Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Datum a čas

Dnes je pátek, 28. 7. 2017, 4:57:53

Svátek

Dnes je 28.7.2017

Svátek má Viktor

Státní svátky a významné dny na dnešek:

  • Den mléčné čokolády

Zítra má svátek Marta

Anketa

Aktuální počasí

Počasí dnes:

28. 7. 2017

zatazenosde

Bude oblačno až zataženo, místy přeháňky nebo slabý déšť. Denní teploty 20 až 24°C. Noční teploty 14 až 10°C.

Zobrazit více ...

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 2
DNES: 178
TÝDEN: 2999
CELKEM: 499335

Exporty do RSS

RSS 0.91 RSS 1.0 RSS 2.0 Atom 1.0

Mobilní průvodce

     Mobilní turistický průvodce

Obsah

S t a r ý   l a k o m e c

obr lakomec    Verunka Hrdých a její muž Pavel měli velké starosti. Zdědili po rodičích chalupu. Takovou malou, dřevěnou chaloupku, vymazanou slínem, s doškovou střechou. Chtěli si ji
opravit, pršelo jim do světnice, komín byl na spadnutí, bylo potřebí okna opravit, světnici vylíčit.
Ale nebyly peníze. Pavel sice vydělal nějaký ten groš, byl panským kočím, Verunka byla také přičinlivá, příležitostně uklízela v zámku, ale pro rodinu to bylo málo. Měli již tři děti a čekali čtvrté.
"Budeš muset jít k Jakubovi a vypůjčit," rozhodl Pavel. Verunce se mnoho nechtělo, neboť věděla, jaký je Jakub lakomec a vydřiduch. Nakonec však souhlasila, neboť nebylo jiného východiska. "Však to splatíme, půjdu ještě ve volný den na panské," utěšoval ji Pavel.
    Druhý den navečer se Verunka vypravila k Jakubovi. Za každou ruku vedla jedno dítě a na zádech ve starém vlňáku měla třetí, nejmladší. Snad se Jakub obměkčí, když uvidí takovou drobotinu. S bušícím srdcem zaklepala na dveře Jakubovy chaloupky. Byla sešlá ještě více než ta jejich. Nahnutá na jednu stranu jako stařena, v oknech místo některých tabulek byl papír nebo dřevěná prkýnka, došek byl potrhaný, nespravený. Půlka komínu trčela nad střechou a hrozila vypálit chalupu i s jejím obyvatelem. Není divu, když Jakub tolik šetřil. V síňce za dveřmi se ozvaly pomalé, šoupavé kroky a jakýsi dušný hlas. Bylo slyšet sípavé dýchání a tápání po zástrčce. "Otevřete, prosím vás, pane Jakube, zde je Verunka Hrdých, chtěla bych vás o něco poprosit,“ zvolala. "Jaképak něco, já pro nikoho nic zadarmo nemám a nikoho v chalupě nechci," hrubě. vykřikl Jakub. Verunka se div nerozplakala. "Jen půjčku na chalupu, chceme si ji opravit," plačtivě zaprosila. "To je něco jiného," zachechtal se protivně lakomec, "hned tě pustím dovnitř." S temným zabručením se otevřely chatrné dvéře a mezi nimi se objevila zajímavá postava, skutečná rarita.
    Člověk nevěděl v první chvíli, jestli se má dát do smíchu nebo zahodit peněženku i se všemi drobnými a vylézt na nejbližší strom. Mohl být stejně dobře považován za hastroše, jako za nějakého loupežníka.
Jeho pomenší postava se ztrácela skoro úplné v objemných, na mnoha místech zalátaných kalhotách a v kabátci vojenského střihu, který byl možná kdysi součástí parádní uniformy některého z chrabrých důstojníků slavné armády. Jakou barvu obdržel kabátec při svém zrození, nebylo snadné zjistit, neboť hrál všemi možnými odstíny. Chybějící knoflíky byly důmyslně nahrazeny spoustou tkaniček, provázků a drátků. Nohavice kalhot byly shrnuty do velikých bot, které byly ještě omotány kusy starých pytlů, což mělo tu výhodu, že se podrážky tak snadno neprošoupaly. Korunu této výstroje tvořila pokrývka hlavy. Základ měla teplou beranici zavázanou širokou tkanicí pod krkem. Na ní pak byl promaštěný klobouk. Pichlavá očka těkala Verunce po tváři. Konečně ji pozval do světnice. Neveliká místnost byla v pravém slova smyslu nabita všemožným harampádím. Stohy starých papírů, hrnců, kusy železa byly rozloženy v divné směsici a pokryty vrstvou prachu. V malé komůrce nebylo ani k hnutí. Na stole prskalo a čadilo malé olejové světýlko a kouř z kamen štípal do očí.
"Co si přeješ," zahučel Jakub. Verunka se ještě ze všech dojmů nevzpamatovala a nejraději by utekla. "Potřebujeme vypůjčit peníze,“ zakoktala, „jen několik grošů." Jakub se zasmál a zamnul rukama. "Půjčím, ale za dva dáš tři." Byl tvrdý jako kámen, nic nepomohl pláč a prosby, co řekl, to platilo. Děti již byly netrpělivé, tahaly maminku za sukně, nejmladší se dusilo kouřem a začalo plakat. "Dejte na děti, pane Jakube," ještě se pokusila zaprosit Verunka. "Co je mně po nich," temně zahučel Jakub, "nemáš je mít. Když nechceš, táhni domů." Co měla tedy dělat. Vzala peníze i za tak veliký úrok a šla domů: Potácela se jako opilá a sotva došla. Ještě dlouho doma se nemohla uklidnit a noc probděla s horečkou. Stále jen divně vykřikovala a chtěla vyskočit z postele. Pavlovi dalo mnoho práce, než ji uklidnil.
    Veliký trest musí přijít na starého lakomce Jakuba, usoudili oba.