Obecní úřad Šebetov
679 35 Šebetov 108
IČO: 00281069
DIČ: CZ00281069
Obsah webových stránek se upravuje do nové podoby, omluvte prosím případné nedostatky.
Jak již bylo dříve uvedeno, přelomovým obdobím v dějinách Šebetova nebyl závěr středověku, ale opětovný převod hospodářského dvora do rukou vrchnosti. Dochází k tomu zřejmě roku 1545 a s definitivní platností poté roku 1549, kdy je zrušena držba dvora místním zemanem a hospodářství se spolu s příslušnými pozemky, rybníky a třemi náležitými usedlostmi stává podnikem vrchnostenským.
Zřejmě vzápětí po zisku dvora dochází k jeho celkové reorganizaci a náležité obnově, jejíž proces však není detailněji doložen. Jediným zdrojem těchto informací jsou strohé poznámky v kronice Siebenaicherově z doby o století mladší. Tak je známo, že deset let po koupi dvora, roku 1559, posvětil knínický probošt Martin Sekanina základní kámen pivovaru v Šebetově. Sekanina se vůbec zasloužil o výstavbu nového dvora a jeho zprovoznění, jak zmiňují klášterní anály. Hlavním zakladatelem byl však hradišťský opat Kašpar z Litovle, jak uvádí již Dagmar Stryjová, která však omylem považovala konstatování kronikáře Siebenaichera o stavbě hospodářského areálu za citaci nápisu nad branou do objektu. Jde o pasáž, kdy konstatuje, že „základy a počátky dvora a pivovaru šebetovského“ položil opat Kašpar, který pak ke dvoru připojil dalších dva a půl lánu. Celá stavební akce byla ukončena teprve za působení opata Jiřího Pavorina z Pavorinu.
Ve skutečnosti byl nad vchodem do dvora pouze jediný nápis, který Stryjová cituje podle zápisu v kronice. Podařilo se však nalézt kresbu onoho nápisu, která umožňuje konstatovat, že ani Siebenaicherův přepis se s originálem zcela neshodoval. Tato kresba, která je uveřejněna v této publikaci, presentuje nápis nad branou takto:
ANNO•DNI•1•5•7•0•REVERENDVS•IN
CHRISTO•PATER•D•DCASPRVS•ABBAS•GRAD
CENSIS•ISTIVS•PRAEDII•ET•BRAXATORII•FUND
MENTA•POSVIT•REVERENDVS•AVTEM•D•GE
ORGIVS•PAWORINVS•A•PAWORIN•ABBAS•EIVSDEM
LOCI•40•INFLVATVS•20•NOMINVS•HVIVS•3•ANNO
AEDIFICIS•AGRISAVXIT•ET•AMPLIFICNIT•ORATE•PRO•EIS•
Výklad textu je však v podstatě shodný, tedy „V roce 1570 nejdůstojnější v Kristu P. P. Kašpar, opat hradišťský, položil základy tohoto dvora a pivovaru. Důstojný pak P. P. Jiří Pavorin z Pavorinu, opat téhož místa čtyřicátý, korunovaný mitrou dvacátý, svého jména třetí, léta páně 1598 (tento dvůr a pivovar) o další budovy a role rozmnožil a rozšířil“.
Celý hospodářský areál byl tedy po vleklé a značně etapovité výstavbě dohotoven na samém konci 16. století. Nad branou do dvora byl současně s dokončením vložen kamenný znak opata Pavorina, nesoucí kromě symbolů také letopočet 1598. Rovněž jeho kresba se jako jediná připomínka podoby erbu dochovala a je uvedena v příloze.
Všechny zmínky z průběhu druhé poloviny šestnáctého století hovoří o výstavbě dvora a zejména pivovaru, žádnou z nich však není doloženo původní sídlo správy nově se rodícího statku, případně obydlí představených řádu či samotného opata. Přestože je předpokládáno, že toto obydlí bylo vystavěno současně s dvorem, pod níž se terminologicky skrývá, doklady pro tuto hypotézu však nebyly dosud známy. Za zcela spolehlivý důkaz lze považovat list, který vystavil hradišťský opat Jan Ponětovský z Ponětova v roce 1583 městečku Knínicím. Jeho prostřednictvím ponechal opat Knínicím i nadále jejich mýto, z kterého dávali každoročně dva zlaté. List byl sepsán „v outerý před slavnou památkou Narození Pana Krista“ roku 1583 „na Šebetově“. Tato zmínka je jednoznačným dokladem o existenci jakéhosi opatského obydlí v rámci šebetovského dvora, a to ještě před úplným dokončením výstavby hospodářských objektů, k němuž došlo s trvalejší platností až o patnáct let později.
Dosavadní práce, které buď cíleně, nebo pouze okrajově v kontextu rozboru šlechtických sídel šebetovským zámkem zabývaly, ztotožňovaly bez jakýchkoliv opor sídlo, vystavěné po polovině 16. století, s dnešním čtyřkřídlým zámkem. Ten měl být podle jejich tvrzení upraven a rozšířen v barokním stylu buď na konci 17. nebo na počátku 18. století. O umístění prvotního zámku však nebylo pochyb.
Teprve hlubší prohlídka nynějšího zámeckého objektu, základní analýza architektonického vybavení a zejména cílená revize písemných pramenů, dochovaných v rozličných archívech, poskytla překvapivé informace. Z nich vyplývá, že sídlo opatů a správy kláštera v době renesance až do konce 17. století a raně barokní zámecká budova, kterou můžeme ve hmotě spatřit v Šebetově dosud, nejsou jedním a tímtéž objektem. Již soupis nemovitých staveb vrchnostenského areálu na mapě šebetovského panství z roku 1759 zde zachycuje jakýsi „starý zámek“, zatímco čtyřkřídlý zámecký objekt nazývá v souladu s jinými soudobými prameny „rezidence“. Jednotlivé budovy jsou sice na zmíněné mapě označeny písmeny a plán je doplněn také podrobným vyobrazením celého areálu šebetovského sídla, mapa je však v současnosti natolik poškozena, že jsou tyto údaje zcela nečitelné. Příčiny lze hledat umístění mapy, která byla i v dobách šebetovského velkostatku v 19. století zavěšena v úřední kanceláři na stěně a vystavena přímému osvitu. Tím červeně psané označení zcela a bez jakýchkoliv stop vymizelo.
Současně s mapou byly vypracovány stejně řešené listy, zachycující katastrální území jednotlivých vsí. Ty se dochovala zcela nepoškozené, kolorované, nahodile i s vyobrazeními objektů. List, zachycující Šebetov, však chybí.
Z tohoto důvodu bylo nutno řešit lokalizaci „starého zámku“ jinou formou. K tomu bylo použito materiálu z doby po zrušení premonstrátského kláštera na Hradisku roku 1784. Zde byl objeven obsáhlý inventář všech vrchnostenských budov šebetovského panství, dokládající mimo jiné také existenci několika dalších drobnějších rezidencí kláštera v rámci šebetovského statku. Tento materiál, spolu se soupisem budov obce z počátku 19. století, kdy je rovněž uveden starý a nový zámek, umožnil spolehlivě ztotožnit hledaný objekt s úřednickou budovou jižně od dnešního zámku. Také jiné popisy budov z počátku šedesátých let 19. století tuto lokalizaci doložily a upřesnily její další vývoj. Věrohodné důkazy však poskytla teprve prohlídka objektu, která zde nalezla konstrukce, datovatelné do období vrcholné a pozdní renesance, čímž bylo možno otázku umístění prvotní rezidence uzavřít. Stavební rozbor budovy také umožnil upřesnit její další vývoj a růst a lokalizoval také nejstarší jádro stavby, pocházející z druhé půle šestnáctého století. Přitom bylo nutno konstatovat, že nejcennější partie objektu byly necitlivě odstraněny na počátku osmdesátých let 20. století, jejich podobu dnes připomíná pouze zaměření budovy krátce před její demolicí.
Je zřejmé, že produktem pozdně renesančních stavebních aktivit byl také i celý objekt hospodářského dvora. Také jeho budovy se dnes již v Šebetově nenachází, z velké části byl v době kolem poloviny 19. století nahrazen novostavbou, komponovanou na ucelenějším a pravidelnějším půdorysu. Původní dispozici dvora, vystavěného v druhé půli 16. století, tak připomínají pouze katastrální mapy z počátku 19. století a zmíněná veduta Šebetova z roku 1759.
Z tohoto pramene názorně vyplývá, že výstavba dvora nebyla produktem jediného projektu, ale jeho stavby narůstaly pozvolna, nahodile a byly podmíněny konkrétními potřebami. Prvotní dvůr, završený dostavbou za opata Jiřího Pavorina roku 1598, byl značně neuspořádaný. V této podobě se dochoval až do doby, kdy mohl být zachycen přesnými katastrálními měřeními a poskytl tak doklad o charakteru renesančních hospodářských dvorů, nápadně se odlišujících od pravidelných barokních objektů.
Pokud je možno na základě především mapy stabilního katastru obce z roku 1826 rekonstruovat, sestával renesanční klášterní dvůr s volného shluku budov, z nichž žádná nesvírala s další pravý úhel. Současně netvořily uzavřený organismus, jako dvory barokní. Za nejstarší část je tak možno považovat budovu tzv. starého zámku, která byla obsažena v severním díle dosud dochovaného obytného křídla. Na ni se šikmo napojoval přízemní objekt, sloužící pivovaru, s velkým pivovarským sklepem pod jeho východní částí. Vlastní pivovar představoval mohutnou budovu, volně umístěnou v nádvoří, přízemní, s velkým půdním prostorem, rozděleným na několik podlaží. Interiér stavby byl zaklenut a z vnějšku vyztužen opěrnými pilíři. Obdobný pivovar, či spíše pouze sladovnu, je možno spatřit dosud v nedaleké Černé Hoře. Vlastní objekty vrchnostenského hospodářství – stáje, stodoly a kůlny – byly řazeny za sebou podél cesty při jižním okraji areálu. Jedna z protáhlých budov, zřejmě sýpka, umístěná nejvýchodněji, byla opatřena v nároží typickým válcovým rondelem, jehož obdoba, ovšem v podobě klasicistní novostavby z poloviny 19. století, se nalézá v předzámčí – tzv. příhrádku či dolním zámku – v Rájci nad Svitavou. Tento útvar nebyl jen výzdobným prvkem, ale díky své poloze v nároží areálu mohl sloužit v době ohrožení také jako pevnostní objekt, i když spíše symbolicky. Budova sýpky, která na vyobrazení jako jediná nenese stopy vnějších barokních úprav, si ještě tehdy dochovala řadu nevelkých střílnových otvorů, plynule přecházejících také na plášť rondelu. Díky vyobrazení z poloviny 18. století je tak možno v Šebetově rozpoznat prvky opevněného renesačního dvora, jehož analogie jsou dnes již velice vzácné. V rámci jižní Moravy je znám pouze jediný obdobný objekt fortifikovaného hospodářského dvora, a to v Uherčicích na Znojemsku před rozsáhlým zámeckým areálem.
Další stavby, které zmíněné prameny zachycují, jsou již s největší pravděpodobností dílem až barokních úprav. Renesanční dvůr tak obsahoval obytnou složku dílčí formou oddělenou od hospodářské, budova pivovaru zde tvořila jakýsi spojovací článek. Zajímavé je, že zatímco hospodářské provozy zde byly situovány na vyvýšené terase, obytná část byla umístěna v korytě potoka či v jeho těsném sousedství. To spolu s jinými poznatky navozuje hypotézu o využití některých konstrukcí staršího sídla, spojeného s místním vladyckým rodem, které je tak možno zařadit hypoteticky mezi opevněné tvrze. Tuto hypotézu potvrzuje také přítomnost některých masivních zdí, obsažených v severní části obytné budovy dvora před jejím dílčím zbořením, pravdivost této hypotézy však již dnes není možno ověřit.
Součástí hospodářského areálu byl kromě vlastních provozů také malý rybníček, který se v sousedství budov dochoval dosud. Je zřejmě součástí celé řady rybníků, využívajících ploché údolí při okraji lesního masívu, zmíněných v prodejní smlouvě z roku 1549. Tyto rybníky mohly kromě běžného ekonomického účelu sloužit také jako složka ochrany staršího sídla, toto využití však v době opětovného zisku dvora klášterem v polovině 16. století pozvolna odeznívalo.
Zatímco hospodářské objekty renesančního dvora v Šebetově byly značně přestavěny v polovině 19. století a na konci 20. století téměř zcela zbořeny, obytná budova se z velké části dochovala dosud. Toto konstatování však lze vztáhnout pouze na její mladší část, původní stavba z druhé půle 16. století včetně domnělého gotického předchůdce podlehly demolici současně s dvorem. Přesto je tato budova jediným hmotným pozůstatkem stavební činnosti hradišťského kláštera v období raného novověku a její stavební rozbor tak poskytuje cenné a odjinud nezjistitelné informace.
Podle plánů obytné budovy, nesoucí dnes popisné číslo 93, je zřejmé, že v době její dílčí demolice byla budova jednopatrová, s dvěma úrovněmi sklepů, které však neprobíhaly pod celou délkou protáhlé stavby. Tzv. 1. suterén, který lze považovat za někdejší přízemí, se táhl pod severní polovinou budovy, 2. suterén sestával pouze z dvojice sklepů, umístěných blíže ke středu. Toto umístění si vynutila poloha domu v zavodněném korytě potoka, kde nebylo možno sklepní prostory hloubit.
Původní přízemní partie prvotního sídla kláštera byla řešena jako jednotraktová, s místnostmi řazenými za sebou. Uprostřed se nalézala čtvercová místnost, zaklenutá na střední pilíř čtveřicí křížových renesančních kleneb. Jednotraktové pravidelné uspořádání, patrné zejména v jižní polovině domu, narušovaly v jeho severní části fragmenty masivních zdí, jejichž druhotné umístění sem je možno vyloučit zejména jejich respektováním renesančními klenebními konstrukcemi. Tato budova byla sice obdélná, nedosahovala však délky nynější stavby, ale byla ukončena v místech dnešní dvojice sklepů, přístupných z prostoru zahrady před jižním průčelím zámku. Jižní z obou prostor dosud obsahuje druhotně zazděné okenní výklenky, respektované renesanční klenbou s pozůstatky maltových hřebínků, tyto výklenky není možno interpretovat jinak, než jako typické okenní otvory. K jejich zazdění došlo poměrně brzy, zřejmě již v průběhu 17. století, kdy byla dosavadní budova prodloužena a přitom byl vyrovnána plocha dvora násypem. Ten posunul dosavadní přízemí do úrovně polosuterénu a jižní štítové průčelí starší budovy se tak v úrovni jejího přízemí ocitlo pod úrovní terénu.
Po odbourání dvou severních třetin původní stavby tak pozůstatek „starého zámku“ představuje pouze zmíněná dvojice prostor, dosud cihelně zaklenutých renesančními konstrukcemi. Podobně klenutý, ovšem bez výsečí, je i dolní suterén, v současnosti zcela nepřístupný. V jeho případě je zajímavé nestejnoměrné řešení obou prostor a absence jejich přímého propojení, které bylo řešeno vnější spojovací chodbičkou, z níž vyúsťovala další klenutá chodbička, směřující k západu směrem k návsi. Toto řešení dalo také základ pověstem o podzemních chodbách, které ze šebetovského zámku vedly.
Severní prostora někdejšího přízemí obsahuje ještě další zajímavý konstrukční prvek. V její zadní stěně přibližně uprostřed je patrný zazděný velký otvor, který zasahuje svým záklenkem nad úroveň klenby. Vpravo od něj je zřetelný podobný otvor, rovněž zazděný, který je klenbou spolehlivě renesančního stáří respektován zdánlivě nelogicky umístěnou klenební výsečí. Je zřejmé, že v místech prostřední zazdívky s v minulosti nacházelo okno či vstup do interiéru, který byl zazděn při připojení šikmo vedené budovy v nádvoří. Nový vstup byl proto posunut k okraji stěny a kolidující zaklenutí bylo nově přeřešeno. K tomuto zásahu muselo dojít pravděpodobně ještě v průběhu první poloviny 17. století. I nový vstup však příliš dlouho netrval, Při prodloužení domu směrem k jihu a jeho mírném rozšíření směrem do dvora byla starší budova v těchto místech zesílena přizdívkou, sjednocující nestejnou šíři obou částí objektu. Přitom byl rovněž tento mladší vstup zaslepen.
Starý zámek byl zřejmě zaklenut také v úrovni svého původního patra, interpretovaného dnes jako přízemí, či podle stávajícího využití dokonce „sklepy“. Původní klenební konstrukce se však dochovaly v nevelkém rozsahu. Část jich byla odstraněna při odbourání severního dílu budovy, zbylé podlehly barokním úpravám objektu. Z plánové dokumentace je tak spolehlivě známa pouze jediná renesančně klenutá místnost, a to na severním konci budovy. Ostatní klenby, pokud je možno z plánů budovy určit, byly již barokní, stejně jako i ostatní dochované konstrukce v nejstarším dílu budovy, které jsou výsledkem vrcholně barokních přestaveb objektu po vzniku nového zámku pro účely správy panství.
Prvotní budova tedy dosahovala délky přibližně 37 metrů a šířky 10 metrů. Plně tak odpovídala kategorii jednodušších feudálních sídel raného novověku, řazených převážně mezi tvrze. Obdobných objektů se v moravském a zejména v českém prostředí zachovalo značné množství, všechny datují svůj vznik do průběhu druhé půle 16. století.
Nejstarším pozůstatkem v areálu bývalého dvora však není hmota „starého zámku“, ale velký, valeně klenutý sklep, umístěný kdysi pod odbouraným pokračováním šikmého křídla, připojujícího se k obytné budově na východě. Tento sklep, dnes poškozený průrazem odpadního potrubí, je celý zděn z kamene, klenba na svém povrchu dosud místy obsahuje zbytky malty s otisky šalovacích prken. Tento konstrukční prvek umožňuje datovat vznik zaklenutí ještě do období rané renesance, koresponduje tak s uváděným vznikem pivovaru za opata Kašpara z Litovle a knínického probošta Martina Sekaniny v roce 1559.
Výstavba dvora a panského obydlí tak započala za opata Kašpara, pokračovala za života Jana Ponětovského z Ponětova a byla zakončena teprve roku 1598 opatem Jiřím Pavorinem z Pavorinu. Jak již bylo uvedeno, roku 1583 byla obytná budova hotova a další práce se soustředily na dokončování hospodářského provozu. V polovině devadesátých let 16. století byly ke dvoru připojeny 2 a půl čtvrtí pozemků. Tato činnost je již spojena s působením Jiřího Pavorina v čele kláštera, není však nijak výjimečná. Kromě Šebetova přikoupil ještě dva mlýny ve Svitávce, zvané podle majitelů Jarošovský a Dupákovský, založil nové dvory v Nákle a Liboši, rozšířil dvory v Droždíně, Olšanech a Ústíně u Olomouce a doplnil klášterní knihovnu o další přírůstky. Za opata Pavorina tak byla dokončena raně novověká reorganizace klášterního hospodářství a po dlouhodobé stagnaci a poté vleklé fázi náprav válečných škod 15. století nastalo opět období růstu.
Současně se vznikem nového dvora a sídla v Šebetově ztrácí na významu dosavadní centrum správy odděleného „horního panství“ kláštera v Knínicích v čele se zdejším proboštem. Dochází tak od počátku 17. století k pozvolnému přesunu správy, organizované již v duchu raně novověké ekonomiky, do Šebetova. Tento posun je však pozvolný, úřad probošta přetrvává, spíše však jen v duchu tradice, ještě do druhé poloviny 17. století. Již roku 1601 sídlil úředník statku v Šebetově, toho roku jím byl Václav Bystřický či Bystrocký. Zajímavým dokladem tohoto procesu je například dopis blanenského vrchnostenského úředníka Jiříka Skřivánka purkmistru a radě města Boskovic z ledna roku 1607, hovořící o „ouředníku šebetovském a ouřadě kynickém“. Z toho plyne, že reorganizace správy panství nebyla ještě v prvním desetiletí v plném rozsahu dokončena, přestože správu již nezastával knínický probošt, ale byrokratický aparát, sídlící na staré rezidenci v Šebetově. V duchu tradice však statek dosud nesl pojmenování podle Knínic. Teprve v dalších letech dochází k úplnému oproštění a Šebetov se stává plnohodnotným sídlem správy panství a centrem rozsáhlého izolovaného statku.
Krátce poté opat Pavorin umírá a na jeho místo nastupuje Lukáš Tomicius. V dějinách Šebetova dochází k výrazným událostem však teprve za jeho následníka Jiřího Leodegaria Vandala, který stál v čele řádového uskupení v letech 1612 až 1629. V roce 1618 započalo povstání moravských a českých stavů, které vyvrcholilo mimo jiné také obsazením hradišťského kláštera ozbrojenými sedláky pod vedením protestantského hejtmana Buchheima. Opat Leodegarius byl uvězněn a odvezen do Olomouce, kde byl přinucen souhlasit s převedením šebetovského panství „na věčné časy“ vojenskému hejtmanovi Ladislavu Velenovi ze Žerotína, aktivnímu a přednímu účastníkovi stavovského povstání. Stal se dokonce jedním z čelních organizátorů vzpoury. Po potlačení povstání v bitvě na Bílé hoře poblíž Prahy roku 1620 Žerotín uprchl, byl odsouzen k smrti, jeho jméno bylo přibito na šibenici a veškeré jeho statky byly zabaveny. Vlastnil kromě Šebetova také panství Moravskou Třebovou, Hanušovice, Rudu nad Moravou a Břeclav. Právě držba Třebové, jejíž území se těsně přibližovalo šebetovskému statku, bylo příčinou Velenova zájmu o Šebetov, který skýtal naději na značné rozšíření již tak rozsáhlého panství.
V konfiskačním protokolu nebyla držba Šebetova v soupisu Žerotínových statků zmíněna, po porážce povstání nebyla její pravost uznána a byla opětovně navrácena klášteru. Povstání stavů doprovázely také vnitřní nepokoje na klášterních statcích. Škody, způsobené povstalci, stejně jako vesnické vzpoury a nejrůznější hospodářské potíže, přivedly klášter Hradiště do tíživé situace, kterou byl nucen řešit různými způsoby. Jedním z nich bylo například odnímání privilegií poddaným za jejich účast „na rabelii“. V důsledku této situace bylo šebetovské panství roku 1622 na určité blíže neznámé období propůjčeno do užívání Jaroslavu Drahanovskému z Pěnčína, vlastnícího sousední statek Biskupice, ovšem za jistý poplatek, jehož výše není přesněji uvedena. Součástí propůjčky byly kromě Šebetova také i „některé“ vesnice v jeho okolí, není tak jasné, zda Jaroslav Drahanovský obdržel celý statek, nebo jen jeho část. Spíše se však lze přiklonit k variantě druhé. Kvitance na splacenou sumu za zápůjčku byla 5. července roku 1622 sepsána opatem Leodegariem v Brně, je možné, že zde na krátký čas po dobu úprav vzbouřenci poničeného kláštera pobýval.
Je více než zřejmé, že tíživá situace, do níž se hradišťský klášter v prvních desetiletích 17. století dostal, neumožňovala další rozvoj obytných a hospodářských budov v Šebetově, ani jinde. Areál tak přetrvával v podobě, v níž byl vybudován za opata Pavorina v závěru šestnáctého věku, a to se všemi náležitostmi. Lze se značnou mírou spolehlivosti předpokládat, že objekty šebetovského dvora představovaly výraznější komplex, než jiné dvory v těsnější blízkosti kláštera, neboť musely zajistit ekonomiku značně vzdáleného panství a současně představovat jakýsi správní okrsek, k němuž náležely kromě obcí pozdějšího šebetovského panství, známého z konce feudalismu, také některé vsi, později připojené ke Konici. Šlo o vesnice Brodek, Dešná a Skřípov. Po určitou dobu tak dvorský areál dostačoval i pozvolna se měnící ekonomice, přičemž nelze vyloučit, že dílčí úpravy vyvolalo také nastalé bouřlivé období třicetileté války. Tato éra se však již vymyká z rozsahu této kapitoly.
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
---|---|---|---|---|---|---|
27 | 28 | 29 | 30 | 31 | 1 | 2 |
3 | 4 | 5 |
6
|
7
|
8 | 9 |
10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 |
17 | 18 | 19 | 20 | 21 |
22
|
23 |
24 | 25 | 26 | 27 | 28 | 1 | 2 |