Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Datum a čas

Dnes je pátek, 28. 7. 2017, 4:56:24

Svátek

Dnes je 28.7.2017

Svátek má Viktor

Státní svátky a významné dny na dnešek:

  • Den mléčné čokolády

Zítra má svátek Marta

Anketa

Aktuální počasí

Počasí dnes:

28. 7. 2017

zatazenosde

Bude oblačno až zataženo, místy přeháňky nebo slabý déšť. Denní teploty 20 až 24°C. Noční teploty 14 až 10°C.

Zobrazit více ...

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 1
DNES: 177
TÝDEN: 2998
CELKEM: 499334

Exporty do RSS

RSS 0.91 RSS 1.0 RSS 2.0 Atom 1.0

Mobilní průvodce

     Mobilní turistický průvodce

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Nejstarší šebetovské spolky a organizace

 

S p o l e k   d o b r o v o l n ý c h   h a s i č ů

     Významnou úlohu hrály v minulosti  v každé vesnici  různé dobrovolné spolky a organizace. Nejinak tomu bylo i v Šebetově. Nejstarším z nich byl  Spolek dobrovolných hasičů, který byl v obci založen v roce 1895, i když  organizovaná hasičská jednotka, která však ještě nebyla vybavena dostatečnou protipožární technikou, existovala v Šebetově již v roce 1877. Došlo k tomu na základě zemského zákona z 5. dubna 1873, který ukládal, aby každá obec zřídila vlastní hasičský sbor. I když v Šebetově bylo pro tuto věc dostatek zapálených mladých mužů, všechny jejich snahy ztroskotávaly na zoufalém nedostatku financí, protože založení takového sboru předpokládalo také zakoupení nové stříkačky a dostatečného množství výzbroje a výstroje pro celou jednotku, na což však obec neměla peníze. A tak v roce 1877 vznikla alespoň organizovaná hasičská jednotka, která k likvidování požárů používala trhacích háků, seker a žebříků, na stříkání vodu ze džberů, puten, stříkačů, sudů a hliněných nádob. Pokud to bylo možné, hasil se oheň také plácáním větvemi stromů. V té době nebyly požáry žádnou vzácností, a pokud k nim došlo, často se stávalo, že oheň doslova strávil celou ulici, a nebylo výjimkou, že někdy padla za oběť ohni i celá vesnice. Převážná většina obydlí totiž byla dřevěná, krytá slaměným doškem nebo dřevěným šindelem. A tak hašení takových obydlí spočívalo při vypuknutí požáru především v bourání sousedních staveb a strhávání doškových a slaměných střech, aby se oheň dále nerozšiřoval.

     Takových požárů nebyl ušetřen ani Šebetov. O jednom z nich, který vypukl 1. ledna 1864, kdy lehla popelem téměř polovina vesnice, se v šebetovské kronice zachovalo následující vypravování.  Opět je zaznamenal perem zdejší kronikář Rudolf Wilhelm:

     „V Kapouňateach bydlela domkařka Navrátilová. Její drobná postava se skoro celá ztrácela pod velikým květovaným vlňákem, který nosila stále přehozen přes hlavu a měla sešpendlený jehlicí s velikou kostěnou sponou. V obličeji vynikaly živé oči a tenké rty. A za nimi vládl ostrý, zlý jazyk. Celý Šebetov ho znal, od Kapouňat až po Zábraní. Nikoho nenechal na pokoji. Všechny důkladně pomluvil a zkritizoval. Nikdo ji proto neměl rád. Občané se jí raději stranili a dávali pozor, aby s ní nepřišli do styku.

     Bylo to těsně před vánocemi. Panskému zahradníkovi Sobotkovi z čís. 76 se ztratila vykrmená husa. Krmili ji celý týden na slavnostní vánoční oběd a nejednou do rána byl chlívek prázdný. Pátralo se a vyšetřovalo, až teprve obecní policajt Prokop Veselý našel husu dobře ukrytou u staré Navrátilové. Ihned ji přivedl na obecní úřad.

     Starostou byl tehdy čtvrtník Josef Dokoupil z čísla 41 a radním František Kozlovský, pololáník z čísla 48. Ti na ní požadovali pokutu 2 zlaté a pohrozili jí vězením, když nezaplatí. Domkařka pokutu nezaplatila a přísahala oběma pomstu.

     Večer l. ledna 1864 se najednou rozcinkal zámecký zvonek a zazněla hasičská trubka. Plameny šlehaly z domů starosty Dokoupila a radního Kozlovského. Oheň  se zuřivě zakousl do doškových střech a rychle přeskakoval z chalupy na chalupu, z doškové střechy na střechu šindelovou, až počala hořet celá půlka dědiny z knínické strany. Plameny krvavě zbarvily temnou oblohu, zvonek příšerně duněl, oheň řádil a praskal. Lidé zděšeně pobíhali. Starší klečeli a modlili se, ženy lomily rukama a křičely: „Hoří, hoří. Pane na nebi, pomoz!“ Z chlévů vyváděli dobytek, který se plašil a temně bučel. Někde již prohořelé suché střechy se řítily a zavalily stáje i světnice. Pláč nahých dětí v třeskuté zimě dojímal každého. Někteří se pokoušeli vodou zalévat oheň, ale byla to jen kapka do prudkého žáru. Jako obrovská svíce svítil oheň Šetovským do nového roku.

      Kníničtí, kteří spěchali přes pole k ohni, přivedli jakousi ženu, která stála vzadu v polích, šíleně se smála a ječivým hlasem stále křičela: „To jsem já zapálila, to je moje pomsta.“ Byla to stará Navrátilka. Škrábala a kousala, kopala a plivala jako divá, když byla občany spoutána a odvedena.

     Jaký trest stihl zuřivou a mstivou ženu, se nikdo nikdy nedověděl. Ale do Šebetova se již nikdy nevrátila.“

     O tom, že se uvedená pověst  zakládá na reálném základě, svědčí článek uveřejněný 11. června 1864 v týdeníku Posel Prahy, kde bylo o celém požáru referováno následujícím způsobem:

     „Dne l. ledna 1864 o deváté hodině večerní vypukl v obci šebetovské u starosty Josefa Dokoupila a zároveň asi 6 stavení odtud u pololáníka Františka Kozlovského požár, který se na obou místech rychle zmohl a škodu asi 9 774 zlatých způsobil. Podezření bylo proti šedesátileté výměnkářce a nádenici M. Navrátilové z osady Kapouňata, a sice proto, že nedlouho před tím spatřena byla na pěšince ze Šebetova do Kapouňat v rychlém útěku.

     Vzata byla do vyšetřování i přiznala se, že tentokráte sama šla odtud a i že byla u onoho starosty, by s ním v jiné záležitosti mluvila, zapírala však dokonce, že zapálila. Při druhém výslechu doznala se však zcela upřímně a obšírně k tomu, že do Šebetova přišla, aby zapálila, což učinila na dvou místech. U starosty proto, že se bála trestu za krádež hus v ceně 3 zlaté, a u Kozlovského z pomsty, že jí nechtěl půjčit peníze.

     U závěrečného přelíčení pak opět popírala všechno tvrdošíjně přes všecky proti ní čelící svědectví. Odsouzena byla k žaláři na 12 roků. Rozsudek vyslechla zcela pokojně.“

     Bezprostředním podnětem k založení hasičského sboru v obci  se pak staly dva velké požáry z roku 1894 v sousedních Knínicích a Vážanech. Iniciativy se ujal tehdejší starosta Tomáš Valenta, který po poradě s několika váženými členy obce nechal v květnu 1895 svolat všechny šebetovské občany a vysvětlil jim důležitost a potřebu založení hasičského sboru v obci. Do jeho řad se okamžitě přihlásilo 32 místních občanů, kteří se také stali zakládajícími členy spolku. Byli to: Josef Kavan, Cyril Říha, Alois Pospíšil, František Špidla, Antonín Lerhouz, František Čech, Josef Valenta z čp. 42, Josef  Kolář, František Roupa, František Matoušek, Vincenc Trávníček, František Kavan, František Dračka, Alois Dosedla, František Horák, František Lujka, Tomáš Valenta, Jan Sedlář, Josef Kavan, Antonín Procházka, Josef Valenta z čp. 5, Eduard Hrazdíra, Vincenc Sklenář, František Monhort, Jan Bílek, Rudolf Dosedla, Josef Matoušek, Josef Říha, František Valenta, Jan Machát, Tomáš Veselý a František Jurník. Prvním předsedou spolku byl zvolen Josef Kavan, po jeho smrti byl postaven do čela šebetovských hasičů v roce 1899 Cyril Říha, který je vedl plných 20 let. Když pak v roce 1919 zemřel, nahradil ho v uvedené funkci Tomáš Valenta. Prvním cvičitelem sboru se stal řídící učitel František Jurník, v roce 1909 Antonín Cupal. Prvním náčelníkem jednotky byl Antonín Lerhouz, kterého v roce 1897 vystřídal Alois Pospíšil. Dalšími předválečnými náčelníky byli: Josef Valenta (1904 – 1905), Josef Kavan (1905 – 1910), Alois Dosedla (1910 – 1911) a Josef Mrva, který byl v roce 1924 zvolen i župním náčelníkem. Z prvního období založení sboru se nám dochovaly i některé, dnes již neexistující funkce. Z hasičské kroniky se dozvídáme, že prvním náčelníkem byl Alois Pospíšil, druhým náčelníkem Eduard Hrazdíra, stříkačníky byli Josef Valenta, Vincenc Sklenář, Josef Kolář a František Monhort, lezci byli František Horák, Rudolf Dosedla a František Horák, funkce bouračů obstarávali Vincenc Trávníček a František Kavan, bořičů Josef Rosenberg a František Lujka.

     Za oficiální rok zrodu sboru je považován, jak již bylo uvedeno, rok 1895, kdy byly 5. června 1895 schváleny stanovy spolku obecním výborem a poté 3. července 1895 potvrzeny pod čj. 22 864 ve smyslu paragrafu 9 říšského zákona ze dne 15. listopadu  č. 134 císařským královským místodržícím v Brně. Dva dny nato obdržel spolek také čtyřkolovou ruční stříkačku taženou koňmi, která byla ještě téhož dne hasičským sborem za veliké účasti  přihlížejících občanů také vyzkoušena. Jako zajímavost lze uvést, že v okolních obcích měla první ruční stříkačku taženou koňmi obec Vanovice, a to již od roku 1849, tedy o 13 let dříve, než zde byl založen hasičský sbor. Ještě neměla savice a voda se do ní musela nalévat. Stříkačku se savicemi si pořídily Vanovice až v roce 1882.

     Současně se stříkačkou, která byla používána až do května 1941, kdy šebetovští hasiči zakoupili první dvoukolou motorovou stříkačku typu HVD – 40/39 se čtyřválcovým benzinovým čtyřtaktním motorem, obdrželi ještě 8 metrů savic, 80 metrů hadic, 2 žebře, l hák, 4 provazy, 12 seker, 32 uniforem a stejný počet ochranných přilbic. Vybavení stálo obec 2 756 korun. Uvedené výdaje se však v následujících letech mnohokráte vrátily, protože jak se dovídáme z šebetovské hasičské kroniky, v prvním čtyřicetiletí trvání sboru zasahovali šebetovští hasiči 9 x přímo při požáru v obci a 32 x pomáhali při hašení požárů v okolních vesnicích. Mimo to 6 x vyjížděli k požáru bez zásahu. V tomto  období měli 190 cvičení se stříkačkou, 29 cvičení signálových a 17 cvičení pochodových. Schůze se za toto období konaly 252 krát .

     Negativně se zapsala do historie sboru 1. světová válka, která způsobila, že 24 mužů muselo odejít do rakousko-uherských zákopů. Z nich dva Emanuel Sedlář a Alois Roupa, se již nikdy nevrátili zpět do svých domovů. Uvedená situace způsobila, že v té době byly některé funkce vykonávány i ženami. Např. funkci jednatele a pokladníka vykonávala v této smutné a pro náš národ tak tragické době Božena Bílková. Prvním poválečným předsedou sboru se stal již v úvodu zmiňovaný Cyril Říha (zemřel v roce 1919), po jehož smrti byl v roce 1920 zvolen do čela šebetovských hasičů Tomáš Valenta, náčelníkem byl Josef Mrva. V roce 1928 získala jednotka pro svou činnost novou hasičskou zbrojnici, která byla využívána až do roku 1990.

     V roce 1935, kdy si Šebetovští připomínali 40. výročí svého trvání, se konal v obci župní hasičský slet, při kterém byly  obyvatelům předváděny ukázky z hasičské pohotovosti. Slibně se rozvíjející činnost  hasičů narušila v roce 1939 okupace Československa a po ní následující šest let trvající další světová válka. V roce 1940 vzrušil občany požár kůlny u Monhortů, což mělo za následek, že se hasiči rozhodli v roce 1941 pro zakoupení nové stříkačky. Byla to již uvedená dvoukolá motorová stříkačka typu HVD 40/39 se čtyřválcovým benzínovým čtyřtaktním motorem. Stříkačku vyrobilo Hasičské výrobní družstvo Čechy pod Kosířem.

     Činnost šebetovských hasičů se úspěšně rozvíjela i po skončení války a změně politického klimatu v roce 1948 v tehdejším Československu.  Zasahovali nejen při několika velkých požárech druhé poloviny dvacátého století, jako byl  např. 2. června 1951 požár dvou domků v Kapouňatech, jemuž padly za oběť  usedlosti Aloise Dosedly a Aloise Geršla, a v roce 1959 požár kůlny Josefa Valenty na čp. 40, ale také při živelných pohromách a neštěstích, o nichž nás v hojné míře opět informuje šebetovská hasičská kronika.  Z ní se např. dovídáme, že 2.  července 1957 uhodil při bouři blesk do novostavby Ludvíka Hartla, což způsobilo požár střechy. 11. června 1963 pomáhali hasiči zachránit při veliké bouři spojené s průtrží mračen majetek u Stanků a Kubínů  na návsi, kde byly zatopeny domy, stejně jako usedlosti Františka Kopala, Josefa Hrdého  a pana Krkavce na Zábraní. Mimo to zasahovali i při řadě požárů v okolních lesích a vesnicích.

     Od poloviny 70. let se začalo ukazovat, že stávající hasičská zbrojnice stále více a více přestává sloužit svému účelu a stále naléhavěji se ukazuje potřeba postavení zbrojnice úplně nové. Neustálou překážkou v realizaci tohoto záměru však byl nedostatek financí. V polovině 80. let minulého století se budova ocitla v havarijním stavu a bylo jasné, že uvedený záměr již nebude možné více odkládat. Proto bylo v roce 1986 zadáno brněnskému architektovi Ing. Luboši Mayerovi vypracování studie nové zbrojnice, a po  jejím schválení mu bylo zadáno i vypracování nového projektu, ke kterému si přibral Ing. Tomka. Urychlení stavby umožnila listopadová revoluce  v roce  1989, kdy došlo k převratným změnám v naší společnosti, díky nimž mohla být na jaře 1990 výstavba nové zbrojnice skutečně zahájena. Bylo to již opravdu v hodině dvanácté,  protože jak se opět dovídáme z hasičské kroniky, ve staré zbrojnici spadlo schodiště a z horní strany budovy vytlačil břeh obvodovou zeď do garáže o více než 50 cm, takže ta hrozila sesutím.

     Výstavbě nové zbrojnice předcházela likvidace staré. Bourání staré budovy bylo provedeno v režii Obecního úřadu převážně příslušníky hasičského sboru. Stroje poskytlo JZD Knínice. V první etapě výstavby, která spočívala v založení a přípravě staveniště, dozíral na stavbu Ladislav Janek, v druhé etapě, která byla zahájena l. září 1990, převzali iniciativu podnikatelé Ladislav Janek a Jan Rosenberg, kteří zaměstnali na stavbě partu místních občanů. Během osmi měsíců byla hrubá stavba pod střechou. Na jaře 1991 pokračovala ve třetí etapě se všemi zbývajícími pracemi, jako byla výstavba příček, podlah, oken, dveří, vnitřních a venkovních omítek apod., stavební četa zemědělského družstva z Knínic.  11. srpna 1993 mohla být stavba zkolaudována. Slavnostní otevření zbrojnice se konalo v neděli 29. srpna 1993. Náklady na stavbu si vyžádaly částku 1 454 825 Kč. V roce 1995 byl celý objekt ještě plynofikován. V tomto jubilejním stém roce trvání sboru dobrovolných hasičů v Šebetově bylo jeho složení a členská základna následující:

Funkce

Jméno a příjmení

Číslo domu

Starosta

Náměstek starosty

Velitel

Zástupce velitele

Strojník

Referent, prevence

Jednatel

Hospodář

Organizační referent

Referent mládeže

Kronikář

Referent MTZ

Revizor

Revizor

Josef  Kurfürst

Jan Odehnal

Miroslav Krenar

Roman Grepl

Josef Konečný

Jaroslav Jančík

Zdeněk Krenar

Ing. Antonín Habala

Josef Kobylka

Jiří Pečínka

Josef Urbánek st.

Josef Urbánek ml.

Josef Matovčík

František Kopal

210

202

158

204

4

212

159

199

204

123

175

223

119

19

 

Členové

Jméno a příjmení

Číslo domu

 

František Axman

Vladimír Axman

Arnošt Bláha

Zdeněk Čížek

Mojmír Dostál

Zdeněk  Elis

František Geršl

Ivan Gutta

František Hlubinka

Josef Hrouz

Jiří Habala

Arnošt Komárek

Miroslav Komárek

Josef Kopecký

František Karásek

Ladislav Karásek

Milan Karásek

Roman Karásek

Ladislav Khýr

Ing. Rad. Kalandra

František Křička

Cyril Minx

Josef Pečínka

Vladimír Pospíšil

Milan Pospíšil

Jiří Rosenberg

Cyril Říha

Ladislav Řehák

Miroslav Setínek

Adolf Stříž

Miroslav Smékal

Václav Smékal

Milan Svoboda

Bohuslav Snášel

Jaroslav Tesař st.

Jaroslav Tesař ml.

Milan Zoubek

115

131

9

207

197

7

54

193

177

14

232

130

90

211

189

173

173

173

39

179

191

13

62

115

182

103

45

209

231

82

36

146

205

23

172

172

183

     V posledních létech zajišťují šebetovští hasiči vedle svých každodenních povinností také proškolování obyvatel v protipožární prevenci a ochraně,  účastní se okrskových i okresních soutěží hasičů, organizují kulturní a společenské akce v obci, pořádají různé besedy a akce pro mládež.

 

S p o l e k   v č e l a ř ů

     Velkou tradici mělo v Šebetově včelaření. Již ve druhé polovině 19. století zde existovalo několik lidí, vesměs z okruhu vedení velkostatku, kteří se tomuto ušlechtilému a prospěšnému koníčku  od mládí plně věnovali. Vždyť již praotec Čech při příchodu na horu Říp, když promlouval ke shromážděným zástupům, řekl podle nejstaršího českého kronikáře Kosmy mimo jiné i větu: „Medem sladkým zem tato plývá“, a jak je známo, až do rozšíření pěstování cukrové řepy a výroby cukru byl právě med u nás jediným sladidlem prostého obyvatelstva. Kolem roku 500 n. l. byl sice znám i třtinový cukr dovážený z Persie, ten však byl ve  středověku luxusním zbožím, určeným vesměs pouze pro kuchyň vyšších vrstev společnosti a jednou ze surovin pro výrobu léků.

     První šebetovští včelaři byli organizováni v Moravskoslezském včelařském spolku.  V roce 1867 to byl šebetovský rentmistr a důchodní Antonín Kubáč a dále intendant Karel Ohnhäuser. V roce 1872 byl ve spolku zaregistrován také majitel šebetovského panství továrník Jan Maya a šebetovský praktický lékař Ludvík Blaha.  Od roku 1881 se tomuto ušlechtilému koníčku věnoval také c. k. poštmistr Karel Kammel.

     Dá se říci, že otcem zdejších včelařů a velmi výraznou osobností této doby byl právě důchodní Antonín Kubáč. O jeho činnosti a včelaření  můžeme číst od roku 1867 krátké zprávy a příspěvky v časopise Včela brněnská. Tak hned v prvním ročníku tohoto časopisu  z roku 1867 se na straně 154 ve zprávě knínického učitele Jana Krušiny dozvídáme, že Antonín Kubáč včelařil již v roce 1864. O jeho včelařských metodách pak uvádí: „Ještě nemohu opomenout to oznámit, že onen jistý včelař ihned na začátku března začal podřezovat. 25. března jsem k němu přišel, kde právě ve svých slaměných úlech, když zima byla, podřezoval. On to za dobré uznává. Nedá sobě pan důchodní od svého úmyslu ustoupit, ale nevím, jakou dobrotu by tato jeho methoda dělala.“

     O tom, že se Antonín Kubáč  o své včelky opravdu velmi dobře staral a ty mu jeho starost oplácely velmi dobrou snůškou medu, svědčí jeho inzerát z roku 1868 uveřejněný v sešitech Včely brněnské: „Antonín Kubáč, důchodní v Šebetově u Vanovic, má na prodej loňský med dobytý medometem. A sice 4 centy lipového medu po 50 zlatých a 14 centů jiného po 37 zlatých. Dovozné si kupec musí platiti sám, jakož i nádoby, do kterých prodavatel nelévá.“

     Z dalšího ročníku Včely brněnské z roku 1869 se v č. 10 na str. 157  dovídáme ze Zpráv sjezdu Včelařského spolku moravského ve Znojmě, že „Antonínu Kubáčovi, důchodnímu v Šebetově, bylo za výborný a laciný perník z medu moravského uděleno pochvalné uznání.“ V témže ročníku v čísle 11 je na straně 172 dále uvedeno, že na druhém sjezdu spolku v Novém Městě dne 1. září 1869 byl udělen „jeden zlatý ve stříbře panu Antonínu Kubáčovi, důchodnímu v Šebetově, za kuchyňský perník z vlastního medu zhotovený“. Sám Kubáč pak o svém perníku v dopise datovaném 21. srpna 1869, který byl zveřejněn v roce 1870  na straně 36 opět v časopise Včely brněnské, uvádí: 

     „Krása a trvanlivost mého perníku, jak co do chuti, tak i co do barvy, jest u porovnání s jiným perníkem, který se vyrábí větším dílem z melasy, a za krátkou dobu pozelená a ošklivou chuť dostává, nesrovnatelný. Pernikařením svým zužitkuji toliko med s 25 zl. Nicméně však může každý perníkář náš výborný med kupovati také po 25 zlatých, poněvadž pak může přimísiti o polovici medu méně, než já. Cizozemský med, znečištěný rozmačkanými včelami a plodem, stojí také tolik, ale jest kromě toho obyčejně smíchán s 1/3 neb ½ zemákového syropu. Perník vystavený není snad zhotoven toliko pro výstavu, nýbrž leží ho u mne v téže velikosti  a jakosti plné bedny na prodej ve velkém.  70 dvoukrejcarových proužků za jeden zlatý a rovněž tak 140 krejcarových proužků za jeden zlatý v místě Šebetově, nebo na železniční stanici Skalicko-Boskovské. Rozumí se, že zaň ručím. Sklady mají kredit, menší odběratelé platí hned hotovými.“

     Pan Antonín Kubáč nejen že včely sám pěstoval, ale své vědomosti se také snažil předávat mladým. Svědectví nám o tom  ve 12. čísle časopisu Včela brněnská z roku 1871 na str. 194 opět ponechal knínický učitel Jan Krušina, který zde mimo jiné uvedl: „Chtěje vědomosti mladistvých svých včelařů podrobiti úsudku vyššímu, uspořádal tento horlivostí svou proslulý učitel veřejnou zkoušku včelařskou u přítomnosti také pánů vyšších úředníků Smutného a Ohnhäusera a mnohých obecních starostů.  Výsledek zkoušky byl tak překvapující, že správce statku pan Smutný s velikým potěšením o tom své vrchnosti  panu Janu Mayovi zprávu podal.“

     V polovině osmdesátých let se Antonín Kubáč rozhodl kvůli svému stáří včely prodat. Proto v 9. čísle Včely brněnské z roku 1885 si můžeme  na str. 144 přečíst následující inzerát: „Antonín Kubáč v Šebetově, pošta Boskovice, prodává včelstva (38) se zimní zásobou v slaměných ležácích po 7 až 9 zl., dle přání i celý domek se zahradou (1200 zl.), též prázdné úly (50) po l zl. a k usazení připravené za l zl. 50 kr.“ V roce 1887 v prvním čísle téhož časopisu na str. 14 opět inzeruje prodej úlů a včelstev. Mimo již  uvedeného ještě „11 silných včelstev se vším po 5 až 6 zl., dále nový včelín s 18 osazenými úly a další.“

     Nový vzruch přinesl do včelaření v Šebetově  v době první světové války Jaroslav Procházka, který v té době přichází do vesnice, a přináší s sebou nové metody a formy práce. Až do té doby totiž většina zdejších včelařů včelařila v tzv. klátech, což byly uřezané stromy, uvnitř vydlabané. Včely se v klátech zamazaly a otvory se utěsnily blátem a hlínou. Poté se včely takto nechávaly až do březnového jarního proletu. Tehdy se říkávalo, že na sv. Josefa se podřezují včely. To proto, že v klátech nebyly zpočátku rámečky a včely si stavěly plásty nadivoko. Zbytečné plásty se proto musely na sv. Josefa  řezat, nebo jak se říkalo, podřezat i s medem, a nechalo se jim jenom to, co jim stačilo do rozkvětu stromů a květů. Celé plásty s medem a voskem se vyřezaly a rozvařily na plotně v hrncích. Vosk, který vyplaval nahoru, se sebral a med zůstal na dnu nádoby. Procházka, který byl vyučeným stolařem, kláty vylepšil tím, že do nich vyřezal čtvercové otvory pro rámečky, čímž včelám usnadnil práci se stavěním plástů, a ty se poté mohly více věnovat sběru nektaru. Později začal  zhotovovat úly vlastní výroby přístupné svrchu i ze zadu, čímž  položil v Šebetově  základy zcela novým metodám a formám včelaření.

     Po vytvoření samostatné Československé republiky bylo v Šebetově 10 včelařů, kteří se  stali členy Československého svazu včelařů a přátel přírody v Knínicích. Byli to: Jaroslav Procházka, Jan Dvořák, Antonín Pichner se synem Stanislavem, Alois Jakubec, Josef Odehnal, Alois Geršl, Antonín Cupal, pan Staněk a četník Božňák. V té době byl předsedou svazu Josef Okáč z Knínic, jednatelem Josef Filip a pokladníkem Josef Zemánek, oba taktéž z Knínic. Knínický spolek tehdy sdružoval včelaře z Knínic, Šebetova, Vanovic, Pamětic, Vísek, Bačova, Drválovic, Vážan, Sudic, Cetkovic a Světlé. Každá z uvedených vesnic zde měla svého důvěrníka, který se staral o spojení s ústředím v Knínicích a vyřizoval ve svém obvodu vše potřebné. V Šebetově se stal prvním důvěrníkem Jaroslav Procházka, po něm Ludvík Peša, dále Alois Jakubec a Vilém Smékal starší. Med se v té době prodával ve stejné ceně jako máslo, tj. asi  za10 krejcarů.

      Do první světové války se cukrem na zimu nekrmilo, protože v té době byla pastva pro včely mnohem bohatší než dnes a příroda poskytovala včelám bohatou nektarovou snůšku. Po první světové válce se začal dávat včelařům na příděl nezdaněný cukr, který však byl smíchán s uhelným prachem nebo pilinami, aby ho včelaři nemohli používat ke slazení jídla či pečiva. Na příděl byl cukr i v době druhé světové války, avšak tehdy museli včelaři odvádět předepsanou dávku medu, která činila z jednoho včelstva půl až 2 kg medu. Dodávky byly přísně kontrolovány a za jejich nesplnění byly udělovány pokuty.

      K mohutnému rozvoji včelaření došlo v Šebetově po druhé světové válce, zejména pak ve druhé polovině 70. let 20. století. Středisko včelařů i nadále zůstalo v Knínicích, kde stál v polovině 70. let v čele Svazu českých včelařů Josef Kostík z Knínic. V té době organizace pořádala četné výstavy, přednášky a zájezdy. Velké oblibě se těšily každoročně pořádané včelařské dny, které se každý rok konaly v jedné z výše uvedených vesnic. Jejich součástí  byla přehlídka novinek ze včelařství a výstavka doplněná odbornou přednáškou. Součástí dnů byla i prohlídka vzorového včelínu.

       V současné době činnost včelařů v Šebetově poněkud upadla, stále zde však existují lidé, kteří se tomuto krásnému koníčku věnují pro potěchu a užitek i nadále.

 

S o k o l

      V předvečer první světové války byl 20. září 1913 založen v Knínicích odbor Sokola, který soustřeďoval cvičence z Knínic, Šebetova a Vážan. Ustavující schůze se konala 20. září 1913 v sále radnice za přítomnosti členů všech tří výše uvedených vesnic. V jednatelské knize Sokola Knínice zachycující léta 1913 až 1926 se o celém aktu můžeme dočíst následující podrobnosti:

     „Ohlas mohutného vítězství pevné paže sokolské, všesokolským sletem letošního roku v Praze dokumentovaného, jako na perutích roznesl se po širých vlastech českých a zapadl i do posledních vesniček našich. Všude vzbudil zájem, v mnohým místech pak přiměl českého člověka, aby i on přistoupil k zdravé, pevné, sebevědomé a ryze národní instituci této, která v prvé řadě nejdůležitějších činitelů národních stojí.

     Bude-li rok tento jednou z nejradostnějších stran v dějinách Sokolstva, bude zajisté zlatým listem dějin Sokola knihnického, neboť rokem tímto vsazen i u nás mladý štípek v sad sokolský, také v našem městečku vešel v život odbor Sokola.

      Půda pro jednotu sokolskou připravována byla po několik let. Leč vnitřní poměry občanské byly tak rozhárané, že nebylo možno  myšlenku sokolskou u nás realizovati. Když však rokem letošním nastalo konečné vyjasnění, když v občanstvu našem počal duch svobodomyslný převahy nabývati, když konečně v čelo obecní samosprávy postaveni byli mužové přející pokroku, tu působením několika nadšenců stalo se, že založen u nás odbor Sokola, soustřeďující bratry z Knihnic, Šebetova a Vážan. Stalo se tak dne 20. září 1913, kdy sešli se v sále na Radnici přátelé pokroku, aby v život nový odbor uvedli.“

     Hlavní referát přednesl na ustavující schůzi profesor boskovického c. k. gymnázia  Richard Wolf, který seznámil přítomné s historií Sokola, významem a pokrokovostí sokolské myšlenky. Své vystoupení poté zakončil slovy: „Hesla sokolská jsou pokrokovost, krásný duch a krásné tělo. Těmi hesly každý sokol stává se pánem svého těla i pánem světového vývoje. Nekonečnost, která ukryta jest v prsou každého pokrokového sokola, v jeho rozumovosti, charakternosti a jeho lásce, ta nekonečnost vede ho k pochopení nekonečného vesmíru a dává mu právo býti  občanem všeho míra.“  U přítomných byla jeho řeč  přijata  s bouřlivým ohlasem.

     Ve svých počátcích měl kninický Sokol 13 členů činných a 30 přispívajících. Na první valné hromadě odboru boskovické tělocvičné jednoty Sokol,  konané dne 8. února 1914 v Knínicích, byl aklamací zvolen starostou František Kavan, jeho náměstkem František David, náčelníkem Antonín Urbanec, jednatelem Alois Kamený. Dalšími členy výboru byli MUDr. Josef Novák a Alois Geršl ze Šebetova, který vykonával též funkci pokladníka,  dále Jaroslav Dvořáček, Ladislav Müller a  August Ženatý. Výborové schůze se měly konat vždy v polovině každého měsíce.

     Na schůzce konané 15. července 1914 bylo ujednáno uspořádání veřejného cvičení, které se mělo konat 16. srpna 1914. Vzhledem k tomu, že  v té době byl spáchánav Sarajevu atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Ferdinada d Este a jeho manželku, cvičení se nekonalo a místo do tělocvičny museli členové sokolského odboru  mašírovat do rakousko-uherských zákopů, protože atentát posloužil jako záminka k rozpoutání světového válečného konfliktu. Tělocvičná činnost tak byla v Šebetově udušena hned ve svých počátcích. O tom, co se tehdy dálo,  a jak se podařilo  po vytvoření samostatné Československé republiky znovu uvést sokolskou myšlenku do života, nám podává zprávu zápis z valné hromady konané dne 5. února 1919 v 19.00 hod. večer v sále radnice v Knínicích.

     „Na  výborové schůzi konané 15. července 1914 bylo ujednáno veřejné cvičení  na 16. srpna. Schůze příští jsme se již nedočkali. Vyhlášením mobilizace  postiženo bylo mnoho bratrů činných a přispívajících, s nimiž jsme se brzo rozloučili. Odešel bratr jednatel Kamený, narukoval bratr náčelník Urbanec a pomalu počala se jednota rozcházet. Nemohli jsme si pomoci, neboť nám stále ubývalo jak funkcionářů, tak i členů, Koncem prvního roku války odumřela veškerá činnost v jednotě. Spisy a odebírané časopisy zachránily se, když se po nich četnictvo ptalo. Nářadí postaveno na půdu na radnici a snilo pěkný sen o lepších časech. Všecko válka rozvrátila. Konečně došlo i na nářadí. Nevypátratelným způsobem zmizela koni jeho pěkná kůže a tím učiněn nepotřebným. Sudická jednota vydlužila si hrazdu a dosud ji nenavrátila. Tak uplynul rok 15., 16., 17. i 18. v úplné nečinnosti. Jinak být nemohlo.

     Události posledních měsíců 1918 ale rušně zasáhly do života sokolského vůbec a u nás též. Jsme svobodni, znělo po celé naší vlasti. Hoši přišli z vojny a chtěli pracovat tak jako dřív. Navrátili se všichni, jen bratr Urbanec zůstal v nehostinných Karpatech. Padl. Je ho škoda veliká. A na místa padlých nastupují jiní. Zmizeli, ztrácejí se z paměti, ale úplně se jich nezapomíná. Třeba tělo nežije, ale duch je živ. Tak i u nás. Po soukromých domluvách započata činnost našeho odboru. Zkoušeno a počítáno, kolik členů dalo by se získat do Sokola. A výsledek byl překvapující. Noví mladí hoši přihlásili se dobrovolně do cvičení. Staří členové z většího dílu tvoří základ obnoveného našeho odboru. Když pak v neděli 15. t. m. veřejně zapisovalo se u Ševčíků, přihlásilo se 20 členů činných, 11 dorostenců, 20 žen a 57 členů přispívajících. Výsledek skvělý.

       Laskavostí místní školní rady dovoleno bylo v tělocvičně zdejší školy cvičiti, jen co přivedeno bude nářadí do pořádku a vyřídí se otázka osvětlení a otopu. Začátek bude těžký, ale myšlenka sokolská nesmí u nás zahynout.“

     Jak bylo napsáno, tak se i stalo. Po obnovení činnosti Sokola se začalo cvičit, hrát divadlo, postupně byly zřízeny odbory dorostu, mládeže, mužů i žen. Je vskutku obtížné popsat a vystihnout všechnu tu drobnou a obětavou práci, která umožnila vybudovat ze Sokola a jeho cvičenců dobře fungující tělocvičnou organizaci. Její rozvoj však opět netrval dlouho, protože jeho další činnost přervala  po uplynutí necelých dvaceti let nová světová válka, mnohem strašnější než ta předchozí. Přesto i její strasti po šesti letech válečného běsnění skončily a před Sokolem stanula jeho nová etapa vývoje. Po skončení války byl utvořen jednotný svaz tělovýchovy se sídlem v Praze a jednotám bylo ponecháno plně na jejich vůli a zvážení zvolení názvu.

     Mnohem závažnější změny pak přinesl rok 1948, kdy po únorovém převratu dochází vlivem hlubokých vnitropolitických změn k řadě změn i v rozvoji sportu a tělesné výchovy. Jedním z mnoha opatření, která vedla k posílení a upevnění nového režimu, bylo i rozhodnutí, podle kterého  se musely všechny tělovýchovné svazy, spolky, kluby a tělocvičné organizace  spojit v jedinou tělovýchovnou organizaci. Do sportovní činnosti se zapojovaly především dělníci na závodech. Vzhledem k tomu, že až do této doby v Šebetově stále ještě neexistovala samostatná tělovýchovná organizace a šebetovští cvičenci i nadále chodili cvičit do Sokola v sousedních Knínicích, ujali se iniciativy založení vlastní tělovýchovné organizace v obci dělníci místní pily František Grulich, František Dobeš, Ludvík Dobeš, Jaroslav Šméral, Josef Říha, Josef Dobeš a Josef Komárek, z jejichž iniciativy byla svolána na 11. srpen 1948 schůze šebetovských cvičenců a příznivců Sokola, na které bylo dohodnuto odtržení od Knínic a založení vlastní tělovýchovné jednoty v Šebetově. Za tím účelem byl zvolen přípravný výbor, jehož úkolem bylo připravit vše potřebné pro plánované odloučení od Knínic. Jeho členy byli: Jaroslav Šméral, MUDr. Mikula, Rudolf Wilhelm, Ludvík Dobeš, Josef Dobeš, Josef Říha a František Dobeš. V té době však nikdo nepočítal s tím, jak složitá a těžká budou jednání se cvičenci knínického Sokola, kteří s uvedeným rozhodnutím nesouhlasili a všemožně roztržení organizace bránili. Nebyli ani ochotni dát šebetovským cvičencům část majetku, vybavení a nářadí. Dobře si totiž uvědomovali, že jejich odchodem ztratí početnou členskou základnu a přijdou o své nejlepší cvičence.

     Složitá jednání se vlekla celé dva roky, až posléze 21. května 1950 došlo k ustavující schůzi šebetovského Sokola, které se zúčastnilo 118 občanů. Jejím výsledkem bylo založení organizace Sokola v Šebetově, do jejíhož čela byli zvoleni: Jaroslav Šméral jako předseda, jednatelem se stal Rudolf Wilhelm, náčelníkem Ludvík Dobeš a pokladníkem Josef Minx. Ve své činnosti navázali na slavnou éru knínického sokola a záhy se stali jednou z nejaktivnějších společenských organizací ve vesnici. Pořádali různé zábavy, zájezdy, účastnili se nejrůznějších sportovních akcí, zapojovali se do činnosti místního ochotnického divadla, apod. Je vskutku velmi obtížné popsat a vystihnout všechnu tu drobnou a obětavou práci všech členů šebetovského Sokola za oněch  dalších 50 let. Kolik porad a jednání se muselo  vystřídat, aby se vyřešily všechny problémy a těžkosti,  bez kterých by nikdy nebylo úspěchu. A tak nezbývá, než popřát šebetovským sokolům hodně úspěchů i v jejich další činnosti v novém století i tisíciletí.

 

O r g a n i z a c e   k ř e s ť a n s k ý c h   d ř e v o d ě l n í k ů , v ý s t a v b a   k i n a

     V době předmnichovské republiky se stal Šebetov nejen významnou spádovou obcí na Malé Hané, ale v době hospodářské konjunktury po 1. světové válce díky zdejší parní pile i významným střediskem dělníků pracujících v dřevozpracujícím průmyslu. To se projevilo i ve snaze po založení nějaké organizace, která by hájila jejich zájmy proti zaměstnavateli baronu Königswarterovi. V té době se proto někteří dělníci začínají organizovat v sociálně demokratické straně. Několik dalších jednotlivců založilo v roce 1927 na pile Organizaci křesťanských dřevodělníků československých, v centru jejíž pozornosti se stala stavba tzv. lidového domu s kinosálem. Vycházeli přitom ze skutečnosti, že provoz kina v sále hostince u Odehnalů byl rentabilní, i  když ne natolik, aby mohl celou stavbu financovat. Jejím iniciátorem se stal správce pily František Humpolík, který  počítal  s tím, že  hypotéky bude možné splatit z výtěžku dvou obchodů a několika bytů, které měly být v nově stavěné budově umístěny. Podle původního plánu totiž měla mít budova vedle kinosálu ještě dvě obchodní provozovny a byty k pronajmutí. Náklady na stavbu byly vyčísleny částkou 364 tisíc korun a její krytí mělo být následující: Správce Humpolík se rozhodl věnovat na stavbu 84 tisíc korun, od Hypoteční banky se počítalo s půjčkou 240 tisíc korun a  ústředí Křesťanských socialistů mělo poskytnout půjčku 40 tisíc korun.

     Záhy se avšak ukázalo, že organizace si vzala příliš velké sousto. Se stavbou se začalo totiž až v roce 1931, kdy již vlivem světové hospodářské krize byla konjunktura na ústupu. Vlivem toho věřitelé ochladli a půjčky  zkrátili. Takže místo přislíbených 240 tisíc korun zapůjčila Hypoteční banka jen 150 tisíc. Odborové sdružení křesťanských socialistů půjčku zcela zamítlo, takže správci Humpolíkovi nezbylo nic jiného, než dát do značně nejistého podniku všechny své úspory v celkové výši 120 tisíc korun. Uvedených 270 tisíc korun bylo vyplaceno firmám zálohově za jejich práci, celkové náklady si však vyžádaly částku 420 tisíc korun, takže nakonec zůstaly pohledávky dodavatelů na nekrytý dluh ve výši 150 tisíc korun. Dům byl sice hotov, avšak brzy se ukázalo, že provoz kina, ani nárazové kulturní akce, jako divadla, estrády apod. nemají potřebný finanční efekt, který by mohl být použit k umoření dluhu.Věřitelé však chtěli své peníze zpět. A tak spolku nezbylo nic jiného, než aby jeho členové požádali 28. dubna 1932 o soudní vyrovnání. Věřitelům byly nabídnuty splátky 50 a 60 procent dlužné částky ve stanovených lhůtách.

     Spolek však nemohl zaručit ani řádné placení splátek, a proto došlo v červenci 1932 k nucenému konkursu a vyrovnání na 30 %. Všichni věřitelé tedy získali částku 126 000 korun a o zbytek 294 tisíc přišli. Samozřejmě, že uvedené narovnání se jim nelíbilo a začaly soudní tahanice, které posléze vedly k tomu, že hlavní funkcionáři spolku, správce pily František Humpolík a dílovedoucí Axman, byli obviněni z toho, že realizovali projekt, který neodpovídal možnostem spolku, a 5. června 1933 stanuli před Krajským soudem v Brně. Jeho verdikt zněl, že spolek se dostal do těžké situace nezaviněně, protože mu nebyly poskytnuty slíbené dlouhodobé půjčky, a oba obvinění funkcionáři potrestáni nebyli. Kino zůstalo Šebetovu zachováno a svému účelu slouží doposud.

     V roce 1932 byl kinosál upraven tak, aby se zde mohly konat také zábavy. Z dalších kronikářských zápisů se dozvídáme, že v roce 1959 byla provedena oprava promítacích přístrojů a v roce 1964 byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce budovy, aby v ní mohly být promítány také širokoúhlé filmy a pořádány různé kulturní akce. Byl upraven vstupní vestibul, rozšířeno promítací plátno, vyměněna promítačka. V roce 1967  pokračovala úprava budovy výstavbou kulturního a sportovního sálu. Promítání širokoúhlých filmů začalo v roce 1969. Promítalo se dvakrát týdně. Sál kina byl určen pouze k filmovým představením a pořádáním přednášek a  oslav. Pro jiné kulturní, společenské a sportovní události byla  postavena  již vzpomenutá přístavba, která byla dokončena v roce 1969.

     Slavnostní otevření přístavby se konalo ve dnech 8. a 9. listopadu téhož roku. Ve slavnostním programu vystoupili členové Sokola, horácká hudební skupina a taneční skupina z Boskovic. Na tom, že práce proběhly tak rychle a dobře, měla velkou zásluhu především stavební četa šebetovských důchodců pod vedením pana Janka, kteří na stavbě strávili mnoho hodin i svého volného času. Tím se zasloužili o to, že Šebetov získal krásný kulturní stánek, který byl v roce 2000 vybaven moderním prostorovým systém ozvučení a svému účelu velmi dobře slouží až do dnešních dnů.

 

L i d o v á    m y s l i v e c k á   s p o l e č n o s t

     Vedle Sokola vznikla po převratu v roce 1948 také Lidová myslivecká společnost, která svou činností navázala  na již dříve existující Mysliveckou jednotu, v jejímž čele stál Josef Vojtěch z čp. 42.

     Pokud se týká nejstarších zpráv o myslivosti na šebetovském panství, dá se říci, že zcela chybějí. Pokud na ně přesto narazíme, jsou velmi kusé a sporé. Kolem roku 1800 se na šebetovském panství uvádějí jako stálí obyvatelé lesa zajíci, koroptve a srnčí, ojediněle sem přeběhl ze sousedních panství jelen nebo byl viděn bažant. V roce 1831 byl les přiléhající k zámku oplocen oborou o velikosti 20 jiter, tj. asi 68,40 ha. Uvedený stav se udržel až do konce 1. světové války, kdy se začíná počet vysoké a srnčího zvyšovat. Roční odstřel  srnčího v té době činil asi 40 až 50 kusů, škodám na polních kulturách se předcházelo pečlivým krmením zvěře v době zimních mrazů a plískanic. Škodná byla nejvíce zastoupena  liškou a častý zde býval i jezevec.

     V meziválečném období měl Šebetov v nájmu všechny přiléhající honitby, a to Šebetov, Světlou, Cetkovice, Uhřice, Knínice, Vážany, Pohoru, Horní Štěpánov, Kořenec, Benešov, Pavlov, Úsobrno a část Bukové. Vedoucím polesí byl až do roku 1945 Antonín  Jakobe, který před příchodem na šebetovské panství působil jako vedoucí polesí v Pavlově.

     V meziválečném období byl na šebetovském panství velmi vysoký stav zvěře. Běžné bylo, že se každý rok střílelo 40 kusů srnčího, 1 200 kusů zajíců, 80 bažantů a 300 kusů koroptví. V té době se honitba pronajímala zájemcům z řad místních občanů za poplatek, který byl stanoven podle množství pronajatých hektarů. Vedle obce měl svoji vlastní honitbu také šebetovský velkostatek, který ji provozoval na svých pozemcích a v lesích, které  mu celé patřily. Uvedený stav trval i v době okupace, kdy měl obecní pozemky pronajaty Josef Valenta ze Šebetova,  který měl přezdívku Kubík.

     K radikální změně došlo  po druhé světové válce, kdy byla 3. října 1948 založena Lidová myslivecká společnost, jejíž členové si pronajali honební pozemky obce Šebetov, do nichž byly zahrnuty také pozemky šebetovského velkostatku, který byl rozparcelován. Součástí honitby bylo také 1 200 ha  polesí Karlov, které se rozprostíralo až ke Kořenci, Pohoře a Cetkovicím. Hlavním iniciátorem a organizátorem celé akce byl Ludvík Konečný, který vedl v tomto směru jednání s jednotlivými obcemi, protože členy společnosti byli také občané z Kořence, Pohory a Horního Štěpánova. Současně prováděl i nábor  nových zájemců o členství v této společnosti. V čele prvního zakládajícího výboru stáli: Josef Kavan, který byl zvolen do funkce předsedy myslivecké společnosti, dále Bohumír Grégl z Horního Štěpánova, jenž zastával funkci místopředsedy, jednatelem byl zvolen Ludvík Konečný, pokladníkem se stal Josef Valenta a revizory Josef Klement z Kořence a Ladislav Musil ze Světlé. Světlá  však měla v té době svou vlastní honitbu, kterou měl pronajatou jeden občan z Borotína. Ke spojení této honitby s honitbou v Šebetově došlo teprve až v roce 1950. Tím byl vytvořen honební celek o celkové výměře 1 680 ha. Členská základna se v té době pohybovala v rozmezí 16 až 22 členů,  členský příspěvek byl stanoven na 60 Kč ročně.

     První hon společnosti se uskutečnil v roce 1949. Tehdy bylo odstřeleno 31 zajíců v lese a 43 na poli. Jako rarita se uvádí, že v roce 1961 byl viděn na polích u Kořence los, který se sem zatoulal ze severních Čech, kam byla tato zvěř přivezena z Polska, a poté uměle  vysazena. Odstřel koroptví probíhal v letech 1948 až 1962 pouze dvakrát, protože jejich stav rapidně klesal. Bažantí zvěř, která zpočátku neexistovala, se ve větším měřítku začala lovit teprve až od roku 1965, protože nejdříve muselo dojít k jejímu vysazení a tvorbě nových remízků. Za jeden koupený kus  zaplatila společnost 50 Kč. O tom, že se tu bažantí zvěř uchytila opravdu velmi dobře, svědčí rok 1975,  kdy bylo odstřeleno 112 kusů.

      Velmi  nepříznivým rokem se stal pro zvěř rok 1969. I když byla velmi mírná zima, napadl v polovině března sníh  s deštěm, velmi se ochladilo a veškerá tráva i osení se obalily ledem. V důsledku toho byla zvěř postižena velkými katary a docházelo k jejímu hromadnému úhynu. Jen v okolí Kořence uhynulo u kravína 20 zajíců a několik mrtvých kusů bylo nalezeno také v okolních lesích. K úhynu docházelo i u srnčí zvěře, které bylo nalezeno 12 mrtvých kusů. Nachlazením a vyčerpáním hynula zvěř také následující rok, kdy byla velmi tuhá a krutá zima. Své udělali také psi.

      Tak jak byla založena, trvala Lidová myslivecká společnost do roku 1962, kdy vyšel nový lesní zákon, který umožňoval oddělit lesní honitbu od polní. O šebetovskou lesní honitbu začaly projevovat velký zájem Státní lesy Boskovice. Stalo se tak zejména díky novému vedoucímu polesí Karlov  Čestmíru Kalandrovi, který se sem v té době přistěhoval. Polesí Karlov bylo rozděleno na dvě honitby. Melkov o výměře 1 224,58 ha a Drahnov o výměře 932,53 ha. V roce 1963 bylo v Drahnově uloveno 70 kusů srnčí zvěře, 73 zajíců a 35 bažantů, v polesí Melkov 75 kusů srnců, 65 kusů zajíců, 18 bažantů a 33 koroptví. Změny se projevily také v tom, že vlivem uvedeného zákona došlo k přejmenování Lidové myslivecké společnosti na Myslivecké sdružení, které navázalo na předchozí tradice a poté provozovalo honitbu až do roku 1975, kdy došlo k dalším změnám, protože Český myslivecký svaz vypracoval koncepci opětovného sloučení polní a lesní honitby v jeden celek. Stav členů společnosti se snížil na 11. Další převratné změny s sebou přinesl revoluční rok 1989, avšak podstata činnosti mysliveckého sdružení zůstala stejná. Péče o zvěř a její ochrana. Vždyť co může být v podvečerní procházce pod korunami lesních velikánů krásnějšího, než setkání s tiše se popásajícími srnami či malými hopkujícími zajíčky, kteří nám nenadále přeběhnou přes cestu.

 

H o s p o d y ň s k ý    o d b o r   ž e n    a    d r u ž s t e v n í    p r á d e l n a

     V roce 1948 vznikl v Šebetově také Hospodyňský odbor žen, který zde byl ustaven 18. května 1948. Jeho členkami se postupně staly téměř všechny ženy v Šebetově. Při svém založení měl Hospodyňský odbor 57 členů a v jeho čele stála Marie Pichlerová, která byla zvolena do funkce předsedy. Místopředsedkyní se stala Josefa Mazalová, jednatelkou Marie Ambrozová. Dalšími členkami výboru byly Julie Kavanová, Františka Tlamková, Cyrila Kavanová, Anna Hrdá, Antonie Střížová a Františka Přikrylová.

     Ihned po založení odboru začaly jeho členky vyvíjet aktivní činnost. Byl uspořádán kurs šití a vaření, před vánocemi se pořádal kurs pečení cukroví, dělaly se zdravotnické i odborné přednášky.

     Šebetovské ženy stály také u zrodu zemědělského strojního družstva, které vybudovalo brigádnickou svépomocí v bývalé sladovně družstevní prádelnu a lisovnu ovoce. Na jejich úpravě bylo odpracováno zdarma na 700 brigádnických hodin. Po uvedení prádelny do provozu se platil mírný poplatek za vypůjčenou pračku. Spotřebovaný elektrický proud se platil  na základě elektroměru, a to 3 Kč za l KW. Dozor v družstevní prádelně a vybírání poplatků měla na starosti nejdříve Antonie Střížová, později paní Látalová a paní Axmanová. Úklidové práce prováděli občané sami, a také si sami vozili dřevo pod kotel.

     V dalším období se hospodyňský odbor přetvořil na Svaz žen, jehož první předsedkyní se stala opět Marie Pichlerová.

 

S b o r    p r o   o b č a n s k é   z á l e ž i t o s t i

     V roce 1949 vyšel zákon č. 268/49 o matrikách, který dal podnět  pro pozdější vznik aktivů a sborů pro občanské záležitosti, základ pro jejichž činnost byl dán společnou směrnicí Ministerstva vnitra a Ministerstva školství a kultury ze dne 7. dubna 1953. Ta určovala, aby při národních výborech vznikaly  jako jejich pomocné orgány aktivy pro občanské záležitosti. V roce 1953 vznikl Aktiv pro občanské záležitosti také v Šebetově. Byl jedním ze 14, které postupně v tomto roce vznikaly v jednotlivých matričních obvodech tehdejšího okresu Boskovice. (Okres Boskovice měl 90 národních výborů a 14 matričních obvodů.) První předsedkyní aktivu se stala Vlasta Jančíková. Ve svých počátcích měl 5 členů.

       Dne 27. května 1957 vydala obě ministerstva další směrnici, která uložila radám národních výborů přeměnit tyto aktivy na sbory pro občanské záležitosti. Vlasta Jančíková stála v čele Sboru pro občanské záležitosti v Šebetově do roku 1976, kdy ji vystřídal v této funkci Ludvík Dobeš a počet členů se zvýšil na jedenáct. Tento stav se udržel i v roce 1983, kdy se ujal vedení sboru Ing. Antonín Habala.

     Prvními akcemi sboru bylo vítání dětí do života. Záhy k nim přibyly svatební obřady a posléze i rozloučení se zesnulými. Postupně přibývaly i další formy práce, jako např. slavnostní předávání občanských průkazů patnáctiletým nebo  besedy s rodiči dětí, které šly poprvé do školy. Začaly se konat zlaté svatby, při významných životních jubileích bylo gratulováno starším občanům, probíhaly besedy s důchodci, branci apod.

     V roce 1960 došlo ke sloučení okresů Blansko a Boskovice v jediný okres s názvem Blansko. Měl rozlohu 940 km2 a 103 042 obyvatel, kteří žili v 6 městech a 144 obcích. V roce 1976 vyhlásil krajský SPOZ první ročník od této chvíle každoročně pořádané soutěže o nejlepší SPOZ. Od roku 1980 v ní ve skupině obcí nad 800 obyvatel začal hrát významnou úlohu také Sbor pro občanské záležitosti v Šebetově, který se v tomto roce umístil v celkovém hodnocení společně s Drnovicemi na 2. místě. V roce 1982  na třetím a v jubilejním třicátém roce svého trvání (1983) dokonce na prvním místě před Drnovicemi, Vavřincem, Bořitovem a Olomučany.

     V roce 1989 došlo v činnosti sboru k některým měnším změnám, avšak i nadále patří k významným pomocníkům šebetovského obecního úřadu, kterému významně pomáhá v jeho zodpovědné a náročné činnosti.

 

S v a z a  r m

     V roce 1955 byla založena v Šebetově také ZO Svazarmu. Jejím prvním předsedou se stal František Geršl, bezpečnostním referentem Jaroslav Senčuk. Zpočátku se jednalo o čistě mužskou organizaci, avšak když se stala členkou Svazarmu i dcera pan Geršla Marie, vstoupilo do jeho řad i několik dalších děvčat a členská základna záhy převýšila dvacítku. Hlavní náplní činnosti byla sportovní střelba. Organizace vlastnila malorážku a loveckou dvojku, protože František Geršl byl také členem myslivecké společnosti. Svazarmovci trénovali střelbu ve starých lomech v Šebetově a ve Světlé. Mimo střelby byl v centru jejich pozornosti také terénní běh, turistika a vycházky do okolí.

     František Geršl stál v čele svazarmovské organizace do roku 1966, kdy ho ve vedení vystřídal Josef Komárek. Když se pan Komárek odstěhoval v roce 1969 do Boskovic, svazarmovská organizace osiřela, a protože nenašla dalšího schopného vedoucího, tím prakticky její činnost skončila.

 

O s v ě t o v á   b e s e d a   a   K l u b   p r a c u j í c í c h

     Společně se Sborem pro občanské záležitosti byla v roce 1953 založena v Šebetově také Osvětová beseda. Jejím prvním předsedou se stal ředitel šebetovské základní školy Josef Kejík. V centru její pozornosti byla především divadelní činnost, ve které navázala na velmi dobrou předválečnou ochotnickou divadelní činnost šebetovských  sokolů a koncem října 1953 začala s nacvičováním první divadelní hry. Stala se jí veselohra F. X. Svobody Poslední muž.  Hlavního hrdinu Kohouta hrál Alois Jakubec, jeho ženu Marie Pečínková, jejich děti Zdeňku  a Helenu Marie Kejíková a Růžena Tlamková.   Dále si v této první hře zahrála také  Marie Machátová, Milada Pichlerová, Josef Kejík, Rudolf Tlamka ml. a Oldřich Říha. Režisérem byl Josef Kejík, o nápovědu se staral Josef Hrdý. Premiéra se konala 26. prosince 1953 v sále šebetovského kina. Vzhledem k tomu, že v té době zde neexistovala žádná šatna či místnost k převlékání kostýmů, probíhaly veškeré změny oblečení a maskování přímo na jevišti za kulisami, kde se někdy nedalo ani pohnout, aby nebyl výjev na jevišti rušen. Hra se tehdy těšila velké pozornosti diváků, protože naposledy se hrálo v Šebetově divadlo asi před 20 léty, a proto se v kině sešlo obrovské množství občanů. Je samozřejmé, že první divadlo se tehdy neobešlo bez  značného nervového napětí, neboť v jeho průběhu došlo ke zcela nepředvídané situaci, kterou bylo nutno okamžitě řešit. Ale vše nakonec dobře dopadlo a úspěch hry, který byl obrovský, podnítil šebetovské ochotníky jen k další bohaté činnosti. Ostatně nechme o onom historicky prvním představení hovořit jednoho z jeho hlavních aktérů Rudolfa Wilhelma samotného.

     „První hra Osvětové besedy nazvaná Poslední muž, která byla očekávána s velkým zájmem u všech  šebetovských občanů, se však neobešla bez mocného nerváku. Ve výstupu, kde není v domácnosti přítomen pán domu, starý Kohout, uspořádají za jeho zády mladí domácí merendu. Měli si dělat legraci a šprýmy ze starého Kohouta. Avšak z nevysvětlitelných důvodů byl celý tento výjev přeskočen a vynechán. Přece však tento nejlepší výstup nemohl býti nezaharán. Byl tedy přeřazen do třetího jednání. Za velikého napětí všech herců a nápovědy, která musela mít přeházenu celou knížku, začalo třetí jednání. A dopadlo to celkem dobře. Kdo hru nezná, nepoznal to. Někde to sice zaskřípalo, ale to je ochotnická scéna. Byl to opravdový nervák a nějaké to pivo  po hře bylo opravdu zasloužené.“

     Osvětová činnost tím byla zahájena  a příští rok se začala velmi úspěšně rozvíjet. V dalších letech se hrály hry jako např. Krakonošova  medicína, zpěvohra Divá Bára, Komediant, Maryša, zpěvohra Sládci, Paličova dcera, Vojnarka, Dalskabáty Hříšná ves apod. Jezdilo se na koncerty, pořádaly se zábavy, výstavy, besedy. Hry ochotníků se všude setkávaly s velkým ohlasem, avšak za těmito úspěchy se skrývalo velké množství obětavé a  úmorné mravenčí práce všech členů souboru. Především bylo třeba zhotovit nové kulisy. O to se postaral stolař Jaroslav Procházka, malbou je vyzdobil Alois Jakubec. Zanedlouho jich měli šebetovští ochotníci velké množství a velmi pěkně vyvedených. Jejich tvůrci dbali na to, aby vedle estetické stránky byly i účelné. Proto se daly složit a upravit pro různé příležitostné scény. Nevýhodou však bylo, že k jejich uložení chybělo ochotníkům skladiště, a proto se musely skladovat v malém sloupovém kumbálku vedle jeviště, kde trpěly prachem a nečistotou.

     S divadelními úspěchy se začal dostavovat  zájem o nové hry a přicházeli i noví ochotníci, kteří postupně vytvořili velmi přátelský, kamarádský a obětavý kolektiv. Na slavné éře šebetovského divadla se podíleli: Alois a Ludvík Jakubcovi, Olga Jakubcová, manželé Kejíkovi,  Rudolf Wilhelm, Josef Veselý, Aloisie Dobešová, Marie Pospíšilová, Oldřich Říha, Marta Vojtěchová, Josef a Pavel Přikrylovi, František Geršl, Adolf Stříž, Marie Střížová st. a ml., Jaroslav Jančík, pan Padalík, paní Marková, Senčuchová, Navrátilová, Josef Hirt, Helena Střížová, Růžena Tlamková, Vilém a Václav Smékalovi, Josef a Marie Machátovi, Marie Pečínková, Marie Střížová, Květoslav Živný, Aloisie Živná ml. a další šebetovští občané. Divadelní kusy se zpravidla nacvičovaly ve školních třídách, v tělocvičně, na poště nebo v jednotlivých domácnostech, a teprve až generálky se konaly na jevišti. Pro kostýmy se jezdilo do Brna a různé rekvizity potřebné pro scénu se sháněly  po celém Šebetově. Všichni občané rádi vypomohli a darovali, co bylo zapotřebí, protože se vždy moc těšili na každý nový kus, a zejména na to, jak se jejich známí a sousedé zhostí své úlohy. Nezřídka se pak stávalo, že se o jednotlivých divadelních hrách velmi dlouho vyprávělo a že se často stávaly i velmi kuriózní případy. Opět vzpomíná Rudolf Wilhelm:

     „Hráli jsme Divou Báru, ve které jsem hrál faráře. Po divadle jsem šel po ulici v Boskovicích, a tu jedna starší paní ze sousední vesnice z Vanovic mne zastaví, a ptá se mě: „Pane faráři, nevíte, kudy se jde do nemocenské?“ Srdečně jsem se tomu zasmál a paní cestu poradil.

     Stávaly se však i další příhody, a to přímo při představeních. Např. z pistole se střílelo dříve než na scéně, klavír hrál, a už se dávno nezpívalo apod. Jednou např. při dětském představení se malý Pepík stále díval do obecenstva a nemluvil. Nápověda, kterou velmi odpovědně zastával Josef Hrdý,  se  mu snažila statečně napovídat, ale Pepík stále nic. Proto na něho zavolal: „Pepíku, mluv! Proč nemluvíš?“ A malý chlapeček řekl: „ Já hledám maminku, jestli se na mně dívá.“ Jednou zase hráli Šebetovští v Knínicích Vojnarku. Jedna z ochotnic poněkud spletla text a Josef Hrdý, ve  snaze zachránit situaci, jí hlasitě správně napovídal. Ale paní mu řekla: „Počkej, nepleť mne, já to vím.“

     Josef Hrdý, který fungoval jako nápověda, měl občas opravdu plné ruce práce. Častokráte musel v textu přeskakovat, doplňovat, aby zachránil hru a usměrnil ji správným směrem. Obecenstvo to většinou nepostřehlo, věděli o tom pouze herci. Ale bylo to nádherné. Škoda, že dnes již  ze všeho zbyla pouze vzpomínka.“

     Věhlas šebetovských ochotníků se záhy rozšířil natolik, že byli zváni i do okolních vesnic. Často vystupovali ve Vanovicích, Knínicích, Sudicích, Vážanech, Cetkovicích, Horním Štěpánově i jinde. I zde se setkávali s velkým ohlasem. Přičinili se  o to ve velké míře zejména  kníničtí učitelé Meluzín a Ferulík, kteří  ochotníky doprovázeli hrou na klavír, a také  Vlastimil  Hartl, který soubor přepravoval nákladním automobilem JZD. V některých  divadelních kusech, jako třeba v pohádce Krakonošova a medicína, vystupovaly také děti v podobě vil, trpaslíků a zvířátek, což s sebou přinášelo ještě mnohem náročnější práci, ale zvládlo se i to. Postupně však nadšení ochotníků začalo ochabovat, protože jejich hry začalo vytlačovat kino, televize a jiná moderní média, až úplně zaniklo.

     V roce 1975 převzal veškerou kulturní a osvětovou činnost Klub pracujících, který byl  v Šebetově zřízen podle zákona č. 52/1959 sb. dne 1. června 1974. Vedoucím klubu se stal Josef Kejík, ředitel šebetovské základní školy, hospodářem Jiřina Smékalová, zapisovatelkou Jiřina Kovářová. Klub převzal veškeré kulturní aktivity v obci a od roku 1975 začal vydávat jedenkrát měsíčně Šebetovské noviny. Po revoluci 1989 převzal jejich funkci internet.

 

Č e s k ý   s v a z   c h o v a t e l ů    d r o b n é h o     z v í ř e c t v a

     Chování zvířátek má v životě většiny lidí velký význam. Nejenže zpříjemňuje člověku život a dává mu možnost aktivního odpočinku, ale pěstuje také pěkný vztah ke všemu živému a k přírodě, a proto není divu, že v Šebetově našel svůj výraz v založení Českého svazu chovatelů drobného zvířectva. Ten zde byl zřízen v roce 1966 a sdružoval také občany z okolních vsí. Zakládajícími členy se stali: Alois Pajkr, MVDr. Mikulášek,  Ctirad  Dvorský, Emil Novák a pan Kala. Prvním předsedou svazu byl Alois Pajkr, po něm František Koutný, od roku 1970 Ludvík Dobeš. Členská základna utěšeně vzrůstala  a ke konci roku 1975 již čítala 29 členů, kteří chovali 441 kusů zvířat a 85 kusů exotických ptáků. Členové svazu zaměřovali svou činnost  především na chov čistokrevných zvířat, hlavně drůbeže, králíků a holubů. Mezi nejlepší chovatele  patřili např. Jiří Dvorský, Rudolf Sychra z Cetkovic,  Vladimír Vojtěch, předseda komise drůbeže a exotů, Jiří Mazal, chovatel lišek a nutrií a další občané.

     Zatímco v meziválečném a  poválečném období bylo chovatelství spíše hospodářskou záležitostí,  roste v současné době počet chovatelů majících doma nějaké zvířátko většinou  pouze pro radost, nebo jako živé pojítko mezi nimi a světem přírody.

 

Č e s k ý   o v o c n á ř s k ý   a   z a h r á d k á ř s k ý   s v a z

     Ve většině vesnic zaujímal v minulosti významné místo také Český ovocnářský a zahrádkářský svaz. V 70. letech 20. století došlo k jeho založení také v Šebetově. Stalo se tak po  vzniku zahrádkářské kolonie Na Kopci, kde bylo rozděleno asi 15 zahrádek mezi nově se přistěhovavší občany z bytovek na kopci. Prvním předsedou  zahrádkářů se stal Ladislav Kovář,  jednatelem Zdeněk Kotásek, pokladníkem Marie Habalová. Mezi  nejaktivnější členy  v té době patřili  zejména Antonín Polák a František Vích, kteří byli navíc také členy okresního výboru této celostátní organizace. V centru pozornosti zahrádkářů  byly běžné zahrádkářské práce, nechyběly však ani další zajímavé činnosti. Zvlášť populární  bývaly  zejména zahrádkářské zájezdy na různé výstavy a arboreta, a to  nejen v okrese, ale i v celé republice. Jejich pořadatelem a organizátorem býval většinou František Vích, a jejich duší  tehdejší šebetovský kronikář Rudolf Wilhelm, který po  svém přijetí do zahrádkářské organizace věnoval jejím členům následující básničku:

 

Přišel jsem do vašich řad,  abych vám směl něco povídat.
Avšak řečníkem být, k tomu třeba mnoho,
proto vám povím jen výtah z toho, co všechno řečník musí mít.

Předně má být švarný hoch řečí míti celý stoh,
má mít bílé rukavičky v řeči dělat různé kličky,
nesmí lháti, lhát je hřích, z toho sklidí jenom smích.

A pravdu musí chválit, sic  by se  mohl hodně spálit.
Abych se vyhnul všemu  tomu zmatku, začnu tedy pěkně od začátku.

Jak přísloví staré praví, přeji vám všem dobré zdraví,
hodně dobrot na Vánoce a zájezdů v novém roce,
ať vám v novém roce září, úsměv, radost v každé tváři.

Vedoucí, toť muž a naše hlava, tomu patří věčná sláva,
po smrti pak jemu na hrobu, postavíme pomník z mramoru.

 

S v a z   č e s k o s l o v e n s k o – s o v ě t s k é h o   p ř á t e l s t v í 

      Byl  v Šebetově založen v roce 1968. Jeho prvním předsedou se stal nejdříve Emil Novák, kterého poté  v uvedené funkci vystřídal Bedřich Skopal a Marie Pečínková. Jednatelem byl Alois Živný. Pobočka měla 48 členů  a vyvíjela bohatou kulturní a společenskou činnost. Pořádala zájezdy, přednášky a různé další aktivity. Organizace však neměla dlouhého trvání a po smutných srpnových událostech roku 1968 zanikla.

 

S v a z   č e s k o s l o v e n s k ý c h    i n v a l i d ů

      Bohatou činnost vyvíjel ve druhé polovině 20. století v Šebetově také Svaz    československých invalidů, který sdružoval všechny občany postižené nějakou tělesnou, vnitřní, zrakovou či sluchovou nebo jinou vadou. Zpočátku  byli jeho členové organizováni ve Svazu československých invalidů v Boskovicích, později ve Vanovicích, než došlo k založení vlastní organizace v Šebetově, kam přešli invalidní občané  z Knínic, Vanovic, Pamětic, Drválovic a Světlé. Počet členů se pohyboval kolem 40 a vyvíjel rozmanitou činnost. Oblíbené byly zdravotnické přednášky, zájezdy do divadel a po historických památkách apod. Mezi významné předsedy této organizace patřil v minulosti MUDr. Josef Mikula, obvodní lékař v Šebetově, který trpěl částečným ochrnutím nohy po dětské obrně, později Antonín Zamykal ze Šebetova. Jednatelem byl Drahoslav Dokoupil z Vanovic, pokladníkem Ludvík Hartl ze Šebetova.

 

J e d n a t e l s t v í   Č e s k é   s t á t n í   s p o ř i t e l n y

      V roce 1950 bylo zřízeno v Šebetově také Jednatelství České státní spořitelny, jejímž vedoucím se stal František Vích. Úřadovalo se  pravidelně každé pondělí večer. V roce 1975 činila výše vkladů  2 251 953 Kč.