově zmínit o určení některých prostor.

              Vlastní zámecká budova je tehdy popsána následovně:

              Zámek na východní straně návsi Šebetova vystavěný do čtverce, s jednopatrovými křídly. Hlavní průčelí je obráceno do návsi, obsahuje kamenný portál hlavního vjezdu. Jižní průčelí rovněž obsahuje vjezdový otvor. Nádvoří obklopuje ze čtyř stran arkádová chodba, zčásti dlážděná, zčásti vykládaná mozaikou.

Hlavní trakt obsahuje v úrovni přízemí hlavní vjezd s dvoukřídlými vraty, vpravo pokoj sloužících a čtyři hostinské pokoje, vlevo tři hostinské pokoje s bytem sloužícího. V pravém křídle je obsaženo trojramenné schodiště s kamennými stupni, pod kterým se nalézá malá kuchyně s kamennou dlažbou a vedlejší světnicí.

              Mezi hlavním schodištěm a vjezdem se nalézají dvě obytné světnice s bytem portýra. Potom následuje kuchyně s cihelnou dlažbou a s dvěma kachlovými kamny a pecí a poté koupelna.

              V levém zámeckém křídle je obsažena kuchyně se sporákem a cihelnou dlažbou. Dále následují dva pokoje s předsíní a se schodištěm s dřevěnými stupni, dále kuchyně se sporákem a s předloženou předsíní, vedle ní komora.

              Uprostřed zadního křídla se nalézá kaple, do níž vede ozdobný portál. Kaple je zaklenuta dvěma kopulemi a dlážděna mramorovou dlažbou. Kromě hlavního oltáře obsahuje ještě dva postraní oltáře, kazatelnu a křtitelnici. Vlevo vedle kaple se nalézá klenutá sakristie. Vpravo od kaple jsou umístěny dvě komory a dva pokoje pro hosty. Vlevo od kaple jsou poté dvě komory se záchodem mezi nimi.

              V horním podlaží, přístupném hlavním schodištěm, se nad vjezdem nalézá jídelna s mramorovou dlažbou a zrcadlovým stropem. Vpravo od sálu je umístěn biliárový sál se štukovým stropem a s parketami. Křídlo uzavírá lovecký sál, rovněž s parketovou podlahou. Vlevo od jídelny se nalézá klenutý salon s parketovou podlahou. Vedle loveckého sálu se nachází zbrojnice s rákosovým stropem a parketami.

              V pravém křídle se nachází šest vedle sebe ležících pokojů vesměs klenutých, s prkennými podlahami. V levém křídle zámku je umístěna ložnice hraběte, dále ložnice hraběnky, třetí pokoj je ložnicí komtesy, všechny s klenutými stropy. Potom se nalézá malá předsíň se schodištěm s dřevěnými stupni, za ním jsou dva klenuté pokoje s parketovými podlahami, určené pro komtesu. Křídlo ukončuje další klenutý pokoj s prkennou podlahou.

              V zadním křídle se nachází kaple s oratoří a vpravo vedle sebe ležící tři hostinské pokoje. Tyto jsou klenuté, s prkennými podlahami. Vlevo od kaple se nalézá komora se záchodem a dále pokoj paní (fraucimor). Záchod je dlážděn cihlami, zbylé místnosti mají prkenné podlahy.

              Chodba – arkáda – v úrovni patra je opatřena kamennou dlažbou a je zaklenuta.

              V případě úřednického domu v předpolí zámku je nutno poukázat na jeho stav k počátku šedesátých let, kdy byl již upraven do podoby, kterou zastával až do zboření severního dílu na počátku osmdesátých let 20. století. Tomu odpovídá také délka budovy, určená po přepočtu z vídeňských sáhů na 79,4 metru, popis průjezdu v jižní části stavby, vedoucího do tzv. pivovarského dvora a místností po jeho stranách, včetně schodiště do patra domu. Rovněž výškové členění bylo shodné se současným. Do roku 1861 tak přibyl nejen jižní díl budovy, ale také vrchní podlaží. Stavba je totiž na vyobrazení z roku 1759 zachycena ještě jako přízemní, zejména ve svém jižním úseku a podle mapy stabilního katastru roku 1835 ještě výrazně kratší. Teprve indikační skica z roku 1874, vypracovaná na podkladě zmíněné katastrální mapy z roku 1835, doplněná o nový stav prostřednictvím druhotných zákresů, nastiňuje zcela zřetelně prodloužení úřednického křídla o značný úsek k jihu. Tato dostavba se týká symetricky řešeného dílu se středním průjezdem a vždy dvojicí oken po stranách. Interiéry jsou vesměs zaklenuty plackovými klenbami. Rovněž patro tohoto dílu je řešeno symetricky, s trojitým oknem v ose nad průjezdem. Celkově tak dostavba představuje obdobu typických malých zámečků, budovaných v areálech hospodářských dvorů v průběhu první poloviny 19. století.

              Budova bývalého „starého zámku“ byla současně opatřena v celé své délce dalším podlažím, jehož severní díl byl řešen shodně s jižním ukončením, tedy zcela symetricky. Dosud nevýrazná budova, naposledy upravovaná při přestavbě původní rezidence na správní objekt panství na přelomu 17. a 18. století po výstavbě nového zámku, zčásti utopená v mírně svažitém terénu, tak dostala za posledních Strachwitzů zcela nový vzhled. Ten byl narušen až zmíněnou demolicí nejstaršího dílu budovy v posledních desetiletích 20. století.

              V nové přístavbě byl v sousedství průjezdu umístěn byt hospodářského správce, vlevo od vjezdu pak kancelář důchodního úřadu. Zbylé prostory sloužily k obytným účelům úřednictva velkostatku, jejich popis se vcelku pravidelně opakuje a pro bližší poznání budovy tak nemá přílišný význam. Zbylé stavby dvora včetně stájí proti úřednickému domu byly roku 1861 dosud zachovány v podobě, v níž zůstaly po zániku hradišťského kláštera a jak je také zachycuje mapa stabilního katastru roku 1835.

              V průběhu první poloviny šedesátých let 19. století mění Šebetov několikrát své majitele. V rukou Karla Oktaviána Leppe-Weisenfeld setrvává od roku 1860 až do roku 1865, kdy se opět vrací do vlastnictví Mořice Strachwitze. V důsledku tíživé finanční situace však ten musel znovu získaný majetek opětovně odprodat. Novým držitelem Šebetova se tak po dražbě 7. října 1865 stává vídeňský obchodník se suknem Jan Mayo.

              Život v Šebetově a vývoj zámeckého areálu za tohoto držitele není příliš znám. Podrobnější materiály se nedochovaly, rovněž hmotné prameny nezachycují žádné výraznější proměny vrchnostenských staveb. Ty naproti tomu nastaly za dalšího majitele panství barona Mořice Königswartera, člena bohaté vídeňské židovské rodiny, který kupuje Šebetov v srpnu roku 1877. Za působení Jana Maya v Šebetově dochází pouze k přeměně dosavadního cukrovaru v západní části vsi na sladovnu, objekt je výrazně rozšířen a upraven k novému využití. Podoba sladovny je známa díky nečetným fotografiím z přelomu 19. a 20. století a poté na podkladě situačního plánku z roku 1912, doprovázeného stručným popisem jednotlivých budov. Značný majetek nového majitele statku a jeho náboženská orientace měla za následek značně negativní zásahy, kterých se vzápětí po převzetí statku v organizmu šebetovského zámku dopustil. Jejich přiblížení je obsahem další kapitoly.