Šebetov v průběhu 17. století

Začátek třicetileté války zahájil novou etapu v dějinách Šebetova i zdejšího vrchnostenského areálu. Ta se v prvních válečných letech sice příliš neprojevila, teprve závěrečné období války přináší výrazné změny, vrcholící ve svém důsledku v samém závěru století výstavbou nové klášterní rezidence, vysoce umělecky i architektonicky hodnotného areálu.

Poškození klášterních objektů na Hradisku u Olomouce za stavovského povstání bylo sice v průběhu dalších let částečně napraveno, nikoliv však na dlouho. Události na počátku čtyřicátých let 17. století proces obnovy završují a existence v jádře ještě středověkých budov kláštera se natrvalo uzavírá.

V průběhu první poloviny června roku 1642 se švédská vojska, vedená Linhartem Torstensonem, blížila od severu k Olomouci. Sem dorazila 9. června a po čtyřdenním obléhání města se městská rada rozhodla Olomouc vydat do rukou obléhatelů. Stalo se tak 14. června. Součástí dohody, kterou město se Švédy uzavřelo, byl i volný odchod všech, kteří zde nechtěli pod švédskou okupací zůstat. V rámci těchto dějů, či snad již před příchodem Švédů, opustili premonstráti svůj klášterní areál na Hradisku a uchýlili se do jiných řeholních domů. Po obsazení Olomouce byla všechna předměstí ze strategických důvodů zničena, spálena a zbořena. Tomu podlehl také vlastní klášter, situovaný na vojensky důležitém místě, v roce 1644 využitém pro utáboření císařské armády. Návrat řeholníků do mateřského kláštera byl tak dlouhodobě znemožněn.

Přestože od počátku třicátých let 17. století vlastnili hradišťští premonstráti dvůr mimo jiné také ve Vřesovicích u Prostějova, kde si již tehdy vybudovali menší obydlí, Šebetov zaujímal z hlediska obytných podmínek mezi venkovskými rezidencemi kláštera prvořadé postavení. Proto si jej také po obsazení Olomouce Švédy zvolili řádoví představení za své nové sídlo. Uchýlili se zde hned v letních měsících roku 1642 a setrvali zde po značně dlouhé období. není známo, zda si tehdy objekty dvora a sídla nějakou formou upravovali, soudobá finanční situace však jakékoliv větší zásahy do staveb neumožňovala. Zřejmě vzali zavděk budovami v podobě, v jaké byly dokončeny za opata Pavorina.

Nutnou součástí trvalejšího obydlí církevních činitelů musela být také kaple, která sloužila nejen soukromým potřebám představených, ale v důsledku značné izolace Šebetova od farního kostela také ostatním přítomným členům řádu. Vznik kaple ve steré rezidenci je kladen před rok 1670, kdy měla být zasvěcena „Matce Boží v jesličkách“. Přímé informace o existenci kaple při „starém zámku“ v Šebetově jsou známy z roku 1649. Tehdejší opat hradišťského kláštera Frideric Valentin Schinal ve svém dopise brněnské konzistoři, sepsaném 21. února uvedeného roku v Šebetově, že byla v šebetovském dvoře vystavěna kaple s jedním oltářem. V odpovědi konzistoře z 27. února se hovoří o „nově vystavěné šebetovské kapli“. Je tak zřejmé, že ke vzniku církevní stavby dochází teprve v průběhu čtyřicátých let 17. století. Nic však neopravňuje k tvrzení, že výstavbu kaple je nutno položit těsně před sepsání prvního z dopisů, tedy až na samý závěr čtyřicátých let. Spíše je pravděpodobné, že její vznik vyvolalo přesídlení většího množství řeholníků včetně samotného opata do Šebetova již v létě roku 1642. Je pravděpodobné, že již dříve zde mohla být menší kaple, realizovaná spíše v podobě malé místnosti poblíž soukromého bytu opata v rámci obytné budovy dvora, nahrazená však na konci třicetileté války novou stavbou s jedním oltářem. V polovině prosince roku 1683 pak žádal opat Norbert Želecký z Počenic konzistoř, aby umožnila sloužit v kapli „dvora ke klášteru mému příslušející“ mše pro zaměstnance šebetovského dvora. Připomíná přitom svěcení kaple roku 1649. Důvodem žádosti byla absence jiné církevní stavby v Šebetově.

K další konsekraci šebetovské svatyně dochází v letech 1685 až 1688. V dokumentu k této činnosti se stavba nazvána „ecclesia“, tedy kostel, což by předpokládalo větší stavbu s náležitým příslušenstvím. Jak bude ještě uvedeno, rok 1688 hraničí se započetím výstavby nové šebetovské rezidence a předznamenává tak další osudy zdejšího církevního objektu.

Kde tato kaple stála a jaká byla její podoba, není známo. Objevují se názory o jejím ztotožnění s dřevníkem, na který přestavěli bývalou kapli poslední majitelé šebetovského panství na počátku 20. století a který poté roku 1932 zbořili. Toto tvrzení však postrádá jakékoliv opory v historických písemných materiálech a v četných písemnostech chybí také veškeré údaje o kapli v areálu dvora, který navíc podlehl v polovině 19. století výrazné přestavbě, doprovázené demolicí většiny budov. Nabízí se hypotéza ztotožnit prvotní kapli P. Marie s pozdější kaplí sv. Barbory, zakomponovanou do nové klášterní rezidence při její výstavbě na přelomu osmdesátých a devadesátých let sedmnáctého století. O příčinách tohoto tvrzení bude detailněji hovořeno v kapitole, věnované budově nové rezidence. Nyní je možno přikročit k přiblížení podoby Šebetova v době po polovině 17. století a zmínit důsledky třicetileté války na jeho strukturu.

Na rozdíl od olomoucké části klášterního panství, tzv. „dolního panství“, byl šebetovský statek válkou výrazně méně postižen. Příčinu lze hledat zejména v přímém obsazení Olomouce švédským vojskem a vypálení mnohých vesnic v okolí města a kláštera. Zatímco vlastní klášterní panství zpustlo více než z poloviny, okolí Šebetova bylo zpustošeno jen asi z dvaceti procent. Přesto i zde zanechalo neklidné období své stopy. Projevilo se zejména opakovanými vpády Švédů na Šebetovsko za účelem získání potravinových zásob. Při přepadech tak uloupili klášteru celkem 191 koní, 632 krav, 300 vepřů a 647 ovcí a způsobili tak škodu, vyčíslenou na 7 553 zlatých.

Nepříliš velké válečné poškození Šebetova a okolních vesnic, které bylo jednou z příčin provizorního přesídlení klášterního konventu do staré šebetovské rezidence roku 1642, umožňuje rekonstruovat podobu Šebetova v předválečném období, zachovávající přitom vzhled vsi zřejmě již z období středověku.

Zástavba Šebetova byla tvořena dvěmi řadami domů, vytvářejících podobu půdorysně mírně zvlněné návsi. Její plocha byla na severozápadě uzavřena vysunutým půllánovým gruntem čp. 17, na nějž navazovala jednoduchá brána. Opačný konec návsi zůstal otevřený do prostoru vrchnostenského dvora. Zástavbu obce tvořily převážně půllánové grunty, volně kombinované s podsedky. Pouze uprostřed jižní řady návsi byla v polovině 17. století vložena čtveřice čtvrtlánových usedlostí čp. 41 až 44. V severním cípu návsi se naproti tomu nacházel velký lánový grunt čp. 16. Jiný lánový grunt byl totožný s dnešním popisným číslem 51. Zatímco na jihu končila řada domů půllánovým statkem s nynějším číslem 48, na severu pokračovala oproti dnešnímu stavu ještě dále k východu, kde byla prodloužena do dům čp. 4, řazeným mezi podsedky. Tento dům byl na přelomu 18. a 19. století z důvodu rozšiřování zámecké zahrady a vstupního předpolí zámku zrušen a přemístěn k silnici k Boskovicím západně od návsi. Právě takto uzpůsobený tvar návsi, známý také z mapy šebetovského panství z roku 1759, s výrazně kratší jižní linií domů, byl dán polohou původního dvora v jihovýchodním sípu vesnické zástavby.

V průběhu třicetileté války byl Šebetov jen velice málo poškozen. Před rokem 1657, kdy byl prováděn první soupis poddanské půdy, byl v Šebetově pustý pouze podsedek čp. 22, zvaný „Hostopský“. V polovině sedmdesátých let 17. století byly opuštěny další tři usedlosti – dva půllány a jeden podsedek, nyní čp. 39, 45 a 29.

K obnově zničeného klášterního areálu přistoupil opat Frideric Valentin Schinal ihned po skončení válečného stavu. Počátek obnovy kláštera je datován do roku 1649, roku 1653 byly první nezbytné úpravy dokončeny. Ve výstavbě pokračoval také jeho nástupce Tomáš Olšanský, a to po roce 1657; v květnu roku 1659 položil základní kámen nového konventního kostela. Tyto stavby však rovněž neměly dlouhého trvání a byly po polovině osmdesátých let 17. století v rámci výstavby nového klášterního komplexu zbořeny.

Šebetov se stává po třicetileté válce centrem rozsáhlého pozemkového komplexu. Zdejší správa ovládala kromě vlastního knínického statku s izolovaně položeným městečkem Svitávkou a s vesnicemi, později připojenými ke Konici, také okolí Štěpánova na severním Olomoucku, tedy vsi Štěpánov, Liboš, Březce, Střeň, Těšíkov, Domášov a Přemyslovice na Konicku. Správu šebetovského panství zastával inspektor. Ihned po klášteře tvořil Šebetov nejdůležitější správní centrum v rámci rozlehlého klášterního dominia. V roce 1677 byl vypracován druhý lánový rejstřík se soupisem osedlých hradišťského kláštera, který byl sepsán 6. července v Šebetově, a to i pro vlastní klášterní panství, zvané „dolní“. Je zřejmé, že v době, kdy byl poškozený klášterní areál nově budován, sloužil Šebetov jako centrum správy celého majetku hradišťských premonstrátů.

Přestože ekonomická situace kláštera byla po třicetileté válce více než tíživá, využili premonstráti dílčího zpustnutí některých usedlostí a v příhodných vesnicích zakládají nové provozy, převážně hospodářské dvory. Na Šebetovsku vzniká roku 1662 nový panský dvůr ve Vážanech, a to zabráním pozemků jedné lánové usedlosti, dvou třičtvrtělánových a dvou půllánů. Tento dvůr byl posléze roku 1685 rozšířen o další pozemky. Roku 1665 vzniká také v blízké Světlé nový ovčín, později přeměněný na další dvůr klášterního velkostatku.

Je zřejmé, že pozice Šebetova v rámci dominia hradišťských premonstrátů se musela v dalším období nutně projevit. Impulsem se stává teprve přístup správy kláštera k řešení nového klášterního komplexu, jehož obnova pozvolna postupuje již od padesátých let 17. století. Od roku 1659 do poloviny sedmdesátých let 17. století budovaný klášterní kostel se stal základním bodem nového projektu.

Zahájení výstavby nového kláštera na Hradisku je kladeno do roku 1686, kdy zde začal stavět zednický mistr Matyáš Porst z Kroměříže „podle předloženého plánu“ tedy zřejmě podle projektu císařského inženýra Giovanniho Pietra Tencally. Kostel zde stojí v ose pravoúhlé klášterní dispozice, centrem kláštera je věž a obě osy projektu jsou zdůrazněny zdvojenými okny uprostřed průčelí. Tento projekt, ve svém původním návrhu nerealizovaný, je znám ještě z perspektivního vyobrazení na nástropní fresce v západním křídle klášterní prelatury. Stavba kláštera se vlekla ještě dlouhé období a byla zakončena s úplností teprve v průběhu třicátých let 18. století úpravami prelatury a výstavbou kaple sv. Štěpána, zvnějšku přiléhající ke klášterním budovám.

Současně s klášterem přistupují premonstráti k výstavbě nového sídla také v druhém centru svých statků – v Šebetově. Zahájení výstavby nové rezidence není písemnými prameny přímo doloženo, dochované zmínky se týkají pouze jejího dokončování. Ze zprávy opata Norberta Želeckého z Počenic olomouckému biskupovi Karlu z Lichtenštejna však vyplývá, že základní kámen nové rezidence byl položen roku 1688. Toto datum nápadně koresponduje jak s ukončením výstavby budovy, tak také s provedením jejího hlavního průčelí, doloženém pouze ojedinělou fotografií z doby před novorenesančními úpravami. Proces výstavby šebetovské rezidence, její vnitřní výzdoba a dispoziční řešení je již tématem následující kapitoly.